Hranice života: U pobřeží Ningaloo lze pozorovat stovky žraloků obrovských

10.11.2019 - Vilém Koubek

Zatímco Velký bariérový útes pomalu umírá, korálové pobřeží Ningaloo na opačném konci Austrálie zůstává takřka neznámé. Tisíce tamních živočišných a rostlinných druhů tak téměř nic neruší v poklidné existenci

<p>U pobřeží Ningaloo se životodárné vody Indického oceánu potkávají s vyprahlou australskou pevninou.</p>

U pobřeží Ningaloo se životodárné vody Indického oceánu potkávají s vyprahlou australskou pevninou.


Reklama

Z výšky připomíná pobřeží Ningaloo předěl mezi životem a smrtí: Západoaustralský poloostrov North West Cape je totiž vyprahlý a na první pohled nehostinný. Břehy vápencové pouště však omývají vody Indického oceánu, v nichž se ukrývá korálový útes dlouhý bezmála 250 km – domov stovek podmořských druhů. 

V době, kdy se rozmnožují koráli, připlouvají do oblasti hledat potravu ohrožení žraloci obrovští. V jednom okamžiku jich v lokalitě bývá 300–500, což z ní dělá největší shromaždiště této paryby na světě. Korálů se pak v rezervaci vyskytuje přes 300 druhů a obývá je na 700 rybích, 650 měkkýších či 600 korýších druhů, jimž dělá společnost víc než tisíc rozličných řas. V zimních měsících vedou navíc podél pobřeží migrační trasy velryb, delfínů, rejnoků a dugongů, kteří se obvykle zdržují v mělkých mořských zátočinách.

Pod vodou i pod zemí

Přírodní bohatství Ningaloo se však nenachází jen pod hladinou: Pobřeží je převážně vápencové a voda v něm vyhloubila rozsáhlý systém krasových jeskyní. Vedle nich narazíte na kamenné či písčité pláže i mangrovové porosty. Všechny zmíněné lokality přitom kypí životem a hostí mnoho rostlinných i živočišných endemitů – tedy organismů, jež se jinde na Zemi nevyskytují.

TIP: Na podmořské pastvě: Australská Žraločí zátoka představuje unikátní ekosystém

Zatímco například Velký bariérový útes na severovýchodě Austrálie trpí pod nájezdy rybářů a turistů, Ningaloo leží v relativně opuštěné části kontinentu, kde jeho ekosystémy ruší jen málokdo. Celá oblast kromě toho spadá do vlastnictví státu, takže tamní rybaření spolu se zvolna rostoucím zájmem veřejnosti zůstává pod přísným dohledem. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907