Hrdina chodské rebelie: Byl Jan Sladký Kozina nebezpečný rebel, nebo nevinná oběť?
Kdo by neznal největšího hrdinu chodských rebelií. Byl opravdu vůdcem povstání, nebo byl jen ve špatnou chvíli na špatném místě? Ať to bylo tak či tak, už navždy zůstane nespravedlivě popraveným hrdinou 17. století.
Je všeobecně známo, že v 17. století se příjmení přebíralo podle stavení, kde se dotyčná osoba narodila a žila. Na Chodsku žily dva rody Sladkých a své příjmení odvozovaly od své obživy, oba rody vařily pivo. Jedna větev žila v Draženově a druhá v Újezdě.
Kozina nebo Rosocha
Jak bylo zvykem, dospělí selští synové žili i se svými rodinami na otcovské usedlosti, kterou vedl buď otec, nebo jejich bratr. Statek u Rosochů v Újezdě spravoval Bedřich, mladší ze synů Sladkých. Spolu s ním tam žil jeho otec a také starší bratr Jan. Jak už to bývá, během několika let se rodina rozrostla o několik dětí. Bedřich jich měl šest a Jan dvě. Janův mladší syn se narodil roku 1652 a byl pokřtěn 10. září v Domažlicích jako Jan, po otci. Později vstoupil do dějin jako Jan Sladký Kozina, ale do té doby byl řečený Rosocha. Janův otec později koupil grunt, kterému se říkalo „Hu Kozinů“, a spolu s manželkou Annou a dospělými syny se do něj nastěhoval. Tím pádem se Janovi legitimně změnilo příjmení a stal se Kozinou.
Jan se 9. května 1678 oženil s Dorotou Pelnářovou a jako nejmladší převzal otcův statek. O jeho svatbě jsou doloženy záznamy vepsané do staré bible, která byla v držení rodiny Sladkých. Stejně jako o tom, že nedlouho po svatbě se mu narodil syn Jiří.
Kozina nepatřil mezi movité sedláky a jeho luka měla rozlohu „pod tři vozy sena“. Byl ale ve vsi velice oblíbený a vážený. Nebýt neznámé epidemie, která ho připravila o čtyři děti, zdálo by se, že jeho život byl velice šťastný a probíhal bez žádných významných událostí. Jirásek ho popisoval jako člověka „statečného, vytrvalého ve svém předsevzetí a pevně přesvědčeného ve svém právu“. Až do roku 1692 žil tedy Jan Sladký Kozina životem obyčejného vesnického statkáře.
Rebel Kozina
Právě rok 1692 je ve všech knihách o chodském povstání označován jako počátek rebelie. Jaká však rebelie? Za vším stála stížnost domažlického Matyáše Justa, zvaného Drexler, který měl spor s městem a vše řešil až u císaře. Na jedné takové audienci se císařův kancléř zeptal na poměry Chodů a podivil se, že si nestěžují, to asi mají dobrou vrchnost. Po návratu domů se Matyáš Just neopomněl zmínit o jeho výroku před sousedy a poprask byl na světě. Vždyť vrchnost odjakživa poddané využívala, nedbala na jejich práva a neoprávněně je trestala.
Chodové se tedy rozhodli a v srpnu 1692 vyrazili jejich vyslanci do Vídně, aby tam přednesli stížnost na jejich pána Lammingera. Matyáše Justa doprovázeli David Forst z Tlumačova a Jan Sladký z Újezda, řečený Kozina. Ve Vídni se díky Justovi seznámili s advokátem Straussem, který jim stížnost sepsal německy, samozřejmě s vidinou bohaté odměny. Lamminger v ní byl popisován jako uchvatitel chodských privilegií, jehož správce týrá a zbídačuje místní statkáře. Císař je kupodivu přijal v září 1692, vyslechl je a předal jim reskript, který měli odevzdat v Praze.
Ke své škodě byli Chodové uchlácholeni vlídností císaře a netušili, že jejich pán Lamminger začal jednat. Dozvěděl se o jejich stížnosti a sepsal report k císaři, kde líčil drastickou situaci na Chodsku, neposlušnost sedláků a možnost jejich povstání. Nehledě na to, že porušili dávno umluvené pravidlo o mlčení, kterým byly už roku 1668 řešeny spory mezi Chody a vrchností. Poslední kapkou bylo, zřejmě, že: „Odmítají robotovat, konají tajné schůze, mají tvrdé hlavy, které by chtěly žít bez zákona a bez pána. A dávají zlý příklad... Proto se musejí co nejdříve potrestat! A je nutno nevyhýbat se třeba i hrdelním trestům, aby byli zastrašeni“.
Chodové odevzdali císařský reskript v Praze a netušili, že obsahoval pokyn, aby se situace na Chodsku co nejdříve vyšetřila. Mezitím Kozina a ostatní diskutovali o audienci a svých právech a pro jistotu se rozhodli, že do Vídně pošlou další skupinu vyjednavatelů. To už proběhlo bez Koziny, který zůstal na svém statku a měl prozatím štěstí. Na žádost místodržících byla celá skupina ve Vídni zatčena a dána do želez.
Žaloba na Lammingera
„My, Chodové, nechceme být jako otroci a zločinci uvázáni k neschváleným robotním opatřením a s největší bolestí prosíme o nejmilostivější ochranu a vysvobození. K tomu nás nutí nejvyšší nouze, především však naše nejpoddanější oddanost, věrnost a horlivost, ba dokonce samotná povinnost oznámit proti panu hraběti z Lammingenu něco, co může být uznáno za nejvýš nebezpečný prejudik a věc škodlivá Vašemu císařskému a královskému Veličenstvu, dokonce obecnému dobru a blahobytu celé vlasti.“
Celá obžaloba proti hraběti Lamingerovi byla podpořena mnoha příklady, kterak bylo poddaným ublíženo na majetku i zdraví. Od velké těžby dřeva, která zničila lesy a tím i jedinou obranu proti nepřátelským vpádům, až po osobní tresty ukládání do želez nebo týrání. Dále také, že hrabě nepravdivě rozhlašuje, že jsou Chodové rebelové, a trestá je zvyšováním roboty.
„A tak se Jeho Veličenstvo prosí, jestli by s přihlédnutím k trvalé věrnosti Chodů nemohlo nejmilostivěji poručit a nařídit, aby jim odňatá privilegia nebyla dále zadržována, aby byla odstraněna všechna nepatřičná břemena, dále aby byla poskytnuta satisfakce a restituce za to hrozné vymáhání, hlavně za ty hamry a za zámek, a ještě aby jim nijak nemohlo být ublíženo. A ještě jednou „nejpoddanější... nejmilostivější... nejposlušnější...“ Podepsáni: „Rychtáři a celá obec chodských sedláků v Plzeňském kraji 5. prosince 1692.“
Císař se rozhodl, že Chody nebude trestat za jejich opovážlivost, ale nařídil, že je vrchnost musí seznámit s tím, že se jejich stížnost zamítá. Tak byli Chodové 23. února 1693 svoláni na nádvoří trhanovského zámku a bylo jim přečteno rozhodnutí císaře. Nejprve německy a poté i česky se dozvěděli, že je jejich stížnost zamítnuta bez odvolání.
Chodové byli přesvědčeni o tom, že jsou v právu a že byla jejich privilegia porušena. Mezi přihlížejícími byl i Jan Sladký Kozina, který předstoupil a řekl: „Naše staré svobody nám vzaty nebyly! Kdybychom už neměli mít žádná privilegia, bylo by nám to řeklo Jeho Veličenstvo hned ve Vídni!“. Je možné, že těmito slovy si zpečetil svůj osud. Lamminger se nechal slyšet, že ten Gossina mluví nestoudně, a od těchto slov bylo jen kousek ke vzpouře a rebelii. A tak se i stalo, od těchto slov se na Chodsko začalo pohlížet jako na oblast vzpoury a rebelie. Každý statkář byl podezřelý a každé slovo s sebou neslo myšlenku povstání.
