Cesta k demokracii nebyla snadná: Sedmdesát let bojů o volební právo v českých zemích

Společnost v podunajské monarchii definoval po většinu její historie až do poloviny 19. století feudální řád, jehož základním stavební kameny tvořila panství a královská města. Hlavní mocenskou sílu země představoval panovník, obklopený sborem rádců a úředníků, rekrutujících se z obvykle z řad aristokracie, který určoval hlavní obrysy domácí i zahraniční politiky státu. Naprostá většina poddaných obyvatel monarchie zůstávala z rozhodovacího procesu vyloučena a do záležitostí týkajících se často jich samotných neměla co mluvit.

Jsou Češi Němci?

Zásadní změnu v uspořádání politického systému českých zemí a celé habsburské monarchie přineslo jaro národů roku 1848. Revoluční události v Itálii a Francii povzbudily liberální síly v německých státech – těch v této době existovalo 39 – i sousedním Rakousku, které se nyní přihlásily o své místo na slunci. 

Už v březnu se ve Frankfurtu sešel takzvaný přípravný parlament, do kterého byly sezvány vážené osobnosti ze všech krajů přináležejících k tehdejšímu Německému spolku, tedy i z českých zemí. Jménem českých zástupců účast odmítl František Palacký ve svém slavném dopisu, v němž vysvětloval, že se jakožto Slovan necítí býti Němcem, a nemá proto zájem podílet se na podobné iniciativě. 

Přípravný výbor poté po dohodě s vládami jednotlivých států, včetně té rakouské, vyhlásil volby do ústavodárného parlamentu. Ten měl vytvořit jednotnou ústavu pro celý německý prostor, do kterého se počítaly i rakouské a české země. Volební systém předpokládal, že by na každých 50 000 voličů měl připadnout jeden poslanec. Volit mohli všichni dospělí muži, kteří měli vlastní živnost a platili daně. 

Volby do ústavodárného sněmu narazily na odpor českého Národního výboru, vzniklého v březnu, který jakékoliv začlenění do plánovaného německého soustátí odmítl a vyzval české obyvatelstvo, aby volby bojkotovalo. Své zástupce do Frankfurtu tak nakonec vyslali pouze čeští Němci. Parlament však nakonec nepřežil potlačení revoluce a v roce 1849 jej rozehnalo pruské vojsko.

Do Vídně i Brna

Císař však na revoluční události reagoval také svoláním dalších zastupitelských sborů. U nás šlo především o tradiční zemské sněmy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Poprvé v dějinách o složení jejich zástupců však nerozhodoval pouze původ nebo společenské postavení, ale také vůle části populace. Zatímco v Čechách volby narušila ozbrojená vzpoura v Praze a sněm se poté nikdy nesešel, na Moravě a ve Slezsku vše proběhlo relativně hladce. 

Vznikl složitý volební řád, který zvýhodňoval aristokracii a majetné vrstvy. Majitelé velkostatků, obvykle z řad šlechty, měli dokonce právo zasedat ve sněmu automaticky, stejně jako zástupci olomoucké univerzity a moravští biskupové. Města volila své zástupce tak, že na každé 3 000 obyvatel připadl jeden poslanec, u venkovských obcí to ale bylo 15 000 lidí. Volby probíhaly nepřímo prostřednictvím volitelů a účastnit se jich mohl každý zletilý rakouský občan, který platil daně a nebyl trestán. 

Tyto první volby v dějinách se především pro venkovské oblasti staly slavnostní událostí: „Ráno ve volební den sjížděli se z celého volebního okresu do Žarošic svátečně odění voliči na opentlených vozech a s ozdobenými koňmi. Osazenstvo vozu drželo v rukou opentlenou máju s připevněným barevným šátkem…podle instrukcí byl zemským poslancem zvolen násedlovický čtvrtláník Antonín Dobeš. Jeho zvolení přijal shromážděný lid s nadšením. Nastalo pravé veselí. Hudba vyhrávala, střílelo se z kanónů a zpívaly se národní písně... zakrátko dostavilo se z Násedlovic banderium na opentlených koních, které přijelo pro svého poslance. S hudbou a zpěvem v čele s představenstvem obce doprovodili žarošičtí svého poslance daleko za dědinu.“

Nadšení ze sněmu však poměrně rychle vyprchalo. Obce musely svým zástupcům na sněmech platit ubytování a diety, a když se ukázalo, že sněmovní pravomoci jsou omezené a dlouhá jednání jim žádný prospěch nepřinášejí, stáhly jich většinu zpět. Posledních zasedání sněmu se účastnil již jen zlomek původně zvolených poslanců.

V červnu a červenci probíhaly také volby do ústavodárného sněmu ve Vídni, které se oproti těm sněmovním vyznačovaly relativní demokratičností. Na 50 000 občanů vycházel jeden poslanec a volit mohli všichni netrestaní, ekonomicky samostatní muži (tedy nikoliv nádeníci) nad 24 let. Volilo se opět nepřímo, prostřednictvím volitelů.

Sněm prodělal slavnostní zahájení 22. července, už záhy se ale musela jednání přesunout z Vídně do Kroměříže, protože v hlavním městě vypukla nová vlna revolučních bouří. S ohledem na konečné potlačení revoluce a změně na trůnu došlo na jaře 1849 k rozpuštění všech sněmů a vyhlášení oktrojované březnové ústavy, která na dalších dvanáct let ukončila jakýkoliv parlamentní život v říši.

Zpátky k urnám

V důsledku vojenské porážky na italském válčišti u Solferina v roce 1859 a prázdné státní kasy se císař na začátku 60. let opět musel podělit o část moci s obyvatelstvem říše. Únorová ústava z roku 1861 obnovovala fungování zemských sněmů a zřizovala dvoukomorovou říšskou radu. Systém byl o poznání méně demokratický než o třináct let dříve. K volbám do zemských sněmů směli přistupovat pouze občané platící daně ve výši 10 zlatých ročně (pro představu, v roce 1860 zaplatil průměrný obyvatel Čech daň tři a půl zlatého).

Volilo se v kuriích, které výrazně zvýhodňovaly majetné obyvatelstvo, především majitele velkostatků (nejčastěji z řad šlechty) a také německé oblasti oproti českým. Navíc na venkově se dosud volilo nepřímo prostřednictvím volitelů. Zvláštní jev představovali virilisté, tedy lidé zasedající na sněmech z titulu své funkce, jako byli biskupové nebo zástupci pražské univerzity. Zemské sněmy následně volily poslance do dolní komory říšské rady ve Vídni. Do horní, takzvané panské sněmovny, jmenoval zástupce na doživotí císař.

Rakouský parlament i samotný volební systém již od počátku bojoval se značným odporem části politické reprezentace jednotlivých zemí. Uhrové jej zcela bojkotovali, Češi proti němu vznášeli opakované námitky a poukazovali na jeho diskriminační charakter. Změnu přinesla až porážka ve válce s Pruskem roku 1866 a následné rakousko-uherské vyrovnání. V Budapešti vznikl nový parlament pro východní část monarchie a Češi na protest zahájili takzvanou politiku pasivní rezistence – přestali se účastnit sněmovních jednání. V takové situaci se další reformy ukázaly jako nezbytnost.

Demokracie, ale ne zas moc

První zásadní volební reforma přišla roku 1873 jako reakce na neochotu českých zástupců účastnit se jednání říšské rady. Vláda v této situaci přikročila ke změně ve prospěch přímé volby – poslance do Vídně již neměly volit zemské sněmy, ale sami občané. Zároveň došlo ke změně některých obvodů tak, aby zvýhodňovaly německé voliče. 

Další změna přišla se vstupem českých poslanců do parlamentu a následně také do vlády hraběte Eduarda Taaffeho v roce 1879. Ten, aby vyšel svým spojencům vstříc a zároveň posílil jejich politickou pozici, snížil v roce 1882 volební census z 10 na 5 zlatých, čímž rozšířil volební právo na statisíce dalších lidí, obvykle řemeslníků a rolníků. I po této reformě se však na parlamentním životě monarchie smělo podílet pouze asi 15 % mužské populace.

V 90. letech se začala objevovat myšlenka všeobecného volebního práva pro muže. Návrh zákona vyšel ze strany mladočeských poslanců v roce 1893 a vyvolal široké diskuse o správnosti takovéhoto kroku. Kompromisní řešení nakonec přinesla vláda polského hraběte Kazimíra Badeniho, která přišla roku 1896 s návrhem takzvané všeobecné kurie. Ke stávajícím 353 poslancům zvoleným po staru, přibylo dalších 72, které tentokrát měli volit všichni muži v monarchii bez ohledu na majetnost, vzdělání nebo výši placených daní. Zbytek stále volily privilegované vrstvy. O rok později tak poprvé v našich dějinách zamířili k urnám i dělníci nebo nádeníci.

Volební lístek pro všechny

Volání po zavedení všeobecného volebního práva nabíralo zvláště v nižších společenských vrstvách na intenzitě od 90. let 19. století. Naprosto zásadních obrátek ale nabralo po vypuknutí revoluce v Rusku roku 1905. Ulicemi českých měst zmítaly nepokoje dělnictva i česko-německé výtržnosti, při nichž nezřídka tekla krev. V důsledku pohnutých událostí přislíbil předseda vlády Paul Gautsch zásadní reformu volebních řádů, jejíž vypracování se nakonec protáhlo až do roku 1907. V lednu téhož roku nový soubor zákonů také podepsal císař František Josef. 

V říšské radě mělo napříště zasedat 516 poslanců volených dvoukolovým rovným hlasováním všech mužů rakouského občanství starších 24 let. Určitá míra diskriminace však přetrvala, volební obvody zvýhodňovaly městské obvody oproti venkovu a existovaly také národnostní rozdíly. Například na jeden německý mandát tak stačilo zhruba 40 000 hlasů, zatímco na český či polský to bylo přes 50 000 a v případě Ukrajinců či Rusínů dokonce 100 000. Panská sněmovna zůstala zachována.

První volby podle nového zákona se konaly v květnu téhož roku a přinesly zcela nové rozložení politických sil. Nejvýznamnějšími hráči se stali socialisté a katolické strany. Kvůli naprosto nerealistickým očekáváním, které část populace do nové říšské rady vkládala se však brzy dostavilo vystřízlivění a znechucení. Zájem o parlamentní život brzy upadl a o následující volby v roce 1911 byl výrazně menší zájem. Navíc reforma zůstala omezena na říšskou radu, do zemských sněmů se stále volilo starým způsobem.

Nová doba přichází

Zásadní změnu přinesl vznik Československé republiky po první světové válce a nová ústava z roku 1920. Ta v první řadě zrušila staré zemské sněmy, se kterými do značné míry zanikla i samospráva jednotlivých historických zemí. Místo toho zavedla jediné dvoukomorové parlamentní těleso Národní shromáždění. Do toho vůbec poprvé v dějinách směly volit i ženy a jediným omezením tak zůstala spodní věková hranice, která v případě poslanecké sněmovny činila 21 let, u senátu pak 26. 

Vznikl také zbrusu nový systém volebních obvodů, který pro změnu zvýhodňoval české a slovenské politické strany proti německým a maďarským. Přesto představovala ústava z roku 1920 zásadní krok ve směru liberalizace politického systému.

Cesta od feudální společnosti stojící na vládě aristokracie směrem k demokratickému systému, v němž může svoji politickou vůli vyjádřit každý bez ohledu na původ, majetek nebo pohlaví tak nakonec trvala dlouhých 70 let. Během nich prodělaly volební řády množství reforem a změn, až se nakonec více méně ustálily v podobě, jakou známe dnes.