Granátomet AGS-17 Plamja: Nenápadná, ale účinná podpora

14.02.2016 - Lukáš Visingr

Automatické granátomety představují poměrně zvláštní kategorii výzbroje. U veřejnosti se netěší příliš velkému zájmu či popularitě, vojáci si jich však hodně cení jako účinného nástroje, zejména pro palebnou podporu pěchoty


Reklama

Granátomety patří do výzbroje armád již dlouhou dobu. Obecně se dá říci, že jde o zbraně, jež vystřelují výbušné projektily s účinkem srovnatelným s ručními granáty, avšak podstatně dále a přesněji. Mívají obvykle ráži mezi 20 a 40 mm, tedy podobnou jako malorážové kanóny, ale značně se od nich liší řešením munice a nižší úsťovou rychlostí. Každopádně se z nich nejvíce střílejí granáty tříštivo-trhavé, díky nimž jsou velmi efektivními prostředky ničení „měkkých“ a plošných cílů. Kromě lehkých ručních granátometů existují i těžší zbraně, jež jsou umístěny na lafetách a pálí automaticky. Velice známý typ tohoto druhu představuje americký Mk 19, avšak zdatnou konkurencí je mu ruský AGS-17 Plamja.

Dvě motivace vývoje

Práce na automatickém granátometu se v Sovětském svazu rozběhly ve druhé polovině 60. let, a to ze dvou důvodů. Prvním byly zprávy o vysoké účinnosti těchto zbraní, jež nasadila vojska USA ve Vietnamu, a druhým byl předpokládaný konflikt s Čínou, ve kterém se s granátomety počítalo k zastavení útoků „lidských vln“ čínských vojáků. Oficiálně vývoj typu AGS-17 (avtomatičeskij granatomjot stankovyj) začal v roce 1967 v konstrukční kanceláři OKB-16, což je dnešní zbrojovka KBP (Konstruktorskoje bjuro priborostrojenija) ve městě Tula. Vývoj prováděl tým vedený A. F. Koňarkovem a V. J. Němerovem. V roce 1968 jim byl na konstrukci nové zbraně udělen patent.

V následujícím roce vznikly první prototypy, které postoupily do vojskových zkoušek. Očekávalo se, že zbraň se bude používat pro palebnou podporu pěšáků na krátké a střední vzdálenosti a bude ničit zejména nepřátelskou pěchotu a nepancéřované cíle, mj. nákladní automobily. Vedle základní přenosné verze na trojnožce se počítalo s instalací na vozidla, plavidla či vrtulníky. Testy dopadly úspěšně, a tudíž AGS-17 oficiálně vstoupil do standardní výzbroje sovětské armády. Roku 1971 začala sériová produkce zbraně v podniku VPMZ (Vjatsko-Poljanskij mašinostrojitěľnyj zavod), známém též pod jménem „Molot“. Samotný granátomet nese průmyslový index 6G11 a v „úplné“ podobě s trojnožkou má označení 6G10. Vlastní trojnožka pak nese armádní název SAG-17, zatímco její průmyslový index zní 6T8.

Technický popis zbraně

Granátomet AGS-17 Plamja („Plamen“) je samočinná zbraň ráže 30 mm, jež pro pohon svého mechanismu používá energii zpětného rázu. Střílí z otevřeného závěru a mezi charakteristické rysy patří vroubkovaná hlaveň (v zájmu zvětšení plochy pro lepší chlazení) a hydraulické tlumiče, které jsou vzhledem ke značnému zpětnému rázu vhodné pro usnadnění obsluhy. Zbraň má na levém boku páčku pro ovládání kadence; maximální teoretická rychlost střelby činí cca 400 ran za minutu. K pravému boku je připojen bubnový zásobník se svinutým nerozpadavým pásem, jenž standardně obsahuje 29 nábojů. V základní pěchotní podobě se k ovládání zbraně používají dvě rukojeti na zadní části těla, mezi nimiž se nalézá samotná spoušť. U trojnožky SAG-17 lze sedět či klečet. Důležitou součást systému tvoří také optický zaměřovač PAG-17, připojený k levé zadní straně těla zbraně a umožňující 2,7násobné zvětšení. Největší balistický dostřel granátometu činí asi 1 700 m, ale v praxi se střílí na vzdálenosti do 1 000 m. Skutečně přesnou palbu zbraň dovoluje přibližně na 400 m, kdy se dosahuje rozptylu něco přes jedno procento, konkrétně zhruba 4,3 m. Pokud jde o munici, standardním typem je tříštivo-trhavý granát VOG-17, jehož střepiny jsou smrtící do vzdálenosti kolem sedmi metrů od místa exploze. Vznikl i zdokonalený granát VOG-17M a pro cvičné účely slouží typ VUS-17. K obsluze zbraně stačí dva muži, ale pro přenášení jsou ideální tři; první nese samotnou zbraň, druhý trojnožku a třetí střelivo. Oproti americkému typu Mk 19 je AGS-17 sice méně ničivý, ale podstatně lehčí a jednodušší.


Parametry granátometu AGS-17

Délka zbraně: 840 mm

Délka hlavně: 305 mm

Hmotnost vlastní zbraně: 18 kg

Hmotnost zásobníku: 14,5 kg

Hmotnost trojnožky: 12,1 kg

Max. kadence: 400 ran/min

Úsťová rychlost: 185 m/s

Max. dostřel: 1 700 m


Odvozené zvláštní verze

Kromě instalace na trojnožce se AGS-17 objevuje rovněž v jiných podobách, nejčastěji na vojenských vozidlech, jako jsou obrněné transportéry série BTR, bojová vozidla pěchoty řady BMP, obojživelný terénní automobil LuAZ-967 či vojenské motocykly značky Ural (poslední dvě montáže granátometu jsou oblíbené u výsadkářů a zvláštních jednotek Specnaz). Objevily se též montáže v bočních dveřích víceúčelových vrtulníků Mi-8. Již prvotní zadání vývoje granátometu ale obsahovalo i požadavek na variantu určenou speciálně pro výzbroj bitevních vrtulníků. Výsledkem této části projektu byl granátomet AG-17 Plamja-A, známý rovněž jako AP-30, podle průmyslového indexu výrobek 9A800 a v letectvu značený 213PA. Od pěchotní verze se odlišuje zkrácenou hlavní, zvýšenou úsťovou rychlostí a zvýšenou kadencí, která činí až 500 ran za minutu. Do výzbroje vstoupil v roce 1980 a nejobvyklejší aplikací je montáž v univerzálním pouzdru 9A699, které pojme navíc zásobu 300 granátů a zavěšuje se nejčastěji pod křídlo bitevního vrtulníku Mi-24. (Kromě granátometu se do pouzdra dají zamontovat též čtyřhlavňové kulomety.) 

Dále vznikla varianta AG-17M pro námořnictvo, vyznačující se odlišným chlazením hlavně a větší odolností vůči korozi. Objevuje se na některých lehkých plavidlech a někdy i na námořním bojovém vozidle pěchoty BMP-3F. Zatím poslední obměnu automatického granátometu AGS-17 představuje verze AG-17D, konstruovaná speciálně jako prvek arzenálu bojového vozidla pro palebnou podporu BMPT, jež se ale i navzdory značným očekáváním nakonec neprosadilo do řadové služby.

Nástupce a rozšíření

V polovině 90. let představila zbrojovka KBP nástupce AGS-17, a to zbraň AGS-30. Jedná se opět o automatický granátomet ráže 30 mm, ale velmi zdokonalený. Především je daleko lehčí (celý komplet včetně munice váží asi 30 kg), má i vyšší kadenci a s novým střelivem VOG-30 může pálit na vzdálenost až 2 300 m, a to s větším smrtícím účinkem. Zatím ale vzniklo jen několik stovek kusů, takže základním typem pěchotního granátometu ruské armády zůstává AGS-17. Ten se dočkal rozsáhlého nasazení v Afghánistánu, kde se osvědčil jako jedna z nejlepších zbraní proti islámským partyzánům v horách. 

Kromě služby v sovětské armádě se zbraň pochopitelně také vyvážela do spojeneckých a satelitních zemí. V současnosti najdeme AGS-17 ve výzbroji více než dvaceti států, mezi nimiž je sedm nástupnických republik někdejšího SSSR. Několik zemí vyrábí i licenční či bezlicenční kopie nebo modernizované verze granátometu; jedná se hlavně o Bulharsko (místní označení AGL-30M), Srbsko (název Zastava M93), Čínu nebo Írán. Dále je známo, že se automatické granátomety AGS-17 uplatnily i v několika lokálních konfliktech v arabském a africkém světě. Granátomety svého času získala též armáda Československa, po níž je „zdědily“ armády České i Slovenské republiky. Velkou oblibu si u nás získala instalace granátometu AGS-17 na terénní čtyřkolku značky Bombardier. Zvláštní jednotky Armády ČR tuto kombinaci úspěšně nasadily v Afghánistánu.

  • Zdroj textu:

    Válka Revue květen 2013

  • Zdroj fotografií: MO RF, archiv autora

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Hackeři ovládají mnoho důmyslných způsobů, jak se dostat k vašim citlivým údajům.

Zajímavosti

Do největší floridské zoo zavítala tento týden veterinární zubařka Jamie Berningová. Do jejího zubařského křesla zde během tří dnů usedla (či spíše ulehla) pestrá směsice zvířecích obyvatel. Doktorka Berningová se zde v rámci „týdne zubů“ podívala na zoubek gorilímu samci, lvici, šimpanzovi, tapírovi, vydře nebo třeba hrabáči kapskému.

Revue

S velkými pelagornitidy se další ptáci Antarktidy období eocénu nemohli vůbec měřit

Věda

Tato kreveta harlekýn by podle některý zoologové měla být samostatným druhem Hymenocera elegans, který je jasně rozlišitelný podle modrých okrajů skvrn.

Příroda

Cesta mezihvězdného poutníka Sluneční soustavou.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907