Malovala vlastní utrpení, bořila společenská tabu a odmítala konvence. Frida Kahlo se stala ikonou 20. století

Historie Denisa Nečasová 20.11.2026

Mexická malířka Frida Kahlo se stala symbolem člověka, který vzdoruje nečekaným životním překážkám a jde vlastní cestou. Do této role ji předurčily nejen originální obrazy, ale také velmi pestrý, nekonvenční život plný nečekaných zvratů.




Základní biografické údaje Fridy Kahlo neukazují na nic, co by se vymykalo běžnému životu mexických středních vrstev počátku 20. století. Narodila se 6. července 1907 v Coyoacánu blízko hlavního města Mexika do rodiny německého fotografa Guillerma a jeho ženy indiánsko-španělského původu Matildy, která se starala o dům a vychovávala celkem čtyři dcery. 

Fridino pokojné dětství však poznamenala dětská obrna, jejíž následky si nesla do konce života. Onemocněla v šesti letech, a ačkoliv se vyléčila, zůstala jí jedna noha kratší a tenčí. Svůj nedostatek pak skrývala v dlouhých sukních nebo kalhotách. Tento handicap naštěstí nevedl u Fridy k plachosti či uzavřenosti, naopak s ním bojovala. 

Díky otci, s nímž měla lepší vztah než s matkou, se věnovala sportu včetně zápasení. Vedla s ním inspirativní debaty a pomáhala mu ve fotografickém ateliéru. Ačkoli si ráda kreslila, o žádné umělecké dráze tehdy neuvažovala. Chtěla se stát lékařkou, a proto ji rodiče v roce 1922 zapsali na prominentní Národní přípravnou školu, kam přibližně z dvou tisíc studentů docházelo pouze 35 dívek.

V sádrovém krunýři

Sny o bílém plášti čpícím dezinfekcí navždy přervala jedna jízda autobusem ve Fridiných osmnácti letech. Autobus havaroval, narazil do domu a trubka kovového zábradlí z ulice jí projela skrze část těla, zlomila páteř, žebra a pánevní kost. Další zlomeniny způsobil pád. 

Frida strávila měsíc v nemocnici a téměř rok připoutaná doma na lůžko. V pohybu jí bránil nejen sádrový krunýř, ale také neustálé bolesti, jichž se již nikdy nezbavila. Do své smrti absolvovala kolem třiceti náročných operací, které jí měly vrátit zdraví, ale žádná z nich nevedla k danému cíli.

Ve svých dopisech píše o „litrech probrečených slz a ukrutné bolesti“. Fyzické strádání ztvárnila na mnoha obrazech. Nejvýmluvnější jsou Zlomený sloup, na němž je plačící Frida poseta hřebíky symbolizujícími neustálé utrpení, nebo Raněný jelen, kde je místo zvířecí hlavy zobrazen její obličej. I jelenovo tělo je poseto zkrvavenými šípy a smutný výraz ve tváři prozrazuje muka. 

Pokud platí ale přísloví, že na všem zlém je vždy i něco dobrého, můžeme ho ve Fridině případě spatřovat v období po autobusové nehodě. Právě v té době se vrátila k malování, aby si ukrátila dlouhé nudné hodiny s minimem vnějších podnětů. Otec jí koupil olejové barvy, připevnil nad postel zrcadlo a Frida se vrhla nejen do pomalování svého fádního sádrového krunýře, ale vytvořila i portréty příbuzných, a především sebe sama. 

Autoportréty se pak staly hlavní linií její tvorby. Sebe sama znám nejlépe Frida namalovala během života téměř 150 obrazů a na více jak třetině z nich ztvárnila sebe. Zkušenost z rekonvalescence je zde patrná, čas prožívaný se sebou, ponoření se do vlastního nitra a stále přítomný odraz v zrcadle nad postelí. „Maluji sama sebe, neboť velmi mnoho času prožívám sama se sebou a má tvář je motiv, který nejlépe znám,“ uvedla Kahlo.

Také se uvědomila, že tvář a tělo mohou sloužit jako prostředek hlubších sdělení, vyjádření různých dojmů a pocitů, ale i politických názorů. Autoportréty velmi přesvědčivě vyjadřují její momentální rozpoložení, výraz tváře a symbolika dalších předmětů a zvířat na obrazech je snadno čitelná. 

Frida Kahlo malovala ve svém osobitém stylu, přičemž dodnes nepanuje mezi odborníky a odbornicemi z dějin umění shoda, do jakého uměleckého směru ji zařadit. Někteří ji řadí mezi surrealisty, jiní mezi magické realisty. Sama Kahlo nevěnovala těmto úvahám příliš pozornosti, v rozhovorech i ve svém deníku a korespondenci stále zdůrazňovala, že maluje věci, jen jak je vidí vlastníma očima. Přesto se její malířský způsob vyjádření měnil. 

Rané práce jsou ovlivněny renesančními mistry, zvláště Botticellim, a moderním malířem Amadeem Modiglianim. Evropské vlivy jsou patrné na tehdejší stylizaci portrétů, jednoduchých liniích či volbě barev. 

Od třicátých let, kdy se Frida odstěhovala na čas s manželem do více zemědělské části Mexika, se do jejích maleb natrvalo usadily místní folklorní motivy, které se projevily pestřejšími barvami nebo členitější kompozicí obrazu. Žena jako žádná jiná V zobrazování prožívané reality rezonovaly genderové prvky. 

Mexická společnost první poloviny 20. století byla velmi tradiční, dominovali v ní muži, zatímco ženám byla předurčena především role manželky a matky trávící veškerý čas vytvářením útulného rodinného domova. Kahlo se těmto představám vymykala snad ve všech možných ohledech.

V prvé řadě si zvolila neobvyklou profesi výtvarné umělkyně. Celý život pro ni bylo velmi složité se prosadit a většina lidí ji vnímala především jako manželku slavnějšího malíře Diega Rivery, která se rovněž věnuje malování. A to i přes to, že to byl právě její obraz, a ne Riverův, který v roce 1939 zakoupil Louvre do svých sbírek jako vůbec první dílo mexického umělce či umělkyně.

Fridu také nebylo možné nazvat pasivní a poddajnou, jak se obvykle od žen čekalo. Příkladem může být rozhovor pro americké noviny, kde komentovala výše popsané pozice obou manželů v uměleckém světě slovy: „To já jsem ta veliká,“ čímž vtipně narážela na mohutnou postavu svého partnera.

Další zásadní odlišnost spočívala v tom, že se nikdy nestala matkou. Ačkoli třikrát otěhotněla, trvalé následky nehody jí znemožnily dítě donosit. Kahlo se proto musela vypořádat s všudypřítomným pocitem, že neporodit potomky ženu předurčuje k tomu, aby byla jen „polovičním člověkem“, který nemá sám o sobě valnou hodnotu. A nejen že nebyla matkou, nestala se ani tradiční manželkou. I po sňatku v roce 1929, stejně jako její manžel, udržovala další intimní vztahy. V jejím případě s muži i se ženami.

Krev a sexualita

Frida se se všemi odlišnostmi, které ji na jedné straně přinášely svobodu, rozlet, na druhé traumata a nutnost neustálého obhajování se, vypořádávala ve svých obrazech. Téma ženské identity se projevuje ztvárněním potratů, zničeného těla či relativizací mýtu fyzické krásy. Ztrátu nenarozeného dítěte velmi sugestivně ztvárnila například v malbě Létající postel, kde leží nahá na bílém zkrvaveném povlečení.

Malířka prolamovala tehdejší tabu a nastolovala nové otázky tělesnosti a sexuality. Její manžel ji hodnotil jako „první ženu v dějinách umění, která s absolutní a neúprosnou upřímností – dalo by se říci s netečnou krutostí – vyjadřovala ona obecná a zvláštní témata, jež se týkala výhradně žen.“ A právě tento přístup ji nakonec přivedl do pomyslné celosvětové síně slávy.

Frida Kahlo se stala široce obdivovanou autorkou až po své smrti. Přibližně s odstupem dvaceti let na ni upozornily badatelky sledující feministické motivy smrti, které se ve Fridiných obrazech hojně objevují. Největší vlna zájmu o její dílo a život se ale vzedmula až v devadesátých letech 20. století, kdy se stala inspirací pro mnohé menšiny i jedince, kteří se cítili být odlišní a nepřijímaní většinovou společností.

Viva la Mexico!

Nezanedbatelnou roli ve vizuálních ztvárněních hrají u Fridy Kahlo také folklorní motivy, které čerpaly z mexické lidové tradice. Malířku nezaujaly tyto podněty pouze z estetického hlediska, i jejich prostřednictvím řešila své osobní otázky. Velkou výzvou pro ni byl původ jejích rodičů, mísení evropských a indiánských kořenů a hledání vlastní identity. Směr jejích převažujících úvah byl patrný už na střední škole, kde spolužákům tvrdila, že je dcera mexické revoluce, protože se narodila v roce jejího propuknutí (1910), a nikoli o tři roky dříve.

Rozpolcenost vyjádřila v obraze Dvě Fridy, na němž sedí dvě totožné osoby, jedna oblečená v mexickém národním kroji a druhá v evropských krajkových šatech.

Kahlo inspirovalo mexické národní hnutí, které usilovalo o posílení vlastní mexické kultury, šíření povědomí o dějinách země a podporovalo umělce čerpající z domácích vlivů. Hledání toho, co je být „pravou Mexičankou“, Fridu vedlo ke kritice dosud převažujících evropských a severoamerických vlivů a mimo jiné k nošení tradičního kroje.

Mexické národní hnutí, do něhož se zapojila, kladlo také důraz na výchovný aspekt umění. Obrazy a tehdy populární rozsáhlé nástěnné malby měly jasným a srozumitelným jazykem přibližovat hlavní milníky historie, podněcovat úctu k vlastní tradici, lásku k mexickému národu, vést příští generace k sebevědomému národnímu cítění.

Vrchol exotiky

V době, kdy Kahlo začala vyučovat, patřila již mezi známé postavy mexického malířství. A to jak doma, tak v zahraničí. Díky manželovým zakázkám se již v roce 1930 poprvé spolu s ním dostala do Spojených států a podílela se na některých výstavách. V roce 1938 se dočkala dokonce první samostatné expozice v New Yorku, kde na místě prodala polovinu z dvaceti pěti vystavených obrazů. Frida zde způsobovala rozruch svým zjevem, temperamentem, přímostí povahy, a především tvorbou. 

Ačkoli se sarkasticky vyjadřovala o tom, jak je její kroj považován za módní senzaci a ona sama za vrchol exotiky, pozornost jí pomáhala navázat další kontakty. Učarovala francouzským surrealistům v čele s André Bretonem, kteří jí uspořádali výstavu o rok později v Paříži, následně měla představit své dílo také v Londýně. 

Vypuknutí válečného konfliktu, nespokojenost s „buržoazními“ evropskými a severoamerickými poměry plnými sociální nespravedlnosti, smutek po domově a zejména rozvod s milovaným Diegem ji přivedl zpět do Mexika. V době duševního strádání dávaly o sobě intenzivněji znát fyzické problémy, které Kahlo zaháněla velkým množstvím léků a alkoholu. Se sobě vlastní ironií to komentovala: „Pila jsem proto, že jsem chtěla utopit své bolesti, ale ty potvory se naučily plavat.“ 

Frida pravidelný přísun morfia i mnoha sklenic destilátu nikdy nepřerušila, což se projevilo v pozdější tvorbě na jejím stylu. Precizní tahy štětce nahradily hrubší linie a hutnější nanášení barev. Její tělesná schránka čím dál více chřadla a vyžadovala týdny pobytu v nemocnici. I přes tyto obtíže ale po návratu domů našla přece jen jistý klid. 

Znovu se provdala za svého osudového muže Diega Riveru, věnovala se malování, již zmíněné výuce a angažovala se politicky. 

Na vlastní výstavu jen vleže

Ke konci života Fridě přibývaly fyzické problémy, své první samostatné výstavy v Mexiku v roce 1953 se proto mohla zúčastnit pouze vleže. Na vernisáž byla přenesena v posteli. Přítomné publikum opět ohromila nezdolností. 

Nemoc ji ale pronásledovala a v témže roce dostala do pravé nohy gangrénu. Lékaři jí museli končetinu amputovat a Frida se po tomto zákroku propadla do depresí. Ještě následující rok, dva měsíce před smrtí, se ale na kolečkovém křesle účastnila komunistické demonstrace. Frida Kahlo zemřela 13. července 1954 oficiálně na plicní embolii. Dosud se ale spekuluje o sebevraždě, protože o ní psala ve svém deníku a v den své smrti spolkla mnohem více prášků proti bolesti než obvykle.

Po smrti si přála být zpopelněna, toužila se na tento svět už nikdy nevrátit. Obřad byl určen jen úzkému rodinnému kruhu, ale před budovou stály zástupy obdivovatelů a obdivovatelek. Tělo malířky leželo zabaleno do rudé vlajky se srpem a kladivem a před zraky příbuzných podpáleno. Popel je uložen v urně v jejím rodném domě, ze kterého se roku 1958 stalo Muzeum Fridy Kahlo.

Diego Rivera nazval smrt Fridy nejtragičtějším dnem v jeho životě a ve svém deníku později napsal: „Příliš pozdě jsem zjistil, že tou nejkrásnější součástí mého života byla láska k Fridě.“ On sám skonal tři roky po ní, v roce 1957. 

Diskuze (0)

Další články v sekci