Historicky první věta v češtině: Kdo ji zapsal a co je jejím obsahem?
Čeština se vedle převažujícího latinského jazyka pomalu rozšiřovala v domácích písemnostech teprve od 13. století. A právě z počátku tohoto století pochází nejstarší dochovaná věta v úředním dokumentu, jež je formulovaná v českém jazyce. V jakém kontextu vznikla a co sdělovala?
Nešlo pouze o jazyk, změny nastaly i v tom, co bychom mohli nazvat právní kultura. Byl to teprve vrcholný středověk, který českým zemím přinesl pravidelné pořizování písemných dokumentů, jež stvrzovaly nejrůznější majetkové převody: koupě, dary, odkazy. Zhruba od konce 12. století již přestávala stačit pouhá ústní dohoda jako dříve. Jakousi první vlaštovku v tomto směru pak pro české země představuje takzvaná zakládací listina litoměřické kapituly.
Nenápadný dodatek
Dokument sděluje, že český kníže Spytihněv II. (vládl 1055–1061) založil v Litoměřicích při kostele svatého Štěpána kolegiátní kapitulu a daroval jí příslušné majetky. Kolegiátní kapitula je skupina duchovních, kteří zajišťují v daném chrámu pravidelné bohoslužby. Z darovaných statků měly být naplňovány hmotné potřeby těchto kněží, aniž by měli svůj osobní majetek, po způsobu řeholníků v klášteře.
Vznik písemnosti se datuje zhruba k roku 1057, tedy do doby, kdy ještě nebylo obvyklé pořizovat právní dokumenty. V tomto případě se také jedná spíše o prostý pamětní zápis bez skutečných právních náležitostí, jaké příslušejí listině v pravém slova smyslu. Na spodní části lícové strany se dále nachází text zapsaný již jinou rukou, který je asi o století mladší. Protože se za tu dobu řada věcí změnila, kapitula pociťovala potřebu znovu písemně zachytit aktuální stav. Najdeme zde nový výčet vsí a různých pozemků, které jí ve 12. století patřily.
A konečně z druhé strany, na rubu pergamenu, se ukrývá přípis, který vznikl ze všeho nejpozději, až někdy na počátku 13. století. Od veškerého předchozího textu psaného latinsky se tento krátký dodatek liší právě tím, že je pořízený v češtině. Stojí zde (po upravení jazyka do podoby srozumitelnější dnešnímu čtenáři) toto:
„Pavel dal jest Ploskovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu bohu i svatému Štěpánu se dvěma dušníky, Bogučeja a Sedlatu.“
Pro spásu duše
V textu figurují tedy dva dárci jménem Pavel a Vlach, kteří kapitule věnovali další majetky. Konkrétně šlo o půdu v Ploskovicích a Dolanech (Dolas je starobylý tvar tohoto místního názvu) na Litoměřicku včetně dvou výše jmenovaných poddaných. Dušník byl člověk příslušející k takzvanému záduší, tedy majetku rozličného charakteru, jejž někdo věnoval kostelu či jiné církevní instituci za účelem zajistit si tímto zbožným skutkem spásu vlastní duše. Bohučej a Sedlata darovanou zádušní půdu obhospodařovali a výnosy z ní pak plynuly svatoštěpánskému chrámu, respektive kněžským členům tamní kolegiátní kapituly.
TIP: Těžké počátky slovenštiny: Proč ji učenci považovali za pouhé nářečí?
Do této doby se v právních dokumentech roztroušeně objevovala pouze jednotlivá česká slova, a sice v těch případech, kdy chyběl adekvátní latinský termín. Teprve v zakládací listině litoměřické kapituly se však poprvé setkáváme s opravdovou větou rozvitou.
Totožnost ani jedné z oněch tří osob, které do listu vtiskly své písmo, nicméně neznáme, takže autorství toho, co dnes nazýváme první českou větou, zůstává zahaleno tajemstvím. Přestože obsahově není nijak mimořádná či zajímavá, má v českých dějinách své nezpochybnitelné místo.
