Bílé šaty, závoj nebo prsten na levé ruce: Kdy a proč vznikly tradice, bez nichž si dnes svatbu neumíme představit?

Forma soužití podobná dnešnímu manželství je známá už z doby kamenné. Její skutečný počátek se ovšem datuje do starověké Mezopotámie, kdy se lidé stali usedlými zemědělci. Předchůdce dnešních svatebních obřadů známe z Egypta i ze starého Izraele. A dozvuky rituálů, jež provázely svatby v antickém Řecku a později i v Římské říši, jsou v některých ohledech zřejmé dodnes.

Tradiční řecká svatba trvala tři dny a zahrnovala tři části: Po předsvatebním obřadu zvaném proaulium přišel na řadu gamos, tedy samotný sňatek, a vše završilo posvatební epaulium. První zmíněný obřad se konal v domě nevěsty, kde dívka ve společnosti své matky, ženských příbuzných a přítelkyň obětovala bohyním Artemis, Athéně a Afroditě.

Druhý den opět začínal obětí a následovala koupel nevěsty coby symbol očištění a plodnosti. K nadcházejícímu obřadu oblékala dívka šaty sytých barev, často žluté či fialové, a důležitou součást jejího oděvu tvořil už tehdy závoj, který mohl ženich nadzvednout až v určeném okamžiku. Ženy se zdobily šperky a na hlavě mívaly buď korunu, nebo věnec například z myrty, jež měla zahánět zlé duchy.

Poté přišla na řadu hostina v domě nevěstina otce, nicméně nejdůležitější byla chvíle, kdy si ženich odvážel novomanželku v kočáře, za nímž kráčel průvod příbuzných. V novém domě uvítala choť manželova matka a třetího dne přinášeli příbuzní svatební dary.

Zvyky, které přetrvaly

Římský svatební obřad opět stavěl na tom, že nevěsta rituálně opouštěla rodný dům a vstupovala do příbytku svého chotě. Dochovaly se ovšem záznamy o poněkud drastické povaze uvedeného procesu, kdy ženichovi přátelé doslova vytrhávali dívku z otcovy náruče a mnohdy došlo i na slzy. Součástí bývaly oběti zvířat, často prasete, z jehož vnitřností pak věštec potvrzoval, že vyšší moc sňatek schvaluje. Při obřadu se spojovaly pravice snoubenců a ani v tomto případě nechyběl závěrečný hlučný průvod do ženichova domu.

Římské nevěsty nosívaly vlasy rozdělené do šesti uzlů a svatební šaty v podobě přepásané tuniky si měly podle tradice ušít samy, aby ukázaly svou zručnost. Závoj zvaný flammeum míval barvu plamenů, kterou látce propůjčil šafrán. 

S nástupem křesťanství a snahou vymýtit pohanské zvyklosti, jež ovšem ve společnosti hluboce zakořenily, se pak muselo přistoupit ke kompromisům: Oběti bohům sice skončily, ale tradice závoje přetrvala – proměnil se však v baldachýn, jenž se nad snoubence napínal při požehnání.

Prsten na srdci

Zachovala se také původně římská tradice výměny prstenů. Zpočátku se ovšem šperk nenavlékal při svatebním obřadu, ale jako zásnubní dar a šlo o určitou zástavu, kterou budoucí ženich předával své vyvolené.

Jak víme od svatého Isidora ze Sevilly, nejpozději od 7. století platil prsten za symbol manželské věrnosti. A jeho navlečení na prst zároveň zahrnovalo i jistý sexuální podtext. Ve starém Římě bývaly prsteny jednoduché a železné, kdežto v pozdějších stoletích nabyly v některých oblastech podoby honosného a komplikovaného šperku s drahokamy – a už od středověku se do nich vyrývala slova hlásající lásku či jména snoubenců.

„Po Francouzské revoluci tyto výstřelky zmizely. Během devatenáctého století se pak snubní prsten postupně zredukoval na tenký zlatý kroužek, jak jej známe dnes,“ uvádí historik Jean Claude Bologne. 

A proč se navlékal zrovna na čtvrtý prst? Zvyk vzešel ze starobylé představy, že právě prsteníček spojuje žíla přímo se srdcem, a proto bude láska v srdcích novomanželů žít navěky. Zmíněná myšlenka se však neprosadila všude a například Galové či Bretonci nosívali prsten na prostředníčku. Jednoznačná přitom nebyla ani volba levé ruky: Pravačka je pro většinu lidí dominantní a považovala se za významnější. Nakonec ovšem praktičnost zvítězila, neboť na levé ruce prsten zkrátka méně překážel při manuálních pracích.

Požehnání není nutné

Svatební obřady se tedy postupně zbavovaly pohanských zvyků, nicméně samotný sňatek v křesťanské Evropě překvapivě poměrně dlouho zůstával spíš světskou záležitostí. Kněz mohl páru požehnat, a často tak i činil – ale nešlo o nezbytný rituál, bez nějž by bylo manželství neplatné. U nás sice už v roce 1039 dekreta knížete Břetislava I. zavedla povinnost uzavírat svazek před knězem, dlouho však trvalo, než se nařízení prosadilo.

Ve všech křesťanských zemích se pak církevní sňatek s předepsanou liturgií stal povinným teprve v novověku, a to od Tridentského koncilu konaného mezi roky 1545 a 1563. 

Co se svatebních šatů týká, nevěsty po staletí volily ten nejlepší oděv, jaký doma měly nebo jaký si mohly nechat ušít. Bohaté dívky a aristokratky mívaly šaty hojně zdobené, z těch nejkvalitnějších látek v čele s brokátem, a přidávaly k nim honosné šperky. Venkovanky oblékaly slavnostní kroje – mnohdy „nedělní“ šaty, které jinak nosily jen do kostela.

Oděvy také nezřídka hýřily barvami: Bývaly modré, žluté nebo červené, ale například ve Finsku se tradičně jednalo o černou. Představa, že se ženy od nepaměti vdávají v bílé, je tedy zcela zcestná. 

Tradice versus móda

Bílé šaty zdobené dlouhou vlečkou a závojem uvedla na scénu až britská královna Viktorie, a to v roce 1840, kdy si je oblékla na svou svatbu s princem Albertem. Obrázky ze svatebního obřadu oblíbené panovnice se hojně reprodukovaly, a jejím příkladem se tak začaly řídit nevěsty v Evropě i v zámoří. 

Historikové se přitom dodnes neshodnou, proč Viktorie sáhla právě po bílé. Obecně se má za to, že šlo o symbol jisté exkluzivity, a do určité míry možná i extravagance, kterou si mladá panovnice mohla dovolit. Nejednalo se však o znak nevinnosti: S panenstvím se tehdy pojila buď fialová, nebo bleděmodrá coby tradiční barva oděvu Panny Marie. 

Svatební šaty se zároveň neoblékaly jen jednou. V minulosti se naopak vytahovaly ze skříně při různých oslavách a dalších významných událostech. Dokonce i britská královna je po menších úpravách nosila dál. Představa, že si je žena oblékne jen jednou v životě, se rozšířila až v první polovině 20. století a vcelku nepřekvapivě podnítila vznik půjčoven. Až do 70. let přitom svatební šaty do značné míry kopírovaly obecné módní trendy – jako třeba zkracování sukní.

Co stát spojil…

Všeobecná představa, že se na svatbu oblékají „princeznovské“ šaty v poněkud archaickém stylu, zakořenila až zhruba před pěti dekádami. V 80. letech byly v módě velké ramenní vycpávky a během 90. let převládal satén s bohatým zdobením. Po roce 2000 se prosadily korzetové šaty bez rukávů i ramínek, zatímco v posledních letech se vrací zahalení a dlouhé rukávy – jak ostatně v roce 2011 předvedla další slavná britská nevěsta, Catherine Middletonová. 

Nevyvíjejí se však jen šaty, ale také samotný obřad. Na mnoha místech západního světa převažuje představa, že svatba patří do kostela – a to i v případě, že snoubenci nejsou praktikujícími křesťany. Chrámové prostředí totiž mimo jiné působí důstojněji a odkazuje k „něčemu vyššímu“.

Civilní svatby vedené úředníkem, které si spojujeme s dobami socialismu, překvapivě nevznikly na popud tehdejšího státního aparátu. U jejich počátků stála už Velká francouzská revoluce, jež chtěla především zbavit církev moci nad soukromým životem občanů.

Mnohdy ovšem státní svatby nesouvisely se snahou ateistických režimů potlačovat zmínky o náboženství ani s omezováním pravomocí církve. I zde hrála klíčovou roli praktičnost: Sňatek tak totiž mohli uzavřít snoubenci odlišného vyznání, aniž by jeden z nich musel přestoupit na víru toho druhého. Francie, Německo či Rakousko dokonce dodnes vyžadují svatbu na radnici. Novomanželé si pak mohou udělat ještě církevní obřad v kostele, ale státní svazek je zkrátka nutný.