Historie americké zahraniční politiky: Krvavé hříchy strýčka Sama

18.09.2016 - Martin Nekola

Spojené státy americké se během posledního století profilovaly jako lídr svobodného světa a přední šiřitel demokracie. V nekonečném zápase se ovšem nevyvarovaly mnohých přehmatů a z dnešního pohledu kontroverzních kroků

Strýček Sam -<p>Portrét strýčka Sama, který má zosobňovat Ameriku, sloužil v roce 1917 jako armádní náborový plakát do bojů první světové války</p>
Strýček Sam -

Portrét strýčka Sama, který má zosobňovat Ameriku, sloužil v roce 1917 jako armádní náborový plakát do bojů první světové války


Reklama

Velmoci se nikdy v historii nebály dosáhnout svých cílů nečistými či krvavým praktikami a Spojené státy, kterým se přezdívá „země svobody“, nejsou výjimkou. Zažloutlé listy v archivech vydávají svědectví o nátlaku a vydírání, které Američané již v 19. století často používali při teritoriální expanzi, chabě maskované za šíření svobody. Mexiko se takto muselo vzdát Texasu, Kalifornie a vlastně celého dnešního jihozápadu USA. Španělsko zase po prohrané válce nedobrovolně odevzdalo Portoriko, ostrov Guam, Kubu a Filipíny. Tím však pochybné jednání Američanů neskončilo.

Noví nepřátelé

Do druhé světové války vstoupily Spojené státy bezprostředně po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Zúčastnily se tím boje nejen proti japonskému císařství, které za zmíněným útokem přímo stálo, ale také proti třetí říši a Itálii. Na vstup do války zareagovala společnost logicky strachem a z něj povstalo uvědomění, že je Amerika národem přistěhovalců. Najednou se objevily všeobecné obavy, zda by se některé menšiny nemohly s nepřítelem spřáhnout

Úřady proto zakročily nekompromisně a rozhodly se rizikové jedince internovat. Ze 700 tisíc amerických Italů jich do dlouhodobé izolace putovalo 1 900. Z 1,2 milionu Američanů s německými kořeny muselo do internačních táborů asi 11 tisíc podezřelých. Nejhůř však dopadli Japonci žijící či přímo narození v Americe, kterých bylo podle některých zdrojů přesunuto nebo uvězněno až 127 tisíc

Aby prezident Franklin D. Roosevelt „manipulaci“ s podezřelými usnadnil, podepsal 19. února 1942 rozkaz č. 9066, na jehož základě byla za vojenskou zónu vyhlášena celá Kalifornie a západní část Oregonu či státu Washington – všichni potenciální špioni proto museli z inkriminovaných lokalit pryč. Ne náhodou přitom v této oblasti Ameriky žilo zhruba 90 % příslušníků japonské menšiny. 

Přesun záškodníků

Zpočátku zaznívaly z Kongresu návrhy na citlivější přístup: Mluvilo se například o převozu „špionů“ na venkov do komun a zemědělských osad, kde by mohli jen v mírné izolaci od většinové společnosti v klidu žít. Guvernéři států, jichž se podobná opatření přímo dotýkala, se však postavili ostře proti a odmítali „záškodníky“ ubytovat. Následovalo tedy povolání desítek tisíc lidí na shromažďovací místa a poté jejich převoz do relokačních center. 

Podezřelí nebyli souzeni, obviněni ani se proti nim nehledaly usvědčující důkazy. Jednoduše dostali zprávu, že do několika týdnů zcela opustí svůj dosavadní život a budou přesunuti. Pod dohledem vlády je navíc okradli – v narychlo svolávaných prodejních aukcích totiž za své pozemky, domy a majetek dostávali jen zlomek tržní hodnoty

Lístek na vlak

Správu relokačních center, která ve skutečnosti nebyla ničím jiným než internačními tábory, převzal nově vytvořený úřad War Relocation Authority. Od jara do podzimu roku 1942 vzniklo celkem deset takových center: po dvou v Kalifornii, Arkansasu a Arizoně, další pak v Coloradu, Utahu, Idahu a Wyomingu. Jednalo se o hlídané a ostnatým drátem obehnané bloky jednoduchých stavení se společnými toaletami a koupelnami. V každém se nacházelo šest skromně zařízených bytů pro rodiny.  

V největším táboře Tule Lake žilo 19 tisíc lidí a jeho brány se zavřely teprve v březnu 1946. Každý propuštěný dostal jako počáteční kapitál do nového života 25 dolarů a lístek na vlak. Opětovné začlenění do společnosti však vázlo, rodiny zůstávaly rozděleny, majetek a živnosti vězněných se zabavovaly či prodávaly. Pocit hořkosti a násilného vykořenění přetrval několik desetiletí, tlumila jej ovšem snaha neslavnou kapitolu americké historie tabuizovat a postupně na ni zapomenout. 

Boj s komunismem

Kontroverzních rozhodnutí se Spojené státy nevyvarovaly ani po skončení druhé světové války. Při velmocenském soupeření s Kremlem totiž uzavřely řadu potřebných, leč problematických spojenectví po celém světě. V Africe například podporovaly nevypočitatelného despotu Mobutua Seseho Seka, který po občanské válce stabilizoval obrovské Kongo, ale po další tři dekády uzurpoval tamní obyvatelstvo a odčerpal ze státního rozpočtu miliardy dolarů na soukromá konta. 

Nejmarkantněji se zájmy USA projevovaly v Latinské Americe. Když například guatemalský prezident Jacobo Árbenz Guzmán vyhlásil program hospodářské samostatnosti, pozemkovou reformu a znárodnění, musela zasáhnout administrativa prezidenta Dwighta Eisenhowera. Ústřední zpravodajská služba (CIA) následně rozpoutala proti guatemalskému politikovi silnou – nicméně neúčinnou – propagandistickou kampaň

V reakci na neúspěch se v roce 1954 pokusily do prezidentského paláce vpadnout čtyři stovky žoldáků pod vedením plukovníka Carlose Castilla Armase, ale armáda pučisty zatlačila zpět za hranice. Prezident však nakonec podlehl strachu, že byl útok jen předehrou invaze Spojených států, a raději se o devět dní později úřadu sám vzdal. Otěže vlády převzal právě plukovník Armas, řízený americkou CIA, a v Guatemale tak socialismus nezvítězil. 

Schválený převrat

O pět let později ovšem nabral vývoj na Kubě opačný směr: Spřátelený diktátor Fulgencio Batista podcenil sílu guerillové armády vedené Fidelem Castrem a ta počátkem roku 1959 dokončila revoluci. Americká snaha svrhnout Castra vyloděním kubánských emigrantů v zátoce Sviní v dubnu 1961 skončila fiaskem. O to úzkostlivěji proto Američané v 60. a 70. letech střežili spojenectví s autoritářskými vůdci, kteří prosluli svým zuřivým antikomunismem. 

Pravicové junty provedly s požehnáním CIA ozbrojené převraty v Brazílii (v roce 1964), v Bolívii (1971), v Uruguayi a Chile (1973) a v Argentině (1976). Diktatury si navíc díky americké zpravodajské síti předávaly informace o guerillových skupinách a politických odpůrcích, které pak mohly o to efektivněji likvidovat. 

USA také přispěly k vyhrocení politické situace ve středoamerické Nikaragui, kde vládly dvě generace zkorumpovaného klanu Somozů. V roce 1979 tam vrcholila občanská revoluce, impérium se rozpadalo a vítězící Sandinovská fronta národního osvobození koketovala s reformami podle kubánského vzoru. Bílý dům v čele s republikánem Ronaldem Reaganem proto nesl vývoj v Nikaragui velmi nelibě a pokoušel se tamní levicové zřízení destabilizovat nejprve hospodářským embargem a posléze financováním kontrarevolučních partyzánských oddílů (tzv. contras). Hlavní stan si Američané vybudovali v sousedním Hondurasu, odkud pak řídili diverzní operace na nikaragujském území. 

Zbraně pro Írán

Příslušníci oddílů contras se neštítili pustošení venkova, vraždění rolníků, vypalování nemocnic či škol ani unášení chlapců, které následně měnili v dětské zabijáky. Na cestách, kaučukových plantážích a ve stříbrných či měděných dolech rozmístili desetitisíce nášlapných min. Snažili se maximálně rozvrátit vládní sociální programy a reformy, a tak se pod jejich kontrolu dostávalo stále víc provincií. 

Pro svůj osvobozenecký boj samozřejmě potřebovali značné množství financí, které si pod dohledem CIA a s pomocí argentinské tajné služby SIDE opatřovali masivním prodejem drog. Pravidelné týdenní transporty se stovkami kilogramů kokainu se dostávaly ze Střední Ameriky do Texasu zcela v poklidu a bez vměšování amerických úřadů. Když pak vyšlo najevo, že rozvědka participovala na černém obchodu a pomáhala zaplavit domácí trh tunami narkotik, způsobilo to v USA náležitý poprask – ovšem nikoliv takový, jaký v roce 1986 vyvolala tzv. aféra Irangate. 

Došlo k ní kvůli americkým dodávkám zbraní do Íránu, jenž vedl krvavou válku se sousedním Irákem. Po odhalení „pomoci“ následovalo vyšetřování Kongresu i Mezinárodního soudního dvora a pozice prezidenta Reagana se silně otřásla: Přestože šéf Bílého domu volal po nezávislém šetření a tvrdém potrestání viníků, málokdo věřil, že o zbraních pro Írán nic nevěděl. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Wikipedie, Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Zajímavosti

Současný prototyp zpracuje 100 kg plastů za hodinu a vyrobí z nich 100 litrů ropy. V rafinerii následně ze syntetické ropy vznikají benzin, nafta a polymery.

Zajímavosti
Historie

Snímek malé části oblohy zachycuje několik tisíc galaxií

Vesmír

Pocházejí zabavené sloní kly z nedávno uloveného zvířete? Na to dá odpověď metoda zjišťující množství radiouhlíku v dané tkáni.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907