Kdo ukradl tajemství hedvábí, porcelánu či atomové pumy? Dějiny inovací jsou plné krádeží patentů, tajných agentů i odvážných akcí

Příkladem jednoho z nejstarších zaznamenaných případů průmyslové i podnikové špionáže je snaha odhalit výrobu přírodního hedvábí z výměšků housenky bource morušového. Čína si po staletí úzkostlivě chránila toto know-how jako státní tajemství, za jehož porušení hrozil trest smrti.

Podle legendy ho jako první odhalili Indové, když čínská princezna propašovala vajíčka bource ve vlasech a dala je svému nastávajícímu manželovi, indickému králi králů, jako svatební dar. Jiná pověst uvádí, že v 6. století pověřil byzantský císař Justinián I. nestoriánské mnichy, aby zjistili, jak se drahocenné hedvábí vyrábí. Mniši dorazili do tajuplné říše, ukradli vajíčka bource morušového a ukryli je do poutnických dutých bambusových holí. Kromě vajíček museli propašovat i semena morušovníku, protože bez jeho listů by housenky uhynuly hladem.

Akce se zdařila a císař zřídil státní výrobu hedvábí. Čínský monopol prokazatelně skončil v 7. století, kdy se hedvábnictví začalo postupně šířit z Byzantské říše i do jižní Evropy.

Tajemství „bílého zlata“

Rovněž počátky výroby porcelánu jsou spojeny s „říší středu“ – Čínou a s příběhem špionáže a krádeže výrobního tajemství. Čínský vysoce kvalitní porcelán představoval od 13. století v Evropě velmi drahé luxusní zboží, proto mnozí panovníci naléhali na různé odborníky, aby odhalili recepturu, jež by umožnila vyrábět stejně kvalitní výrobky.

Průlom přišel až v 18. století v Sasku. Tamější přírodovědec Ehrenfried Walther von Tschirnhaus pocházel z rodu, který vzešel ze severočeské obce Černousy. Procestoval klíčová centra evropského raného osvícenství, přičemž prováděl řečeno dnešním termínem průmyslovou špionáž, neboť se zajímal o tamější keramické manufaktury. Zjistil, že stále ještě nikdo neodhalil, z čeho se skládá hmota, z níž Číňané vypalují nádherné výrobky.

Po návratu do Saska kurfiřta a polského krále Augusta Silného přesvědčil, že by se mohl pokusit vyvinout recepturu na výrobu „bílého zlata“, jak se tehdy říkalo porcelánu. August Silný mu uvěřil, vyčlenil pro něj dostatek prostředků i zázemí a k ruce mu dal alchymistu Johanna Friedricha Böttgera, jehož držel pod dohledem na jednom hradě. Ten mu totiž slíbil nalézt tajemství kamene mudrců, o kterém se věřilo, že dokáže přeměnit obyčejné kovy ve zlato a vytvořit elixír života.

Po mnoha nezdařených zkouškách se dostavil úspěch, když roku 1708 připravili Böttger s Tschirnhausem směs speciálního druhu kaolínu, vápenatého alabastru a křemičitého písku. Při správném poměru všech složek a jejich vhodném vypálení vyrobili dostatečně tvrdý, bílý a poloprůsvitný materiál v podstatě ve stejné kvalitě, jako byl dovážený čínský porcelán. A stejně jako v Číně se i v Sasku stala výroba porcelánu státním tajemstvím.

Mnohé evropské vlády se samozřejmě ihned pokusily recepturu ukrást. Jako první uspěli Rakušané, kteří tajně přemluvili jednoho ze saských zaměstnanců, chemika Samuela Stöltzela, aby vstoupil do jejich služeb. Slíbili mu vyšší plat, služební byt a kočár. Díky tomu vznikla v roce 1719 vídeňská porcelánka, druhá nejstarší v Evropě.

Kdo ovládne rádiové vlny

Ukázkovým příkladem drsného technologického byznysu z přelomu 19. a 20. století byl vleklý spor mezi společnostmi italského vynálezce markýze Guglielma Marconiho s americkým gigantem Radio Corporation of America (RCA). Tento konflikt, který se táhl od počátku 20. století až do doby po první světové válce, nebyl ničím jiným než bojem o kontrolu nad klíčovými patenty pro bezdrátový přenos. Marconi byl v té době nezpochybnitelným králem evropského éteru, ale v Americe narazil na nečekaně tvrdý odpor. Do hry totiž vstoupila vysoká politika.

Washingtonská vláda si během první světové války uvědomila, že bezdrátová telegrafie je strategickou technologií budoucnosti, proto nechtěla dopustit, aby ji ovládal někdo z ciziny. V zákulisí se přitom odehrávaly věci, které měly k serióznímu podnikání velmi daleko. Patřily mezi ně lobbing, diplomatický nátlak i vzájemná obviňování ze špionáže a snah získat technické detaily mimo zákon.

Američanům se nicméně nepodařilo prosadit u rádia přirozený monopol, tedy učinit z RCA jedinou firmu zabezpečující rádiové vysílání. Marconi se přesto musel z amerického trhu stáhnout. Jeho aktiva a patenty v USA převzala právě RCA, která se díky tomu stala dominantním hráčem a později určovala směr rozvoje rádia i televize. Pro úplnost dodejme, že původními Marconiho investory byli jeho příbuzní z irské firmy vyrábějící whisky Jameson.

Zbraň soudného dne

Během studené války se špionáž stala klíčovým nástrojem soupeření mezi komunistickým Východem a kapitalistickým Západem. Největší prioritu měla státem řízená špionáž zaměřená na vojenské a strategické technologie, především na vývoj jaderných zbraní. Americký projekt Manhattan, v jehož rámci vznikla za druhé světové války atomová puma, byl podřízen nejpřísnějšímu utajení. Technologie byly chráněny jako státní tajemství, protože jejich odhalení mohlo zásadně změnit rovnováhu sil.

Sovětský svaz si uvědomoval, že vlastní vývoj atomové zbraně by mu trval roky a stál obrovské sumy, proto vybudoval síť agentů, kteří pronikli do západních laboratoří. Mezi nejznámější „atomové špiony“ patřil Klaus Fuchs, německý fyzik pracující v britském i americkém programu, který Sovětům předal detailní plány konstrukce bomby. Dalšími byli Julius a Ethel Rosenbergovi, manželský pár z USA, jenž organizoval předávání informací o jaderných zbraních a radarových systémech. Jejich odsouzení a poprava v roce 1953 se staly symbolem éry strachu z komunismu.

Mezi známé sovětské špiony patřil také agent nechvalně proslulé KGB Aleksandr Semjonovič Feklisov, který už dříve působil v jaderném programu a později se podílel na získání informací o amerických raketách. Právě jemu předal Julius Rosenberg pracovní výkresy atomové pumy svržené americkým letadlem na Nagasaki. Díky těmto únikům dokázal Sovětský svaz vyvinout svou zbraň soudného dne mnohem rychleji, než by se mu to kdy podařilo vlastními silami.

Boje o kosmos

V období soupeření o dobytí kosmu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem byla špionáž stejně důležitá jako rakety či astronauti. Obě velmoci investovaly obrovské prostředky do vývoje raketových motorů, satelitních technologií a systémů pro pilotované lety. Tyto informace podléhaly přísnému utajení, protože znamenaly nejen prestiž, ale i vojenskou převahu – rakety pro kosmické lety byly zároveň nosiči jaderných hlavic. Co se kradlo? Především technické plány raket, výpočty dráhy letu, konstrukce motorů, návody na zhotovování materiálů odolných vysokým teplotám, systémy řízení, technologie pro návratové moduly a popisy životních podmínek astronautů.

Zatímco se Sověti snažili technologie krást a kopírovat, aby dohnali náskok Západu, Američani se soustředili na analýzu sovětských slabin, sofistikované sabotáže, odposlechy, sledování rádiových signálů a špionážní satelity, které dokázaly fotografovat sovětské rampy na Bajkonuru. USA sovětské technologie zpravidla nepřebíraly, protože byly většinou horší než jejich vlastní, ale kradly je z toho důvodu, aby se dozvěděly, jak je vypnout nebo obejít.

Sověti například předstírali, že jejich technologie použité při průzkumu Měsíce dalece převyšují americké. Američtí agenti proto využili situace, když Sověti vystavovali model špičkové vesmírné sondy Luna na putovní výstavě v Mexiku. Agenti si Lunu v noci tajně „vypůjčili“ z nákladního auta, kde byla připravena na převoz, odvezli ji do vlastního depa, celou ji rozebrali, vyfotografovali a zase složili dříve, než se řidiči ráno probudili. Získali tak přesné technické parametry motorů a elektroniky, což vyvrátilo mýty o sovětském náskoku ve vesmírném závodu.

Informace získané v kosmickém průmyslu špionáží často urychlily vývoj a ušetřily miliardy dolarů, přičemž každá strana se snažila skrývat své úspěchy i neúspěchy před tou druhou.

Sovětské „straky“

Sověti se snažili získávat všechny zásadní technologie i mimo kosmický program. Na počátku osmdesátých let minulého století se Američanům dostal do rukou kompletní seznam toho, co Sověti hodlali Západu ukrást, a mistrně jej využili k nastražení mnoha pastí. Jejich špionážní agentura CIA totiž místo zatýkání sovětských špionů zvolila jinou, geniální strategii – podstrčila jim upravené technologie.

Sověti například ukradli software pro řízení plynovodů od jedné kanadské firmy. To však netušili, že software byl schválně naprogramován tak, aby ventily a pumpy po čase přenastavil na extrémní tlak. Výsledkem byl gigantický výbuch na sibiřském plynovodu v roce 1982. Tato sabotáž zásadně ochromila sovětské příjmy z exportu plynu a přispěla k oslabení „říše zla“.

Sověti využívali rovněž agentů spřátelených socialistických zemí. Úsek vědecko-technické rozvědky československé Státní bezpečnosti pověřoval tedy desítky vědců, ekonomů a jiných odborníků tajnými úkoly během pobytu na Západě. Měli získávat vzorky, zařízení, plány, výrobní postupy a popisy technologií. Podle knihy Věroslava Sobka údajně čeští agenti ukradli patenty na epoxidové pryskyřice, autokosmetiku, polovodiče, rafinaci křemíku, vysokofrekvenční tranzistorové přístroje, nové typy plynových turbín nebo třeba technologii regenerace kyseliny sírové z odpadních vod.

Airbus vs. Boeing

V devadesátých letech 20. století se letecké společnosti Airbus a Boeing přetahovaly o obří kontrakty na dodávky letadel, zejména pro státy a velké aerolinky, což mělo zásadní dopad na národní hospodářství Francie, Německa a USA. Americké zpravodajské služby, obzvláště NSA, byly obviňovány z toho, že využívaly možnosti odposlouchávat komunikaci evropských vládních činitelů a manažerů Airbusu k tomu, aby získaly informace o obchodních nabídkách a cenových strategiích. Tyto údaje měly být následně předávány Boeingu, což mu při vyjednávání poskytlo konkurenční výhodu.

Přesto neexistuje žádný soudní verdikt, který by potvrzoval, že NSA skutečně prováděla neoprávněné odposlechy či předávala informace Boeingu. Nicméně Edward Snowden, bývalý zaměstnanec CIA a kontraktor NSA, zveřejnil v roce 2013 tajné dokumenty odhalující, že NSA shromažďovala obrovské množství dat z telefonní a internetové komunikace nejen Američanů, ale i zahraničních vlád, firem a občanů. Odhalení vyvolalo globální debatu o ochraně soukromí, právních limitech sledování a zneužívání moci státními institucemi. Snowden tvrdil, že jednal ve veřejném zájmu, zatímco americká vláda jej obvinila ze špionáže a krádeže státních tajemství. Po útěku z USA získal azyl v Rusku, kde žije dodnes.

Tvář moderní doby

Moderní špionáž se v posledních letech proměnila k nepoznání. Zatímco dříve musel agent tajně fotit papírové plány nebo ze zamčené továrny vynést fyzický prototyp, odehrávají se dnešní bitvy o technologie v tichosti v digitálním prostoru, kdy krádež obchodního tajemství proběhne v řádu sekund. Útočníci k tomu nepotřebují páčidlo ani skrytý fotoaparát, nýbrž sofistikované metody, jako jsou cílené podvodné e-maily šité na míru konkrétnímu zaměstnanci, nebo využívání skrytých slabin softwaru. Cílem jsou data v cloudu, konstrukční výkresy či obrovské balíky dat pro trénování umělé inteligence.

Tato kybernetická špionáž je navíc extrémně zákeřná – probíhá přes šifrované kanály, které za sebou zametají stopy, a často ji přímo financují cizí vlády. Patenty dnes sice chrání proti veřejnému kopírování, ale nedokážou zabránit tiché krádeži výrobních postupů nebo legálnímu reverznímu inženýrství, kdy konkurenti legálně rozebírají zakoupený produkt, aby pochopili jeho princip.

Úspěšní inovátoři proto sázejí na hybridní strategii, takže si klíčové části pro standardizaci nechají patentovat, zatímco nejcitlivější výrobní detaily drží „pod pokličkou“ jako přísně střežené obchodní tajemství. V dnešním světě tak ochrana nápadu není jen o jednom dokumentu s razítkem, ale o chytré kombinaci práva, techniky a tajnůstkářství, která zajistí, že inovace přežije dříve, než ji trh stihne pohltit.