Antonín Dvořák: Múzy a inspirace geniálního skladatele
Ačkoli se dočkal slávy i ocenění doma i ve světě, neustále pochyboval o svém talentu a po studiích se potýkal s finančními problémy. Jaké místo hrála v životě Antonína Dvořáka láska?
Vždy se označoval za obyčejného českého muzikanta, kterého jen napadají krásné melodie. Ani jeho biografie nesrší bohémstvím. Významné místo v jeho osobním životě zaujaly tři ženy – jeho platonická láska a múza, herečka a zpěvačka Josefína Čermáková, její sestra Anna, naprosto nepostradatelná Dvořákova choť, a madame Jeanette Thurberová, významná osobnost amerického hudebního života a skladatelova mecenáška.
Mašinky a hudba
Když v roce 1841 spatřil světlo světa v rodině řezníka a hostinského syn Antonín, nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jako prvorozený nebude pokračovat v otcových šlépějích. Natož že se za pár let stane jeho jméno hudebním pojmem.
Nezvykle vážný a hodný chlapeček si ze svého krásného dětství prožitého v Nelahozevsi odnesl dvě velké lásky. Ve svých devíti letech byl svědkem budování železniční trati z Prahy do Roudnice nad Labem. Vedla právě přes Nelahozeves a v létě 1851 vsí projela první parní lokomotiva, vrchol tehdejšího technického pokroku. Mašinky ho pak fascinovaly do konce života. Už jako slavný skladatel je chodil v Praze pozorovat a naslouchat jejich zvuku na dnešní Hlavní nádraží. Záliba ho neopustila ani v New Yorku, na manhattanské nádraží Central Station si však musel kupovat platnou vstupenku.
Tou druhou láskou se stala samozřejmě hudba. Na housle se začal učit ještě nejspíš před nástupem do první třídy a jeho učitel Josef Spitz brzy rozpoznal jeho talent. Rodiče samozřejmě těšily pokroky malého houslisty, nicméně počítali s tím, že převezme rodinnou řeznickou firmu a hraní bude jen jakýmsi koníčkem pro volný čas, případně se stane zdrojem drobného přivýdělku.
Padělaný výuční list
V mnoha Dvořákových životopisech se objevuje tvrzení, že se Antonín začal v roce 1853 učit řeznickému řemeslu ve Zlonicích a po třech letech získal výuční list. Podle dnešních historiků a muzikologů se to událo malinko jinak. V učení vydržel jen krátce a výuční list nezískal. Vděčil za to skvělému učiteli hudby a skladateli Antonínu Liehmannovi, který přesvědčil Dvořákovy rodiče, aby mu dovolili studovat hudbu. Liehmannova dcerka Terinka se stala Dvořákovou dětskou láskou. Pan učitel si sice cenil Dvořákova talentu, ale věděl také, jak těžký je život hudebníka, a proto jí v budoucnu vybral bohatého ženicha.
Proč a kým byl vyroben padělaný výuční list, „nalezený“ ve třicátých letech dvacátého století, není známo. Odhalení falzifikátu však vyvrací mýtus o drsném otci z řeznické rodiny, který chtěl mít ze syna za každou cenu také řezníka, a naopak ukazuje, jak citlivě k synkovi rodiče přistupovali. Zatím ho ale poslali do České Kamenice, města s výhradně německým obyvatelstvem, aby se zde zdokonalil především v němčině a dále se tu vzdělával v hudební teorii a hře na varhany.
Varhanická škola
Když v září 1857 vezl otec Dvořák v pronajatém povoze synka do Prahy, splnil se mladíkovi sen. Dvouletá varhanická škola mu ale dala zabrat! Výuka téměř všech předmětů probíhala v němčině, a tu navzdory pobytu v České Kamenici Dvořák příliš neovládal. A tak musel v Praze chodit na doučování k františkánům. Už jako student dostal Dvořák v roce 1858 příležitost hrát na violu pod taktovkou Ference Liszta či o pět let později na koncertě Richarda Wagnera. Na škole navázal upřímné přátelství s Karlem Bendlem, pozdějším známým skladatelem a učitelem hudby. Bendl pocházel ze zámožné pražské rodiny a Antonín mohl u nich doma cvičit na klavír, studovat v rodinném hudebním archivu a nepohrdl ani pozváními na večeře.
Po úspěšném ukončení školy v roce 1859 ho ovšem čekala studená sprcha… Jak by se mohl v Praze uživit hudbou? Nepodařilo se mu získal místo varhaníka v kostele u sv. Jindřicha, a tak nastoupil z nouze jako violista v kapele Karla Komzáka. S ní hrál na tanečních zábavách a promenádních koncertech. Svou hudební kariéru si sice představoval jinak, ale kromě pravidelného příjmu se objevil další bonus: v roce 1862 bylo celé uskupení angažováno do nově otevřeného Prozatímního divadla.
Domácím učitelem
Léta se tradovalo, že největší láskou Antonína Dvořáka byla a po celý život i zůstala herečka a pěvkyně Josefína Čermáková a že se s její sestrou Annou oženil jen proto, aby jí jako švagr mohl zůstat neustále nablízku. Podle nejnovějších pramenů je ovšem toto romantické tvrzení značně přehnané! Pro geniálního skladatele by naopak obletovaná Josefína zrovna vhodná manželka nebyla. Vlastně se ani přesně neví, kdy a jestli vůbec dal Josefíně najevo své něžné city.
Ukázalo se, že manželství s Annou patřilo k tomu nejlepšímu, co mohlo Dvořáka v životě potkat! Anna vůbec nepatřila k domácím puťkám či ženám od plotny, jak by se mohlo zdát a jak se občas prezentovalo. A už vůbec nebyla náhradnicí své sestry! Tato praktická a empatická žena dokázala Dvořáka povzbudit, když pochyboval o svém talentu, měla pochopení pro jeho tvorbu, přečkala s ním počáteční finanční problémy, láskyplně se starala o něj i o početné potomstvo, kterým byli manželé po krušných začátcích nakonec obdařeni. Pro muže Dvořákových kvalit představovala učiněný poklad. S ní to slavný skladatel bezesporu vyhrál!
Vraťme se ale k začátkům příběhu. Obě dívky pocházely z početné rodiny bohatého pražského zlatníka a velkého vlastence Jana Jiřího Čermáka. Josefínu už znal Dvořák z Prozatímního divadla, kde hrál v orchestru na violu. Měl úvazek dvě představení denně, ale pobíral mizerných 18 zlatých, a tak si musel přivydělávat coby učitel hry na klavír v zámožných rodinách. A učil i sestry Čermákovy. S ženami neměl do té doby zkušenosti. Teprve ve třiadvaceti letech vlastně poprvé objevil, že existuje i něco jiného než jen hudba. Nelze se tedy divit, že vzplál k atraktivní Josefíně. Možná z počátku doufal, že by coby učitel mohl získat její sympatie. Jenže Josefína mířila výš. Nějaký řeznický synek a zároveň nedovyučený řeznický tovaryš? Nic pro ni! Znala svou cenu, a tak se Dvořák nejspíš jen zařadil mezi jednoho z jejích mnoha ctitelů.
Žena do nepohody
Druhá ze sester, o pět let mladší, ale ne tak oslňující a pohledná Anna, měla pro Dvořáka větší pochopení. Byla rovněž nadanou pěvkyní, altistkou a kontraaltistkou, jen neměla ambice své starší sestry. Naštěstí! Anna věřila v Dvořákův talent a dávala mu to najevo. Této známosti ale zase nepřál zlatník Čermák. Přál si pro svou dceru jinou partii! Uvádí se, že dokonce dceru vydědil. Možné to je. V únoru 1873 ovšem zemřel a pět měsíců po jeho smrti Anna otěhotněla. A tak si milenci museli se svatbou malinko pospíšit.
Aby se mohla 17. listopadu 1873 provdat za dvaatřicetiletého skladatele a nedovyučeného řeznického tovaryše, musela se devatenáctiletá Anna nechat zplnoletnit – v té době totiž zletilost začínala až ve 24 letech! Zpočátku neměli pochopitelně kde bydlet. V provizorním bytě, který jim poskytla Annina maminka, se za pět měsíců narodil synáček Otakar, první z devíti dětí. Finanční situace mladé rodiny byla více než mizerná. Zpočátku třeli bídu s nouzí. Ač Anna pocházela z dobře situované rodiny, nestěžovala si. Novým podmínkám se přizpůsobila a vytvořila po další léta manželovi láskyplné prostředí.
Vše dobré
Svízelnou situaci nakonec vyřešilo státní stipendium 400 zlatých udělované mladým a mimořádně talentovaným umělcům. Dvořák ho získal pětkrát za sebou. Zasloužil se prý o to mimo jiné i skladatel Johannes Brahms, jeden ze členů vídeňské stipendijní komise. Ten záhy rozpoznal Dvořákův talent a pomáhal jeho dílo prosadit v Evropě. Dokonce mu nabízel učitelské místo na vídeňské konzervatoři, a navíc mu chtěl odkázat i svůj majetek, protože neměl potomky. To ale stále o sobě pochybující a mimořádně skromný Dvořák odmítl. S Brahmsem ho ale od té doby pojilo vřelé přátelství, které trvalo až do Brahmsovy smrti.
Také paní Anna „vydělávala“ zpěvem na koncertech či v kostelích pražských i mimopražských. A mezitím porodila další dvě děti – Josefku, která zemřela po dvou dnech, a Růženku. To už bydleli v samostatném bytě. Pak ale potkala mladou rodinu obrovská tragédie. V roce 1877 zemřely Dvořákovým obě děti. Jedno na otravu, když do mléka nedopatřením spadly zápalky s hlavičkami s jedovatým fosforem, druhé na neštovice. Z bytu plného smutných vzpomínek se raději Dvořákovi odstěhovali do Žitné ulice. Tady se jim v rozmezí let 1878 až 1888 v rychlém sledu narodilo dalších šest dětí – Otýlie, Anna, Magdaléna, Antonín, Otakar II. (který zdědil jméno po svém zemřelém prvorozeném bratru) a Aloisie. Ty všechny se dožily dospělosti. Početná rodina spolu prožila dalších dvacet sedm, tentokrát už šťastných let.
Nabídka z Ameriky
To už Antonín Dvořák vyučoval na pražské konzervatoři. Dlouho se této nabídce bránil, protože si oblíbil rodinné letní sídlo ve Vysoké a chtěl zde s rodinou trávit polovinu roku. Nakonec dostal lukrativní smlouvu, která i toto jeho přání natolik zohledňovala, že ji nemohl odmítnout. A rozhodl se šťastně! Jeho hudbu navíc postupně objevovala i Evropa a uctívanou osobou se stal i u domácího publika.
Psal se rok 1891, když přišla do Prahy nabídka od manželky milionáře Jeanette Thurberové, aby se stal uměleckým ředitelem hudebního ústavu, který v New Yorku před šesti lety založila. Chtěla pro školu to nejlepší – tedy Dvořáka. Ten, jak bývalo jeho zvykem, na dopis nereagoval. Jenže pak přišla konkrétní nabídka, která Dvořákovy omráčila! Roční plat 15 000 dolarů, tedy přes 30 000 rakouských zlatých! Pětadvacetinásobek platu na konzervatoři! Dalo se to odmítnout? No dalo! Do Ameriky se Dvořákovi skutečně zpočátku nechtělo. Cítil závazky k pražské konzervatoři.
Naštěstí se do toho vložila paní Anna. Uvařila dobrý oběd, došlo na hlasování a rodina rozhodla, že se do Ameriky pojede! Tedy Dvořák, jeho žena, dcera Otylka a syn Antonín. Odcestovali roku 1892, napřesrok za nimi dorazily i ostatní děti. Po dvou letech se sice vrátili domů, ale jen na krátko. I když druhý pobyt trval jen rok, skladatel vzal s sebou i milovanou Annu – a pak ještě syna Otakara, který „zlobil“ a chtěli ho mít pod kontrolou. Američané přijali skladatele velkolepě a oba pobyty se mimořádně vydařily.
Přesto se skladatel v roce 1895 rozhodl, že už z života v cizině vytěžil maximum. K dalšímu prodloužení smlouvy už ho nepřesvědčili. Stýskalo se mu! Po rodině, zejména po dětech, po Vysoké, po domově… A tak se vrátil do Čech, na pražskou konzervatoř, kde působil dalších devět let – až do své náhlé smrti 1. května 1904, za níž stála mozková příhoda.
Ačkoli se dočkal mimořádných ocenění a několika čestných doktorátů, sláva ho nezměnila. Velkou zásluhu na jeho úspěchu měla jeho milovaná žena Anna, s níž prožil harmonické manželství trvající jednatřicet let…
