Archeologické nálezy i písemné prameny ukazují, že christianizace Velké Moravy byla postupná, složitá a plná kompromisů

Pro někoho může být překvapením, že křesťanství nepřiputovalo na Velkou Moravu až s Konstantinem a Metodějem roku 863, ale bylo zde přítomné už několik desítek let předtím. Zpravují nás o tom archeologické nálezy dosvědčující, že již v první půli 9. století se někteří lidé nechávali pohřbívat po křesťanském způsobu, tedy s nespáleným tělem, do hrobu orientovaného na východ a bez pohanských obětin (zpravidla jídla a nápojů). Na pohřebištích se také v tomto období objevují první předměty s křesťanskou symbolikou, například malé křížky.

Už tehdy vyrostly na Moravě i první kostely, vznikaly při opevněných dvorcích velmožů, kteří byli jejich stavebníky. Mohly být jak dřevěné, takže po nich nezůstala do dnešních dob stopa, tak zděné. V případě těch druhých patří mezi nejstarší známé kostelíky jednoduchá chrámová stavba v Modré u Velehradu (její dnešní podoba je rekonstrukce). Spolu s přiléhajícím pohřebištěm datují archeologové její vznik do dvacátých až třicátých let 9. století, tedy jednu až dvě generace před příchodem soluňských bratří.

Dalšími místy, kde již za Velké Moravy stály první sakrální stavby, byly Mikulčice nebo Sady u Uherského Hradiště. Rozměry těchto křesťanských kostelů byly samozřejmě skromné, ten v Modré má například na délku třináct a půl metru a skládá se z jedné lodi a pravoúhlého kněžiště. V okolí kostelů se vždy nacházelo pohřebiště, což poukazuje na křesťanský zvyk pochovávání těl do posvěcené půdy, tedy v blízkosti chrámu.

Pohani mezi pokřtěnými

Křesťanství se na Moravu dostávalo ponejvíce ze západu, konkrétně z Bavorska náležejícího k Východofranské říši, kde od roku 739 existovala biskupství v Pasově a Řezně. První misionáři tedy přicházeli odsud. Pravděpodobně zde byl vliv také z jižního směru, konkrétně z akvilejského patriarchátu, který se rozkládal na území dnešní severní Itálie, Istrijského poloostrova a pobřeží Dalmácie.

Křesťanství mohlo mezi obyvatelstvo Velké Moravy opravdově pronikat až poté, co jej přijali jeho vládcové. Ty k nové náboženské orientaci motivoval především fakt, že jim víra umožňovala společenský vzestup – mohli zasednout k jednomu stolu s ostatními křesťanskými vladaři, jichž tehdy bylo stále víc. Šlo tedy do značné míry o pragmatickou volbu.

Za výstražný příklad mohl váhajícím sloužit kníže Pribina, který o svou vládu v Nitransku přišel pravděpodobně proto, že se držel pohanských kultů svých předků. To se stalo velkomoravskému knížeti Mojmírovi vítanou záminkou pro vyhnání Pribiny v roce 833 a připojení Nitranska k vlastní říši. Sám Mojmír přitom přijal křest spolu se členy své družiny jen o malou chvíli dříve od pasovského biskupa Reginhara.

Jakou sociální roli mohlo přijetí křtu mít, ukazuje pojednání De Conversio Bagoariorum et Carantanorum (O obrácení Bavorů a Korutanců na víru) z 9. století: „Podobně i biskup Arno zastával potom úřad stolice solnohradské, vysvěcuje všude kněze a posílaje je do území Slovanů, totiž do krajin korutanských a do dolní Panonie, k oněm vévodům a hrabatům. Jeden z nich se jmenoval Ingo a byl u lidu velmi oblíben a milován pro svou rozvážnost. Ten také vykonal podivuhodnou věc. Vskutku si věřící sluhy povolal ke stolu a jejich nevěřící pány nechal sedět jako psy venku, pokládaje před ně chléb, maso a tmavé nádoby s vínem, aby takto požívali pokrm. Sluhům však přikázal připíjet z pozlacených pohárů. Tehdy první, tážíce se ho zvenčí, pravili: ‚Proč nám tak činíš?‘ A on: ‚Nejste hodni s neomytými těly dlíti společně s těmi, kteří se znovuzrodili ze svatého pramene, ale jste hodni požívati potravu venku jako psi.‘ Nato se dali poučit ve svaté víře a o překot se předháněli, aby se dali pokřtít. A tak potom křesťanská víra vzkvétala.“

Pokud se nechala pokřtít vládnoucí vrstva, bylo pak samozřejmě mnohem snazší šířit novou víru i mezi řadové obyvatelstvo, ačkoliv ani tento přerod neproběhl ze dne na den. Nový, křesťanský způsob života se na Velké Moravě ještě dlouho poté mísil se starými pohanskými zvyklostmi, jako tomu bylo ve všech čerstvě christianizovaných společnostech.

Raději trpělivé vysvětlování než meč

Zajímavý pramen k tomu, jak měla christianizace slovanských území ve střední Evropě v představách církevního intelektuála vyhlížet, tvoří zápisky akvilejského patriarchy Paulina II. (v úřadu 787 až 804). Ten odsuzoval násilné pokřesťanšťování, jaké probíhalo například u Sasů, spojené s výhrůžkami smrtí či pekelným ohněm. Obrácení na víru mělo podle něj naopak být založené na trpělivém vysvětlování a vyučování křesťanské věrouce a morálce. Důraz patriarcha kladl na dobrovolnost rozhodnutí se pro Krista.

Je jasné, že takový proces nemohl proběhnout přes noc, ale vyžadoval čas. Nezřídka se také stávalo, že prostý lid setrvával v jakémsi dvojvěří, kdy se sice navenek přimkl ke křesťanství, ale v náboženských zvyklostech si ponechával, třeba i nevědomky, mnohé z původních pohanských kultů a morálky.

Mezi typické přetrvávající nešvary patřilo mnohoženství, případně vyhnání původní manželky a sňatek s novou ženou. Papež Jan VIII. třeba napsal v roce 873 blatenskému knížeti Kocelovi, jenž vládl nad územím sousedícím s mojmírovskou říší: „Příště ty, kteří zapudili své manželky anebo za jejich života uzavřeli jiný sňatek, na tak dlouho vylučujeme z církve spolu s těmi, kteří s tím souhlasili, dokud ty druhé neodstraní a prvé s lítostí nepřijmou zpět. Jako je totiž sňatek od Boha, tak pochází rozvod od ďábla, jak bylo zjištěno podle svědectví svatého Augustina. ‚Co totiž Bůh spojil, člověk nerozlučuj.‘ Zvláště když se tento ošklivý zvyk udržel z pohanských obyčejů, jimž v tom nebyl učitelem a rádcem nikdo jiný než sám ďábel.“ 

Nejiné poměry panovaly ve velkomoravské říši. Legenda Život Konstantina z druhé poloviny 9. století vypráví, jak mladší z dvojice soluňských věrozvěstů musel při působení na Velké Moravě mezi lidem praktiku mnohočetných sňatků pracně vymycovat.

Dobrým pramenem pro představu toho, jak asi náboženský život v mojmírovské říši 9. století často vypadal, je dobová příručka kněží-zpovědníků, jež určuje, jaký druh pokání za ten který hřích má zpovídající se člověk dostat. Spisek s názvem Ustanovení svatých otců o pokání za vraždu a o každém hříchu byl někdy v té době přeložen z latiny do staroslověnštiny, což nasvědčuje, že se v tomto prostoru opravdu používal.

Pryč od Bavorska

Kněží přicházející z podnětu pasovských biskupů, jejichž misie byly na Velké Moravě v počátcích nejaktivnější, zde vytvořili síť takzvaných archipresbyteriátů. Archipresbyter neboli arcikněz představoval hlavní duchovní osobu v dané misijní oblasti, zodpovědnou za všechny zde působící kněze. Byl tak jakýmsi mezičlánkem mezi nimi a pasovským biskupem. Jenom Reginhar a jeho nástupci, případně biskupové jiných diecézí měli pravomoc světit na Velké Moravě kněze, kostely, kaple či svolávat synody (sněmy) duchovenstva. Byl tu tedy jasný poměr závislosti.

Zdá se, že úroveň bavorských kněží, kteří na Moravu přicházeli, nebyla mnohdy valná. Prameny se v některých případech zmiňují o sotva gramotných duchovních, natož aby ovládali latinu, a ledaskdy neuměli ani náležitě odsloužit mši.

Církevní závislost na sousední říši se navíc velkomoravským knížatům nelíbila, zvlášť když stále negativněji vnímali i politické intervence od východofranských panovníků. Proto Mojmírův nástupce kníže Rastislav usiloval o vytvoření ryze domácí církevní provincie, která by nebyla závislá na Pasově. K tomu bylo zapotřebí mít dostatek domácích duchovních, již by byli schopní zorganizovat náboženský život obyvatelstva bez pomoci zvenčí, a mít hlavně vlastního, jim nadřízeného biskupa.

Rastislav požádal nejprve o pomoc papeže Mikuláše I. (viz List papeže carovi), který mu ovšem nevyhověl. Proto se velkomoravský kníže obrátil na jinou světovou stranu, tedy na východ, do Byzance. Císař Michael III. mu neposlal přímo biskupa, ale dva vzdělané učence s úkolem, aby na Velké Moravě vychovali a vysvětili duchovní osoby rekrutující se z tamního obyvatelstva. Tím by se zajistily vhodné podmínky pro to, aby se říše Mojmírovců mohla později církevně osamostatnit. Tak v roce 863 dorazili na Velkou Moravu Konstantin s Metodějem.

Přicházejí věrozvěsti

Moravští apoštolové měli od začátku výhodu, že v oblasti jejich rodné Soluně na území Byzantské říše (dnes severní Řecko) žilo i slovanské obyvatelstvo, takže jeho řeč znali. Soudí se, že se jednalo o příbuzný dialekt jazyka, kterým se hovořilo na Velké Moravě. 

Zvláště Konstantin (jméno Cyril přijal po vstupu do římského kláštera) byl velice jazykově nadaný, a ještě před odchodem na misii vytvořil systém znaků, kterými se dala řeč Slovanů písemně zachytit – hlaholici. To bylo nezbytnou podmínkou pro to, aby ve staroslověnštině vznikla skutečná vzdělanost a písemná kultura a také aby mohla křesťanská víra opravdu zakořenit. Teprve tehdy se bratři pustili do překládání biblických textů počínaje evangelii, takže velkomoravské obyvatelstvo konečně mohlo objevovat Boží slovo. 

Konstantin s Metodějem dokázali do jazyka Slovanů přeložit všechna čtyři evangelia i další novozákonní knihy. Již dříve pravděpodobně existovaly též staroslověnské verze modlitby Otče náš, Vyznání víry či křestního slibu. Bez toho by neměla žádná misijní činnost mezi místním obyvatelstvem šanci na úspěch.

Soluňští bratři navíc do staroslověnštiny převedli liturgické texty používané při bohoslužbě, aby bylo možné sloužit mši v jazyce, kterému lid rozumí. To bylo pro tu dobu něco zcela revolučního, protože dosud se používaly jen řečtina a latina. Pro takový krok bylo nutné získat souhlas papeže. 

Konstantin s Metodějem se osobně vypravili do Říma a skutečně se jim podařilo v roce 868 obdržet svolení od Hadriána II. poté, co mu vysvětlili důležitost tohoto počinu pro úspěch christianizace slovanských národů. Metoděj v Římě rovněž přijal svěcení a stal se prvním arcibiskupem pro poměrně rozsáhlou oblast Velké Moravy a přilehlé Panonie. Povedlo se tedy dosáhnout toho, o co velkomoravská knížata tolik usilovala – jejich říše získala vlastní církevní správu a přetnula tím pomyslnou pupeční šňůru, která ji až do té doby poutala k Franské říši a zvláště Bavorsku.

Byzantským učencům se povedlo také vychovat domácí kněžský dorost, jak si předsevzali. Můžeme důvodně předpokládat, že jeho úroveň byla vyšší než v případě franských duchovních, někdy napůl analfabetů.

Konec zlatého věku

Osudy Metoděje i staroslověnské liturgie a vzdělanosti ale byly po Konstantinově předčasné smrti ještě spletité. Mise soluňských věrozvěstů měla mnoho nepřátel, zejména mezi franskými duchovními užívajícími jako bohoslužebný jazyk latinu. Pod vlivem jejich intrik, zvláště pak kněze Wichinga, odvolal nový papež Štěpán V. souhlas svého předchůdce se staroslověnskou liturgií, a kníže Svatopluk dokonce po smrti Metoděje († 885) jeho žáky z Moravy vyhnal. Ke konci 9. století se tak přestala staroslověnština při bohoslužbách používat a za své vzala i církevní organizace. Již Svatoplukův nástupce Mojmír II. se ale rozhodl pro návrat k původnímu statu quo.

To už ovšem byla labutí píseň nejen moravské církve, ale celé Velké Moravy. S pádem země Mojmírovců v prvním desetiletí 10. století zanikly i podstatné části pracně zbudovaných církevních struktur. Historici a archeologové většinou soudí, že nějaké kostely tu přece jen zůstaly a sloužily původnímu účelu ještě nějakou dobu poté. Co se tehdy na území velkomoravské říše přesně stalo, je však zahaleno závojem nevědění a období po roce 900 zůstává opředeno dohady.

Jedno je jisté – křesťanství už mezi zdejším obyvatelstvem zapustilo kořeny a z jeho životů se znovu nevytratilo. Ostatek starých pohanských zvyklostí a pověr ale v povědomí lidí rovněž zůstával.