Hitlerova pozemní stuka: Německé raketomety druhé světové války (1)

24.08.2018 - Martin Koller

Jako zbraně, jejichž účinek se na morálce spojeneckých vojáků podepsal více než cokoli jiného z německé výzbroje, lze uvést bitevní letouny Stuka a raketomety Nebelwerfer. Při jejich nasazení předcházelo mohutným explozím dopadajících pum nebo raket nervy rvoucí ječení. Tyto zvuky děsily příslušníky některých nepřátelských jednotek tak, že prchali ze svých stanovišť

<p>Nabíjení 15cm Nebelwerferu na východní frontě, podzim 1943</p>

Nabíjení 15cm Nebelwerferu na východní frontě, podzim 1943


Reklama

Německo stejně jako jiné velmoci v období první světové války prakticky pominulo možnost použití raket. Meziválečný vývoj tedy začínal prakticky od nuly. Armáda v první fázi nevyužila ani výsledky bádání civilních vědců. Velení jak Reichswehru, tak pozdějšího Wehrmachtu však na základě praxe uznávalo taktickou hodnotu zastírání vojsk dýmem na bojišti. Ve druhé polovině dvacátých let proto bylo rozhodnuto o zformování specializovaných zadýmovacích (zastíracích) jednotek.

Chemické jednotky?

Vývoj začal roku 1927 v dělostřelecké škole v Celle. O dva roky později byla v Drážďanech reorganizována jedna motorizovaná rota na dýmovou či zadýmovací eskadronu (Nebeleskadron). Uvedená jednotka tvořila základ budoucích zadýmovacích útvarů (Nebeltruppen). Německá cesta k raketometům tedy vedla zakouřenou oklikou. Otázkou je, k čemu byly vlastně zadýmovací jednotky či útvary určeny. Něco takového se v žádné jiné armádě nevyskytovalo. Německo mělo sice zakázáno vyvíjet chemické zbraně, ale ve spolupráci se sovětským Ruskem probíhal koncem dvacátých let utajený vývoj na ruském území.

Výsledkem byly bojové látky tabun, soman a sarin. Lze proto předpokládat, že zadýmovací útvary měly být vlastně chemické. Z konstrukčního hlediska může být hlavice dýmového granátu či miny naplněna jak kapalnou dýmotvornou, tak chemickou bojovou látkou, případně zápalnou složí. Uvedenému nasvědčuje i rozhodnutí odborníků z generálního štábu z roku 1931 o potřebě munice plněné dýmovou směsí nebo chemickými bojovými látkami. Fakt, že nacistické Německo nejmodernější chemické zbraně na frontě nakonec nikdy nepoužilo, lze přičíst na vrub především oprávněnému strachu Adolfa Hitlera z odvety.

Minomety, či raketomety?

Původně měly tvořit výzbroj zadýmovacích jednotek minomety. Vzorem pro nový typ se stal 8 cm Granatwerfer 34, který následně sloužil po celou dobu druhé světové války. Zadýmovací 10 cm Nebelwerfer 35 však skončil ve fázi prototypu. Vývoj koncepčně nového typu a jeho následnou sériovou výrobu realizovala společnost Rheinmetall-Borsig, přičemž výsledkem byl 10 cm Nebelwerfer 40 vyrobený v sérii 35 kusů v období 1941–1942. Nemotorné tažené minomety nabíjené zezadu se objevily na bojišti ve Finsku, Tunisku a Rusku jako výzbroj horského útvaru Gebirgs-Werfer-Abteilung 10.

Výcvik zajišťoval školní Nebel-Lehr-Regiment, který vznikl v září 1940. Zbraň evidentně neoslnila a velení pravděpodobně nevědělo co s ní. Již v první polovině třicátých let však existoval paralelní vývoj raketové dýmové či chemické munice. U jejího zrodu stál kapitán Walter Dornberger, jenž v roce 1934 zkonstruoval Do-Werfer (Do-Gerät 38), známý rovněž jako Rauchspurgerät, pro vypouštění dýmových a tříštivých rotačně stabilizovaných raket ráže 110, později 150 mm na vzdálenost až čtyř kilometrů.

Nová zbraň

V podstatě se jednalo o jednohlavňový raketomet, jehož válcová, později hranatá raketnice svařená z ocelových profilů spočívala na podstavci minometného typu. Raketa měla ogivální hlavici s dýmotvornou látkou a hlavový zapalovač s výmetnou trhavinovou náplní. Následoval válcový raketový motor uzavřený na konci dnem se šikmými obvodovými tryskami.

Dozor nad vývojem měl Inspektorát chemického vojska a protichemické obrany. Zbraň byla údajně v menším množství dodána třem jednotkám (organizačně praporům/oddílům) nesoucím označení Nebel-Abteilung formovaným od roku 1939. Každý prapor měl tři baterie s osmi minomety nebo raketomety. Při blitzkriegu v Polsku se uvedená výzbroj příliš neosvědčila a byla následně předána výsadkářům. 

15 cm Nebelwerfer

Boje v Polsku uspíšily vývoj většího vícehlavňového raketometu ráže 150 mm schopného plnit taktický požadavek rychlého zadýmování dostatečně velkého prostoru. Jeho základ tvořila lafeta z protitankového kanónu 3,7 cm PaK 36 doplněná vpředu sklopným opěrným talířem. Na ní spočívala horní lafeta spojující šest raketnic tvořících kruh jako bubínek revolveru. Uvnitř raketnic se nalézaly tři vodicí lišty snižující tření rotujících raket a odpalování se dělo pomocí ženijní roznětnice s kabelem přes rozdělovací skříňku a elektrické kontakty na lafetě.

Zbraň dostala označení 15 cm Nebelwerfer 41. Sériovou výrobu realizovala strojírna Sächsische Textilmaschinenfabrik, známá rovněž jako Frama-Werke. Zásadní změnou prošla konstrukce munice. Nový typ raket s označením 15 cm Wurfgranaten 41 měl vpředu prázdnou plechovou balistickou hlavici, za ní válcový raketový motor s tuhou pohonnou hmotou (různé konstrukce podle typu, určení, zeměpisné šířky nasazení a výrobní série), opatřený vzadu 26 šikmými obvodovými tryskami. Ty zajišťovaly jak dopředný let, tak uvedení rakety do rotace kolem podélné osy, což částečně eliminovalo působení hmotnostních a aerodynamických výrobních vad na let rakety.

TIP: Raketometný Sherman na italské frontě

Teprve na konci se nalézala válcová bojová hlavice s dnovým zapalovačem. Uvedená koncepce měla nejen zajišťovat vyšší stabilitu za letu, ale zároveň docházelo k explozi bojové hlavice nad terénem, což zvyšovalo její střepinový účinek. Vyráběly se rakety dýmové (15 cm Wgr. 41 wKhNb) nebo tříštivé (15 cm Wgr. 41 Spr) s kratší bojovou hlavicí a školní pro výcvik (15 cm Wgr. 41 Ex), později rovněž málo známá nerotační osvětlovací LGS vybavená záďovými sklopnými stabilizačními plochami upevněnými na pouzdru se světlicí.

Dokončení v úterý 28. srpna

  • Zdroj textu:

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií: Bundesarchiv

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ke zděšení maminky Žofie si František Josef vybral za manželku nezkrotnou Sissi.

Historie
Věda

Určování vítěze je často problematické. Hlavní sudí má proto k ruce také poradce okolo ringu.

Zajímavosti

Místo dopadu izraelské sondy Berešít.

Vesmír

Společně s Wehrmachtem se v Sudetech dočkali vděčnosti také příslušníci Freikorpsu, které ocenil i Adolf Hitler

Válka

T-pod během jízdy v prostoru zařízení společnosti DB Schenker

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907