Z křižáků vládci Pobaltí: Němečtí rytíři si podrobili Prusy a vybudovali vlastní mocnou říši na Baltu

Třetí z velkých rytířských řádů (po johanitech a templářích) – celým názvem Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě, zkráceně němečtí rytíři – přijal roku 1225 s nadějí a úlevou pozvání mazovského vévody Konráda. Ten jim daroval území kolem města Chełmna a požádal je, aby se vypořádali s nezkrotnými pruskými pohany, kteří se drželi svých starých zvyků a odmítali svou víru podřídit Římu.

Síla vlastního státu

Němečtí rytíři v křižáckých státech v Palestině totiž brzy pochopili, že vedle starších řádů už pro ně není místo. Přesunuli se proto do Uher, odkud je však král Ondřej II. vyhnal. U Chełmna tak získali jedinečnou příležitost budovat vlastní stát, což templáři nikdy neměli a johanité až mnohem později na malých ostrovech Rhodu a Maltě. Oproti nim mohli němečtí rytíři své území rozšiřovat na úkor pohanů, což také od počátku činili, byť jen poměrně pomalu. 

Přes svou jednoznačnou technologickou převahu si nedokázali místní kmeny dlouhodobě podřídit, především kvůli neprostupnému a nepřehlednému terénu, jako stvořenému pro vedení záškodnické války. Rytíři proto vsadili na jinou metodu. Dobyli vždy jen menší část území, kterou nemilosrdně vyčistili od původních obyvatel, a pozvali z německých oblastí Svaté říše římské nové osadníky, aby ji osídlili. Pod ochranou řádu viděli nově příchozí příležitost k lepšímu životu, a právě tato kolonizace se později významně podílela na německém charakteru Pruska. 

Velkou posilu pak řád získal roku 1236, kdy Litevci na hlavu porazili menší místní rytířský Řád mečových bratří, jenž měl základnu na území dnešního Lotyšska a Estonska. Zbytky poraženého řádu už neměly šanci se vzpamatovat, a tak přeživší bratři přešli k německým rytířům a předali jim i svá území. 

S pomocí křižáků

Moc německého řádu narostla natolik, že se roku 1242 střetl na Čudském jezeře s novgorodským knížetem Alexandrem Něvským, který se pokoušel christianizovat kraj z druhé strany, ovšem podle východního pravoslavného ritu. Němečtí rytíři zde sice utrpěli porážku, ta však ve skutečnosti neměla na jejich další expanzi zásadní vliv. Pomocí pravidelných křížových výprav postupně ukrajovali části pohanského území, násilím si podrobovali místní obyvatele a budovali zde hrady či zakládali města. Následně sem zvali německé osadníky a v daných oblastech upevňovali svou vládu. Takto pomalu postupovali krok za krokem.

Na dvou křížových výpravách měl nezanedbatelný podíl také český král Přemysl Otakar II., a to v letech 1254–1255 a 1267 až 1268. Jemu se také připisuje založení města Královce (Königsberg), které bylo podle všeho pojmenováno na jeho počest. Pouze Litva se vymanila z přímého vlivu řádu, když litevský vůdce Mindaugas roku 1251 souhlasil s křtem a přijal titul velkoknížete. Přesto zůstala pod ochranným protektorátem německých rytířů, kteří tamní dění bedlivě sledovali.

Noví nepřátelé

Na začátku 14. století se po dvou staletích bojů konečně sjednotilo Polsko a řádový stát se pro něj stal trnem v oku. Navíc už vlastně ztrácel smysl své existence, protože Prusko bylo christianizováno (a z velké části i germanizováno). Poslední pohanskou zemí zůstávala Litva, kde po pokřtění knížat pohanská reakce opakovaně zvracela poměry zpět. Křížové výpravy se proto začaly soustřeďovat právě tam. 

ásadní zvrat nastal roku 1386, kdy se po vymření polské vládnoucí linie Piastovců stal polským králem litevský kníže Jogaila. Tehdy ještě uctíval staré bohy, avšak podmínkou nástupu na trůn bylo přijetí křtu, což Jogaila ochotně učinil a přijal křesťanské jméno Vladislav. Od té chvíle vystupoval jako král Vladislav Jagellonský (vládl 1386 až 1434) a svou novou víru bral mimořádně vážně. Rozhodl se důsledně prosadit křesťanství i v rodné Litvě, kde nechal vykácet posvátné háje a stavět nové kostely.

To byla pro německý řád tvrdá rána. Pokud si chtěl udržet své postavení, musel tvrdit, že přestup Litevců ke křesťanství je pouze formální. Navíc obviňoval Poláky, že Litevce podporují. Bylo zřejmé, že se schyluje k zásadnímu střetu, k němuž došlo roku 1410 u Grunwaldu.