Harry Houdini: Životní příběh nespoutaného mistra úniků

14.12.2019 - Daniela Mičanová

Na přelomu 19. a 20. století si zábavní průmysl žádal hrdinu nového typu – nebojácného chlapíka, který s lehkým úsměvem na rtech předvádí šílené kousky. A dostal Harryho Houdiniho, nejlepšího iluzionistu všech dob

<p>Harry Houdini proslul jako král pout. Fotografie vznikla kolem roku 1905.</p>

Harry Houdini proslul jako král pout. Fotografie vznikla kolem roku 1905.


Reklama

Ačkoliv od jeho předčasné smrti uplynulo víc než devadesát let, kouzelníci digitálního věku k němu vzhlížejí s nábožnou úctou. Průkopnické dílo pionýrů moderní magie přivedl k nevídanému mistrovství a zajistil mu náležitou publicitu, která ho povýšila na jednu z prvních celebrit celosvětového věhlasu. Jmenoval se Ehrich Weiss, známější však zůstává pod svým uměleckým pseudonymem Harry Houdini

Trnitá cesta ke hvězdám

Třetího července 1878 zakotvil u amerických břehů parník s poetickým názvem Fresia. Mezi evropskými přistěhovalci, kteří se na jeho palubě vydali hledat štěstí do země neomezených možností, se nacházela také rodina rabína Weisse (původně psáno Weisz) z Budapešti, včetně tehdy čtyřletého Ehricha. Podle houdiniovské mytologie musel otec budoucího iluzionisty uprchnout z vlasti po souboji s jistým uherským šlechticem, pravděpodobněji však přijal nabídku vést židovskou kongregaci při wisconsinské obci Appleton.  

Nová domovina uvítala Weissovy vlídně, ale přízeň osudu bohužel netrvala dlouho. Názory maďarského rabína připadaly appletonskému společenství příliš konzervativní, přičemž si nedokázal uspokojivě osvojit angličtinu. V Appletonu navíc převládali Židé německého původu a ti se rozhodli upřednostnit krajana. Rodina, připravená o pravidelný příjem, třela bídu s nouzí po skromných podnájmech nejprve v Milwaukee a později v New Yorku. Za takových okolností se od odrostlejších dětí (rabín jich zplodil celkem sedm) očekával příspěvek do rodinného rozpočtu.

Podnikavý Ehrich se nebál žádné práce: Prodával noviny, čistil boty, dělal poslíčka i pomocníka ve fotografickém ateliéru a zároveň pokukoval po kariéře v showbusinessu. První veřejné vystoupení předvedl v devíti letech na hrazdě zavěšené mezi stromy. Navlékl se přitom do matčiných červených punčoch a uvedl se jako Princ vzduchu. Kromě akrobatických kousků ho bavily kouzelnické triky, zpočátku hlavně s kartami, zvláštní nadání však jevil pro jemnou práci se zámky. Jak se traduje, rád předváděl sourozencům, že odemkne sebelépe uzamknutou skříň, do níž paní Weissová schovávala napečené sušenky.

Král pout

Když si mladík v sedmnácti letech pečlivě prostudoval knihu otce moderního iluzionismu Jeana Eugèna Roberta-Houdina, rozhodl se definitivně pro dráhu profesionálního kouzelníka a k poctě svého velkého vzoru si začal říkat Houdini – jméno Harry pak zřejmě vzniklo z domáckého Ehrie. Novou uměleckou identitu využil již během krušných začátků v zábavním parku na Coney Islandu, kde zprvu bavil hosty podřadných varieté a šantánů. Leckdy musel předvést až dvacet vystoupení denně, umělecká řehole však přinesla příjemný vedlejší efekt. Seznámil se s půvabnou zpěvačkou Wilhelminou Beatrice Rahnerovou, přezdívanou Bess. Vzali se roku 1894 a ve spokojeném partnerském i uměleckém svazku setrvali až do Houdiniho smrti.

Novomanželské kouzelnické dvojici se nadále příliš nedařilo, zásadní obrat přišel teprve v roce 1899, kdy se Harry upnul ke zdokonalení únikových kousků. Při cestách po amerických varietních štacích nabízel sto dolarů každému, kdo poskytne pouta, z nichž by se nedokázal vymanit – a nabízené částky se nikdy nemusel vzdát. Jak se ukázalo, zázračné osvobození z okovů představovalo přesně ten druh podívané, po níž veřejnost prahla. Z druhořadého baviče se během několika měsíců stal král pout, zlatý hřeb zábavních programů. Činorodá mysl ovšem Houdinimu nedovolovala usnout na vavřínech. Sotva jeho americká kariéra nabrala vzestupný směr, rozhodl se zariskovat a dobýt Evropu.

Unikající génius 

Do Londýna dorazili manželé Houdiniovi v roce 1900 a s sebou si vezli finanční prostředky přibližně na týden. Metropole nad Temží zpočátku nejevila o zámořského kouzelníka valný zájem, pak se ale historie zopakovala. Houdini si domluvil návštěvu ve Scotland Yardu, kde úspěšně demonstroval únik z policejních pout. Lepší doporučení si nemohl přát a slavná varietní scéna Alhambra Theatre mu okamžitě nabídla angažmá na půl roku dopředu. Následovalo velkolepé evropské turné. Kamkoliv Houdini přišel – viděl, unikl a zvítězil.

Dokázal vyklouznout z policejních pout i vězeňských cel, v Rusku se mu dokonce podařil útěk z transportního vězeňského vlaku na Sibiř. Když se roku 1904 vrátil do Spojených států, provázela ho pověst světově proslulé kouzelnické hvězdy. Skromné poměry se staly minulostí, v newyorském Harlemu koupil za pětadvacet tisíc dolarů rezidenci z hnědého pískovce, své matce pořídil róbu původně ušitou pro královnu Viktorii, a když ji chtěl zasypat zlatem, nechal si celý honorář vyplatit v mincích ze vzácného kovu.

Nové kousky na obzoru

Pouta, jakkoliv rafinovaná, záhy přestala zhýčkanému publiku stačit. Houdini proto přidal vzrušující prvek nebezpečí a vynalezl sérii obzvlášť efektních úniků. Dokázal se osvobodit ze svěrací kazajky, v níž ho zavěsili hlavou dolů z výškové budovy nebo jeřábu, úspěšně unikal ze zatlučených beden vhozených do říčních hlubin, z konví na mléko naplněných vodou, ba i z pivního sudu. V roce 1912 uvedl na scénu proslulou čínskou vodní mučírnu: Jednalo se o nádrž o výšce lidské postavy s prosklenou přední stěnou, do níž ho asistenti spouštěli opět vzhůru nohama, s kotníky upoutanými k hornímu panelu. Číslo se setkalo s takovým úspěchem, že povýšilo na stálici jeho jevištního programu.

Nejodvážnější eskapády Houdiniho málem několikrát stály život. Jednou pod hladinou zamrzlé řeky ztratil směr a musel ručkovat pod ledem až k vysekanému otvoru. Při jiné příležitosti se nechal pohřbít zaživa, během vysvobozování však zpanikařil, do úst se mu dostala hlína a vyvázl jen s vypětím všech sil. Do deníku si sice poznamenal „tíha zeminy je vražedná“, ale neváhal se k témuž číslu vrátit v jevištním provedení. Zdálo se, že smrt je na mistra úniků krátká.

Potíže s Harrym 

Za fenomenální úspěch vděčil Houdini talentu, zevrubné teoretické přípravě (jeho knihovna čítala na pět tisíc svazků, takže musel zaměstnat osobního knihovníka), dokonalé tělesné kondici podpořené tréninkem, železné sebekázni a mimořádnému citu pro show. Diváci, kteří tajili dech nad jeho smělými kousky, mohli snadno podlehnout dojmu, že vládne nadpřirozenými schopnostmi. Někteří dokonce začali velkého iluzionistu podezřívat ze spolčení se záhrobím.

Houdini podobná nařčení rázně odmítal. O spiritismus, ve své době velmi módní, se sice dost živě zajímal, zároveň ovšem z pozice profesionála snadno prohlédl triky podvodných médií a k seancím přistupoval se značnou dávkou skepse. Zmíněný postoj se ještě prohloubil roku 1913, po smrti jeho milované matky Cecilie, kdy spiritistům vyhlásil otevřenou válku. Nemohl se totiž zbavit dojmu, že bezohledně kořistí na důvěřivých lidech, zlomených ztrátou někoho blízkého.

Válka se spiritisty

Nebyl by to velký Houdini, kdyby osobní křížovou výpravu nepodpořil náležitou publicitou. Pořádal naučné přednášky, odhaloval nekalé praktiky, psal články i tematicky zaměřené knihy. Jako člen Amerického vědeckého výboru nabídl odměnu deset tisíc dolarů za každou přesvědčivou demonstraci nadpřirozených schopností, nenašel se však odvážlivec, který by ji nárokoval. Osvětové působení mu ve spiritistických kruzích výrazně ubralo na popularitě a také ukončilo jeho nevšední přátelství s Arthurem Conanem Doylem

Tvůrce Sherlocka Holmese, ve zralejším věku aktivní zastánce spiritistického hnutí, považoval mistra iluzí za mimořádně silné médium. Houdini se ho usilovně snažil přesvědčit o opaku, předvedl mu řadu postupů, jak účinně ošálit lidskou mysl, ovšem s výsledkem spíš kontraproduktivním. Sir Arthur se mu odvděčil seancí, při níž se jeho choť pokusila pomocí automatického psaní předat vzkaz od kouzelníkovy zesnulé matky. Výsledkem byl dlouhý dopis v bezchybné angličtině, kterou ovšem nebožka nikdy pořádně neovládala. Houdini, zasažen na citlivém místě, si s Doyleovými vyměnil několik víceméně kultivovaných invektiv v tisku a jeho protispiritistické tažení nabralo na obrátkách.

Pořádná rána do břicha

Na podzim roku 1926 vyrazili manželé Houdiniovi do světa s novým programem. Sestával z iluzionistických triků, oblíbených únikových čísel, včetně zmizení ze slavné čínské vodní mučírny, a z osvětové části odhalující metody podvodných spiritistů. Turné však od začátku pronásledovala nepřízeň osudu. Bess se v polovině října přiotrávila jídlem, znepokojený Harry nad ní probděl několik nocí a nedostatek spánku si záhy vybral daň. Při představení v Albany ve státě New York se horní rám čínské vodní mučírny pohnul v nesprávnou chvíli, Houdini nedokázal dost pohotově zareagovat a zlomil si kotník. Zvykl si vystupovat s menšími zraněními, odmítl tedy odbornou pomoc, show dokončil a pokračoval na další štaci do kanadského Montrealu.

Lékaři ho nabádali k odpočinku, před vstupem na scénu si tedy pohověl na lenošce v šatně. Zatímco se probíral korespondencí, povídal si se studenty McGillovy univerzity, kteří si ho přišli naskicovat. Jeden z nich, amatérský boxer Jocelyn Gordon Whitehead, se mezi řečí dotázal, zda Houdiniho ocelové svaly skutečně vydrží jakoukoliv ránu. Kouzelník neochotně svolil k názorné ukázce, ale než se stačil zvednout do obranné pozice, mladík ho několikrát prudce udeřil do břicha. Po tři následující vystoupení Houdini přemáhal ukrutnou bolest, přičítal ji však incidentu v šatně a neabsolvoval zevrubnější vyšetření. Teprve po přejezdu do Detroitu ho vysoká horečka přiměla souhlasit s hospitalizací.

Poslední dny

Neodkladný operační zákrok prokázal prasklé slepé střevo, následované akutním zánětem pobřišnice. V době před vynálezem antibiotik se jednalo téměř bez výjimky o fatální diagnózu a ani mistrovi úniků nedávali lékaři valnou naději. Zemřel 31. října 1926 krátce po jedné hodině odpolední, v přítomnosti svých nejbližších. Bylo mu 52 let. 

TIP: Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

Velkolepého pohřbu se 4. listopadu 1926 v New Yorku účastnilo na dva tisíce smutečních hostů. Po obřadu, jehož součástí se stalo symbolické zlomení kouzelnické hůlky, spočinuly Houdiniho ostatky na hřbitově Machpelah ve čtvrti Queens. Bess Houdiniová pořádala každý rok o Halloweenu, na výročí Harryho smrti, spiritistickou seanci s cílem navázat se zesnulým manželem kontakt. Ještě za kouzelníkova života si domluvili tajné heslo, jímž Houdini prokáže svou totožnost, pro případ, že by na spiritismu přece jen bylo něco pravdy. Trvalo deset let, než Bess přestala doufat. Řada nadšenců pokračuje v zavedené tradici dodnes, ale Harry Houdini – snad aby dokázal svou pravdu – zarputile mlčí. 

Byla to vražda, napsali

Předčasné úmrtí výjimečné osobnosti Houdiniho formátu zákonitě vyvolalo otázky, které přispěly ke vzniku pozoruhodných konspiračních teorií. Zdálo se nemyslitelné, že by mistra úniků dokázalo skolit obyčejné slepé střevo, navíc nikdy nedošlo k soudní pitvě a úmrtní list lékaři vystavili teprve tři týdny po umělcově skonu. V roce 2006 znovu rozvířili hladinu dohadů publicisté William Kalush a Larry Sloman vydáním biografie The Secret Life of Houdini („tajný život Houdiniho“). 

Rozsáhlé studium pramenů, včetně novinových výstřižků a osobní korespondence, je nasměrovalo k přesvědčení, že za Houdiniho relativně rychlým vzestupem stály americké a britské tajné služby. Při svých cestách pomáhal odhalit padělatelskou síť, pronikal mezi špičky německé policie, monitoroval činnost ruských anarchistů, a mohl se tedy snadno stát někomu nepohodlným. Hlavní podezření ovšem zákonitě padlo na spiritistické spolky, jimž ležela v žaludku kouzelníkova osvětová činnost. Jako nejpravděpodobnější vražedný nástroj se přitom nabízel jed.    

V březnu 2007 ohlásil Houdiniho prasynovec George Hardeen, že požádá o soudní povolení k exhumaci kouzelníkových ostatků. Zbytek rodiny nesouhlasil a považoval vše za marketingový tah k podpoře prodeje Kalushovy a Slomanovy knihy. Už o rok později se skutečně ukázalo, že k podání ohlášené žádosti, tedy ani k exhumaci, nakonec vůbec nedošlo. Houdini zůstal i po smrti věrný kouzelnickému kodexu a svá největší tajemství si nechává pro sebe.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Koncil v Clermontu. Papež Urban II. zde využil první kruciátu k vlastnímu zviditelnění.

Historie

Král Jiří VI. na inspekci bitevní lodi Duke of York

Válka

Staré známé léky mohou překvapit

Věda

Krabí mlhovina v nepravých barvách. Tato mlhovina, která je zdrojem rentgenového a gama záření, je pozůstatkem po supernově

Vesmír

Přibližná rozloha kráteru Yarrabubba v australské pustině.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907