Reklama


Hovory zvířecího světa: Hlučné ryby i velrybí šlágry

27.02.2017 - Jaroslav Petr

Zvířata se zdaleka neřídí jen instinkty, naopak mnoho věcí si potřebují „vyříkat“. A nejen to. Navíc mají různá nářečí i dialekty a dokonce dokážou „hovořit“ cizími řečmi. Netopýři si navíc umí pěkně zařvat a některé ryby vůbec nejsou němé…

Hitovky v oceánech -<p>Australští keporkaci dokážou zpívat celý den. V rámci jejich společenství se dokonce vytvářejí jakési hitparády oblíbených melodií</p>
Hitovky v oceánech -

Australští keporkaci dokážou zpívat celý den. V rámci jejich společenství se dokonce vytvářejí jakési hitparády oblíbených melodií


Reklama

Sluch je pro člověka při získávání informací zřejmě druhým nejdůležitějším smyslem po zraku. Lidské ucho vnímá zvuky, které mají frekvenci od 20 hertz do 20 kilohertz – v této škále se odehrávají naše rozhovory a hádky, smích i pláč. Také u nižších živočichů jsou zvuky a sluch podstatnou součástí zvířecí existence. Závisí na nich nejen dorozumění mezi příslušníky jednoho druhu, ale i mnoho dalších aspektů tvořících hranici mezi bytím a nebytím.

Neslyšitelná řeč ultrazvuku

Zvířata se běžně dorozumívají na nízkých i vysokých zvukových kmitočtech, které jsou pro naše uši neslyšitelné. Nejvyšší tóny vyluzují velryby (200 kilohertz) a netopýři (110 kilohertz). Je obecně známé, že kytovci i netopýři slyší ultrazvuk odražený od překážky a dovedou podle ozvěny bleskově rozlišit i velmi malé objekty. Například netopýr odhalí svým sonarem i komára. Původně se vědci domnívali, že tyto zvuky vysoké frekvence (ultrazvuky) zvířata využívají výhradně k orientaci v prostoru a k odhalení kořisti. Jak se ale ukázalo, ultrazvuk jim slouží i ke vzájemnému dorozumívání.

Komunikace probíhající aspoň částečně na ultrazvukových frekvencích je v přírodě hojně rozšířená. Kočkovité šelmy slyší zvuky až do 70 kilohertz a rovněž hlodavci vyluzují velmi vysoké tóny. Myší samci zpívají samičkám píseň lásky v kmitočtech od 30 do 110 kilohertz. Jistě ne náhodou se značná část spektra myších komunikačních zvuků nachází v rozpětí 70–110 kilohertz, tedy mimo hranice slyšitelnosti jejich přirozených nepřátel.

Řvoucí netopýři a hlučné ryby

Na druhé straně spektra jsou infrazvuky s velmi nízkými frekvencemi, které jsou pro lidské ucho rovněž neslyšitelné. Například sloni se dorozumívají infrazvuky s frekvencí od 15 do 30 hertzů i na vzdálenost mnoha kilometrů.

To, že ultrazvukové a infrazvukové rozhovory zvířat neslyšíme ovšem neznamená, že by probíhaly šeptem. Vlastně můžeme být rádi, že například netopýry dokážou jen výjimečně zaslechnout pouze lidé s velmi dobrým sluchem. Tito noční letci totiž dokážou „řvát“ silou až 140 decibelů, přičemž lidskému sluchu působí zvuky nad 120 decibelů (vydávané ve slyšitelném rozpětí) bolest. Hodnot na hranici bolestivosti dosahuje i síla sloní komunikace prostřednictvím infrazvuku.

TIP: Homosexuální svazky nezaměstnaných opeřenců aneb Ptačí rodičovství a homosexualita

Zvuková komunikace není odepřena ani rybám, které jsou obecně považovány za němé. U některých se hlasové výkony odrážejí i v jejich vědeckém jménu. Ryby čeledi bručounovitých (Terapontidae) skutečně bručí hlubokým hlasem, který vzniká v plynovém měchýři. Samci „zpívající ryby“ Porichtys notatus žijící v Pacifiku lákají samičky zvláštním hučením, které vyluzují rovněž rozechvíváním plynového měchýře. V době námluv dělají takový hluk, že to ruší obyvatele hausbótů ze spaní. Ryby sapíni z čeledi Pomacentridae se zase ozývají cvakáním, které vydávají při pohybu kostí.

Rodná řeč a ptačí bubeníci

Určitě vás nepřekvapí, že zvuková komunikace je hojně rozšířená mezi ptáky. Fakt, že ptáci mají svá nářečí, ale určitě nepatří mezi obecně rozšířené vědomosti. U pěvců se mláďata učí zpívat poslechem od dospělých jedinců. Přebírají základní typ zpěvu, který je typický pro daný ptačí druh, a zároveň se učí i varianty charakteristické pro daný region. Například pěnkavy obecné (Fringilla coelebs) z Čech zpívají poněkud jinak než pěnkavy německé. Svoje nářečí si ptáci po mnoho generací udrží i mimo svou domovinu. A tak potomci pěnkav obecných, jež si kdysi vystěhovalci z různých koutů Evropy dovezli do Austrálie, zpívají i dnes tak, že se dá určit, odkud pocházejí.

Ptáci se ale zdaleka nedorozumívají jen zpěvem. Někteří za letu vyluzují zvuky svými pery. To zvládá například naše sluka, ale stejný trik používají i někteří kolibříci. Datlové se dorozumívají pomocí úderů do větví a kmenů stromů a australský papoušek kakadu arový (Probosciger aterrimus) dokonce bubnuje na větve nebo stromy pomocí „paličky“. Používá k bušení do rezonujícího dřeva například klacek, který drží v zobáku.

Šlágry velrybí hitparády

K vynikajícím zvířecím zpěvákům patří i velryby hrbouni dlouhoploutví (Megaptera novaeangliae) čili keporkaci. Nemají hlasivky a komplikované zpěvy trvající obvykle 10 až 20 minut vyluzují protlačováním vzduchu nosními dutinami. Samec vydrží zpívat bez přerušení i čtyřiadvacet hodin.

Obdobně jako u ptáků, i ve zpěvu keporkaků jsou patrné místní dialekty. Australští keporkaci tráví zimy v domácích vlnách a v létě se stěhují do antarktických vod. Přestože se u Antarktidy populace promíchá, drží si samci pocházející z východního a západního australského pobřeží odlišné „písně“. Nápěvy se postupem času mění, což lze přirovnat k jakési národních hitparádě. Úspěšné songy si osvojují stále noví a noví samci a „ohrané písničky“ mizí v zapomnění.

Zajímavá situace nastala, když se na východoaustralské zimoviště omylem zatoulal samec se západoaustralským zpěvem. Jeho song se stal mezi místními samicemi „hitem“ a už v příští sezóně zpívali „zahraniční šlágr“ skoro všichni východoaustralští samci.

Společná řeč různých druhů

Zpěv představuje u některých ptáků ten nejnápadnější druhový znak. Například budníček menší (Phylloscopus collybita) je od budníčka většího (Phylloscopus trochilus) téměř k nerozeznání. Jejich zpěv se ale liší zcela nezaměnitelně. Existují však i opačné příklady, kdy dva na první pohled zcela odlišné ptačí druhy zpívají totožně.

Mravenčík Hypocnemis subflava má žlutou hruď a hnědožluté boky, zatímco jeho příbuzný mravenčík Hypocnemis peruviana má hruď bílou a boky rezavé. Oba žijí v jihozápadní Amazonii, ale Hypocnemis subflava má rád bambusové háje, zatímco Hypocnemis peruviana preferuje husté lesy. Oba mravenčíci se vyvíjejí samostatně už tři miliony let. Hlasy, kterými si tito ptáci vymezují teritorium, lidské ucho neodliší. Vzdorují dokonce i analýze zvuku, při které je ptačí zpěv počítačové převeden do grafické podoby. Ani pak mezi nimi není patrný rozdíl.

Zpěv obou druhů dokonce nerozlišují ani sami mravenčíci! Když vědci přehrávali samečkům hlasy potenciálních soků, bylo ptákům jedno, zda reprodukovaný projev náležel příslušníkovi jejich vlastního, nebo cizího druhu. Jakmile se v jejich blízkosti ozval zpěv, byli připraveni se s vetřelcem poprat o revír bez ohledu na to, ke kterému druhu patřil. Hlasy jiných druhů mravenčíků zpívajících odlišně, ponechávaly samečky v klidu.

Vysvětlení téhle záhady není jednoduché. Oba druhy mravenčíka žijí v různém prostředí, v  některých místech se však bambusové porosty mísí s lesy a tam se areály obou druhů prolínají. Samci obou druhů se tak dostávají do otevřeného konfliktu, protože soupeří o stejné zdroje potravy a o ta samá teritoria. „Společnou řeč“ si zřejmě ponechali, aby si mohli své nároky od plic „vyříkat“. Zpěv, kterým se samečci předvádějí při námluvách samičkám, už se u obou mravenčíků liší, protože partnerské páry vytvářejí výhradně v rámci vlastního druhu a jakákoli záměna je nežádoucí.

Hrozba němých cvrčků

Velice zajímavý evoluční skok související s hlasovým projevem byl pozorován u tichomořského cvrčka (Teleogryllus oceanicus). Cvrček byl společně s americkou mouchou Ormia ochracea zavlečen na Havaj, kde mezi oběma druhy hmyzu vypukla evoluční válka. Moucha se naučila vystopovat samečky cvrčky podle jejich cvrčení a kladla jim na tělo vajíčka. Z těch se líhly larvy, které pronikly cvrčkovi do útrob a začaly jej pomalu vyžírat. Když mouchy dospěly, proklubaly se ze ztrápeného cvrčka ven a definitivně jej tak zahubily.

Cvrčků začalo ubývat a v roce 2003 zavládlo na lukách havajského ostrova Kauai děsivé ticho. Zdálo se, že mouchám padli za oběť poslední cvrčci. Ve skutečnosti se však tráva cvrčky jen hemží. Žádný z nich však necvrčí a všichni jsou „němí“. Důvod je zřejmý. Na hraně křídel němých cvrčků chybí hřebínky, kterými o sebe cvrčci třou a vyluzují tak nezaměnitelné zvuky. Hladkými křídly je vybaveno kolem 90 % samečků, kteří nedokážou vyloudit jediný tón milostného zpěvu. Rozmnožování cvrččí populace tak zajišťuje malá část samečků, kteří ještě cvrčet dokážou. Němí samci se kolem halasících soků shlukují v hejnech a páří se samičkami, které přilétly za zvuky milostné písně. Zpívající hazardéři se přitom ze všech sil snaží uniknout náletům parazitické mouchy. Dříve cvrčeli už od soumraku a nenechali se ničím rušit. Teď zahajují koncert, až když padne hluboká noc a i potom zůstávají ve střehu. Stačí, aby zaslechli bzukot, a okamžitě utichnou.

Mutace zajišťující samcům hladká křídla se začala mezi cvrčky šířit koncem devadesátých let a rychle se prosadila, protože skýtá dokonalou ochranu. Pokud však zcela převládne, samice už nehlučné partnery nenajdou a cvrčci na Havaji vymřou.

„Skutečná“ řeč kočkodanů

Ve všech předchozích případech je rozdíl mezi zvukovou komunikací zvířat a lidskou řečí propastný. Mimo jiné má řeč komplikovanou vnitřní strukturu, kde se k základu slova připojují předpony nebo přípony. Počátky tohoto způsobu zvukové komunikace sahají překvapivě daleko do minulosti a dnes je možné vysledovat je u opic, konkrétně u kočkodanů Campbellových (Cercopithecus campbelli).
Samci tohoto druhu kočkodana vydávají šest různých varovných volání. Tři jsou jednoduchá. Hlubokým zvukem, který lze popsat jako „bům“, upozorňují samci na neživé nebezpečí, například na pád velké větve. Výkřik „hok“ varuje před letícím orlem a „krak“ je výstrahou před levhartem.

Zbývající varovné výkřiky se skládají ze „slovního kmene“ a přípony „ů“. Když opice přidají příponu „ů“ k varování před orlem, vznikne signál „hok-ů“ upozorňující na jakékoli nebezpečí hrozící z korun stromů. Může to být orel sedící ve větvích nebo tlupa cizích kočkodanů. „Krak“ s příponou „ů“ se změní z varování před levhartem na obecnou výstrahu před jakýmkoli nebezpečím. Zvláštnost představuje volání „wak-ů“. Opice nepoužívají „holé“ volání „wak“. Přípona „ů“ má přesto i v tomto případě zobecňující význam. Signál „wak-ů“ varuje podobně jako volání „hok-ů“ před nebezpečím hrozícím z korun stromů. Na rozdíl od něj ho však kočkodani nikdy nepoužívají k výstraze před cizími kočkodany.

Možná ještě větší obdiv si zaslouží kočkodani Dianini (Cercopithecus diana), kteří mnohdy žijí společně s kočkodany Campbellovými. Oba druhy opic reagují i na poplašné volání příslušníků cizího druhu. Kočkodani Dianini přitom odlišují, když se kočkodani Campbellovi varují pouhým „slovním kmenem“, od výstrahy, v které se slovní kmen pojí s příponou „ů“. Když zaslechnou orlí varování „hok“ nebo levhartí varování „krak“, připravují se na atak dravce nebo šelmy. Stejná varování s příponou „ů“ však správně chápou jako upozornění na obecnější ohrožení.


Predátor, který umí cizí řeči

Cvrčení cikád, jenž má frekvenci až 500 kmitů za minutu, bývá samčí záležitost. U cikád početné skupiny Cicadettini však samičky odpovídají samečkům na jejich píseň lásky výrazným „lusknutím“. Vyzpěvující samec australské cikády Kobonga oxleyi bedlivě naslouchá, a když se odněkud ozve typické lusknutí, okamžitě vyrazí ve směru odpovědi. Samička zase vyčkává na chvilku, kdy sameček ukončí zpěv a s odpovědí nesmí váhat. Ozývá se obvykle s prodlevou pouhých sedmi setin vteřiny. Pomalejší odezvu nebere samec do úvahy, ale na samotný zvuk příliš vybíravý není. Když se ke zdroji lusknutí dostane blíž, rozhlíží se po optickém signálu, který mu samička dává stříháním křídly.

Na konci této pouti se však nápadník může dočkat ošklivého překvapení. Nemusí na něj totiž čekat samička, ale obří dravá kobylka Chlorobalius leucoviridis. Ta křídly vyluzuje zvuk k nerozeznání podobný samičí odpovědi a střihání křídly napodobuje pohybem předních končetin. Kobylka si přiláká samce cikády na dosah a pak se ho jediným skokem zmocní. Zbudou z něj jen nepoživatelná křídla.

Pozoruhodná je nejen tato adaptace, ale i šíře druhů cikád, na jejichž zpěv dokáže kobylka správně reagovat lusknutím. Když vědci pouštěli kobylce nahrávky cikádího zpěvu, zjistili u ní správnou reakci na zpěv více než dvaceti druhů. Uměla odpovědět i cikádám z Nového Zélandu nebo z Ameriky, s nimiž se nikdy nestřetla.
Nevysvětlitelná mazanost se ukázala být poměrně prozaická. Kobylka totiž nerozlišuje hlasy jednotlivých druhů, jen reaguje na náhlou změnu v jejich zpěvu. Odpovídá na všechny podobné zvuky, třeba i na zacinkání mincí nebo na zvuk, který v automobilu avizuje řidiči, že má zapnutou směrovku. Některé druhy australských cikád proto vkládají do svých komplikovaných zpěvů falešné pauzy. Samičky cikád na ně nereagují, ale kobylka se nachytá. Odpovědí na falešnou pauzu se dravec prozradí a sameček cikády se mu včas vyhne. Například cikády z rodu Kikihia se na lákání kobylky nikdy nenachytají.


Jak bojovat s hlukem

V dnešním hlučném světě se dostávají živočichové komunikující zvukem do svízelných situací. Často nacházejí příhodné podmínky k životu v blízkosti lidských sídel, ale musí se poprat s problémem, že se v rámusu tropeném lidmi navzájem neslyší. Někdy to řeší tak, že si více „křiknou“. Němečtí vědci zjistili překvapivě výrazný rozdíl v síle zpěvu berlínských a venkovských slavíků. Městští slavíci zpívající v hlučném prostředí, např. v parcích blízko komunikací se silným dopravním ruchem, přidávají na hlasitosti oproti slavíkům obývajícím odlehlé tiché kouty až 14 decibelů. Nejsilnější slavičí zpěv, jaký němečtí zoologové naměřili, dosahoval 95 decibelů! Srovnatelnému náporu čelí naše ucho, když se na něj ze vzdálenosti jednoho metru valí hluk motorové pily nebo rachot náklaďáku.

Jinou strategii uplatňují australské žáby. Mnohé z nich se ozývají hlubokými hlasy, které se sice v nenarušené přírodě dobře nesou nad vodní hladinou, ale v městech a v blízkosti silnic zanikají v hluku aut. Například hlas samečka australské paropuchy Limnodynastes dumerilii mívaly samičky šanci zaslechnout až na vzdálenost 800 metrů. Dnes ale zaniká v hluku dopravy a samičky vzdálené více než 100 metrů už samečka neslyší. Do výhody se proto dostaly žáby s vyššími hlasy, protože ty je v nízkofrekvenčním hluku lépe slyšet. V australských městech tak už posunuly své volání o něco výše žáby rosnice Litoria ewingii. Některé žáby žijící v hlučném přírodním prostředí přešly na komunikaci v extrémně vysokých frekvencích a dorozumívají se aspoň z části ultrazvukem.

  • Zdroj textu:

    Příroda 11/2010

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, www.ox.ac.uk

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vlče z doby ledové je skoro jako živé

Věda

Panoramatický pohled z vyhlídkové terasy na čajové plantáže Cameron Bharat

Příroda

První letušky Československých státních aerolinií: zleva Marie Stará, Hana Fuchsová a Marie Müllerová, 1937

Historie

Povrch Ceres na snímku sondy Dawn. Ahuna Mons je v horní části.

Vesmír

Větrná farma a bitcoinový důl

Věda

Inhalátory promění přírodní látky v páru, dochucenou třeba vanilkovou nebo jahodovou příchutí. Takto vypadá balení verze nazvané Strawberry Fields, která má příchuť jahod a obsahuje vitamíny

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907