Dávný Egypt bez příkras: Jak se žilo v době, kdy si faraoni nechávali stavět první obří pyramidy?

Existuje několik historických faktů, které mohou znít až překvapivě. Například že univerzita v Oxfordu byla založena dříve, než vznikla aztécká říše, nebo že mezi prvním vzletem letadla a pilotovaným letem do kosmu uplynulo méně než 60 let. Podobně překvapivé je i zjištění, že Kleopatra měla časově blíže k vynálezu telefonu než k výstavbě velkých pyramid. Přesto ji často podvědomě spojujeme právě s pyramidami, patrně proto, že žila v jejich stínu – aniž by se jakkoli podílela na jejich vzniku či měla přímou souvislost se Starou říší, v jejímž období tyto monumentální stavby vznikaly.

Vzestup Egypta

Období Staré říše navazovalo na archaické období, tedy dobu nulté až druhé dynastie. V tomto čase přibližně mezi lety 2692 až 2152 př. n. l. došlo ke sjednocení Horního a Dolního Egypta a k centralizaci říše, v jejímž čele stál faraon. Z hlediska správy zůstávala země po celou dobu jednotná; k dočasnému rozdělení došlo až v prvním přechodném období. Horní i Dolní Egypt však přetrvaly po celé trvání egyptské civilizace.

Z geografického pohledu se Dolní Egypt nacházel na severu země a tvořila jej především rozlehlá delta Nilu. Horní Egypt se pak rozkládal podél toku řeky směrem na jih. Sídlo celé říše se nacházelo v „bílém městě“ Memfisu, který ležel na rozhraní obou částí země.

Stará říše je dnes označována jako první vrchol egyptské civilizace a často vzbuzuje silné emoce právě proto, že jde o věk stavitelů pyramid. Prvním a jedním z nejvýznamnějších panovníků této doby byl Džoser, za jehož vlády došlo k prvnímu výraznému rozmachu, a to jak v architektuře, tak ve správě země, písemnictví i válečnictví. Faraon dokázal ovládnout měděné a tyrkysové doly a dosáhl také dalších významných územních zisků. Byl to rovněž on, kdo upevnil pozici Memfisu jako centra sjednocené říše.

Vezíři, nomarchové a písaři

Jak Džoser, tak i pozdější faraoni vládli jako absolutní monarchové – jako spojnice mezi bohy a lidmi na zemi – a po své smrti se sami připojovali k bohům v jejich síních. Teoreticky mohl panovník zasahovat do jakéhokoli aspektu života i toho nejposlednějšího člověka, nicméně vzhledem k rozsahu říše a množství povinností to nebylo praktické.

Proto vznikl úřad dvou vezírů – Horní i Dolní Egypt měli svého – úředníků, které si vybíral panovník a kteří byli hned po něm nejmocnějšími muži v zemi. Fakticky řídili veškeré důležité projekty a zároveň dohlíželi na dodržování a vymáhání práva. Vezíři měli původně pocházet přímo z královské rodiny, ale v závěru Staré říše se mohlo jednat i o osoby z řad neurozených (hovoří se o úřednické šlechtě). V průběhu času docházelo také k ustavování menších správních celků zvaných nomy, v jejichž čele stáli nomarchové.

Nejnižší vrstvu úředníků tvořili písaři. Ti měli na starosti každodenní agendu, od kontroly královských sýpek přes vybírání daní až po plánování stavebních projektů. Jejich vzdělání spočívalo především ve znalostech matematiky, psaní a geometrie a probíhalo v takzvaných Domech života. Zde se vedle písařů učili lékaři. Lékařství ve Staré říši není dosud tak dobře prozkoumané, jelikož prameny – především třináct papyrů, z nichž čerpáme většinu informací – pocházejí až z mladších období. Přesto lze říci, že již v době vlády stavitelů pyramid dosahovala egyptská medicína relativně vysoké úrovně.

Svět živých, svět mrtvých

Velmi důležitou součást života starých Egypťanů tvořila víra. Panteon bohů byl rozsáhlý a náboženské představy se promítaly do všech aspektů bytí. Víme například, že egyptští lékaři, kteří jinak vytvořili poměrně propracovaný systém založený na racionálních pozorováních, spojovali některá onemocnění s božskými zásahy a při ošetřování prováděli i magické rituály. Kněží, kteří pečovali o duchovní život společnosti, byli velmi váženými osobami a zaujímali vysoké postavení na společenském žebříčku.

Avšak kněze jmenoval faraon a mohl je také kdykoli odvolat. Nejednalo se o profesionální duchovní v tom smyslu, že by na svou pozici dlouhodobě studovali; často šlo o významné, v podstatě světské hodnostáře. Výjimku mohli představovat zádušní kněží, kteří se starali o zemřelé. Sám faraon byl přímou spojnicí s bohy i mimo svět živých. Byl zároveň božský i lidský a po smrti se připojoval k ostatním bohům. Pro běžné obyvatele představoval záruku správného řádu věcí; jeho moudrá vláda a řádné plnění náboženských obřadů zajišťovaly prosperitu celé země.

Spojení se zemí mělo pro Egypťany velký význam, a vyhnanství se proto považovalo za jeden z nejtěžších trestů udílených za závažné zločiny. Proč? Egypťan, který nebyl mumifikován podle příslušných předpisů a pohřben v zemi Kemet (v překladu „černá země“ podle životodárného bahna, které přinášel rozvodněný Nil), nemohl dosáhnout posmrtného života.

Životodárné záplavy

Celá egyptská společnost, její blahobyt i každodenní život, byly závislé na pravidelných záplavách Nilu, který při vylití z koryta nanášel na pole úrodné černé bahno. Proto se centrum civilizace soustředilo podél řeky a v přilehlých oázách. Vedle státních a chrámových statků existovaly i soukromé, avšak svobodných rolníků hospodařících na vlastní půdě bylo poměrně málo. Většina sídel byla navíc spíše menší, protože v tomto období ještě nedocházelo k výraznějšímu rozvoji měst.

Pro dosažení co nejvyšších výnosů se využíval systém kanálů a takzvaných uzavřených pánví – rolníci také budovali síť hliněných hrází, které zadržovaly vodu co nejdéle, aby se mohla vsáknout. Po opadnutí záplav následovalo obdělávání půdy a setí, především ječmene a pšenice. Mimo záplavové oblasti vznikaly také zahrady a sady, které bylo nutné zavlažovat ručně.

Daně z úrody se odváděly do královských sýpek a pokladen a jejich výše se stanovovala každoročně podle velikosti obdělávané půdy a sklizně. Tento systém přispíval ke stabilitě státu, protože v dobách neúrody bylo možné zásoby opět uvolnit a zmírnit tak hrozbu hladomorů. Přebytky se prodávaly na tržištích, kde převládal směnný obchod; peníze se začaly používat až mnohem později.

Díky rozvinutému zemědělství a zajištění základních potřeb se část obyvatel mohla věnovat řemeslům. Mezi nejvýznamnější patřili kameníci, kováři a slévači, kteří byli nepostradatelní při budování monumentálních staveb a těšili se vysokému uznání.

Symboly nesmrtelnosti

Nejslavnější počin Egypťanů žijících v tomto období však představovala zmíněná stavba pyramid: dvě nejznámější z ni jsou bezpochyby stupňovitá Džoserova pyramida v Sakkáře a Chufuova, u nás spíše známá jako Cheopsova, v Gíze.

První je významná jednak svým prvenstvím, ale také tím, že jde o první monumentální egyptskou stavbu postavenou z kamene. Jak samotnou hrobku, tak celý zádušní komplex navrhl architekt Imhotep a v jeho postupech lze vypozorovat jasnou návaznost na dřívější zvyklosti. Samotná pyramida získala svou stupňovitost tím, že se jedná o několik mastab – dříve užívaných hrobek ve tvaru jakési „lavice“ – naskládaných na sebe.

Oproti tomu Chufuovu pyramidu lze považovat za vrchol tohoto architektonického konceptu, a to nejen pro její velikost, ale i kvůli použitým materiálům. Zatímco Imhotep při stavbě využíval vápencové bloky jen o něco větší než běžné cihly, při stavbě v Gíze dosahovaly některé nosníky hmotnosti až 60 tun. Výsledná stavba měla základnu o rozměrech 232,38 × 232,38 metru a její vrchol dosahoval výšky 148,8 metru.

Ani jedna z těchto pyramid nestála samostatně, ale šlo o součást rozsáhlých zádušních komplexů. Kromě chrámů, do nichž se po faraonově smrti přinášely obětiny a v nichž se prováděly posmrtné rituály, se v ohrazeném prostoru nacházely také hrobky významných dvořanů, členů královské rodiny a úředníků. Ti měli po smrti tvořit panovnický dvůr, který by faraonovi sloužil i na věčnosti.

Fascinace evidencí

Jak je možné, že o civilizaci, která existovala několik tisíc let před naším letopočtem, máme tak detailní informace? Egypťané byli tradicionalisté, kteří své předky chovali ve velké úctě a sami se chtěli zapsat do historie, a proto bylo důležité zaznamenávat své činy. Provázanost společnosti byla navíc natolik silná, že žádný významný úředník, člen královské rodiny či obchodník se na svou pozici nedostal sám, ale potřeboval podporu ostatních. Ti na oplátku, vedle hmotných statků, očekávali i zmínku svého jména, či dokonce podobiznu v záznamech těch, jimž pomohli.

Do egyptských análů se bylo možné dostat také díky přízni významné osoby. Dochovalo se rovněž velké množství písemností od písařů, a protože byl Egypt silně byrokratizovaný, nacházíme v těchto záznamech i zdánlivé detaily každodenního života – kolik toho dělníci vypili, kolik kamene bylo nakoupeno nebo jaká byla výše záplav Nilu.

Dalším důležitým faktorem je způsob zápisu. Kromě rytí do hliněných střepů a dřeva či psaní inkoustem na papyrus a zvířecí kůže Egypťané hojně využívali i tesání do kamene a malby na stěnách. Právě tyto formy se ukázaly jako nejtrvanlivější – nápisy vytesané do kamene nebo malby ukryté po tisíciletí bez přístupu světla mají mimořádnou šanci na dochování. Z těchto pramenů proto čerpáme nejvíce informací o Staré říši a lze je také spolehlivěji datovat.

Existují samozřejmě i historická díla psaná na papyru, avšak ta podléhají zkáze mnohem snadněji než kamenné nápisy, zvláště při nevhodném uložení. Z tohoto důvodu se častěji dochovaly spíše mladší památky, například z období kolem roku 1000 př. n. l. Nejstarší dosud nalezenou písemnou památkou na papyru je dokument z Vádí al-Džarf, známý jako deník úředníka Merera, který pochází z doby vlády faraona Chufua ze 4. dynastie.