Vítězství a prohry Velkého cirku: Šílené závody vozatajů zastínily dokonce i gladiátorské hry
Největší stavba, jakou kdy antický svět spatřil, se nacházela v samotném srdci Říma. A přestože se nedaleko tyčilo Koloseum určené pro gladiátorské zápasy, skutečné sportovní šílenství se odehrávalo na gigantickém závodišti stojícím hned vedle.
Závody se pojily především s náboženskými svátky a veřejnými festivaly. Za den se konalo celkem 24 závodů, z nichž každý zahrnoval sedm kol a trval asi osm minut. (ilustrační foto: Shutterstock)
V jedné z her římského satirika Iuvenala zazněla památná slova: „Dnes Circus ovládá celý Řím a vřava zasáhla mé uši – z ní já soudím, že Zelení zvítězili. Kdyby však prohráli, spatřili byste město ohromené a zasažené smutkem, jako by jeho konzulové leželi poraženi v prachu u Canae.“
Asi neexistuje lepší popis toho, co závody vozatajů znamenaly pro obyčejné i vznešené Římany. Miloval je každý, od posledního otroka po vládce impéria. Nešlo o pouhá sportovní klání, ale o koncentrovanou vášeň, postavenou téměř naroveň náboženství. Vozatajové představovali sportovní hvězdy první velikosti a ti nejlepší získali jmění překonávající i nejdivočejší sny obyčejných smrtelníků.
Paradoxně nám nejvíc zpráv o zmíněném šílenství nezanechali jeho příznivci, nýbrž především odpůrci. Řada antických autorů považovala křik na tribunách za nedůstojný římského občana a za trvalé narušení jeho vážnosti i veřejné pověsti.
Jak v jednom ze svých dopisů poznamenal politik a vysoký úředník Plinius mladší: „Není to nic, co by chtěl člověk vidět dvakrát. Proto mě o to více udivuje, že tolik tisíc lidí touží, jako smečka dětí, vidět koně běžící znovu a znovu a vozataje sklánějící se nad svými vozy. […] Cítím skutečně jakési potěšení z pomyšlení, že to, v čem se radují, pro mě nemá žádné kouzlo. A tak jsem byl rád, že jsem mohl trávit volný čas mezi knihami během dostihu, zatímco jiní marnili své dny.“ Závody vozatajů zkrátka hýbaly celým Římem stejně jako dobyvačné války.
Hluboce ctěná tradice
Vozatajská klání neznamenala nějakou exotickou novinku importovanou z dalekých zemí, ale hluboce ctěnou římskou tradici. Kůň představoval drahé zvíře, a už v nejstarších časech, kdy Řím nebyl víc než pouhou malou osadou u brodu přes Tiberu, šlo o znak dobře postaveného muže.
Přestože římskou armádu tvořila především pěchota, majetná elita tradičně sloužila také na koních, a právě s vojenskou jízdou souvisely počátky společenské vrstvy jezdců zvaných equites. V době samnitských válek okolo roku 300 př. n. l. dokázalo město nasadit až 1 200 vlastních jezdců.
Tito muži však museli své jízdní schopnosti někde trénovat. A vhodný prostor nabízelo ploché údolí Vallis Murcia mezi Palatinem a Aventinem, kde později vyrostl Circus Maximus.
K danému účelu místo sloužilo již v dobách, kdy regionu vládli Etruskové, kteří vozatajská klání dobře znali. Avšak na rozdíl od kultur Blízkého východu a Egypta, kde vozy tvořily nedílnou součást válečnické kultury, je Římané využívali především k ceremoniálním účelům. Sloužily coby mobilní chrámy během náboženských procesí a umisťovaly se na ně sochy bohů. Závody takových povozů, samozřejmě zbavených zátěže, pak bývaly zlatým hřebem slavností.
Prakticky využitelný trénink jízdy na koni příliš vzrušení nevyvolával, ale závody na vratkých a lehkých dvoukolových vozech, jež vyžadovaly mimořádnou obratnost a zkušenost, uváděly fanoušky do extáze. Vozatajská klání tak již v rané římské historii zastínila závody jednotlivých jezdců, které nikdy nezískaly srovnatelnou popularitu.
Caesar na scéně
Závodiště ve Vallis Murcia tvořilo původně pouhý udupaný, 1 200 metrů dlouhý ovál, který po obou stranách lemovaly nízké pahorky, odkud se daly závody sledovat. Do údolí se však slévaly všechny okolní říčky a po deštích vytvářely podmáčený, neprůjezdný terén. Hned zpočátku bylo proto nutné vodní toky přehradit a svést je do kanálů mimo závodiště.
První náznak tribun se zřejmě objevil v 6. století př. n. l., kdy římský král Lucius Tarquinius Priscus ovládl město Apiolae. Kořist byla tak velká, že se rozhodl uspořádat nevídané oslavy a nechal podél trati zbudovat několik třímetrových tribun pro senátory a jezdce. O tři století později už kolem značné části závodiště existovaly ochozy i pro obyčejné fanoušky a s každou další dekádou přibývalo víc a víc zděných prvků, jež nejen zvyšovaly pohodlí diváků, ale také zajišťovaly, že vozy nevyjedou z dráhy.
Ve skutečný sportovní svatostánek však závodiště stvořené z prachu a dřeva proměnil samotný Gaius Julius Caesar. Dobře si vědom faktu, že mu takové vylepšení zvedne popularitu, dal v roce 46 př. n. l. vystavět pevné hlediště z tufu, cihel a betonu. O patnáct let později pak jeho následovník Augustus přidal další ochozy, mramorové obložení a do čela závodiště nechal umístit masivní obelisk přivezený z Egypta.
Ačkoliv se z ilustrací a rekonstrukcí zdá, že tribuny zcela vyplňovaly cihly jako u divadelních amfiteátrů, ve skutečnosti bývaly „duté“, podepřené sítí kleneb podobně jako v Koloseu. Nový stadion pojal až 250 tisíc lidí, zhruba čtvrtinu tehdejší populace města.
Největší nádhery pak Circus Maximus dosáhl za císaře Trajána. V roce 64 vypukl v jednom z přilehlých stánků s občerstvením požár, načež se rozšířil a zničil velkou část města včetně Cirku. Většina zbývajících prvků infrastruktury, kterou mohou návštěvníci Říma i dnes spatřit na vlastní oči, přitom pochází právě z grandiózní rekonstrukce trvající přes čtyřicet let, jež si vyžádala práci desítek tisíc řemeslníků, specialistů a otroků.
Všechno je jinak
Podle populárních představ, především díky filmům, které už od 50. let formují naši imaginaci, tvořily hlavní zábavu Říma gladiátorské hry. Kdybychom však měli pro srovnání použít sportovní jazyk dnešních dní, podobal se vztah mezi gladiátorskými hrami a závody vozatajů vztahu hokeje a fotbalu. Každý ze sportů měl své oddané fanoušky a velká klání, ale jejich kultura se lišila a jeden byl nepoměrně populárnější než druhý.
Gladiátorské hry se vyvinuly ze smutečních slavností, při nichž bohatí pozůstalí pořádali zápasy otroků na život a na smrt, aby tak uctili památku váženého předka. Tyto důstojné podtóny svět gladiátorů nikdy neopustily. Ačkoliv se hry formalizovaly a získaly pravidla, přičemž porážka v aréně zdaleka nemusela znamenat smrt, možnost vykrvácet do písku gladiátory nadále děsila. Bůh podsvětí Pluto nebyl nikdy daleko.
Pohodlné Koloseum mělo zatahovací střechu, jež diváky chránila před ostrým sluncem. Sedadla byla přísně rozdělena podle společenského postavení: Senátoři seděli blíž akci než equites a ti zase blíž než běžní občané, za nimiž natahovali krky ženy a otroci. Lidé přicházeli v nejlepších šatech a elita si brala výhradně formální odění, tedy jen málo pohodlnou tógu. Šlo o dokonale koncentrovaný římský svět.
Naopak do Cirku mohl na závody každý – otrok i voják, šlechtic i řemeslník. Muži seděli vedle žen a důstojnost tam nikdo neočekával. Sedadla byla úzká, notoricky špinavá a neexistoval žádný baldachýn, jenž by hlediště stínil před poledním sluncem. Křik a bouření davů byly ohlušující. Z pohledu „lepších lidí“ šlo o to nejhorší, co tehdejší společnost nabízela. A běžní občané takový svět milovali.
Stáje rovné a nerovné
Vozatajem se mohl stát kdokoliv. Podobných cirků vzniklo v impériu několik a nejlepší závodníky v regionech vyhlíželi hledači talentů, kteří je stahovali do centra říše. Římští občané byli od vozatajské kariéry odrazováni, protože by je nenávratně připravila o reputaci i o možnost získat státní úřad.
Většinu vozatajů proto tvořili svobodní cizinci, otroci či bývalí otroci, vesměs nejnižší sorta společnosti. Pro otroka se jednalo sice o riskantní, zato potenciálně nesmírně výnosnou kariéru. Přestože jeho pán pobíral z případných výher zisky, nemalou část si závodníci ponechávali jako osobní majetek, který jim časem umožnil se vykoupit. Některá zbohatnutí pak byla přímo legendární: Císař Caligula například věnoval svému oblíbenému šampionovi Eutychovi dva miliony sesterciů, což si mohl římský legionář vydělat za dva tisíce let služby a nádeník asi za pět tisíc roků.
Trénovat začínali často už desetiletí chlapci, a pokud byli dostatečně dobří, odcházeli do specializovaných stájí zvaných factiones, jejichž majitelé provozovali celý závodní „ekosystém“: Platili handlíře, kteří ze severní Afriky a Levanty dováželi nejlepší plnokrevníky, zaměstnávali chovatele, trenéry, maséry i řemeslníky, kteří stavěli a vylepšovali vozy. Závodních týmů překvapivě nebylo mnoho a v Římě existovaly pouze čtyři – Zelení, Modří, Červení a Bílí. Jejich počet se později snažil navýšit císař Domicián zavedením Zlatého a Purpurového týmu, oba však zanikly krátce po skončení jeho vlády. Pouhý císařský patronát k jejich životaschopnosti prostě nestačil.
Mezi 1. a 2. stoletím se setřela relativní vyváženost týmů. V počtu vítězství začali Zelení a Modří dalece přesahovat Červené a Bílé a s postupujícími dekádami drtivě dominovali Zelení. Šlo zřejmě o kombinaci peněz a know-how, což přitahovalo nejslibnější talenty a nejlepší koně, kteří stáj obratem posunuli daleko před konkurenci.
Divákům to však zjevně nevadilo a Zelení se stali milovaným týmem celého Říma. K jejich vášnivým fanouškům patřil také již zmíněný císař Caligula, jenž prý ve stájích týmu přespával a jedl spolu s jezdci.
Fanouškem až za hrob
Fanatismus některých fanoušků nebral konce. Nechávali si vyrábět prsteny s nápisy jako „Zelení vpřed!“ nebo „Modrá vítězná!“, a dochovaly se dokonce popisy tunik obarvených na zeleno, které otcové kupovali svým nadšeným dětem, jež chtěly se svým týmem co nejvíc splynout.
Lásku k vlastním barvám bylo přitom samozřejmě nutné vyvážit nenávistí k soupeřům. Právě nedaleko brány Cirku odhalili archeologové desítky „proklínacích destiček“, na které příznivci psali kletby, urážky a vulgarity, jež měly přimět bohy a démony k seslání neštěstí na konkurenci.
Ztotožnění se s týmem bylo někdy tak silné, že za něj fanoušci neváhali dát i život. Když při závodě zemřel milovaný šampion Červených Felix, bylo jeho tělo spáleno na hranici v přítomnosti početného davu. Jeden z příznivců však takový pohled nevydržel a v zoufalství skočil za svým hrdinou do plamenů.
Vozatajské závody si přitom udržely mimořádnou popularitu i poté, co se v Římské říši prosadilo křesťanství. Gladiátorské hry se naopak ve 4. století stále víc omezovaly, až počátkem následujícího století prakticky zanikly. Těžiště vozatajského sportu se mezitím přesouvalo do Konstantinopole, kde se závodní frakce později propletly také se společenským a politickým životem.
Někde tam dole
Tisíc let tradice však muselo jednou skončit, ačkoliv závody vozatajů přežily zánik říše o víc než sedm desetiletí. Poslední zaznamenané hry se v Cirku konaly v roce 549 pod patronací Totily, krále Ostrogótů. Přestože v Konstantinopoli se závodilo ještě po další staletí, Řím takové štěstí neměl. Divoké honičky po oválu „barbary“ možná bavily, ale k udržení celého závodního systému bylo nutné živit elitní vozataje, specialisty i drahé koně – a nic z toho si zhroucené impérium nemohlo dovolit.
Bez patřičné údržby obrovský areál postupně chátral a jeho stavby se rozpadaly. Circus tak v následujících staletích pozvolna mizel. Statisíce tun kvalitního stavebního materiálu znamenaly příliš velké lákadlo a část kamene se využila na jiné budovy.
Současně se znovu projevil odvěký problém údolí se zamokřením a záplavami, takže nižší partie areálu postupně překryly naplaveniny a další nánosy. Původní úroveň závodní dráhy se dnes nachází zhruba šest metrů pod současným povrchem, a část tribun i dalších prostor tedy stále zůstává tam dole, pohřbená v čase.
Místo koní zapřáhněte psy!
S tím, jak se v průběhu času rozevíraly nůžky v popularitě jednotlivých týmů, začala do sportu stále víc vstupovat také taktika. Víme, že frakce vytvářely dvojice: Zelení spolupracovali s Červenými, zatímco Modří s Bílými. Jezdci spřátelených barev si mohli na dráze pomáhat, například blokováním soupeřů a vytlačováním jejich vozů z výhodné stopy. Zelení a Modří přitom postupně získali nad zbývajícími dvěma frakcemi převahu a stali se hlavními soupeři římského závodiště.
Zajímavá historka z doby císaře Nerona zároveň ukazuje, jakou ekonomickou sílu závodní stáje získaly. Jejich představitelé tehdy požadovali za účast v kláních vyšší odměny, na což prétor Aulus Fabricius odmítl přistoupit – a navíc pohrozil, že příště nechá místo koní zapřáhnout psy. Červení a Bílí pod tímto tlakem ustoupili, ale mocnější Zelení a Modří odmítali závodit dál. Nakonec se tedy do sporu vložil samotný Nero a výhry navýšil z vlastní kapsy.