Grattanův masakr: Vyjednávání horkokrevného poručíka se změnilo v krvavá jatka

Koncem čtyřicátých let 19. století si americká vláda uvědomila, že houstnoucí provoz na Oregonské stezce zvyšuje riziko střetů s indiány, jejichž územím procházela. Potřebovala nastolit jakýsi pax americana, který ochrání bílé osadníky a obchodníky. V září 1851 se zástupci vlády sešli poblíž Fort Laramie se členy deseti, často vzájemně znepřátelených kmenů. Dohoda stanovila podmínky mírového soužití. Protichůdné zájmy zúčastněných ale nedávaly naději na dlouhodobě udržitelný mír. Nicméně pracně vyjednaný pax americana definitivně pohřbil až hloupý čin amerického důstojníka.

Arogantní hlupák

Johna Lawrence Grattana převeleli do Fort Laramie, hlavního opěrného bodu USA na Oregonské stezce, v roce 1854. Byl to horkokrevný mladý poručík a k tomu chvastoun a hrubián, jak svým vyjadřováním, tak chováním. Věnoval hodně času urážení, ba dokonce zastrašování indiánů, kteří se v pevnosti objevili. Máchal jim před obličejem pěstí a vykládal, co by jim provedl, kdyby měl příležitost.

Krátce po Grattanově příchodu skupinka mladých šajenských válečníků odehnala několik koní, kteří patřili pevnostnímu tlumočníkovi Augustu Lucienovi. Lu­­cien byl protivný člověk, kterého neměli rádi ani Lakotové (západní Siouxové), k nimž se přiženil. Za šajenskými mladíky se pustila skupina civilistů z pevnosti. Když si jich Šajeni všimli, zastavili koně a dali najevo odhodlání k boji. Pronásledovatelé se raději otočili a vrátili do pevnosti.

Jakmile se o tom doslechl Grattan, dlouho se těmto civilistům vysmíval. Vykládal jim, že všichni indiáni jsou zbabělí a že s pouhou desítkou vojáků by to natřel celému šajenskému národu a s třiceti muži vyhnal všechny kmeny z planin. Poručík hořel touhou dokázat, jakým je indiánobijcem. Nakonec z velitele vymámil slib, že až se příště vyskytnou podobné potíže, dostane je na starost Grattan. A problémy na sebe nenechaly dlouho čekat…

Spor o krávu

Asi deset kilometrů po proudu řeky stál velký tábor lakotských podkmenů Oglala a Brulé. V půli srpna ho míjela kolona mormonů putujících k Velkému solnému jezeru. Muž na konci skupiny hnal chromou krávu. Jenže ta se splašila a utekla. Namířila si to k bruléskému táboru. Mormon se indiánů bál. Nechal to být a šel dál. S Bruléy tábořila hrstka Mnikonžuů, dalšího z lakotských podkmenů. Mladý Mnikonžu jménem Vysoké čelo dobytče chytil a porazil. On a jeho lidé pak hovězí snědli. 

Mormoni zatím pokračovali v cestě k Fort Laramie. Když míjeli pevnost, nahlásili incident vojákům, kteří stáli na stráži. Zhruba ve chvíli, kdy mormoni hlásili ztrátu, se do pevnosti rozjel bruléský náčelník Rozhánějící medvěd, aby oznámil, že v jeho táboře porazili krávu. Lakotové za chromé zvíře nabídli deset dolarů. Mormoni ale chtěli dvacet pět, což indiáni odmítli. Rozhánějící medvěd požádal poručíka Hugha B. Fleminga, důstojníka, který měl Fort Laramie dočasně na povel, aby pro Vysoké čelo poslal vojáky. Věřil, že se mladík nátlaku podvolí, nebo ho jeho lidé vydají. Jenže velitel nehodlal hnout prstem, dokud nedorazí John W. Whitfield, který měl v gesci jednání s indiány.

Poručíkova šance

Grattana taková zdrženlivost podráždila. Prahl po boji. Šel za Flemingem a důrazně žádal o povolení předvést provinilce. Velitel ustoupil. Vydal rozkaz, aby si Grattan vzal dvacet dva mužů a mladého Lakotu zadržel. Grattan byl nadšen. Míra jeho nadšení některé vedla k domněnce, že se opil. Jal se hledat dobrovolníky pro „nebezpečný úkol“. Nakonec se jich sešlo dvacet devět, samí pěšáci. Přidal se i tlumočník Lucien. Všichni vojáci měli springfieldky s dlouhými hlavněmi a vzali s sebou také dvě horské houfnice. Grattan prohlásil, že buď „zvítězí, nebo zemře“. S tím opustili pevnost a podél řeky zamířili k lakotským táborům. Bylo 19. srpna 1854.

Lakotové tábořili poblíž obchodní stanice Jacquesa Bordeauxa, který byl sňatkem spřízněný s Bruléy. Oglalský tábor vyrostl západně od stanice. Bruléský ležel mezi ní a řekou. Čítal asi sto týpí, z nichž kolem dvaceti patřilo Mnikon­žuům. V jednom přebýval Vysoké čelo.

Grattan dorazil k Bordeauxovi a požádal ho o radu a doprovod do bruléského tábora. Obchodník souhlasil. V táboře pak poručíkovi ukázal týpí Vysokého čela. Když Lakotové postřehli vojáky, poslali ženy a děti k řece ukrýt se ve vrboví a pod říčními břehy. Většina žen měla na obranu jenom své běžné pracovní náčiní: nože, sekerky a rycí hole. Ale některé byly vyzbrojené lépe. Nesly kopí svých manželů.

V indiánském táboře

Grattan napochodoval do středu bruléského tábora a zastavil oddíl zhruba šedesát nebo sedmdesát kroků od mnikonžuských týpí. Rozkázal utvořit dvě řady a doprostřed umístit houfnice. Mířily na týpí Vysokého čela. Objevili se Rozhánějící medvěd a oglalský náčelník Ten, jehož koně se bojí. Skoro hodinu na poručíka naléhali, aby se vrátil do pevnosti a počkalo se na zmocněnce pro indiány. Poté Rozhánějící medvěd nechal do tábora přivést celé své koňské stádo.

„Je tady spousta koní,“ řekl Grattanovi. „Vyber si z nich odškodnění za tu krávu. Vezmi si dost, aby ji to zaplatilo.“ Důstojník odmítl. „Chci toho muže,“ trval na svém. „Dobře,“ odpověděl náčelník, „tamhle máš jeho týpí a on je v něm. Běž a chop se ho. Ochráním vás. Nikdo tebe ani tvé muže nebude pronásledovat.“

Grattan nesouhlasil: „Musíš ho přivést ty.“ To ale Rozhánějící medvěd odmítl. A zatímco se vyjednávalo, kolem vojáků se srotil početný dav válečníků. Všichni třímali luky, šípy a jiné zbraně. Oba náčelníci viděli, že nejspíš poteče krev. Vysoké čelo totiž vzkázal, že se za žádnou cenu nevzdá.

Krvavá řež

Grattan ukončil jednání a vydal rozkaz nabít jednu z houfnic. Načež zvolal: „Pal!“ Většina kuliček přelétla týpí. Jedna ale zasáhla lakotského válečníka, který se zraněný skácel. Náčelníci křičeli na své muže a odrazovali je od útoku. Soudili, že vojáci se spokojí s tím, co napáchali. Jenže Grattanovi prolitá krev nestačila. Zavelel k palbě z pušek i houfnic. Náčelníci se dali na útěk. Ale neutíkali dost rychle. Rozhánějící medvěd dostal tři zásahy. To bylo na válečníky příliš. Vrhli se na vojáky a neměli s nimi slitování. Nejdřív zabili Grattana, nato pět dalších.

Zbylí vojáci propadli panice a rozběhli se k pevnosti. Sesypali se na ně Oglalové. Postříleli je, utloukli palicemi a rozřezali noži na kusy. Naživu zůstal jediný voják. Od něj se v pevnosti dozvěděli, co se stalo. Nevyvázl ani tlumočník Lucien. Když vypukl boj, někteří Lakotové volali, aby ho nezabíjeli, protože si vzal jednu z jejich žen. Mnikonžuové tedy Luciena ušetřili. Místo nich si s ním vyřídili účty manželčini bratři. Jeden se za ním rozjel a výstřelem ho srazil z koně. Zraněný tlumočník křičel: „Švagře, nezabíjej mě!“ Jenže Lakota seskočil z koně, napřáhl se a dýmkovým tomahavkem rozpoltil Lucienovi lebku. „Příště sem, švagře, nechoď s vojáky,“ utrousil. Nato přijel druhý bratr. Se stoickým klidem zasáhl šípem obě Lucienovy uši a dodal: „Příště poslouchej, až ti řekneme, že nemáš žít s vojáky.“

Hněv a smrt

Poté, co rozzlobení Lakotové skoncovali s vojáky, hnali se k obchodní stanici. Do věci se vložili náčelníci a zabití Bordeauxa a jeho přátel rozhněvaným válečníkům rozmluvili. Někteří navrhli táhnout na Fort Laramie a pobít celou posádku. Bordeaux prosil náčelníky, aby své mladé muže od útoku odradili, což se jim podařilo. Lakoty ale dál cloumal vztek. Vešli do Bordeauxova obchodu a sebrali všechno, co se jim zamanulo. Odehnali koně a dobytek, kteří se pásli venku. Ráno se přesunuli k budovám Americké kožešinové společnosti. Byla tam uskladněna renta určená Lakotům. I té se zmocnili.

Rozhánějící medvěd na následky zranění o devět dní později zemřel. Když se roku 1851 podepisovala velká mírová smlouva, zástupci americké vlády trvali na tom, aby si lakotské podkmeny určily mluvčího, svého hlavního náčelníka, přestože to odporovalo lakotské tradici. Lakotové projevili dobrou vůli a vybrali Rozhánějícího medvěda. První lakotskou obětí armádních kulek se tak stal člověk, který se o tři roky dřív jako první zavázal k míru s bílými a odhodlaně ho hájil!

Pokus o smír

Do Fort Laramie se mezitím vracel nic netušící zmocněnec pro indiány. Cestou narazil na malý tábor Lakotů, kteří prchali od pevnosti. Řekli mu, co se přihodilo. Zmocněnec Whitfield se chytil za hlavu a pobídl koně. Když přijel, bylo po boji. Vzrušení v lakotských táborech opadlo, ale válce s Lakoty už nešlo zabránit. Alespoň tedy jednal se severními Šajeny a severními Arapahy, kteří dál tábořili v okolí. Indiáni mluvili dost rezolutně. Žádali zastavení provozu na Oregonské stezce a naléhali na vyplacení smluvní renty. Jeden z šajenských vůdců tehdy vznesl pozoruhodný požadavek, který se zapsal do dějin. Řekl si o tisíc bílých žen, které se provdají za Šajeny. 

Za situace, kdy dění rychle spělo k vzájemnému nepřátelství, v tom viděl naději na pevný a trvalý mír mezi Američany a jeho kmenem. Nevíme, jak na zmíněnou žádost reagoval Whitfied, ani není známo, že by americké úřady v tomto směru cokoli podnikly. Nicméně Jima Ferguse událost inspirovala k románu Tisíc bělošek. Rozvíjí v něm fiktivní příběh první skupiny nevěst, které americká vláda v polovině sedmdesátých let 19. století posílá k Šajenům.

---

Čtěte také:

Šajenská odyssea: Mladí indiánští bojovníci zamířili do Mexika loupit zdejší krásné koně

Severní Ameriku protkávala síť suchozemských i vodních tras, po nichž se indiánští cestovatelé vydávali do dálek. Kánoe Odžibvejů a Odavů pluly za obchodem od Hořejšího jezera až k Atlantiku nebo...