Zhouba bojovných Hunů: Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše?
Kočovní Hunové byli jedním z hlavních hybatelů dramatického období stěhování národů. Pod králem Attilou se jejich říše stala jedním z hlavních mocenských hráčů na šachovnici umírající antiky a nic nenasvědčovalo tomu, že by její pozicí mohlo něco otřást.
Hunové byli několik desetiletí poměrně věrnými spojenci Západořímské říše, zejména zásluhou Flavia Aëtia, římského generála, který k nim měl velmi úzké vazby. (ilustrace: Wikimedia Commons, PDM 1.0)
Bojovní Hunové, neoddělitelní od svých malých hbitých koní, na jejichž hřbetech dokázali skvěle bojovat, jíst i spát, byli od sklonku 4. století pro římské impérium, zejména jeho východní část, noční můrou. Na Západě, kde říši ohrožovali germánští Vizigóti, byla situace poněkud odlišná, neboť Hunové zde platili za foederáty (spojence).
Zatímco tedy císař v Konstantinopoli řešil, jak zamezit jejich neustálým nájezdům a drancování, v Západořímské říši mnoho Hunů, zatím nesjednocených pod jedním vládcem, vstoupilo do římských služeb a účastnilo se bojů s Vizigóty po boku Římanů.
Tato skutečnost rozdmýchala mezi oběma barbarskými „národy“ nesmiřitelné nepřátelství. Vizigóti zůstali při vpádu Hunů do původních gótských držav svobodní, avšak východněji položení Ostrogóti se dostali do jejich područí a stali se jedněmi z nejvěrnějších hunských spojenců.
Nejen Ostrogóti, i další germánské kmeny byly součástí hunského kmenového svazu. Gepidové, Herulové, Skirové, Rugiové či Svébové, ti všichni tvořili hunskou armádu, která měla pověst neporazitelného soupeře. A byly to také tyto kmeny, které v bitvě u řeky Nedao roku 454 jednou provždy zlomily hunskou moc a definitivně ukončily život obávané říše.
Potupná porážka
Hunové byli několik desetiletí poměrně věrnými spojenci Západořímské říše, zejména zásluhou Flavia Aëtia, římského generála, který k nim měl velmi úzké vazby. První potíže s nimi začaly ke konci čtyřicátých let 5. století, kdy otěže vlády nad Huny pevně uchopil král Attila, jenž do té doby podle zvyku vládl společně se svým bratrem Bledou. Jeho odstraněním kolem roku 445 se však stal neomezeným vládcem Hunů.
Předpokladů k tomu měl dost, byl skvělý válečník a dokázal prosadit svou. Bylo jen otázkou času, kdy odhalí své karty. Když se jeho impozantní armáda, složená z bojovníků podrobených kmenů objevila na jaře roku 451 na břehu Rýna, bylo zřejmé, že Attilu žádné smlouvy nezastaví. Tou dobou ovšem už své vojsko shromažďoval i Aëtius.
Podobně přátelské vazby, jaké měl Aëtius s Huny, měl i s vůdci Vizigótů. Proto se ve chvíli, kdy Hunové vpadli do Galie, římský vojevůdce obrátil s žádostí o pomoc právě na ně. Přestože měl na své straně i další barbarské spojence – Franky, Burgundy a Galy z Armoriky, byla síla Vizigótů v nadcházejícím střetu nezbytná, a jak se nedlouho poté ukázalo, také rozhodující. Právě vizigótská jízda totiž nakonec rozhodla o vítězství v bitvě na Katalaunských polích, kde Attilovi Hunové utrpěli první velkou porážku.
Jistě stojí za zmínku, že vítězství nebylo pouze zásluhou vizigótských foederátů, ale zejména samotného generála Flavia Aëtia, jenž v bitvě plně využil svých znalostí protivníkova vojenství.
Prohra znamenala pro Attilovu pověst citelný šrám, v žádném případě ale nešlo o konečnou porážku, i když nechybělo mnoho. Frankové i Vizigóti chtěli ustupující Huny pronásledovat a definitivně porazit, ale Aëtius je od záměru odvrátil. Nemohl dovolit, aby v rámci rovnováhy sil přišel o Huny, pokud by se vítězní Vizigóti opět zpronevěřili spojeneckým závazkům. Pro Římany bylo životně důležité udržovat mezi barbary rovnováhu, aby žádný z „národů“ nenabyl převahy. To by mohlo znamenat konec římského panství.
Attilovo poslední tažení
Attila, jehož říše držela pohromadě zejména díky jeho nezlomné vůli, se ocitl v komplikované situaci. Aura bohy vyvoleného, dosud neporaženého krále byla pošramocena. Rychle proto potřeboval potvrdit svou pověst vojenským úspěchem s výhledem na tučnou kořist, která byla páteří hunské ekonomiky. Tak se stalo, že na jaře roku 452 vpadl do severní Itálie, kde oblehl, dobyl, důkladně vyplenil a zničil město Aquileia.
Následovalo vydrancování dalších severoitalských měst, aniž by se Hunům postavilo římské vojsko. Vlastně ani nemohlo, neboť Aëtius, jenž s hunským vpádem nepočítal, zůstal odříznut od svých germánských spojenců.
Situaci nakonec vyřešil sám Attila, který úspěšným tažením dostál své pověsti a rozhodl se stáhnout zpět do Panonie. Hunský král patrně vůbec neměl v úmyslu pokořit celou Itálii a zejména Řím, chtěl pouze demonstrovat svou sílu a získat body. Navíc v jeho táboře vypukl mor a problémy měl i se zásobováním.
Během Attilova plenění severní Itálie podnikl proti Hunům, kteří zůstali v zázemí za Dunajem, odvetné akce východořímský císař Markianos. Jeho předchůdce Theodosius II. musel čelit tvrdým nájezdům Hunů do provincií, které spadaly pod správu Konstantinopole. Byla to právě Východořímská říše, která trpěla hunskými vpády, zatímco na Západě požívali Hunové výhod spojenců. Z obou částí říše k nim tak přicházelo nezměrné bohatství.
Nakonec si Hunové na východořímském císaři vynutili pravidelný roční tribut ve výši téměř jedné tuny zlata. Císař Markianos však tento poplatek za mír, který Attila stejně nedodržoval, odmítl nadále odvádět a vyrazil do protiútoku. Východořímské vojsko roku 452 překročilo Dunaj, aby zasáhlo nepřítele na nejcitlivějším místě.
Zřejmě i tato skutečnost, o níž informuje biskup Hydatius, mohla přimět Attilu k návratu do Panonie, kde mezitím Hunové utrpěli ztráty v boji s východořímskými jednotkami. Za tuto troufalost Attila chystal odvetnou akci, která měla dopadnout na Konstantinopol a císaře přimět, aby obnovil poplatek Hunům. K ničemu z toho ale už nedošlo. Attila náhle a nečekaně zemřel začátkem roku 453.
Nejasnosti osudného střetu
Po Attilově slavnostním pohřbu se měl stát jeho nástupcem nejstarší syn Ellak, jehož vůli se měli podřídit ostatní. Aniž by respektovali otcův odkaz, hlásili se ovšem o svůj díl moci rovněž mladší synové Dengizich a Ernach. Jablkem sváru samozřejmě bylo rozdělení území a s ním i podrobených kmenů. Podle historika Jordana o tom bratři rozhodovali losem, což mělo ostatní kmeny urazit do morku kostí, neboť si připadaly jako otroci.
O jaké kmeny se jednalo? Byli to dosud Attilovi věrní spojenci – Gepidové, Herulové, Rugiové, Skirové, Svébové a snad i Ostrogóti, i když ohledně jejich účasti na povstání není jasno. Při Hunech jistě zůstali pouze Alani.
Otázkou samozřejmě je, jestli Germáni povstali kvůli urážce losem, nebo zda po smrti Attily využili příležitosti a povstali proti znesvářeným bratrům. Pozbýt svobody a žít v područí se ostatně u germánských kmenů nikdy příliš neujalo.
Ať už tomu bylo jakkoliv, faktem zůstává, že většina Hunům podřízených kmenů proti Attilovým synům povstala. A co víc, do čela se postavil gepidský král Ardarich, o němž historik Jordanes referuje jako o nejvěrnějším stoupenci Attily. K Ardarichovi se vzápětí přidala i většina ostatních Germánů, nespokojených s hunskou hegemonií. Do čela hunské armády, jež mohla počítat jen s vojenskou podporou Alanů, se postavil Attilův nástupce Ellak.
V této souvislosti je vhodné uvést, že se z pramenů nedozvídáme nic o úloze Ostrogótů. V případě jejich účasti v bitvě u řeky Nedao roku 454, lze uvažovat hned o čtyřech různých scénářích. Ostrogóti bojovali buď na straně Germánů, nebo vůbec, protože tou dobou již byli na Hunech nezávislí. Případně je zde také možnost, že se zúčastnili bitvy na obou stranách a zcela zavrhnout nelze ani variantu ostrogótské účasti po boku Hunů.
Podobně nejasná je lokalizace střetu. Sice víme, že se odehrál při řece Nedao, avšak nemáme ani ponětí o tom, kde by se tento tok měl nacházet. Byl zřejmě v Panonii a uvažuje se o tom, že by onou řekou mohl být jeden z přítoků Sávy. Nic víc.
Jordanes ve svém díle Getica vypočítává v souvislosti s angažovanými kmeny i jejich typické zbraně, zbroj či způsob boje. Góty bylo možné v bitvě spatřit, jak bojují kopím, naopak vskutku typickou zbraní pro Huny byl luk. Gepidové se mistrně oháněli mečem, Alani bojovali jako těžkooděnci, herulští válečníci byli vystrojeni lehce, Svébové bojovali výhradně jako pěchota a Rugiové během bitvy lámali svými ranami kopí.
Na obou stranách došlo k velkým ztrátám, údajně v obou případech šlo o třicet tisíc mužů, a i když se hunský král Ellak bil statečně, nakonec v boji padl. Pro Germány se vítězství stalo obrovským triumfem a hrdinou Ardarich, král svobodných Gepidů. Pro Huny to naopak znamenalo zánik jejich velké, ale nepevné říše.
Konec Hunů
Mocenské vakuum po poražených Hunech vyplnili především Gepidové, kteří byli jedním z nejsilnějších kmenů a své postavení ještě upevnili vítězstvím v bitvě. O jejich pozici hovoří i Jordanes, podle něhož Gepidové nechtěli od Římanů nic víc než mír a každoroční dar, tedy tribut, jako stvrzení přátelského spojenectví. Císař na to přistoupil. Víme také, že Ostrogóti požádali císaře, aby jim přidělil sídla v Panonii, tedy na území říše, k čemuž svolil.
Sami Hunové se z Evropy vytratili rychleji, než se v ní objevili. Izolované skupiny vstupovali zejména do východořímského vojska, část jich žila pod vládou Attilova syna Dengizicha při Dunaji, který zemřel roku 469 při bojích s Římany.
Sláva Hunů byla pryč, a i když ještě občas čteme o jejich pokusech plenit sousední území (naposledy k roku 474), stále častěji se hunští válečníci objevují pouze v souvislosti se službou v římském vojsku. Kdysi mocní Hunové, jejichž říše sahala od Volhy až k Rýnu, zmizeli z dějin. Od poloviny 5. století jejich úlohu postrachu Říma převzali severoafričtí Vandalové, kteří roku 455 vyplenili Řím. Památka na Huny však přetrvala v evropských ságách, mýtech či lidovém názvosloví.