Kolotoče původně vznikly jako trenažéry pro křižácké rytíře, jejich zlatý věk ukončila až velká hospodářská krize

Historie Jaroslav Petr 16.11.2026

Jízda na kolotoči má dlouhou historii, jejíž kořeny sahají až do středověku, do časů křižáckých válek. Teprve 19. století ale přineslo zpřístupnění této atrakce masám a odstartovalo její zlatý věk. Ten ukončila hospodářská krize ve třicátých letech minulého století.




Kolotoč je synonymem nevázané zábavy, ale u jeho zrodu stála tak seriózní záležitost, jakou je výcvik jezdectva. V 11. století se arabští a turečtí bojovníci zdokonalovali v bojových uměních i tím, že jezdili v kruhu na koních vysokou rychlostí a házeli si křehkou kouli naplněnou parfémem. Cílem bylo chytit hozenou nádobu tak, aby se nerozbila. Ten, kdo neuspěl, si odnášel na těle a oblečení silný pach parfému jako cejch prozrazující selhání.

Jezdci si cvičili postřeh, obratnost a v neposlední řadě mistrné ovládání koně na omezeném prostoru. To vše se jim hodilo v lítých řežích, kdy šlo o život.

Trénink rytířů

Při jiné variantě jezdeckého cvičení se arabští válečníci snažili v plném trysku zasáhnout hrotem kopí malé terče. Jejich umění udělalo velký dojem na křižácké rytíře, kteří se tehdy utkávali s muslimy v nekonečné sérii bitev a šarvátek. Jezdci šli do tréninku s takovým nasazením, že se pro něj ujalo označení „malá válka“ – španělsky garosello a italsky carosella.

Španělští křižáci přinesli „malou válku“ do Evropy a ta se stala v 17. století součástí jezdeckých královských turnajů známých pod francouzským označením carrousel. Nejslavnější klání tohoto druhu uspořádal francouzský „Král Slunce“ Ludvík XIV. (👑1643–1715) v červnu 1662 na nádvoří Tuilerijského paláce na oslavu narození svého syna a následníka trůnu. Místo konání je dodnes známé jako Place du Carrousel.

Při jedné z dovednostních soutěží carrouselu měli jezdci za úkol v plném trysku navléknout na kopí kroužek visící z trámu nebo z větve stromu. Pro dosažení skutečného mistrovství v „malé válce“ a také proto, aby se při cvičení na turnaje šetřili koně, byl koncem 17. století zkonstruován jakýsi trenažér, který můžeme považovat za přímého předka dnešních kolotočů. Na středový otočný kůl byla paprskovitě připevněna dlouhá ramena a na konci každého z nich byla zavěšena dřevěná beznohá figurína koně. 

Jezdci usedli na figuríny a karusel se roztočil buď lidskou silou, nebo ho poháněli koně či muly. Rytíři se vozili na kolotoči a snažili se za jízdy prostrčit hrot kopí zavěšeným kroužkem jako při opravdovém turnaji.

Od zvířat a lidí k páře

Divákům připadala tréninková rytířská zápolení zábavná, ale jako kratochvíle pro široké masy začala podobná zařízení sloužit teprve v 19. století. Tehdy se pro zábavní kolotoče ujalo i slovo karusel, byť neměly s „malou válkou“ a výcvikem jezdectva nic společného. V mnohých jazycích včetně angličtiny, němčiny či francouzštiny se tak říká kolotočům dodnes. České slovo kolotoč patří v tomto ohledu k evropským výjimkám. 

První zábavní kolotoče se příliš nelišily od rytířských trenažérů, protože měly figuríny koní zavěšené na konci tyčí vybíhajících paprskovitě ze středového otáčivého sloupu. Říkalo se jim „kolotoče s létajícími koňmi“, jelikož na pasažéry působily za jízdy odstředivé síly a tlačily je vzhůru a do stran. 

Velký vývoj prodělal pohon kolotočů. Zpočátku je roztáčeli lidé nebo tažná zvířata. V roce 1861 použil v Anglii jistý Thomas Bradshaw k pohonu kolotoče parní stroj a toto vylepšení si nechal v roce 1863 patentovat. Jízda na Bradshawově parním kolotoči přinášela bezesporu vzrušující zážitky, protože strojový pohon dovoloval otáčení mnohem vyšší rychlostí. Záhy po jeho uvedení do provozu jej místní noviny popsaly jako „kruhovou plošinu velkých rozměrů poháněnou parním strojem, která se točí takovou rychlostí, že odvážní jezdci nejsou jen zázrakem vystřeleni z kolotoče ven jako dělové koule“. 

Jak se učili Francouzi jezdit na kole

Se zajímavou variantou kolotočů přišli v druhé polovině 19. století Francouzi, kteří využili k pohonu bicykly. Byl to tak trochu paradox. Francie, jež dala světu největší cyklistický závod světa Tour de France, a dnes je zemí cyklistice zaslíbenou, se používání bicyklů dlouho bránila. 

Svět vítal v 19. století předchůdce dnešních jízdních kol jako moderní prostředek individuální dopravy. Němec Karl Drais (1785–1851) sestrojil už v roce 1813 takzvanou draisinu, která postrádala pedály a převody a jezdec se musel od země odstrkávat nohama. První kolo s drátěným výpletem sice zkonstruoval francouzský mechanik Eugène Meyer v roce 1869, ale světovou výrobu těchto bicyklů s obřím předním kolem s pedály a maličkým zadním kolečkem rozjel o rok později v Anglii James Starley (1830–1881). 

Francouzi, a Pařížané zvlášť, tyto novoty odmítali a nadále horovali pro koně a koňská spřežení. Neslo to s sebou problémy. Na ulicích ležela vrstva koňského trusu, zvířata i jejich výkaly lákaly mouchy a další hmyz, o zápachu v ulicích nemluvě. Vedení měst a francouzská vláda by rády viděly Francii na čele pokroku, a to i ve využití bicyklů. 

Lidé ale nahlíželi na bicykly s nedůvěrou. Dvoukolý dopravní prostředek jim připadal nebezpečně vratký. Skepsi k novince měly nahlodat právě bicyklové kolotoče. Každý jezdec v nich usedal na kolo uchycené napevno tyčí ke středovému otočnému sloupu, takže jezdcům nehrozil pád. Kolotoč uváděli do pohybu pasažéři šlapáním do pedálů, a obešel se tudíž bez parního stroje. Všichni jezdci však museli šlapat stejným tempem. Když kolotoč nabral rychlost a někdo už tak rychle šlapat nedokázal, stačilo mu jen zvednout nohy, nechat pedály točit naprázdno a užívat si jízdy. 

Bicyklové kolotoče dosáhly poměrně značné popularity. Některé měly namontována i sedátka bez pedálů určená malým dětem, jiné byly konstruovány tak, že mohly jezdit také pozpátku. Nakolik přispěly bicyklové kolotoče k oblibě jízdních kol a ústupu koní a koňských spřežení z ulic francouzských měst, není jisté. 

Do dnešních dní se zachovaly jen dva z bicyklových kolotočů. Jeden mají v Musée des Arts forains (Muzeu jarmarečního umění) v pařížském Bercy. Pochází z roku 1885 a návštěvníci se na něm mohou svézt i dnes. Druhý exemplář z roku 1897 se nachází ve sbírce historických karnevalových atrakcí a kolotočů z konce 19. a začátku 20. století známé jako Fête Paradiso. Naplno si ho užívali třeba návštěvníci slavné pařížské Světové výstavy v roce 1889, která dala francouzské metropoli Eiffelovu věž.

Boom kolotočaření

První evropské kolotoče si jejich provozovatelé vyráběli sami, a to i dosti neuměle. To se však změnilo po roce 1880. V té době procházel svět hospodářskou konjunkturou poháněnou zesilující industrializací. Mnoho lidí se stěhovalo z venkova do měst a po práci hledali nějakou zábavu. Díky rostoucí poptávce se provozovatelům jarmarečních atrakcí začalo vyplácet i pořizování velkých, umělecky vyvedených karuselů. Boom atrakcí nejrůznějšího druhu proměnil jejich samodělnou výrobu v prosperující průmyslové odvětví. 

Revoluci přinesl do stavby a využívání kolotočů také parní pohon. Kromě jiného významně přispěl k průniku této zábavy za Atlantik na americký kontinent. Američané rozjeli kolotočářské podnikání ve velkém. Ve srovnání s evropskými protějšky dosahovaly jejich karusely mnohem větších rozměrů a figurínám byla věnována nevšední péče. Často šlo o mistrovská řezbářská díla. Tak začal zlatý věk kolotočů. 

Výrobci se předháněli v inovacích. Kolotoče dostaly střechu, která dovolovala jízdy i za nepříznivého počasí. Pro ty, kteří nechtěli sedět na koňské figuríně, byla k dispozici bohatě zdobená sedadla. Jinak ale snad neexistovalo zvíře, na němž se dalo sedět a nenašlo by se na kolotočích. 

Američané osazovali kolotoče nejen koňmi všech typů (válečnými, pohádkovými nebo indiánskými), ale také zvířaty z americké přírody a z farem či exotickými tvory, jaké lidé znali ze zoologických zahrad. Na kolotočích se tak dalo usednout na psy, kočky, žirafy, tygry, pandy, zebry, gorily, pštrosy, lední medvědy, pásovce nebo i plyšové medvědy. Figuríny už přitom nejezdily jen tak v kruhu, ale střídavě stoupaly a zase klesaly, čímž se zážitek z jízdy významně prohloubil. 

Mnohé kolotoče nabízely k jízdám hudební doprovod. Pára generovaná pro parní stroj poháněla píšťaly parních varhan. Kolotoče se také daly rozebrat, naložit na železniční vagony a převážet z místa na místo. 

Zlatá doba však měla do idyly daleko. Jejím průvodním znakem byla ostrá konkurence a řevnivost mezi majiteli kolotočů a zábavních parků. O zákazníky bojovali i výrobci kolotočů. Ti se předháněli v tom, kdo postaví větší a velkolepější karusel. Značky kolotočů byly v té době populární stejně, jako je tomu dneska třeba u značek aut. Firmy nesly obvykle jméno svého zakladatele, ale kolotoč býval jeho dílem jen při rozjezdu výroby. Později měli ti úspěšnější tolik zakázek, že si najímali další zaměstnance – malíře, řezbáře, strojníky, a dokonce i obchodní zástupce. 

Mistr obvykle zastal ty nejdůležitější práce, jako je vyřezávání koňských hlav a detailů na straně koňské figuríny otočené ven k návštěvníkům. Pomocníci měli na starosti nohy a těla koní a své schopnosti si trénovali na straně figurín, jež byly od návštěvníků odvráceny.

Němečtí mistři září v USA

Rozmach ve výrobě kolotočů přilákal do Ameriky lidi ze všech koutů Evropy. Přicházeli z Anglie, Německa, ale i z východní a jižní Evropy. Německý truhlář Gustav Dentzel (1846–1909) se vydal do USA ve dvaceti letech a v šedesátých letech 19. století sehrál klíčovou roli ve vzestupu amerického kolotočového průmyslu. 

V této branži nebyl nováčkem. Jeho otec příležitostně vyráběl koně pro kolotoče v Německu a Gustavovi to učarovalo. Zpočátku ještě prezentoval svou firmu jako truhlárnu, ale od roku 1867 změnil její název na Stem and Horsepower Carousel Builder a přihlásil se tak k výrobě kolotočů poháněných parou nebo koňskou silou. 

Figuríny Dentzelových koní byly anatomicky mnohem přesnější než výrobky jeho konkurentů. Nadto se o nich psalo jako o půvabných, důstojných, a dokonce jako o královských. Mnozí jim připisovali „skrytou něhu“. K dokonalosti je přivedl Gustavův syn William, byť je často hlavní zásluha za krásu koní Dentzelovy firmy mylně připisována italskému řezbáři Salvatoremu Cernigliarovi. Ten ale do firmy nastoupil až v roce 1903. Dentzelové zásobovali americký trh kolotoči až do roku 1928, kdy William Dentzel zemřel a firma zanikla.

Dalším význačným výrobcem kolotočů byl Charles I. D. Looff (1852 až 1918), jehož karusel z roku 1916 proslavil oscarový film Podraz (1973) s Paulem Newmanem v roli Henryho Gondorffa. Také Looff přišel do USA z Německa, konkrétně z Bad Bamstedtu v Holštýnsku. Do Ameriky utekl před francouzsko-pruskou válkou v roce 1870. Zpočátku měl výrobu kolotočů jen jako vedlejší zaměstnání. Přes den vyráběl ve své truhlářské dílně nábytek a po večerech se věnoval vyřezávání figurín. 

První z jeho více než 40 kolotočů byl postaven v roce 1875 na newyorském Coney Islandu. Figurínám vtiskl Looff osobitý styl. Žádná z nich nenaháněla zákazníkům strach. Dokonce i lvi vypadali, jako kdyby se usmívali. Looff tak velmi významně ovlivnil ostatní řezbáře figurín pro kolotoče. Dnes je považován za klasika zlatého období. Kromě jiného zásadním způsobem změnil stavby, v nichž se kolotoče provozovaly. Soustředil se na to, aby jejich interiéry udělaly na zákazníky co největší dojem a ohromily je.

Hodnotné atrakce

Jedny z největších amerických kolotočů vyráběla společnost Artistic Carousel Manufacturers založená v roce 1912 imigranty z východní Evropy Solomonem Steinem a Harrym Goldsteinem. Ti začínali jako výrobci ozdobných dřevěných hřebenů, jimiž si tehdejší dámy podpíraly komplikované módní účesy. Brzy ale začali pracovat jako řezbáři pro výrobce kolotočů, a nakonec se osamostatnili. Ukázku jejich práce mohou dodnes obdivovat návštěvníci newyorského Central Parku. 

Tento karusel ležel zapomenutý ve starém tramvajovém depu na Coney Islandu, kde ho objevili při pátrání po kolotoči, který by nahradil atrakci zničenou v Central Parku požárem. Byl vyroben Steinem a Goldsteinem v roce 1908 a vybaven neuvěřitelným počtem 58 ručně vyřezávaných a malovaných koňských figurín v bezmála životní velikosti. Jízdu provází hudba mechanických varhan zhotovených firmou Ruth & Sohn speciálně pro tento kolotoč.

Zlatou éru kolotočů ukončila hluboká ekonomická krize v třicátých letech 20. století. Zábavní parky krachovaly a mnoho tehdejších kolotočů bylo nenávratně ztraceno. Odhaduje se, že na vrcholu zlatého věku se jich v USA provozovalo na 4 000. Do dnešních dní se jich dochovalo asi 150. Výrobci buď úplně skončili, nebo se pokusili přejít na jiný výrobní program. 

Když se ekonomická situace ve světě zlepšila, kolotoče slavily jistý comeback. Nová doba s sebou přinesla nové materiály a nové technologie. Figuríny už se nevyřezávaly ručně ze dřeva. Nahradily je odlitky z hliníku a později z plastu. Kromě kolotočů se prosadily i další atrakce. Určitá nostalgie spojená s klasickými karusely ale přetrvává. 

V sedmdesátých letech minulého století se zvedl zájem sběratelů umění o figuríny starých kolotočů. Za jediného koně prokazatelně zhotoveného Charlesem Looffem se platí na uměleckých aukcích od 10 000 do 50 000 dolarů. Pro některé z dochovaných kolotočů je to poslední hřebík do rakve, protože jejich majitelé je rozeberou a rozprodají. Najdou se ale i nadšenci, kteří se je snaží zachránit, restaurovat a vrátit do provozu. Takový je i příběh historického kolotoče, který dnes stojí v Praze na Letné (viz Letenský unikát). 

Letenský unikát

Na okraji Letenských sadů, nedaleko Národního technického muzea stojí nejstarší evropský kolotoč takzvaného podlahového typu. Postavit jej nechal v roce 1892 Josef Nebeský, který se sice narodil v Brně, ale žil se svou rodinou v Praze na Národní třídě. 

Kolotoč byl dílem řezbáře Matěje Bílka. Původně stál v Královských Vinohradech nedaleko zájezdního hostince Na Kravíně. V roce 1894 jej přemístili na Letnou. Zájemci o jízdu se mohli na místo dostat buď lanovou dráhou od Vltavy, nebo z druhé strany první pražskou tramvají Františka Křižíka. Atrakci tehdy nevyužívaly jen děti, ale také dospělí. 

Kolotoč je umístěn v dřevěném pavilonu s půdorysem pravidelného dvanáctiúhelníku o průměru 12 metrů, nejvyšší bod jehlanovité střechy se tyčí nad okolí do výšky 7,7 metru. Ke svezení nabízí 19 figurín koní různé velikosti potažených pravou koňskou kůží. Čtyři místa byla ale ve třicátých letech minulého století nahrazena autíčky. Dvě jsou z plechu a dvě ze dřeva. Na středovém sloupu jsou postavy tří rytířů.

I když je kolotoč od roku 1991 chráněnou památkou, kvůli zanedbané údržbě byl v havarijním stavu. V roce 2017 začala jeho rozsáhlá oprava, do provozuschopného stavu byl uveden v roce 2022. Za první sezonu od července do září se na něm svezlo skoro 13 tisíc lidí. 

Diskuze (0)

Další články v sekci