Velká kosmická loupež: Tajná operace CIA v srdci Latinské Ameriky
Když v roce 1959 vystavovali Sověti na americkém kontinentu „maketu“ rakety Luna a stejnojmenné družice, chtěli se agenti CIA k ruským technologiím za každou cenu dostat. Pustili se proto do extrémně odvážné akce, jako vystřižené z filmů o Jamesi Bondovi…
Počátky praktické kosmonautiky se nesly ve znamení nesmiřitelného soupeření Sovětského svazu a Spojených států. Oba rivalové využívali veškeré dostupné možnosti, nejen aby protivníka překonali, ale také aby se o dění na druhé straně dozvěděli co nejvíc. Nezřídka jim přitom posloužily metody ne zcela v souladu s mezinárodním právem. Jedna z epizod, jež se v souvislosti s kosmickými závody udála v roce 1959 v Latinské Americe, by se pak skvěle vyjímala ve špionážních románech Johna le Carrého nebo Fredericka Forsytha.
Nepříjemné triumfy
Na počátku kosmických závodů hrál Sovětský svaz k velké nelibosti západního světa prim. Po překvapivém vypuštění první umělé družice v říjnu 1957 se mohli Američané ještě utěšovat, že i oni mají k dispozici technologii nutnou ke stejnému výkonu. Koneckonců skupina kolem Wernhera von Brauna by dokázala malý objekt na oběžnou dráhu dostat již o rok dřív, ale kvůli politickým tlakům k tomu nedošlo. K americkému zděšení však Sověti pouhý měsíc po svém triumfu šokovali svět znovu, a dost možná ještě víc: Na oběžnou dráhu poslali prvního živého tvora, psíka Lajku. Co na tom, že nebohá fenka zahynula na přehřátí organismu jen pár hodin po startu – propagandistický efekt byl obrovský.
Mezitím se Američané připravovali na vypuštění vlastní družice. Veřejnost a tisk však byly trochu na rozpacích: Oproti Sputniku vážícímu několik desítek kilogramů se totiž do vesmíru chystal automat Vanguard o velikosti grepu a o hmotnosti přibližně 1,5 kg. Pokus o start 6. prosince 1957 žalostně selhal a teprve koncem ledna se narychlo povolanému von Braunovu týmu podařilo to, co chtěl realizovat už o rok a půl dřív – tedy dostat na oběžnou dráhu americkou družici a alespoň částečně srovnat se Sověty krok.
Jenže sotva dozněly oslavné projevy a fanfáry, SSSR skóroval znovu: V květnu 1958 zamířil do kosmu Sputnik 3, jehož neuvěřitelná startovní hmotnost 1 327 kg mnohonásobně překonávala možnosti Američanů. Mnozí ve Spojených státech se proto ptali, jakými raketami asi Rusové disponují, když si mohou něco podobného dovolit.
Následně ovšem na sovětské straně zavládlo podivné ticho. Zatímco Američané se snažili na oběžnou dráhu vyslat další stroje, byť často neúspěšně, na opačném konci světa se zdánlivě nedělo nic. Polygon NIIP-5, jak se kosmodrom Bajkonur původně označoval, začal kypět aktivitou až na podzim. Do konce roku 1958 se tam pak odehrály tři pokusy o vypuštění družic, ani jeden se ovšem nezdařil. Nicméně jen zasvěcení tušili, že se nejednalo o obyčejné automaty. Hlavní architekt sovětského kosmického výzkumu Sergej Koroljov totiž upřel zrak nikoliv na oběžnou dráhu, nýbrž daleko za ni.
Cíl: Měsíc
Svět sotva oslavil příchod roku 1959, když v médiích zazněla zpráva, že Rusové dobyli další prvenství: 2. ledna vypustili stroj s označením Je-1 No4, oficiálně pojmenovaný Luna 1. Ten pak jako první člověkem vyrobené zařízení zamířil mimo nízkou orbitu a o několik dní později minul Měsíc ve vzdálenosti 6 000 km. Sověti slavili triumf a Západ zůstal opět v šoku. Pouze pár lidí vědělo, že původně měla Luna 1 dopadnout přímo na lunární povrch. Vinou chyby ve výpočtech pro určení délky práce třetího stupně rakety však kolem cíle jen prolétla a usadila se na heliocentrické dráze.
Fakt, že byla sonda o hmotnosti zhruba 360 kg urychlena natolik, aby dokázala opustit gravitační sféru Země, znamenal pro americké specialisty nepříjemné překvapení. A o další se jim Sověti postarali půl roku nato: 12. září totiž vypustili Lunu 2, která následujícího dne jako první výtvor lidské ruky dopadla na lunární povrch, v oblasti Mare Imbrium. Kromě zaznamenávání vědeckých dat cestou k cíli také při své sebevražedné misi dopravila na zemského souputníka odznáčky se státním emblémem SSSR. Navíc Luna 3 o pouhé čtyři týdny později poprvé vyfotografovala odvrácenou stranu Měsíce.
Jak to vlastně dělají?
Zatímco veřejnost fascinovaly zprávy o sondách a snímky odvrácené lunární polokoule, experti v nově ustavené agentuře NASA si lámali hlavu, jakou technologií Sověti disponují. A podobně přemýšleli příslušníci civilní i vojenské zpravodajské služby: „Jestliže Rusové dokážou urychlit víc než čtvrt tuny k Měsíci, jak asi musejí vypadat jejich rakety? Jaké mají charakteristiky, jakou nosnost, jaká paliva využívají?“ Kromě toho byly nabíledni vojenské důsledky.
Zatímco balistické rakety ICBM Atlas teprve přicházely do výzbroje, přičemž nabízely nosnost kolem 1,5 tuny na suborbitální dráhu, Sověti měli zjevně k dispozici nesrovnatelně výkonnější nosiče. A kromě toho – pokud dokázali navést na orbitu stroj skoro tak těžký jako tehdy používané americké nukleární hlavice W-49, neměli by problém zasáhnout jakékoliv místo na planetě…
Pracovníky tajných služeb také eminentně zajímal konkrétní nosič používaný pro lunární sondy. Pro uvedené rakety byl klíčový zejména třetí stupeň a mnoho specialistů by dalo cokoliv za možnost si zmíněné kusy hardwaru osahat, eventuálně si prohlédnout jejich detailní fotografie. Netušili, že se jim přání splní. A nemohli ani vědět, že se informace a snímky podaří získat způsobem připomínajícím špionážní romány.
Putovní výstava úspěchů
Tehdejší nejvyšší představitel SSSR Nikita Chruščov patřil mezi poměrně zdatné hráče na poli propagace. A tak se Sověti v roce 1959 rozhodli prezentovat výdobytky socialistického tábora. Nejprve k tomu došlo prostřednictvím výměnné expozice, kdy sami vystavovali v New Yorku a Američané naopak v Moskvě. Následně ovšem zorganizovali i mírně zredukovanou výstavu putovní, která pak od podzimu do konce roku 1959 projela několik zemí, většinou vybraných států Latinské Ameriky.
Předváděly se na ní sovětské technologie z oblasti průmyslu, spotřebního zboží i civilního sektoru, přičemž v rámci kontinentu se exponáty přesouvaly vlakem. Na místo konání dorazily vždy několik dní předem, aby je mohl ruský personál přepravit na nákladních vozech z železniční vlečky či nádraží do výstavní budovy, vybalit je a naaranžovat.
V době, kdy celým světem rezonoval úspěch Luny 2 a 3, se výstava dostala do Mexika. V závěru listopadu měly produkty komunistického průmyslu a ekonomiky oslnit návštěvníky v tamní metropoli, nicméně tentokrát vše završil nečekaný zlatý hřeb. Sovětští pracovníci, kteří expozici chystali, obdrželi telefonickou zprávu, že v Ciudad de México přibude ještě jeden exponát. Nikdo z dotyčných netušil, o co se jedná. CIA však získala přístup k seznamům nákladu, tudíž věděla, že půjde o „modely astronomického aparátu“.
Sovětský personál neobdržel žádné bližší informace, a nákladní automobil vyslaný pro tajemný exponát se tak ukázal jako příliš malý. Teprve druhý vůz s podvalníkem si s bednou o impozantních rozměrech 6 × 3,5 × 4,3 m poradil. Po vybalení se ukázalo, že jde o maketu třetího stupně rakety Luna – Sověti ho označovali jako „Je“ – s aerodynamickým krytem. V něm se nacházela tři inspekční okénka, umožňující pohled na náklad: Jednalo se o věrnou maketu družice Luna včetně antén a dalšího vybavení. Sestava se tedy přesunula na podstavec a očekávala první návštěvníky.
Tak šílení snad nejsou!
Výstava se logicky nacházela v hledáčku tajných služeb. Nikdy totiž není na škodu podívat se na technologie protivníka, i kdyby mělo jít pouze o ledničky či televizory. Šéf místní pobočky mexické tajné služby Diaz Silvetti americké kolegy upozornil, že má vystavovaná maketa možná až příliš detailní provedení. Do města proto ihned zamířili čtyři muži ze CIA, jimž velel Sydney Wesley Finer. A po opakovaných prohlídkách v rolích běžných návštěvníků začal mít jeho tým pocit lehkého neskutečna. Podle nápisů, jež se daly na maketě spatřit, se jednalo buď o extrémně věrný model, nebo snad dokonce o originál…
Druhou možnost si však zatím nikdo otevřeně nepřipouštěl. Vždyť Sověti by museli být šílení, kdyby něco takového dovolili!
Zástupci tajných služeb si ovšem nemohli „model astronomického aparátu“ prohlédnout tak, jak by se jim líbilo. Kromě svého personálu totiž Sověti zajišťovali také vlastní bezpečnostní službu. Ve výstavní hale tudíž nepřetržitě hlídala stráž, což vylučovalo tajné prozkoumání modelu v noci. Jedinou možností bylo získat k němu nějakým způsobem přístup během jeho přepravy na další zastávku středoamerického turné. Místní stanice CIA se snažila co nejlépe využít čas zbývající do konce výstavy.
Finer a jeho kolegové v civilu opakovaně fotografovali nejen samotný exponát, ale také bednu, v níž na místo dorazil. Zjistili, že byla sešroubovaná zevnitř a jediný přístup se nabízel skrz horní víko. Z úvah tedy vyplynuly dvě varianty: pokusit se o „detailní prohlídku“ během přepravy vlakem nebo při převážení na nádraží.
První varianta předpokládala odpojení vagonu a jeho posun na příhodnou vlečku či do nějaké opuštěné haly, kde by se dal obsah bedny prozkoumat. Druhá možnost však zvolna získávala na přitažlivosti, už jen proto, že železniční překladiště, kde se měla výstava na vlak nakládat, neskýtalo potřebné atributy. Odklonění kamionu s bednou oproti tomu představovalo mnohem jednodušší alternativu a operativci se začali chystat. Spolu s mexickými kolegy vypracovali plán a nakoupili potřebné vybavení včetně závěsných svítilen, prodlužovacích kabelů, žebříků, metrických montážních klíčů, šroubováků, kladiv, páčidel i dalších propriet. A pak už jen čekali na den přesunu.
Akce začíná
K úlevě agentů se zdálo, že Sověti, kteří jinak exponáty střežili jako oko v hlavě, berou bezpečnost při jejich převážení k vlaku mnohem méně vážně. Na první pohled byla auta nehlídaná, odpovědní pracovníci vždy jen odškrtli v seznamu konkrétní bednu a na nádraží pak další z nich odškrtnul příslušný kus ve svém vlastním soupise.
Vpodvečer, kdy se měla akce odehrát, jeden z agentů nenápadně sabotoval kamion, na jehož podvalníku se nacházela bedna s maketou, takže vyrazila od výstavní haly se zpožděním jako poslední. Před kamion a za něj se zařadila auta místní rezidentury CIA. Přestože totiž na první pohled Sověti bednu nijak nehlídali, nedalo se vyloučit, že náklad sledují skrytě. K překvapení agentů však nic nenasvědčovalo, že by je zmíněná část cesty exponátu zvlášť zajímala – vzduch byl čistý.
Před poslední odbočkou k nádraží agenti kamion jednoduše zastavili máváním, přes drahocennou bednu přehodili plachtu a mexického šoféra odvezli na hotel, kde ho poté drželi pod dohledem. Podle všeho se ovšem příliš nevzpíral a některé prameny spekulují, že vůči němu došlo k použití „donucovacích prostředků“ v podobě neomezeného přísunu alkoholu a dívek pochybných mravů.
Za volant kamionu usedl jeden z agentů a malý konvoj zamířil k místní třídírně odpadu, kterou vlastnil Silvettiho švagr. Vůz s podvalníkem zacouval do dvora a všem spadl další kámen ze srdce, když se podařilo zavřít bránu – od nárazníku ji dělilo jen pár centimetrů. Následně se všichni stáhli a čekali, zatímco Silvettiho lidé hlídkovali na příjezdové cestě. Sověti si přece musejí všimnout, že jim jedna z beden chybí!
Mezitím pracovník zodpovědný za překládku exponátů na vagony čekal – pod skrytým dohledem pracovníka tajné služby – zda se neobjeví ještě nějaké kamiony s bednami. Když pak dlouho žádný nepřijížděl, dotyčný si k hlubokému údivu sledujícího agenta sbalil své papíry a odešel na večeři, odkud pokračoval do hotelového pokoje. Evidentně ho nijak nezajímalo, že mu jedna z beden chybí, případně ji neměl v seznamu.
Luna vydává svá tajemství
V 19:30 dorazil k třídírně Finer se svým trojčlenným týmem. Místní operativci CIA jim otevřeli bránu a práce mohla začít. Naštěstí se ukázalo, že se bedna již lehce poničila při přepravě, tudíž nebude nápadné, když na ní pár dalších vrypů a prasklinek přibude. Muži se dali do díla s páčidlem, ale náhle jim ztuhla krev v žilách: V tu dobu již panovala tma, celou scénu však zničehonic ozářilo jasné světlo pouličních lamp! Mexičtí agenti americké kolegy informovali, že se místní osvětlení aktivuje časovým spínačem, přesto chvíli trvalo, než se všichni uklidnili natolik, aby mohli pokračovat. Když otevřeli víko, spustili se členové týmu po žebříku do útrob bedny. Následně přes ni muži venku opět přetáhli plachtu, aby fotoblesky nevzbudily podezření.
Ukázalo se, že je bedna příliš úzká, než aby se dalo kolem makety projít. Pokud se tedy chtěli operativci přesunout z jednoho konce na druhý, museli vylézt po žebříku ven a po dalším se zase spustit dolů. Rozdělili se na dvě dvojice: Jedna pracovala u špice třetího stupně, druhá u motorové sekce. A po bližší prohlídce již nemohlo být pochyb – před nimi ležel buď produkční exemplář třetího stupně rakety se sondou uvnitř, nebo technická maketa určená pro nějaký druh zkoušek. Takový jackpot bylo možné zažít jen jednou za život!
Dva agenti u špice si sundali boty a inspekčními okénky se opatrně vsoukali dovnitř k sondě. Nejprve však museli překonat nepříjemnou překážku. Zadní část totiž zakrývalo kovové víko přibližně se 130 šrouby. Po jejich uvolnění se dal poklop pomocí lana odsunout stranou a dvojice mohla vlézt přímo do motorové sekce.
Motor chyběl, nicméně na místě zůstaly konzoly a kotvicí body, na nichž byl upevněn. Stejně tak se na správné pozici nacházely i nádrže paliva a okysličovadla. Agenti každý detail fotografovali a zapisovali své postřehy. V motorové sekci dokonce nalezli nečekaný dárek v podobě několika elektrických koncovek, které Sověti opomněli z třetího stupně sejmout. Neprodleně je tedy odmontovali a odeslali k analýze. Jenže po chvíli narazili na další překážku, tentokrát trochu jiného druhu.
Dokážete vyrobit kopii?
V přední části motorové sekce totiž uviděli tyč, udržující družici v hnízdě pod špicí aerodynamického krytu. Samotná tyč pak spočívala na místě díky matici, která současně sloužila jako elektrická zásuvka. Byla ovšem zajištěná drátem, jehož konce spojovala plastová pečeť s emblémem SSSR. Jediný způsob, jak sondu uvolnit a podívat se na její zadní část a na hnízdo, spočíval v přeštípnutí drátu – čímž by se však celý podnik později prozradil. Dilema vyřešila konzultace s místní stanicí CIA. Tamní personál Finera ujistil, že dokáže během několika hodin vyrobit dokonalý duplikát pečeti. Muži tedy drát přeštípli, načež spolu s pečetí putoval na stanici zpravodajské služby. Než pak akce skončila, kopie skutečně dorazila a byla naprosto k nerozeznání od originálu.
Hodiny už dávno ukazovaly nový den, když Finerův tým usoudil, že z exponátu vytěžili maximum. Nastal čas uvést sondu a třetí stupeň do původního stavu. Asi nejvíc úsilí si vyžádala zmíněná tyč s maticí. Jeden z agentů v přední části se snažil sondu umístit do správné pozice, zatímco jeho kolega v motorové sekci zápolil s maticí, kterou musel nasazovat poslepu, neboť uvnitř bylo extrémně málo prostoru. Celá anabáze zabrala téměř hodinu, ale nakonec se matici podařilo nasadit správně, načež ji muži zajistili pomocí drátů a jejich konce zasunuli do falešné pečeti tak, že se výsledek nedal od původního stavu rozeznat. Agenti také velmi pečlivě prohlédli útroby stroje, aby po nich nezůstala žádná šmouha, kousek tužky či papíru nebo nedopalek.
Poslední nepříjemný úkon znamenalo upevnění 130 šroubů na konci motorové sekce. Po důkladné prohlídce samotné bedny vylezla čtveřice konečně ven a vytáhla za sebou žebříky. Zbývalo zatlouct víko a bylo hotovo. Ve čtyři hodiny ráno odjížděli specialisté CIA autem, spokojení se svou prací. Bednu mezitím opět zakryla plachta a kamion zamířil z třídírny na předem určené místo. V pět hodin k němu přivezli původního šoféra, jemuž noční povyražení nijak nevadilo. Ochotně tudíž slíbil, že pokud se bude ruský strážný ptát, použije historku, kterou pro něj agenti připravili.
Nikdo nic neviděl
Když ruský strážný přišel v sedm hodin na nádraží, kamion s bednou tam již čekal. Informace zůstávají dodnes poměrně skoupé, ale podle všeho se mu vůbec nezdálo divné, že se jedna z beden objevila až ráno – prostě ji zaznamenal do seznamu a nechal ji naložit na vagon. Putovní výstavu čekala další zastávka, tentokrát v hlavním městě „ostrova svobody“.
V Havaně přijali expozici v čele s „modely astronomického aparátu“ s extatickým nadšením. Nikdo netušil, že domnělý model představuje ve skutečnosti originál, a pár dní před kubánskými diváky si ho velmi zblízka prohlédli agenti CIA. Sověti zjevně neměli vůbec ponětí, že k něčemu takovému došlo, a z jejich strany se nikdy neobjevil ani sebemenší náznak, že by si byli drzé špionážní akce vědomi.
První známky toho, že mohli Američané unést sovětskou sondu, vypluly na povrch v 80. letech, kdy Silvetti souhlasil s rozhovorem s jistým publicistou. Chtěl v něm dokázat, že díky mexickým tajným službám a CIA dostal americký kosmický program „posilující injekci“, která Spojeným státům zajistila v dobývání vesmíru náskok. Zpravodajská služba samozřejmě odmítla jeho slova potvrdit. V roce 1995 však odtajněné dokumenty nejen prokázaly, že akce skutečně proběhla, ale také poskytly některé detaily z její realizace. Historie kosmonautiky je zkrátka barvitá a často překvapivá. Jen občas se ovšem může otevřeně pochlubit příběhem, jenž by vydal na napínavý a překvapivý špionážní thriller…
Pohled pod pokličku
Ze získaných fotografií a dat se američtí analytici pokusili rekonstruovat charakteristiky sovětských raket a jejich možnosti, včetně přesné hmotnosti a výkonu třetího stupně „Je“. Dokázali také mnohem lépe posoudit technologickou úroveň raketového průmyslu v SSSR. Dané analýzy v kombinaci se známými fakty a pozorováním sovětských družic a sond přinesly daleko lepší pochopení tamních raketových a kosmických kapacit. Zůstává však otázkou, zda a jak se výsledky odvážné akce promítly do konkrétních amerických kroků v rámci vesmírných závodů.
