Hodonínská doubrava: Slovácký ráj houbařů a botaniků

12.10.2022 - Jiří Sladký

Naše největší historická doubrava se v roce 2014 stala Národní přírodní památkou. Od středověku se tu na vátých píscích vyvinul s přispěním člověka dubový les se staletými stromy a celou škálou vzácných druhů rostlin a živočichů

<p>Světlý, parkový les a v něm do daleko vonící porosty kokoříků a konvalinek – to je jarní Hodonínská Doubrava.<em> (foto: © Jiří Sladký)</em></p>

Světlý, parkový les a v něm do daleko vonící porosty kokoříků a konvalinek – to je jarní Hodonínská Doubrava. (foto: © Jiří Sladký)


Reklama

K Hodonínské Doubravě patří dálkové, až kilometrové průhledy, při nichž všude kolem neuvidíte nic než rozvolněné listnaté stromy. Mezi kmeny dubů stále proniká spousta světla. Nejde o prales v obvyklé podobě, zdejší les je místy natolik řídký, že připomíná anglický přírodní park. Mluvit o divočině přesto není až takovou nadsázkou. Alespoň v měřítku okolní jihomoravské kulturní krajiny. Když lesem vzácně projede koňský povoz, jakoby člověka navracel hluboko do historie, kdy sem lidé mířili za dřevem či na sena.

Dnes jde o útočiště zvěře, která se sem stahuje z širokého okolí. Jen divočáků tu dokážou myslivci ulovit několik set za rok a na divoké prase snadno narazíte i ve dne. Vzácně i na lišku či jezevce, ale spíš na jejich dlouhé a křivolaké nory, které poznáte podle valu vyhrabaného písku.

Velikáni z dob Marie Terezie

Chráněné území tvoří šest fragmentů porostů dubu letního (Quercus robur), starých 120–150 let, o rozloze přes 750 hektarů. Tu a tam se před vámi vynoří mohutné stromy, které nápadně převyšují ostatní. Víc než dvě stě let staří velikáni se pyšní obvodem čtyř až pěti metrů, což na chudém písku prozrazuje úctyhodné stáří. Jsou to pozůstatky původního tzv. středního lesa z časů, kdy tu ještě probíhala pastva a trvalo tradiční hospodaření – periodické osekávání podrostu mezi vysokými dubovými výstavky. 

Pomyslným středem lesa je kaplička sv. Jana, kolem níž se táhnou takřka souvislé doubravy na všechny strany, po obou stranách silnice Hodonín – Mutěnice. Nejzachovalejší a na druhy nejbohatší je Doubrava v blízkosti Zbrodu, v místě, kde silnici kříží železnice, ale drobnější velmi cenné enklávy původní vegetace najdete i na dalších místech.

Cesta vonícím lesem

Doubrava je rájem houbařů a také botaniků. I běžnému ale pozornému návštěvníkovi nabídne to, co nevidí každý den. Třeba špalíry modrých kosatců sibiřských v dubovém mlází, na pasekách nebo mezi břízkami. V příznivém roce jich v lese kvetou tisíce. To nejlepší přichází do doubravy v květnu a v červnu – vonící konvalinkový les vzápětí vystřídají skupiny žlutohnědého kosatce různobarvého, záhony půvabných květů jsou součástí naší největší populace. Vzápětí lesem zavoní třemdavy, kvetou na jediné místě, ale zato v obrovském množství. Ještě jednou projede lesem výrazná vůně v horkém létě, kdy vykvétá lesní karafiát, narůžovělý hvozdík pyšný, v počtech, které se dají těžko najít na jiném místě u nás.

Ty nejvzácnější rostlinné skvosty až tak nevoní. Elegantní mečík bahenní by mohla mít Doubrava ve znaku. Kriticky ohrožený a evropsky sledovaný druh tu roste na jednom ze tří míst v republice. Podobnou raritou je dekorativní, stříbřitě zbarvená tráva, mohutná kostřava ametystová s až metr a půl dlouhými stébly. Patří mezi relikty, které se v lese udržely z dob vzdálených tisíce let.

Park na písku

Doubrava (místními nazývaná Dúbrava) u Hodonína je plošně i botanicky nejlépe zachovalým porostem tzv. panonských doubrav ve střední Evropě. Duby zde rostou nikoliv na spraši či říčních štěrkových terasách, ale na píscích, jako nikde jinde u nás. A právě to je na tomto lesu tak vzácné. Síla přesypů kolísá, tam kde není písku tolik, projeví se vliv vápnitého podloží, usazenin neogenního moře. 

Kořeny dubů dokážou v cestě za vodou písek překonat. A zásaditý podklad má vliv i na rostlinná společenstva. Kde písek větry vyvály, vznikly mokřiny. Povrch lesa je proto nesmírně pestrý a s ním všechno živé, co se v něm vytvořilo. Vedle sebe tak najdete rostlinné i živočišné druhy v jinde nemyslitelných kombinacích různorodých biotopů a ekologických nároků. Výsledkem je mnohotvárná krajinná mozaika, která nevznikla jen přirozeným vývojem, ale intenzivními zásahy člověka – díky dlouhodobé lesní pastvě a udržování pařezin.

Bohatství v pestrosti

Místy si připadáte jako v ruské březové tajze, o kus dál jak v rašelinné tundře, nejtypičtější parkové doubravy zas připomenou pastevní lesy na Balkáně. Jak napoví místní název Černé bláto, na místě zazeměných jezírek vznikly hluboké slatiny, v nichž duby střídají olšiny. Ale najdete tu i Červené písky. Prameniště obsahují hojně železa, proto vyvěrající voda zanechává na větvičkách, na listí a na povrchu rezavě červený povlak. 

Bohatství lesa dokládá téměř sedm set zaznamenaných druhů vyšších rostlin, nevyjímaje vzácné. Jen kriticky ohrožených druhů tu roste třináct a několik dalších desítek silně ohrožených a ohrožených podle Červeného seznamu. Najdou se zde vlhkomilné a chladnomilné, rašeliništní druhy vedle druhů střídavě vlhkých či dokonce zaplavovaných luk, rostlin stepí anebo písečných dun. Některé chráněné druhy tu vytvářejí naše největší populace. Hodonínská Doubrava se tak může druhovou diverzitou flóry a fauny srovnat s nejbohatšími lokalitami České republiky.

Na počátku byla královna

Doubrava je prastarý les. Podle pylových analýz tu stál listnatý les už před mnoha tisíci lety, přinejmenším už v období neolitu. Už tehdy tu lidé brali dřevo a pásli dobytek a vytvářeli tak prosvětlenou lesní krajinu. Historické dálkové trasy obcházely rozlehlý hvozd úvalem říčky Kyjovky. Kupecké výpravy překračovaly bažinatou nivu u dnešní hájovny Zbrod. Odtud pochází nález depotu bronzových hřiven, se 150 kilogramy největší svého druhu ve Střední Evropě. 

Ale staří kupci nemíjeli les jaký známe dnes. Spíš mlází z nízkých, osekávaných a zmlazovaných stromů, jen s roztroušenými vzrostlými duby a s hojným lískovým křovím. Proto se také lesu říkalo Klečka. Doubravou se stal až v průběhu středověku. V nejstarším historickém záznamu z r. 1228 stanovuje královna Konstancie ochranu zdejším dubům. Měšťané mohli v lese pást, sbírat klestí a trávu, ale nesměli duby kácet ani osekávat na píci. 

Vodní příkopy a Studená chodba

Tak jako bělokarpatské louky se solitérními stromy i podobně parková Hodonínská Doubrava je dílem generací lidí. V 18. století za panování Marie Terezie a jejího manžela Františka. Lotrinského, který se staral o zdejší panství, se mluví o lese Doubravě s čtyřsetletými duby, které za svou velikost vděčily cílené ochraně. Patřila do něj i obora s širokými alejemi, oddělená hlubokými vodními příkopy, které jsou dodnes patrné – jedním z nich dnes protéká ústřední lesní tok Studená chodba

Ve zbývajícím prostoru převládal pastevní les s lesními loukami, na nichž hodonínští až do nedávné doby sbírali trávu na seno a stelivo. Tady se šířily stepní a luční rostlinné druhy, z jejichž kdysi souvislých porostů se dochovaly už jen ostrůvky. Současné stoleté duby jsou pozůstatkem tehdejších pařezin, výmladky obnovovaných porostů, které tak vlastně pamatují mnohem starší období. 

Paměť lesa: Příběh bublinatky

K poznání vzdálené i nedávné historie Doubravy jsou ideální bezlesá místa – močály, které tu nepřetržitě existují několik tisíc let. Paměť lesa nestojí jen na věkovitých dubech, je uložená také v ukrytých semenech. Pylová analýza a rozbor nalezených rostlinných zbytků odkrývají vývoj převládající i vzácné vegetace daleko do minulosti. Není přitom nouze o překvapení. Takový je třeba příběh masožravé bublinatky obecné, největší z našich bublinatek. 

U nás kriticky ohrožený druh tu už dávno vyhynul – ale platilo to jen donedávna. Nejprve objevili botanici v hloubce močálů semena – ukázalo se, že jsou i po desetiletích dosud živá a experiment potvrdil dobrou klíčivost. A pak se podařil zásadní objev. Čtvrt století nezvěstnou rostlinu nakonec nalezli v jednom z malých jezírek. I když ani v laboratorních podmínkách nevykvetla, pravděpodobnost, že se nesmírně vzácný druh trvale vrátí, stále existuje.

Útočiště motýlů a brouků

Doubrava je poslední lokalitou motýla okáče jílkového, který během posledních padesáti let na zbývajícím území ČR vyhynul. Vymizel také na Slovensku (až na Slovenský kras), v Rakousku přežívá už jen u Dunaje a v Burgenlandu. Druh tedy patří k nejohroženějším denním motýlům v celé Evropě, neboť mizí jeho prostředí – mozaikovité světlé listnaté lesy. V Doubravě zůstává jeho populace dosud početná, každoročně se pohybuje kolem několika tisíců jedinců. V době výskytu bývá na svých stanovištích nejhojnějším motýlem a může ho pozorovat i běžný návštěvník. 

Ještě nedávno žili v Doubravě na posledním útočišti u nás další vzácní motýli, zejména teplomilní a pískomilní okáči, kteří ale takové štěstí jako okáč jílkový neměli. Dosud početné populace mají velcí brouci spojení s duby jako roháč obecný, nosorožík kapucínek, tesařík obrovský, ale i další, menší tesaříci a krasci. Roháčů je tu opravdu hojnost, stává se, že v době broučích soubojů spadne poražený ze stromu chodci přímo před nohy.

Jak a kdy do lesa

Do dubových lesů se můžete vypravit kdykoliv během roku. Nejpříhodnější čas je pro milovníky přírody jaro, houbaři zas ocení Doubravu v létě a na podzim. Rostou tu nejen hřiby, včetně vzácných teplomilných druhů. U místních jsou oblíbené bedly a sviňurky, jak tu říkají čirůvce zelánce. Hodonínská Doubrava rozhodně není monotónní masív, přestože v něm chybějí výškově členitější místa. Na chaotickém písečném, větrem formovaném reliéfu sedí mřížka tzv. alejí – paralelních linií, jež kopírují lesnické přístupové a přibližovacích cesty, a diagonál historických dálkových tras, nesoucích název cílového místa. 

TIP: Moravské Chřiby: Nejzápadnější výběžek Karpat a kopce plné překvapení

Doubrava je sice protkaná sítí turistických značek, ale seznámit se s ní je třeba „na vlastní kůži“ – vydat se některou z lesních cest přímo k dlouhověkým dubovým porostům. Je jistě zážitkem pozorovat klouzavý let vzácného dudka, který si k hnízdění vybírá věkovité duby. Někdy stačí jen poslouchat. Třeba krkavce, kteří hnízdí uprostřed lesního masívu, anebo nezaměnitelné švitoření vlhy pestré, když vzácně zavítá mezi koruny. Ale nejpůsobivější je flétnový trylek žluvy hajní, který provází chodce lesem skoro všude, kde rostou duby, od brzkého jara až do léta.

Zbojník a jeho sekyrka

Jako každý pořádný les má i Hodonínská Doubrava své zbojníky. Jedním z nich byl Ilčík, po němž se jmenuje také jedna z historických cest napříč lesem. Při ní leží studánka Ilčíčka s železitou vodou a s nedávno vybudovaným altánem. Blízko ní si prý loupežník schovával poklad. U studánky jej také chytili, snad když mu do vody spadla kouzelná sekyrka a pozbyla nadpřirozenou moc. Ilčík byl skutečnou postavou, původně přepadal se svými kumpány kupce v malokarpatských průsmycích a do lesa Doubrava se uchýlil kolem roku 1740.

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií:

    Jiří Sladký (se souhlasem k publikování)




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dobrou zprávou pro masožravce je, že pokud už se u vás alergie na červené maso rozvine, postupem času zase odezní; jestliže vás ovšem klíště nebude kousat příliš často. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Vizualizace kosmické lodi DRACO poháněné jaderným pohonem. (zdroj: DARPACC0)

Vesmír

Pohled na soptící tonžský vulkán, který v roce 2015 vytvořil dnes již neexistující ostrov Hunga Tonga–Hunga Haʻapai. (foto: Profimedia)

Věda

Jen kousek od Café Museum je slavný Naschmarkt – právě tady se každou sobotu dopoledne koná velký bleší trh. (ilustrace: Wikimedia Commons, Carl Moll, CC0)

Historie
Zajímavosti

Německý tank Panther (na snímku stroj z památníku v Belgii) představoval koncem roku 1944 nejčastějšího protivníka amerických shermanů. (foto: Shutterstock)

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907