Hledání padlých předků: Genealogové odhalují osudy padlých z Velké války
První světová válka stála život asi 100 000 Čechů, přičemž mnozí jejich potomci dnes ani netuší, za jakých okolností jejich předek zahynul. V případě vojáků královéhradeckého IR 18 pomáhají tato tajemství objasnit profesionální i amatérští historikové.
V poslední době se těší velké oblibě takzvaná rodinná genealogie, kdy badatelé procházejí matriky, aby vystopovali své předky a mohli si sestavit rodokmen. Dokonce existují i specializovaní genealogové, kteří takové dokumenty za patřičný obnos připraví. Ti největší šťastlivci se pak mohou pyšnit tím, že znají své příbuzné třeba až do 16. století.
I po úspěšném sestavení rodokmenu však zůstává často tajemstvím, co konkrétně naši předkové prožili. Navíc se stává, že badatel narazí na předčasné úmrtí, jehož příčinu je třeba osvětlit. K tomu často docházelo i v období první světové války.
Podklady pro náročnou práci
Historický C. k. Řadový pěší pluk č. 18, z.s., se již po několik let snaží pomoci badatelům při získávání takových informací. Během práce na operačních dějinách IR 18 za první světové války členové spolku oskenovali kompletní jmenné seznamy ztrát (namentliche Verlustlisten) tohoto pluku z let 1914–1917 (uloženy ve vídeňském Kriegsarchivu). Celkem jde o 14 669 záznamů jmen konkrétních vojáků. Díky pilné práci Natálie Hanákové se podařilo převést základní data do elektronické podoby, v níž tak práci badatelům usnadní fulltextové vyhledávání.
Soupis ztrát sestavovala každá jednotka vždy krátce po boji. Známé jsou též tištěné jmenné seznamy ztrát, které vycházely právě na základě těchto dokumentů pocházejících přímo od polních jednotek. Ty bývaly uspořádané po jednotlivých setninách a obsahují údaje o všech vojácích, kteří představovali bojové ztráty: padlí, ranění, zajatí a nezvěstní.
Tyto prameny tak bohužel nezahrnují příslušníky jednotky, kteří zemřeli na nemoci. Jejich jména je nicméně možné dohledávat společně s padlými v matrikách zemřelých každého pluku. Ty pro období první světové války nedávno digitalizoval Vojenský ústřední archiv ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem (dostupné na kramerius.army.cz).
Jmenné seznamy ztrát bývají kompletní a velmi podrobné. U každého jednotlivého vojáka je zpravidla uvedeno jméno a příjmení, hodnost, ročník narození a místo pobytu (dle domovského práva). Důležitý je také údaj, zda se jedná o padlého, zajatého, raněného nebo nezvěstného, a den a místo, kde k jeho ztrátě došlo. Matriky zemřelých navíc obsahují i příčinu smrti, místo pohřbu, a dokonce jméno pohřbívajícího polního kuráta a svědků.
Jednotlivci a instituce
Členové spolku od roku 2015 nabízejí tazatelům z řad široké veřejnosti pomoc, ať už při dohledávání osudů vojáků jako takových, nebo případně při dohledávání bližších údajů o předcích již nalezených. Lidem pak sdělují, zda jejich příbuzný vůbec u IR 18 sloužil, že utrpěl zranění nebo se stal nezvěstným v té či oné bitvě. Často ale kladou dotazy i tací, kteří již v pramenech hledali a zjistili, že jejich předek například padl v konkrétní den. Dobrovolníci se pak snaží pomoci i takovým tazatelům a pokoušejí se zjistit, kde k tomu došlo a o jakou vojenskou operaci šlo.
Občas přicházejí s žádostí o pomoc i obce či instituce. Například v roce 2018 poskytli badatelé odpověď na dotaz týkající se hned šesti padlých z obce Trnov na Rychnovsku. Členové spolku se tam poté účastnili i slavnostního odhalení rekonstruovaného památníku občanům této vesnice, kteří se nevrátili z války. Součástí programu byla i přednáška seznamující místní s dohledanými informacemi. Československá obec legionářská po zodpovězení jednoho svého dotazu vyslovila spolku uznání, že kvalita dohledávaných informací je nevídaná a předčí i leckterou odbornou organizaci.
Tazatelé, kteří již sami získali určité informace o dohledávaných předcích, se navíc se spolkem často ochotně dělí o výsledky vlastního bádání – zejména v podobě dochovaných fotografií či jiných dokumentů. Pomalu, ale jistě tak vzniká velmi zajímavý a poměrně bohatý materiál, jenž může být jednoho dne přetvořen do knihy pojednávající o osudech konkrétních vojáků IR 18 včetně dobových snímků a jiných zajímavých pramenů osobní povahy.
Čižinský a Doubrava
Typickým příkladem zodpovězeného dotazu je svobodník Josef Čižinský. Pravnuk tohoto vojáka poskytl badatelům současně s dotazem také několik fotografií i s popisem. Věděl, že jeho předek válku přežil, zajímaly ho však bližší informace o jeho působení v letech 1914–1918. Tazatel se domníval, že šlo o příslušníka pěšího pluku č. 18, protože našel dopisy, které dotyčnému psaly jeho sestry a jsou adresované právě tomuto regimentu. Na jedné z fotografií bylo uvedeno, že Josef Čižinský utrpěl průstřel ruky. Badatelé jej ztotožnili podle roku a místa narození, aby následně potvrdili, že se skutečně jednalo o vojáka IR 18. Dále zjistili, že Čižinského coby příslušníka 12. polní setniny ranili v bitvě u Komarówa 29. srpna 1914.
Dalším typickým příkladem dohledaného vojáka, tentokrát padlého, je pak vojín František Doubrava. Informace o této osobě si chtěl doplnit jeho pravnuk, který si sám již dříve zjistil datum úmrtí z matriky zemřelých IR 18. Přál si však vypátrat více o okolnostech, za nichž přišel Doubrava o život. Badatelé jej našli na jmenném seznamu ztrát, ale zaskočilo je, že je v něm evidován pouze jako raněný. Došlo k tomu 2. listopadu 1917 v době, kdy sloužil jako příslušník detašovaného II. praporu na italské frontě. V příslušném dokumentu se dokonce nacházel natolik podrobný záznam, že prozradil i charakter zranění: střela do břicha. Dotyčný voják je nakonec nepřežil a na jeho následky zemřel o den později, což už jmenný seznam ztrát nezohledňoval, přestože byl vyhotoven až 15. listopadu.
Další podrobnosti
Pátrání po detailech tragického osudu Františka Doubravy nakonec odhalilo, že v pramenu je uvedeno „Einquartierung in St. Pietro“ (ubytování v San Pietro). Jedná se o vesnici na březích řeky Tagliamento, na kterou narazila vojska Centrálních mocností při svém postupu do italského vnitrozemí po úspěšném průlomu u Caporetta. Druhý prapor IR 18 překročil Tagliamento 3. listopadu 1917. Na základě těchto okolností lze detaily Doubravova zranění interpretovat následujícím způsobem:
Je pravděpodobné, že když se II. prapor blížil o den dříve k řece, byl František Doubrava odeslán jako předvoj do obce San Pietro, kde měl spolu s dalšími „kvartýrmachry“ obhlédnout možnosti ubytování praporu. Tam však zřejmě narazili na odpor ustupujících Italů, kteří vesnici ještě zcela nevyklidili, během čehož Doubrava utrpěl smrtelné zranění. K vlastnímu přechodu Tagliamenta zbytkem jednotky došlo až poté v době, kdy postřelený voják umíral v lazaretu.
Na příslušném jmenném seznamu ztrát navíc figuruje jako jediný voják své setniny, který byl onoho dne raněn. Další záznamy se vztahují až k 10. listopadu. František Doubrava nalezl poslední odpočinek na vojenském hřbitově u města Palmanova jižně od Udine. V době úmrtí mu bylo 34 let.
Do hrobu? Raději do legií!
Dohledávání předků občas vede i ke zjištění kuriozit. Takto například badatelé dohledali příslušníka pěšího pluku č. 18, jehož rakousko-uherská armáda mylně považovala za padlého. Muž jménem Antonín Matejsek nejenže válku přežil, ale vstoupil dokonce do čs. legií v Rusku! Tazatel poskytl historikům dokonce oznámení náhradního praporu IR 18 o jeho úmrtí, které ještě v době konfliktu úřady zaslaly Matejskově otci. Píše se v něm, že 10. září 1914 „nalezl hrdinnou smrt“ v „bitvě u Veresznice“ v Haliči (správně Wereszyce na Ukrajině). Ve skutečnosti ale Matejsek skončil v ruském zajetí – jak vyplývá z databáze legionářů.
U vojáků, jejichž záznam se podaří dohledat, posílá spolek jako odpověď dopis, v němž vylíčí zjištěné informace, a dále kopii příslušné strany jmenného seznamu ztrát nebo záznamu v matrice zemřelých. Tímto způsobem se již podařilo dohledat řádově desítky osudů konkrétních příslušníků pěšího pluku č. 18. V současné době je ale dohledávání informací utlumeno, neboť je časově velice náročné a badatelé se mu věnují výhradně ve volném čase. Tato činnost vyžaduje navíc kromě času i znalost němčiny a písma kurent, jímž bývají zmiňované prameny psány.
