Hořká pravda o sladkých banánech: Pesticidy, tuny odpadu a vyčerpávající dřina

27.12.2021 - Barbora Jelínková

Banány představují asi nejpopulárnější ovoce na světě a z pěstování charakteristických tropických plodů se stal globální byznys o miliardové hodnotě. Málokterý zákazník se však při nákupu žlutých trsů zamyslí, jak strastiplnou cestu musely až na pulty supermarketů urazit

<p>Za dřinu na banánových plantážích dostávají dělníci směšnou mzdu, ale bojí se vzbouřit.</p>

Za dřinu na banánových plantážích dostávají dělníci směšnou mzdu, ale bojí se vzbouřit.


Reklama

Zatímco většina sortimentu z úseku ovoce a zeleniny se do značné míry liší podle toho, kde plody vyrostly, banány vypadají stejně, ať už je koupíme v Evropě, Austrálii či Kanadě: 97 % světové produkce totiž tvoří odrůda Cavendish, jež v 50. letech nahradila jiný druh zdecimovaný tehdy houbovými škůdci. Banánovníky Cavendish však zároveň nedokážou vytvářet životaschopná semena, a dají se tak množit výhradně vegetativně, například řízkováním. Technicky vzato představují všechny banány ze supermarketů genetické klony. 

Jen pětice gigantů

Průměrný obyvatel planety sní každý rok 11,6 kilogramu žlutého ovoce, což odpovídá přibližně sto kusům. Podle údajů Světové organizace pro výživu a zemědělství (FAOSTAT) se v roce 2018 vypěstovalo 155 milionů tun banánů a tzv. plantainů neboli škrobovitých banánů určených k vaření, což je řadí do čela žebříčku nejvýznamnějších ovocných druhů z hlediska globální spotřeby (viz Trh s banány v číslech). Ve skutečnosti se však veškeré popsané množství nesní: Podle nedávné švédské studie totiž právě banány tvoří polovinu všeho jídla, které spotřebitelé vyhodí, ačkoliv je stále použitelné – a důvod tkví zpravidla jen v tom, že plody zhnědnou.

Banány se pěstují ve 135 zemích tropického a subtropického pásma. Pětina z celkových 155 milionů tun připadá na Indii, která však drtivou většinu sklizně nevyváží. Největším exportérem je Ekvádor.

Zmíněná čísla otevírají prostor pro nadnárodní hráče, kteří v uplynulých dekádách vytvořili z produkce a distribuce banánů gigantický trh v odhadované roční hodnotě 30 miliard dolarů. Naprostou většinu globálního obchodu s banány dnes drží v rukou jen pět společností: Chiquita, Dole, Del Monte, Fyffes a Noboa, známější pod obchodním názvem Bonita. Svůj monopol neváhají zneužít ke stlačení výkupních cen na minimum, a banány tak patří k nejlevnějším položkám z kategorie ovoce navzdory tomu, že ke spotřebiteli obvykle putují tisíce kilometrů. Jen v letech 2000–2014 se jejich průměrná cena snížila o polovinu, právě v důsledku cílených zásahů největších hráčů. Tuzemský zákazník zaplatí za kilogram protáhlých plodů kolem 25 korun, zatímco „obyčejná“ jablka ho vyjdou přinejmenším o desetikorunu dráž.

Ruce od pesticidů

Uvedená obchodní praktika se však musí někde projevit – a pochopitelně ji odnáší nejslabší článek celého dlouhého řetězce, tedy dělníci na plantážích. V ceně, kterou jako zákazníci platíme v obchodech, se promítne několik nákladů, přičemž mzda pro pěstitele mezi nimi tvoří zcela zanedbatelnou položku (viz Porcování banánů). Odhady neziskových organizací hovoří nanejvýš o 10 %: Z každého utraceného dolaru tak najatí pracovníci obdrží maximálně 10 centů, zbytek připadne obchodníkovi, přepravcům, supermarketům a státu. 

Na plantážích přitom panují tristní pracovní podmínky. Fyzická práce v horku je vyčerpávající sama o sobě, hlavní riziko ovšem spočívá v manipulaci s toxickými pesticidy, jež se na banánovníky aplikují ve velkém, ať už se pěstují na Filipínách, v Indii, či v Ekvádoru. Bezprostřední důsledek styku s chemií představují bolesti hlavy, nevolnost, svědění kůže či únava, později však nastupují i závažnější zdravotní problémy včetně rakoviny, depresí, potratů či neplodnosti.  

Dilema banánových republik

Majitelé plantáží navíc během uplynulých dekád přišli na způsob, jak nízké mzdy přiškrtit ještě víc. Aby nemuseli platit za najaté lidi zálohy pro stát, běžně s nimi podepisují smlouvy pouze na několik měsíců, načež je propustí a najmou znovu. Uvedený postup rafinovaně obchází zákon, neboť zaměstnavatele zbavuje odpovědnosti za výplatu benefitů či hrazení přesčasů. Takto najatí jedinci – mezi nimiž často figurují i děti, přestože dětská práce stojí na řadě míst mimo zákon – nemají žádné obranné páky, neboť technicky vzato nejde o zaměstnance. Pro jistotu však bývá součástí smlouvy rovněž dodatek, že se nesmějí připojit k některé z obchodních unií, jež sdružuje menší pěstitele a nabízí výrazně férovější podmínky.

Jednoduché řešení situace neexistuje, protože i přes trýznivé podmínky znamenají plantáže pro drtivou většinu obyvatel rozvojových států často jedinou možnost, jak se uživit. Mnohé země, kde se stalo pěstování banánů hlavním pilířem zemědělství, na příjmech z jejich exportu ekonomicky závisejí. Vlády tzv. banánových republik proto nemají na zlepšení pracovních podmínek občanů přílišný zájem. Vědí totiž, že by se obchodníci přesunuli jinam a stát by se propadl do ještě hlubší krize. 

Tuny odpadu

Spoléhat právě na banány jako na zdroj stabilního příjmu se ovšem nemusí vyplatit. Z hlediska pěstování patří banánovníky mezi mimořádně rizikové komodity. Kvůli genetické blízkosti jsou extrémně náchylné k chorobám, plísním či houbám, a vyžadují tedy chemické ošetřování. Nepočítáme-li bavlnu, absorbují suverénně nejvíc pesticidů: Dle odhadů se jich na jediný hektar plantáže použije ročně až 30 kilogramů, zatímco u průměrného obilného pole jde o necelá tři kila. Přípravky se ve velkém rozprašují z vrtulníků, ale podle britské neziskové organizace Banana Link jich na rostliny dopadne jen kolem 15 %. Zbytek zasáhne okolí, včetně obydlí pracovníků. 

Není divu, že životní prostředí v „banánových“ regionech trpí. Půda na rozsáhlých plantážích se rychle vyčerpá a nelze ji znovu osázet. Pěstitelé tak z krajiny ukusují čím dál víc a plantáže se neustále rozrůstají. Kvůli tisícům hektarů banánových monokultur mizí původní lesy, zem ztrácí na kvalitě a následná eroze vede mimo jiné k povodním. Jak vyplývá z analýzy Světového fondu na ochranu přírody, na každou tunu sklizených banánů připadají zároveň dvě tuny odpadního materiálu – především stromů, jež po sklizni umírají. Ze zlikvidovaných rostlin se ovšem nadále uvolňují pesticidy a končí v okolní přírodě i v moři. 

Férové je drahé

Spotřebitelé, kteří nechtějí podporovat praktiky nadnárodních producentů, si přitom na žlutou pochoutku nemusejí nechat zajít chuť. Jsou-li ochotni sáhnout hlouběji do kapsy, stačí se při dalším nákupu poohlédnout po plodech s některým z certifikátů, jež garantují odpovědné zacházení. Nejznámější z nich, nálepka „fair trade“, by měla zajistit, že ovoce vyrostlo za dodržení důstojných pracovních podmínek a dělníci dostali odpovídající mzdu. 

V Česku se však zatím takové plody na pultech řetězců koupit nedají a důvod je zřejmý: Ve specializovaných prodejnách se cena za kilogram pohybuje kolem 90 korun, což téměř čtyřikrát převyšuje masovou produkci. Zcela běžně dostupné, a to i cenově, jsou naopak banány označené jako bio, které nepřišly do kontaktu s pesticidy. Uvedená definice však na rozdíl od fair trade nestanovuje žádné standardy pro zacházení se zaměstnanci. 

Z plantáže do supermarketu

Trvá devět měsíců, než banánovník doroste z malé sazenice v dospělou bylinu schopnou plodit. Následně přichází čas sběračů: Zelené trsy vážící až 80 kilogramů odřežou a nevzhledné kusy vyřadí. Pravidla pro ideální tvar banánu jsou striktní a zhýčkaný spotřebitel žádné nedostatky neodpouští, proto se „nepovedené“ plody rovnou oddělují. Podle organizace FAOSTAT jde přitom až o třetinu produkce. Zbytek, jenž přísným sítem projde, se v igelitu umístí do krabic a vydá se na dlouhou cestu k zákazníkům.

TIP: Strašák jménem palmový olej: Prales mizející v lednici

Trajekty, které křižují oceány s nákladem tisíců typických kartonů, údajně zodpovídají za celých 5 % globálních emisí oxidu uhličitého. Energetickou náročnost přepravy ještě zvyšuje fakt, že se v nákladním prostoru musí udržovat nízká teplota, bránící předčasnému dozrávání. Teprve po vylodění a dalším transportu do cílových států se banány umisťují do speciálních hal, kde se do vzduchu rozprašuje etylen a nastartuje v zelených plodech proces žloutnutí a sládnutí. Mezi sklizní a nákupem tak v průměru uplynou 3–4 týdny.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Černé díry se ukrývaly přímo před očima vědců. Nový výzkum našel způsob, jak je odhalit.

Vesmír

Lidské pozůstatky obětí erupce v domě „Casa del Fabbro“, včetně muže, jehož DNA vědci přečetli.

Věda

Stejně jako ostatní krokodýli, i gaviálové mají speciální smyslové orgány. Jedná se o drobné jamky v šupinách, které pokrývají tělo. Tyto jamky jsou schopny zachytit vibrace nebo změny tlaku vody, což napomáhá při hledání kořisti.

Příroda

Britské tanky postupují vpřed. Velitel stroje často šel před strojem a naváděl řidiče, aby se vyhnul překážkám.

Válka

Jihoamerické pralesy by mohly ukrývat až na čtyři tisíce doposud neznámých rostlinných druhů.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907