Reklama


Gambie: Život pod nalakovanou fasádou

11.10.2013 - David Bimka

Gambie je zemí nesmírného přírodního a kulturního bohatství. Na první pohled působí i jako ekonomicky úspěšný a klidný stát, ale při bližším zkoumání narazíte na mnohé jevy, která jsou přinejmenším zarážející


Reklama

Gambie vypadá jako vztyčený prst zabodnutý do břicha okolního Senegalu. Neobvyklý tvar země je pozůstatkem koloniální éry a jejích mocenských her. Evropané sem proudí nepřetržitě už celá staletí. Dříve jako otrokáři, dnes jako turisté. A stejně jako kdysi, i teď je tepajícím srdcem malého státečku byznys.

Otroctví a „tetička z Ameriky“

S necelými dvěma miliony dušemi je Gambie jednou z nejméně lidnatých zemí Afriky. Zároveň je nejmenší zemí černého kontinentu. Co jí však Bůh a koloniální vládci ubrali na velikosti populace a rozloze, to nahradili mimořádnou bohatostí přírody. Málokde v západní Africe může návštěvník během pouhých několika hodin zaměnit plavbu po mohutné řece plné hrochů a obklopené zelenými rameny džungle za procházku vyprahlou rudohnědou buší.

A pokud člověka neuspokojuje ani válení se na písčitých plážích při březích Atlantiku, ani dobrodružství na cestách, stále ještě může vzít do ruky dalekohled a vydat se k hnízdištím nespočetných druhů ptáků, které jsou patrně největším gambijským pokladem.

Dějiny Gambie jsou těsně propojené s mocným senegalským sousedem. Obě území byla po tisíce let považována za jediné (odsud britský název Senegambia) a různé domorodé říše je podle libovůle připojovaly k sobě. S příchodem Evropanů se zde mimořádně rozjel obchod s otroky, kterých bylo z oblasti odvezeno snad až na tři miliony. Zhruba jedna šestina dnešní černošské populace USA má kořeny právě tady.

K demokracii daleko

Po nekonečných šachových hrách mezi Francií a Británií nakonec dostala Gambie pevné hranice a do vínku jako úřední řeč angličtinu, což je ve frankofonní západní Africe hotová rarita. Stejně jako jiné bývalé kolonie, i Gambie prošla trnitou cestou získání nezávislosti (1970), pádů zkorumpovaných vlád a nepokojů. Na krátkou chvíli se dokonce spojila se Senegalem v unii, která ovšem nevydržela. Nespokojenost s vládou dostoupila vrcholu v roce 1994, kdy vojáci neobdrželi slibovaný a dlouho zadržovaný plat. Následující rebelie vyústila v neplánovaný převrat, který vynesl k moci devětadvacetiletého plukovníka Yahya Jammeho.

Vládu vojenské junty sice vystřídaly volby, ale nikterak překvapivě zvítězila Jammeho strana, která od té doby nepustila vládu z rukou. Jammeh vyměnil uniformu za bílý volný šat a modlitební korálky a nechal se zvěčnit na tisících plakátů a billboardů, lemujících i nejzazší vesnice hluboko ve vnitrozemí. Ačkoli je Gambie formálně demokracií, neustále se potácí mezi autoritativní vládou a otevřenou totalitou.

Lidé okolo prezidenta se poměrně často mění, podle toho kterým směrem jdou šeptandy o možném spiknutí. Opozice, ačkoli legální, se třese. Před třemi lety se při transportu politických vězňů „ztratilo“ v buši jedno z aut a podobné incidenty se prý dějí často. Většinové populaci z kmene Mandinka se také příčí etnické zastoupení na vysokých postech, které většinou sestává z menšinového lidu Jola. Můžete hádat, k jakému etniku patří pan prezident...

Korupce s dlouhými prsty

Na první pohled, z oken hotelů a pláží, se zemi ekonomicky daří. Fungují zde čtyři (!) mobilní operátoři a nové silnice vznikají jedna za druhou. Nutno říci, že jejich kvalita je občas vyšší než v Čechách. Všechny děti, dívky nevyjímaje, chodí povinně do školy. Vojáci neobtěžují turisty a policie, kromě kontrolních stanovišť, nenosí zbraně, zaměstnává ženy a dohlíží na dodržování rychlosti. A co je nejdůležitější – různá etnika spolu žijí v míru.

Pod nalakovanou fasádou jsou ovšem ukryty hluboké ekonomické problémy. Stát zápasí i s pravidelným přídělem platů pro státní zaměstnance, což v oblasti s živou tradicí vojenských převratů určitě důvodem k vráskám je.

Korupce je jedním z hlavních principů, na kterých země funguje a ačkoli se proti ní často a halasně spouštějí kampaně, všechny finanční nitky se sbíhají ve vládě. Dobrým příkladem je pořizování řidičského průkazu. Jeho cena je stanovena na pět set dalasí (asi tři sta korun). Pokud ho ovšem chcete mít už za tři měsíce, bude to neoficiálně za tisíc. Měsíční dodání vás bude stát dva tisíce a expresní vydání do týdne přijde na sedm tisíc. Přitom průměrný člověk si za den vydělá něco mezi padesáti a stovkou dalasí. Že vám expresní řidičák připadá nějak drahý? Ale jděte. Kolik asi bude stát otevření nového hotelu? Ne náhodou je Gambie podle Transparency International na sto šestém místě v žebříčku korupce. Je to jedno z nejhorších hodnocení ze všech zemí v regionu.

Běloši a jiné lidské druhy

Být bělochem v Gambii není legrace. Především v turistických oblastech podél pobřeží působí bílá kůže na domorodce jako muleta na nažhavené býky. Ne, nikdo vás nechce zabít - jenom oškubat. I turista přicházející z chudé střední Evropy se bude cítit jako rocková hvězda se všemi klady i zápory takového údělu. Každý si s vámi, chodící peněženkou, bude třást rukou, každý vám bude něco nabízet. Hotová pohroma jsou pak mladíci okolo dvacíti let, kteří si vysloužili pojmenování „bumster“, což se dá přeložit jako flákač nebo somrák. Většina z nich má vycizelovanou techniku přesvědčování a s úsměvem a podanou rukou vám nemilosrdně nabourají váš osobní prostor a budou do vás hučet, ať už jim odpovídáte nebo ne.

Nabízí se jako průvodci, lidé co umí věci zařídit a nebo milenci, bez ohledu na to, že partner oslovené ženy stojí hned vedle ní. Někdy jim energie vydrží i hodinu a pět šest kilometrů chůze, než zjistí, že skutečně ničeho nedosáhnou. Ne všem je ale jejich pozornost na obtíž. Bílé dámy z anglosaských zemí, okolo padesátky a s nadváhou, jim téměř radostně kříží cesty. Bumsteři ale nemají vyhráno. Na dámy tu totiž vyčkává jiný druh predátora, téměř jako vyrobený přes kopírák. Žije pouze na pláži, má dva metry, lesklou ebenovou kůži, osmdesát kilo svalů a úsměv složený z perel. Lovecká úspěšnost tohoto druhu je pro bumstery značně frustrující.

Nicméně i v Gambii lze potkat lidi, kteří si s vámi potřesou rukou a nic za to nechtějí. Především děti, řvoucí na každém kroku „Tubab, tubab!“ (což znamená běloch), si jen chtějí sáhnout a přesvědčit se, že vidí, co vidí. Když cestovatel vyrazí směrem do vnitrozemí, najde spousty ospalých vesniček, kde se zastavil čas. Prodavači banánů a pomerančů budou jen líně sedět ve stínu, ženské budou smažit taštičky plněné mletou rybou a ševci se budou činit s opravami sandálů. A všichni vám dají svatý pokoj, maximálně zamávají. Když budete mít štěstí, pozvou vás i na atáju, což je kofeinová bomba, sestávající ze stejných dílů vody, zeleného čaje, cukru a trošky máty, vařené v malé konvičce do podoby a konzistence asfaltu.

Tepající srdce Afriky

V Gambii je velké množství chráněných přírodních parků, které sice často nepřesáhnou plochu několika desítek hektarů, ale jejich rozmanitost všechno vyvažuje. Za mnohé je možné jmenovat Bijilo Forest Park s hordami opic, posvátné krokodýlí jezírko Katchikali a především ptačí rezervace, které nabízí neuvěřitelnou rozmanitost druhů a v zemi je jich půl tuctu. Jediným problémem zůstává téměř mafiánské chování průvodců, kteří se přes oficiální akreditaci velmi podobají bumsterům a z návštěvníků tahají peníze pohádkami o nemocných matkách a dětech, co nemůžou do školy.

Gambie však nabízí víc, než jen přírodu. Nejlepší bubeníci světa žijí v západní Africe a Gambie není výjimkou. Raketový nástup oblíbenosti africké kultury v Evropě pohání nejednoho muzikanta do náruče toho umění. Tradičnímu gambijskému nástroji se říká sabar. Je to štíhlý podlouhlý buben podobný řecké amfoře, na který se hraje paličkou v jedné ruce a prsty druhé ruky. Mnozí Gambijci na něj muzicírují s takovým tempem a vervou, při nichž by si kdokoli jiný polámal prsty.

Země má mezi mnoha dalšími ještě jednu zvláštnost a tou je velká diaspora lidí z nedaleké Guineje. Ta je nejméně stabilní zemí regionu - situace je zde považována za klidnou, pokud se právě nepopravuje na ulicích. Guinejci preferují buben jak jej zná Evropan – klasické djembe podobné avantgardnímu květináči. Mezi oběma styly panuje značná rivalita, protože Gambijci považují „své“ bubny za mistrovský nástroj, jehož zvuk nejlépe vynikne v mohutných orchestrech o dvaceti a více hlavách. Guinejci naopak nedají dopustit na téměř kulometná sóla mistrů. Horlivý student má tak na jediném místě dvě školy a může zkusit různé přístupy k africkému hraní.

Vrchol podívané, nejen pro milovníky hudby, pak představuje guinejská Dunumba. Překlad „Tanec silných mužů“ mluví za všechno. Dunumby bývají pořádány jako klasické vesnické slavnosti, při nichž si naoko a v tanečních krocích vyhrožují dvě skupiny mladých mužů se sekyrami. V městském prostředí se rytmus dunumby zuřivě zrychlil, ubyly zbraně a přibyly nové kroky akrobatického ražení. Zatímco prvky dunumby můžete vidět i v hotelových představeních, pro skutečný a až frenetických zážitek musíte vyjít do odlehlých městských čtvrtí a slumů. Jen tam tepe skutečné srdce Afriky.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Jan Mikota, Hana Říhová, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

S koncepcí ještěřích lidí ovládajících svět přišel britský spisovatel a původně profesionální fotbalista David Icke. Řadí mezi ně i George W.  Bushe nebo královnu Alžbětu II.

Zajímavosti
Zajímavosti

Alchymie byla pro Paracelsa prostředkem k přípravě léků

Historie

Příslušníci 1. divize námořní pěchoty sledují útok letounů F4U Corsair napalmem na čínské pozice v prosinci 1950. Součinnost letectva a pěchoty se po počátečních zmatcích podařilo zdokonalit

 

Válka
Zajímavosti

Nově objevený peptid z tabáku by se mohl stát účinným antibiotikem

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907