Krvavý střet u Grunwaldu: V roce 1410 se odehrála jedna z největších bitev evropského středověku

V roce 1386 se litevský kníže Vladislav stal polským králem a došlo k definitivnímu pokřtění Litvy. Co ale dělat se sousedním křižáckým řádem, který už neměl proti komu bojovat? Dobrovolně se rozpustit nechtěl, a tak bylo třeba vyřídit si to s ním vojensky. Do hry vstoupil i Vladislavův bratranec Vitold, jenž měl teoreticky nárok na spoluvládu na Litvě a při boji za svá práva se stal na čas spojencem německých rytířů.

Jenže dlouhá léta bojů nepřinesla Vitoldovi žádné územní zisky, a tak nakonec roku 1401 přeběhl na druhou stranu. Uvítal přátelský návrh královského bratrance, který mu nabídl titul litevského velkoknížete a faktickou vládu v Litvě, pokud ji přijme jako léno polské koruny.

Horečné zbrojení

Tím vzniklo nové soustátí, z nějž se později stala polsko-litevská unie. Cílem jagellonské aliance se od roku 1409 stal impozantní hrad v Malborku, kde sídlili už sto let velmistři řádu. Vladislav s Vitoldem se cítili dost silní na to, aby zasáhli německé rytíře přímo do srdce. Křižáci chtěli odpovědět protiútokem a uspořádali tažení proti Vitoldovi, které však skončilo tristně, takže byli ještě rádi za příměří, které mělo trvat do 24. června 1410. 

Nastal rok horečného zbrojení na obou stranách. Bylo jasné, že rozhodující konflikt je nevyhnutelný. Řád začal obesílat všechny evropské dvory a žádal o pomoc proti nevěřícím. Vladislav Jagellonský kromě verbování a svolávání zemské hotovosti nechal vyspravit hlavní cesty a silnice, aby se vojsko mohlo dobře a rychle pohybovat a také dostávat nezbytné zásoby. 

Vojska obou spojenců – Polska a Litvy – se setkala 2. července 1410 u Czerwinsku na řece Visle, asi 130 km od hranic řádového území. Společně pak ohromné množství mužů (dohromady kolem 39 000 bojovníků plus potřebná zásobovací a jiná podpora) vyrazilo ke svému cíli, k hlavní řádové pevnosti Malbork. 

Velmistr řádových rytířů Ulrich von Jungingen však jejich postup očekával a vyšel jim vstříc k hradu Kauernick (polsky Kurzetnik). Ulrich byl ostřílený, zhruba padesátiletý válečník, jenž vykonával funkci velmistra od roku 1407. Vědělo se o něm, že Poláky nenávidí a neoplývá diplomatickým taktem, což se projevilo na špatných vztazích s pruskými stavy. A právě ty tvořily velkou část jeho vojska.

Hledá se polský král

Zkušený německý vojevůdce chtěl Poláky přepadnout při přechodu řeky Drewenz, ale král Vladislav jeho lest odhalil a vypravil se podél toku hledat jiný přechod. Velmistr mu chtěl nadběhnout, ale ztratil jej z dohledu, a tak vyslal tři tisíce mužů bránit Malbork a sám překročil řeku hledaje Poláky. Narazil na ně 14. července mezi vesnicemi Grunwald (Zelený les) a Tannenberg (Jedlový vršek). Velmistrovi bylo jasné, že další vyhýbání se boji nemá smysl a že na pláni u těchto míst s poetickými jmény se druhého dne odehraje krvavá řež.

Poláci však zatím o přítomnosti nepřítele nevěděli, a tak řádoví rytíři měli celou noc na to, aby zaujali postavení. Již v šest hodin ráno byla jejich armáda sešikovaná ve dvou řadách. Vepředu stáli pěšáci, za nimi jezdci ukrývající mezi sebou děla. O kus dál za druhou řadou měl stanoviště velmistr Ulrich von Jungingen s velkou řádovou korouhví a nachystanými zálohami. Někteří autoři se domnívají, že před sebou přes noc vykopali jakési vlčí jámy přikryté větvemi a trávou, do nichž se měli polští rytíři chytit.

Zvlhlý střelný prach

Polské a litevské vojsko se teprve po ránu začínalo šikovat a stavět do útvarů, když jim poslové donesli zprávy o přítomnosti nepřítele. Na levém křídle se nacházela těžce vyzbrojená polská armáda, zatímco pravé křídlo obsadila lehčí jízda Litevců a Tatarů. Přes noc sice krátce pršelo, takže zvlhl střelný prach do děl, ale od rána už pěkně pražilo letní slunce.

Bitva začala až v devět hodin, kdy už se řádoví rytíři tři hodiny pekli ve svých zbrojích. Němečtí rytíři zahájili boj pokusem o lest. Jejich střední řady se rozestoupily směrem dozadu a odhalily ukrytá děla. Někteří historici předpokládají, že tímto trikem chtěl velmistr vylákat polské rytíře k útoku vpřed, aby spadli do vlčích jam. Každopádně střelba z děl se minula účinkem kvůli zvlhlému prachu a král Vladislav nebyl takový hlupák, aby se nechal vylákat ke zbrklému útoku. 

Lest však vyvolala trochu jinou reakci, než zřejmě velmistr předpokládal. Jakmile netrpělivý Vitold na pravém křídle uviděl přeskupující se řady německých rytířů, dal pokyn k útoku. Na žádné vlčí jámy na své straně ale nenarazil.

Litevští a tatarští lehcí jezdci se s vervou pustili do řádové armády. Přivítaly je mraky šípů a šipek z kuší, ale to je nemohlo zastavit. Polští rytíři jim pomáhali zatím jen sporadicky, aby neporušili své řady.

Útěk, nebo taktický ústup?

První fáze boje probíhala asi hodinu, než konečně lehcí litevští jezdci začali nevyhnutelně prohrávat a obracet se na útěk. Následoval rozhodující okamžik bitvy, který bývá vykládán různě. Někteří historici tvrdí, že Litevci v hrůze prchali a teprve později, daleko od bojiště se snažili mírnit paniku a šikovat se zase dohromady. Jiní badatelé, obzvláště litevští, v tom však vidí promyšlený předstíraný ústup v duchu Čingischánovy taktiky, který měl protivníka vylákat z formace a následně rozdrtit nečekaným návratem či ukrytými zálohami.

Problém spočíval v tom, že Litevci se sice vrátili na bojiště, ale poměrně pozdě. Nicméně skutečně vylákali spoustu řádových bojovníků, kteří s vidinou možné kořisti v nepřátelském táboře odjeli daleko od svých a tam byli pobiti.

Mezitím se konečně dostalo do boje polské rytířstvo. Němečtí rytíři totiž vycítili příležitost rozhodnout bitvu a zaútočili v plné síle. Postupovali však nezvykle pomalu, což možná způsobily ony tajuplné vlčí jámy, kterým se nyní při útoku museli vyhnout. Jiné zdroje uvádějí, že zaútočili sami Poláci, kteří byli zatím čerství a připraveni k boji. Nedali se zlákat horkokrevnými Litevci a zůstali ve formaci. To jim později někteří litevští autoři nemohli zapomenout a viděli v tom zbabělost.

Další badatelé z moderních časů soudí, že zdánlivé obětování pravého křídla bylo promyšleným tahem Vladislava Jagellonského. Možná o tom jen neřekl Litevcům a ani bratranci Vitoldovi.

Střet těžkých rytířů

Když se v centru bojiště střetla skutečná jádra obou armád, přišla hlavní fáze boje. Řádovým rytířům se dokonce jednou podařilo ukořistit velkou krakovskou korouhev, což podle středověkých pravidel znamenalo v podstatě porážku Poláků. Ale ti svou korouhev s bílou orlicí vzápětí získali zpět a nepřátele, kteří se jí na několik okamžiků zmocnili, zahnali. 

Boj obřích armád se změnil ve změť těl. Trval několik hodin a táhl se přes horké letní poledne. Jednou se dostal do ohrožení i samotný král Vladislav, ale jeho lidé ho z nebezpečí brzy vysekali.

Boj probíhal poměrně vyrovnaně, a tak se německý velmistr Ulrich von Jungingen rozhodl k finálnímu úderu. Zatím stál v pozadí a udílel rozkazy. V klíčový moment svolal všechny zálohy, což znamenalo 16 odpočinutých korouhví, a osobně je vedl obchvatem na levé křídlo (z pohledu řádových rytířů) tam, kde předtím stáli Litevci. Možná se chtěl vyhnout zlořečeným vlčím jámám, ale každopádně udeřil na polské vojsko z boku. Král Vladislav už žádné zálohy k dispozici neměl a vypadalo to, že bitvu prohraje.

Pomoc v poslední chvíli

Nakonec však rozhodl zásah, který vypadal jako z amerického velkofilmu. V pravý okamžik se vrátili zformovaní Litevci a napadli velmistra a jeho jednotky zezadu. Čekal snad král Vladislav na tento okamžik a měl to vše dopředu promyšlené? Možná šlo o náhodu, ale od té chvíle to šlo s řádovým vojskem rychle z kopce.

Podle kronikářů se prý velmistr zoufale snažil prosekat litevskými řadami, až nakonec ho polský rytíř Dobieslaw z Olešnice srazil kopím. Jisté to ale není. Každopádně velmistr zůstal ležet mrtvý na bojišti a tato zpráva se rychle rozletěla. Vojsko německých rytířů zachvátila panika a začalo kvapně ustupovat. Vedle velmistra na bojišti zahynula i většina elity řádu. Zbytky zdecimované armády se rozprchly do okolí.

Poláci a Litevci tak dosáhli drtivého vítězství, kterého však hned nevy­užili, protože hlavní cíl Malbork zůstal v rukou řádu. U Grunwaldu položili pouze základ k postupné likvidaci řádového státu, s kterým vedli válku ještě přes 100 let. Nakonec své panství poslední skutečný velmistr Albrecht Braniborský roku 1525 takzvaně sekularizoval, což znamená, že se stal běžným světským vládcem a složil lenní slib polskému králi.