Jak se stavěly pyramidy: Vědci mají novou teorii, jak staří Egypťané dopravovali mnohatunové kameny

Zhruba 60 km na jih od Káhiry se nachází vcelku obyčejné městečko Lišt obklopené poli. Leží na západním okraji asi 3 km širokého úrodného pásu, který se táhne po obou březích Nilu. Hned za posledními domy směrem dál na západ a na sever pak začíná vyprahlá pouštní planina, zakončená v nejsevernějším výběžku slavnou nekropolí. Na ní se tyčí tři ikonické pyramidy – Chufuova, Rachefova a Menkaureova – a jejich majestát hlídá neméně slavná Sfinga.

Na území, které nekropoli a Lišt odděluje, se přitom soustředí nejproslulejší památky staroegyptského stavitelství. Jediná lokalita, jež může zmíněnému úzkému pruhu země konkurovat, se nachází v Údolí králů a v Luxoru, asi 500 km jižně.

Opravdu velká stavba

Vědci dlouhou dobu předpokládali, že ke stavbě pyramid byla kriticky nutná voda. Táhnout zhruba 2,5tunové bloky na sáních po písku představuje nesmírně vyčerpávající úkol. Praktické pokusy japonských vědců v 90. letech ukázaly, že přesun jediného takového bloku by si vyžádal intenzivní úsilí 11 lidí; a i když se písek navlhčí, takže se tření zredukuje na polovinu a počet pracovníků na sedm, stále jde o ohromnou výzvu.

Chufuova neboli Velká pyramida přitom vznikla z 2,3 milionu takových kvádrů, o souhrnné odhadované hmotnosti šesti milionů tun. Zhruba 5,5 milionu tun vápence, který tvoří „masu“ pyramidy, pochází ze zdejší pláně. Lom se nachází asi jen 500 m daleko a turisté se k němu od pyramid dostanou pěšky za několik minut. Kámen se tak vyskytoval po ruce a byl dostatečně měkký, aby se dal řezat pomocí bronzových pil.

Na pohled však není právě výstavní. Inženýři se tedy rozhodli obložit vnější plášť bělostným vápencem z Tury, vzdálené asi 15 km, a na mnohé vnitřní části využít kvalitní žulu. Osm tisíc tun materiálu tak museli dovézt z Asuánu, ležícího zhruba 800 km daleko. I dnešní stavitelé by přitom měli s dopravou takové masy plné ruce práce.

Nejjednodušší způsob, jak materiál přesunout na místo, nabízí voda – jenže pyramidy dělí od Nilu celých 8 km. Proč si dávní inženýři neušetřili spoustu práce a nepostavili je přímo na břehu, kde se daly bloky přivezené ze vzdálených končin vyložit?

Zaniklé rameno

Už během výzkumů na přelomu milénia se objevily teorie, podle nichž dnešní tok Nilu neodpovídá historickému stavu. Otázku pak před dvěma lety definitivně rozlouskl tým amerických archeologů, kteří zkombinovali satelitní snímky oblasti, geofyzikální výzkum a hloubkové odběry sedimentů. Výsledek vědce ohromil: Před 4 700 lety dosahovalo jedno z ramen řeky přímo na místo stavby, prakticky až k úpatí budovaných pyramid! 

Dnes už neexistující rameno dostalo název Ahramat. Táhlo se podél západního okraje nilské nivy v délce přibližně 64 km a rozhodně nešlo jen o nějaký „kanál“: Jeho hloubku vědci odhadli na 2–8 metrů a šířku na 200–700 metrů. Nebyla to dravá řeka, ale spíš pomalu se rozlévající, klidný a mimořádně dobře splavný tok, oddělený od hlavního koryta pásem země širokým 2–10 km. Ten protkávala ještě další, menší ramena, a vznikala tak podmáčená a místy přímo bažinatá krajina.

Trasa tohoto tichého obra kopírovala linii, na níž dnes leží nejvýznamnější pyramidová pole Staré a Střední říše – od Gízy přes Abúsír a Sakkáru až po Dahšúr a dál na jih k již zmíněnému Lištu. Ahramat tedy fungoval jako přirozená dopravní tepna, po které se dal stavební materiál přivážet z velkých dálek.

Sedmdesát let úsilí

Tam, kde nestačila příroda, si stavitelé vypomohli. Nálezy naznačují, že u mnoha pyramid existovaly přístavní struktury, nábřeží a umělé kanály vybudované tak, aby na přirozená ramena Nilu navazovaly. V některých přístavištích nejspíš vznikaly na ochranu malé chrámy a mnozí archeologové se dodnes domnívají, že sloužily jako výchozí body pro přijetí panovníkovy mumie. Někdy se však objevují na místech, kde k tomu není zjevný důvod. A funkce ochránců dávno zrušených přístavišť by tak jejich existenci vysvětlila.

Popsanou infrastrukturu stavitelé udržovali, jen dokud k tomu měli důvod. Přístaviště u nekropole patřilo k těm využívaným déle: Všechny tři masivní pyramidy vznikly v rozmezí pouhých sedmi dekád, mezi léty 2580 a 2510 př. n. l., během vlády tří faraonů. Současní vědci dali přístavu přízvisko Chufuův a našli doklady jeho velmi čilého fungování: Odhalili skladiště, rozsáhlé sýpky, doky i zbytky keramiky. Komplex se nacházel na okraji rozlehlé laguny, která umožňovala pohodlně organizovat velmi rušnou lodní dopravu.

Podobné přístaviště se podařilo odkrýt také poblíž naleziště Wádí al-Džarf na břehu Rudého moře. Archeologové tam našli 150metrové molo, stovku kotev a bezpočet nádob s obilím. Je zjevné, že přístav sloužil nejen k přesunu stavebního materiálu, ale také jako překladiště kovů vytěžených na Sinaji. Vznikl nejspíš za vlády faraona Snofrua, který nechal postavit hned tři pyramidy (viz Dokonalí inženýři), a opuštěn byl po dokončení hrobky jeho syna Chufua. V roce 2013 se tam navíc povedlo objevit nejstarší dochované egyptské papyry.

Byrokracie, ale úžasná

Kdo by však očekával oslavu bohů, tajnou nauku nebo milostnou poezii, byl by zklamaný. Legendární papyry totiž obsahují úřední záznamy – neklamný důkaz, že byrokracie tvoří páteř každého impéria. Většina z nich se týká distribuce jídla, ale mezi stovkami dokumentů se našel i jeden, jenž má pro egyptology nedozírnou cenu.

Tzv. Mererův deník se přitom zachoval úplnou náhodou: Když bylo po dokončení Chufuovy pyramidy rozhodnuto o zrušení přístavu, vydal se na misi úřední tým pojmenovaný „sbor s kobří hlavou“ – zřejmě v odkaze na vyřezávané čelo lodi, které ji mělo ochránit před neštěstím. Úředníci nechali skladiště vysekané do skály zazdít a hromadou nepotřebných záznamů uložených v galeriích se odmítli zabývat. Suché pouštní prostředí je pak dokonale zakonzervovalo.

Ve zmíněném deníku popisuje úředník Merer svůj úkol, tedy dohled na přepravu kamenných bloků. Jde o strohý pracovní výkaz tříměsíční cesty a řešení praktických problémů, jaké mohou vyvstat při řízení 200 dělníků, kteří měli doručit bílý vápenec pro opláštění Velké pyramidy. Díky popisu míst, kde bylo možné náklad naložit, cestou přespat a poté materiál vyložit, dokázali archeologové spolehlivě rekonstruovat běžný postup prací.

V jednom záznamu se jindy suchopárný Merer chlubí, že „strávil den s lidmi z nejvyšších kruhů a potkal i vznešeného Anchhafa, vedoucího Chufuovy stavby“.

Otroci? Vůbec!

Tradičně se archeologové domnívali, že vyčerpávající stavbu pyramid zajišťovali otroci. Takový obraz hluboko zakořenil v evropské imaginaci kvůli biblické knize Exodus, jež líčí zajetí Izraelců v Egyptě a jejich následný únik. Dnes však víme, že hrobky stavěli farmáři a řemeslníci.

Nejlepší vhled do jejich života se přitom naskytl v roce 1988, kdy započaly vykopávky na dosud neznámém nalezišti asi 400 metrů jižně od Sfingy, poblíž monumentální kamenné zdi. Písek tam ukrýval osídlení, ale ne ledajaké: Místo očekávané vesničky se podařilo odhalit sedmihektarové město, sloužící kdysi jako operační základna pro stavbu všech tří velkých pyramid. Řemeslníci tam vyráběli sochy, chrámové vybavení, nástroje i pracovní pomůcky potřebné ke stavbě, zatímco podpůrný personál se staral o zásobování potravinami a základními potřebami. 

Ulice a uličky lemovaly dílny, pekárny, kuchyně, sklady, menší domy i větší obytné a administrativní budovy pro správce. Vařilo se tam rovněž ječné pivo, které patřilo k základu egyptského jídelníčku.

Po dokončení Menkaureovy pyramidy pak bylo toto velké a rušné sídliště záměrně rozebráno: Nástroje, vybavení a využitelné zásoby se odvezly, zatímco dřevo a nepálené cihly lidé znovu použili jinde. Zbylé konstrukce se pak postupně zřítily.

Kdo sedí, nepracuje

Dřív také vědci věřili, že se na stavbě pyramid musely podílet až stovky tisíc lidí. Takové číslo je však daleko za hranicí možného: Díky kombinaci archeologických nálezů a matematického modelování se podařilo spočítat, že vrcholná Stará říše měla asi milion obyvatel. Celoročně bylo na stavbu vyčleněno okolo 10–15 tisíc lidí, z nichž většinu tvořili manuální pracovníci.

Díky cyklickým záplavám se velká část obdělávané půdy ocitala od konce června až do začátku září pod vodou, takže v té době nemělo mnoho farmářů co na práci a stát uvolněné ruce rád využil. Místo toho, aby je nechal sedět doma, jim odpustil část daní obvykle vybíraných ve formě obilí a nařídil jim zapojit se do práce na stavbě.

Šlo o dobře promyšlený, vysoce organizovaný systém: Farmáři delegovaní do role hrubé síly odcházeli z domova na předem určené časové období, obvykle na několik týdnů. Stát jim zajistil obživu a ubytování, zatímco jejich rodiny dostávaly kompenzace v podobě obilí a oleje.

Během záplavových měsíců rostl počet dělníků až na 40 tisíc a zvládali položit asi 300 bloků denně. Lépe „placení“ profesionálové – kameníci, sochaři, malíři a především písaři – dostávali kromě dobrého jídla také kvalitní ošacení. A nejvyšší úředníci měli přístup k drobnému luxusu, například k cedru dováženému z Libanonu, který představoval velmi ceněný materiál pro výrobu nábytku. Práce na pyramidě však nebyla jen výnosná, ale rovněž prestižní: Jednalo se totiž o náboženskou povinnost a podíl na budoucím posmrtném životě faraona, vtěleného boha.