Komunisté trestali i děti svých nepřátel: Některé skončily v děcáku, jiné nesměly studovat či vyrůstat s rodiči

Na Ďáblickém hřbitově v Praze se v posledních letech konají vzpomínky na děti pohřbené sem do hromadných hrobů v padesátých letech. Doloženo je přes 40 ostatků většinou novorozeňat, často přivedených na svět v pankrácké věznici. Umíraly především kvůli neposkytnutí dostatečné péče, ale končily zde i plody, které zemřely matkám během brutálních výslechů.

Na hroby se mělo zapomenout, avšak podle dokumentů dochovaných v Archivu bezpečnostních složek se již v době pražského jara 1968 rozeběhlo první vyšetřování, během něhož jeden ze správců hřbitova vypověděl, že sem byly mimo jiné pohřbívány také děti zemřelé v nemocnicích krátce po porodech. Druhý uvedl, že do jedné šachty bylo vždy ukládáno 40 rakví nebo beden, přičemž v mnoha případech byly v jedné uloženy pozůstatky až 24 zemřelých osob, zejména dětí.

Co se však dělo s ratolestmi politických vězňů, které přežily? Je třeba předeslat, že perzekuce dětí do českých zemí nepřišla až s komunismem. Navazovala na nacistické represe, ale také perzekuce dětí sudetských Němců po roce 1945. A co se romských dětí týče, tak lze vysledovat tendence převychovávat je a internovat dokonce až do éry první a druhé československé republiky.

Odpovědní za své rodiče

Totalitní režimy se vyznačovaly nezákonnými a nelidskými postupy vůči svým odpůrcům. Gestapo či NKVD nestíhalo jen konkrétní kritiky, ale také jejich rodiny včetně dětí a těhotných žen, což mělo ve společnosti umocnit atmosféru strachu. Gulagem či nacistickými koncentráky tak prošly tisíce nezletilých osob (viz Děti NKVD). Jejich přežití častokrát záviselo na solidaritě spoluvězňů a prožité utrpení i násilné odloučení od rodičů, z nichž mnozí represe nepřežili, jim způsobilo celoživotní trauma.

Také v českých zemích ve 20. století děti trpěly, přičemž nejbrutálněji se k nim chovali nacisté. Potomci Židů a Romů končili v plynových komorách, zatímco na mnohé ratolesti protinacistických odbojářů čekaly lágry či popraviště.

Tak například jedenáctiletá Jaroslava Smržová ze sokolské řemeslnické rodiny patřila do skupiny dětí, jejichž rodiče byli pozatýkáni v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha v létě 1942. Přes čtyřicet jich bylo po výsleších umístěno do provizorního dětského domova na pražskou Jenerálku. Po roce a půl je nacisté transportovali do lágru ve Svatobořicích u Kyjova, a nakonec do Plané nad Lužnicí. Rodiče skončili na popravištích, děti ale okupaci přežily.

Není divu, že řada z nich po válce sympatizovala s KSČ, která se deklarovala jako ostře antifašistická. Ovšem komunistická diktatura nastolená v únoru 1948 se sama začala mstít i na dětech údajných či domnělých vnitřních nepřátel.

Zatímco komunistický režim se prezentoval tím, že pečuje o děti mnohem lépe než kapitalismus, ideologie třídního boje velela k převýchově potomků skutečných či domnělých nepřátel. Zaměříme-li se na děti do 15 let, byly perzekuce neoddělitelně spjaty s aktivitami jejich rodičů a příbuzných a sahaly od znemožnění dalšího studia přes vystěhovávání do pohraničí, předání do péče příbuzných nebo do dětských domovů až po zadržení a vyslýchání. 

Násilné zásahy do dětství se týkaly jak dětí takzvaných kulaků, tak komunistických funkcionářů – patrně nejznámější je případ rodiny Josefy Slánské, manželky popraveného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Je třeba předeslat, že ačkoliv v Československu v padesátých letech existovala celá řada táborů nucených prací, žádné speciální tábory pro děti jako v Sovětském svazu zde nebyly. Přesto byl jejich úděl velmi tíživý.

Byly jsme tam taky

Ve 20. století se péče o děti očekávala především od žen. Pro lepší porozumění osudům potomků politických vězňů v Československu v padesátých letech se proto musíme zaměřit na jejich matky. V obecných představách dlouho figurovali jako vězni komunismu hlavně muži. 

Přehlížení ženské rezistence a vězeňské zkušenosti sice prolomila teprve kniha Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky z roku 2010, ale už v roce 1990 vznikl pozoruhodný dokumentární film Dagmar Průchové Nesmíš plakat. Režisérka zachytila vzpomínky několika vězeňkyň, přičemž vycházela i z osobní zkušenosti, když po zatčení maminky v roce 1949 prošla jako dvanáctiletá vyšetřovací vazbou – pokud totiž byly děti v „rozumném“ věku, bývaly vyslýchány také. Ve filmu je poodhaleno kruté zacházení vyšetřovatelů nejen s matkami, ale i s jejich ratolestmi, které využívali jako nátlakový prostředek k doznání. Někteří prý během vyšetřování věšeli děti za nohy a před matkami je bili hlava nehlava.

Pokud se podíváme do vězeňských statistik, tak v lednu 1951 tvořily ženy 11,6 % vězeňské populace, z nich bylo necelých 30 % poúnorových politických vězenkyň (celkem 1 147 žen). Ženy odsouzené Státním soudem za velezradu, vlastizradu či špionáž vzpomínaly na pobyt za mřížemi jako na dobu vzájemné solidarity a podpory a častokrát vytěsňovaly negativní zážitky z vazby, kdy byly vystavené psychickému a fyzickému, často sexualizovanému násilí. 

Po odsouzení byly spolu s kriminálnicemi vězněny nejčastěji v pardubické věznici nebo v pracovním táboře ve slovenských Želiezovcích. V padesátých letech byly některé posílány do menších pracovních útvarů, nasazovaných do továren například ve Varnsdorfu nebo Gottwaldově (dnešní Zlín).

Řada z takto politicky pronásledovaných žen byla matkami nezletilých dětí, které zatčení a věznění rodičů doživotně poznamenalo. K častým traumatizujícím zážitkům patřily návštěvy bezpečnostních orgánů a noční domovní prohlídky „mužů v hnědých pláštích“, jak na ně děti později vzpomínaly. Ty často probíhaly ve fázi po zatčení otce a před zatčením matky, jejíž jediné provinění se mohlo týkat neoznámení údajného mužova trestného činu podvracení lidově demokratické republiky.

Pak mohlo nastat zatýkání ženy buď přímo před zraky malých v noci probuzených dětí, nebo ji Státní bezpečnost odvezla, zatímco děti byly ve škole. Vyšetřovatelé děti využívali jako slabé místo matek za mřížemi. Podle pamětnic některé vydírali, že z dcer nadělají mladé prostitutky, nejčastěji však vyhrožovali, že děti skončí v dětském domově.

Odsouzena v matčině lůně

Bezpečnost se nezastavila ani před zatýkáním těhotných, tudíž se desítky dětí narodily ve vyšetřovací vazbě na Pankráci. Některé ženy mohly otěhotnět až za mřížemi, protože byly znásilněny. Stres a kopance během výslechů vedly k potratům, přičemž mrtvé plody a předčasně zemřelá novorozeňata pak mohly končit právě v hromadných hrobech na severním okraji Prahy v Ďáblicích. Zanedbání základní péče ve vězeňských nemocnicích dokládá vzpomínka jedné z vězněných, jejíž příbuzní, kteří donesli na vrátnici výbavu pro kojence, byli odehnáni se slovy, že „stejně ten panchart nebude žít“. 

V komunistických státech byli vězni děleni podle třídních hledisek a ti političtí se nacházeli v nejnižší kategorii. S případnými potomky kriminálních vězenkyň, ale i kolaborantek tak bylo zacházeno lépe než s dětmi těch politických, které strádaly nedostatkem pobytu na čerstvém vzduchu, stravy či plen, jež matky trhaly z vězeňského prádla. Pokud se na Pankráci dostaly na vzduch, procházky se konaly i pod šibenicemi, kde se ráno popravovalo. 

Štěstí a aktivní přístup mohly mírnit rodinné utrpení. Helena Buryanová podle vzpomínek své dcery Dagmar jako těhotná prošla vyšetřovací vazbou v Ostravě a na jaře 1952 byla odsouzena na 11 let a 6 měsíců. Na porod byla převezena do civilní nemocnice v Českém Těšíně, samozřejmě pod přísným dohledem bachařek. Po třech dnech byla z nemocnice propuštěna domů, kde strávila jednu noc. Ráno přijela StB a odvezla ji zpět do ostravské věznice a novorozence nechala doma. Tento přístup rozčílil otce, který jel protestovat do věznice, kde jednání bezpečnosti srovnával s nacismem, načež mohlo být novorozeně převezeno k matce a strávilo s ní půl roku na Pankráci. 

Není divu, že zde příliš neprospívalo, a vězeňský lékař doporučil dítě předat na výchovu k příbuzným, takže Dagmar vychovávala teta. Když si po propuštění v roce 1958 matka Helena chtěla vzít dceru k sobě, pro Dagmar to byla úplně cizí žena. 

Do děcáku

Děti politických vězňů mohly vyrůstat u příbuzných, nebo byly posílány do dětských domovů. Na začátku padesátých let padaly v politických procesech vysoké tresty, takže odloučení až na zřídkavé návštěvy ve výkonu trestu trvalo deset i více let s devastujícím dopadem na vztah mezi rodiči a jejich potomky. 

Po válce se počet dětí v domovech, které byly v roce 1947 zestátněny, rychle zvyšoval. Zatímco v roce 1948 v nich v Československu žilo jen okolo 1 400 dětí, v roce 1960 to bylo téměř dvacet tisíc. Podobným tempem narostl počet dětí v ústavní péči také v Rakousku či Západním Německu. Průzkum z roku 1951 ukázal, že pouze 4 % z nich žily v domovech kvůli nezájmu rodičů. 

Nejčastější příčinou svěření do státní péče bylo „zaměstnání rodičů, které brání řádné výchově dětí“, „selhání ve výchovné péči“ nebo „poskytnutí špatných vzorů“. Důvody k odebrání dítěte z rodiny byly v zákoně formulovány tak vágně, že se snadno mohly stát další hrozbou pro odpůrce komunistického režimu.

Ačkoliv se aspoň po stránce zabezpečení základních životních potřeb jako lůžko či pravidelná strava situace lepšila, děti v domovech byly deprivované, přičemž „politické případy“ mohly zažívat ještě větší teror ze strany vychovatelů či chovanců. A na počátku padesátých let dokonce i v ústavech docházelo k hromadným úmrtím malých dětí. 

Podle dochované dokumentace se takové případy odehrály v dětských domovech v Chomutově a v Mladé Boleslavi. Zde v roce 1950 vlivem zanedbání lékařské péče zemřelo sedm dětí do tří let na průjmy, záškrt a spalničky. Dobové vyšetřovací spisy neobsahují bližší informace o zesnulých, orgány buď kauzy nepersonalizovaly, protože o děti nikdo nejevil zájem, a v případě potomků politických vězňů údaje neposkytovaly.

Jedné matce tříletého dítěte po zatčení podle vzpomínek oznámili, ať se o osud potomka nestrachuje, že o něj bude postaráno. Po čase jí suše sdělili, že dítě zemřelo, proč a jak se už nikdy nedozvěděla.

Jiný zaznamenaný příběh se týká tehdy pětiletého Josefa, který sice měl babičku v Žilině, přesto byl umístěn do domova pro předškolní děti v Chotěboři a o rok později ho přesunuli do domova pro školou povinné děti v Holicích: „Jako nejmladší jsme byli šikanováni těmi staršími. Vychovatelky se o nás moc nestaraly.“ Josefova matka si po roce a půl hladovkou vynutila informaci, kde se její syn nachází. Poté si pro něj přijela babička ze Žiliny. Ta byla členkou KSČ, a tak využila svých známostí a získala vnuka do své péče.

Teprve později se ukázalo, že jedna z učitelek ze školy, kterou Josef začal navštěvovat, už měla potvrzený souhlas k jeho adopci, takže jen díky zarputilosti matky a stranické legitimaci babičky mohl Josef zůstat v biologické rodině.

Trýzeň „na svobodě“

Ani život mimo zdi dětských domovů však nebyl právě jednoduchý. Nechme zavzpomínat samotné děti – jakkoliv vzpomínky byly sbírány s odstupem desítek let až v 21. století, dětství a obzvláště některé jeho momenty bývají zaryty hluboko v paměti. Když byly jednomu pamětníkovi dva roky, maminku odvezli do věznice v Minkovicích a byl adoptován komunistickou rodinou, která ho měla převychovat. Nakonec však díky aktivitám babičky mohl vyrůstat u ní.

Jiná pamětnice vzpomínala, že když byla za maminkou na návštěvě, dovolili jí bachaři sednout si mámě na klín, ale ta se jí ani nedotkla. Až později jí došlo, že to měla zakázané, ale dlouhá desetiletí si myslela, že ji maminka nemá ráda: „Dodnes jsem neviděla jedinou fotografii, kde bych byla jako malá holčička s mámou pohromadě. Byly jsme od samého počátku odloučeny. Vždy jsem pociťovala jakousi vzdálenost od matky a pochybnost o její lásce ke mně. To stejné bylo asi na její straně. To byl také jeden z důvodů, proč nemám děti.“

Podobnou zkušenost měl malý Miro s návštěvami tatínka v Leopoldově a maminky v Ilavě: „Uprostred návštevnej miestnosti stál masívny stôl, na jednej strane päť alebo šesť žien vo väzenskom mundúre, oproti nim návštevy. Bachari na akékoľvek pokusy o dotyk striehli ako šelmy na obeť. Zvieratá v nich však občas skrotli, keď videli, že si pohladenie pýta malé dieťa.“ Maminku propustili relativně brzo, v roce 1953, otci zmírnili trest smrti na doživotí. Jakmile začal Miro chodit do školy, přidával do matkou psaných žádostí o milost jeden dva řádky roztřeseným písmem prvňáčka.

Návštěvy rodičů bývaly povoleny po těžko uvěřitelných několika letech a zahrnovaly strastiplnou dalekou cestu vlaky, třeba od Ostrova u Karlových Varů. „Přivádějí tatínka, pohublý, oblečený do vězeňského, zelenohnědého mundúru. Dodnes ten oděv mám před očima jakoby utkaný z kopřiv, hrubý, kousavý, zcela jistě bez podšívky, relativně čistý. Mezi tatínkem a námi je sklo, ani ruce si nemůžeme podat. (…) A tak se naše konverzace odvíjí od dotazů, jaké jsou známky ve škole, tatínek nás nabádá, abychom poslouchali maminku. Maminka mu ještě říká, že podala žádost o obnovu procesu. V ten moment postava se samopalem v ruce návštěvu přerušuje a tatínka odvádí někam do tmy baráku.“ 

Život s cejchem

Tatínek další pamětnice, žačky základní školy, byl v roce 1949 zatčen v souvislosti s takzvanou protistátní skupinou Světlana. „Nikdy nezapomenu na ten děsivý monstrproces, kdy rozhlas řval do celého města, jací jsou to nepřátelé republiky. Byla jsem tam se sestrami – maminka ležela v nemocnici se zápalem plic. Stála jsem tam kdesi v koutku s o rok starším kamarádem Františkem Manou z Horního Lidče, oba jsme plakali – jeho otec byl odsouzen k trestu smrti a 24. října 1950 s jinými odsouzenými pověšen na nádvoří věznice v Uherském Hradišti. Franta měl doma dva malé sourozence.“ Na gymnázium, kam by za normálních okolností zamířila, ji přihlášku z politických důvodů zamítli, takže v patnácti nastoupila do závodu Pal-Magneton ve Valašských Kloboukách.

Pokud byly děti umístěny v dětských domovech, bylo pro matky po návratu z věznic obtížné získat je zpět, protože častokrát právě z důvodu věznění přestaly splňovat úřední podmínky pro řádnou výchovu potomků. Za roky za mřížemi mívaly rozvrácené vztahy s manželi, příbuznými i samotnými dětmi.

Měly také zabavené majetky a byly vnímány jako vyvrhelové socialistické společnosti, které nechtěl nikdo zaměstnat, takže začínaly v těch nejhůře placených manuálních zaměstnáních třeba jako uklízečky. Rehabilitace se politické vězenkyně většinou dočkaly až po roce 1989, ukradená dětství jejich potomků už nikdo vrátit nemohl.