Bitva na Lechu: Konec maďarských nájezdů a zrození středověké Evropy
Drtivá porážka Maďarů v bitvě u Augsburgu roku 955, v níž sehráli klíčovou roli i čeští jezdci knížete Boleslava I., ukončila desetiletí ničivých nájezdů kočovníků a otevřela cestu k upevnění moci nově vznikající Svaté říše římské.
Už více než půl století se Evropa třásla před nájezdy maďarských kočovníků, kteří roku 906 vyvrátili Velkou Moravu a bezuzdně loupili nejen ve všech německých zemích, ale také v severní Itálii a Západofranské říši (dnešní Francii). Teprve roku 955 pomohl český kníže Boleslav I. saskému králi Otovi I. definitivně zlomit maďarskou hrozbu.
Ale vraťme se k Maďarům. Na svých hubených konících se dokázali pohybovat tak rychle, že taktika těžce obrněných západních rytířů v kroužkových zbrojích proti nim naprosto selhávala. Teprve roku 933 je porazil saský král Jindřich I. Ptáčník na řece Riade u Merseburku. Vyjednal s nimi dvacetileté příměří a myslel si, že tím problém vyřešil. Maďaři se rychle vzpamatovali, ale dohodu ctili, a proto zaměřili své loupežné výpravy více na Itálii a Francii, případně okolní slovanské země.
Češi proti Sasům
Přemyslovský kníže Boleslav I. ( 935 až 972) vešel do legend jako vrah svého bratra svatého Václava a dostal přízvisko Ukrutný. Historici mu však dnes přiznávají, že měl zásluhu na vytvoření českého státu, který díky němu začal hrát významnou roli v politice střední Evropy.
Ona nešťastná bratrovražda se stala roku 935, tedy krátce po Jindřichově vítězství u Riade. Namísto prosasky orientovaného Václava nastoupil Boleslav, který se Sasům nemínil podřídit, protože se chtěl orientovat na Bavorsko. Od roku 936 vedl dlouhou čtrnáctiletou válku proti Jindřichovu synovi Otovi I., který právě toho roku nastoupil po smrti svého otce na trůn. O průběhu bojů toho mnoho nevíme, ale v té době nebyl Boleslav k Maďarům vyloženě nepřátelský. Občas jim dokonce povolil průjezd Čechami, když se mu to hodilo.
Teprve roku 950 už ho asi válčení přestalo bavit, a přestože neutrpěl žádnou velkou porážku, uzavřel s Otou I. mírovou dohodu, která mimo jiné obsahovala slib vzájemné pomoci ve válečných záležitostech. Z bývalých nepřátel se tak stali téměř přes noc spojenci, takže Otovi nepřátelé byli od té chvíle také Boleslavovi nepřátelé, což zahrnovalo i Maďary.
Roku 953 vypršelo zmíněné dvacetileté příměří s Maďary. Člověk by skoro řekl, že při tehdejším stavu maďarské kultury a civilizace to snad tihle divocí nájezdníci ani nemohli zvládnout spočítat, zvlášť když mezitím musela vyrůst úplně nová generace válečníků. Jenže ouha, Maďaři využili příležitosti a hned následujícího roku 954 zamířili tam, kde je po dvacetileté pauze už snad ani nikdo nečekal. Ze svých sídel v Panonii (dnešní Maďarsko) projeli proti toku Dunaje do Bavorska a odtud přes Švábsko do Lotrinska. Zpátky to pak vzali opět přes jižní Francii a severní Itálii. Netřeba dodávat, že všude plenili, pálili, rabovali a ničili, na co přišli.
Ota se zlobí
Saský král a budoucí římský císař Ota I. zvaný Veliký se rázně rozhodl, že musí zakročit. Kdyby nechal Maďary řádit, podkopal by tím svoji vlastní těžce vybudovanou autoritu. Také díky uzavřenému míru s Boleslavem I., tehdy nejmocnějším slovanským knížetem střední Evropy, měl relativně volné ruce a dostatek prostředků, jak svolat armádu, která by se Maďarům mohla postavit. Navíc mohl požádat o pomoc i samotného Boleslava.
Maďaři se roku 955 opět vydali po trase proti proudu Dunaje. Tehdy Ota začal svolávat své leníky a spojence ke společnému zásahu. Svolání armád však nějakou dobu trvalo, takže vojska se scházela jen pomalu. Je možné, že by rychlonohé Maďary Ota nikdy nedohonil, kdyby neučinili zásadní chybu. Ačkoliv se běžně vyhýbali opevněným hradům a městům, tentokrát je zlákaly poškozené hradby biskupského města Augsburgu v Bavorsku u řeky Lech.
Maďarské hordy tehdy čítaly přes 12 000 mužů (podle moderních odhadů) a vedl je zkušený a uznávaný náčelník Harka Bulcsu spolu s Lélem a Súrem. Bulcsu v čele největšího voje odhadl, že částečně poškozené hradby Augsburgu může zdolat, a dělal si zálusk na bohatou kořist. Proto jej oblehl a zahájil dobývání, zatímco Lél (jinak též Lehel) zatím s menším oddílem plenil obce v jižním Německu. O Bulcsuovi se traduje, že byl chtivý moci, agresivní, krutý a hrabivý. Augsburg však bránila silná biskupská posádka vedená samotným biskupem Ulrichem (Oldřichem), která odolávala tak dlouho, že dala Otovi I. čas sešikovat svá vojska a přesunout se s nimi k městu.
Na březích řeky Lech
Ota I. dorazil k Augsburgu 8. srpna s vojskem, které stihl posbírat. Přidaly se k němu tři šiky Bavorů, kteří byli vlastně doma, a bránili tedy svoji zem. Pod vedením vévody Konráda přijel oddíl Franků a s nimi také dva šiky švábských jezdců. Dohromady to mohlo být kolem 7 000 těžkých jezdců, před nimiž nechal Ota nést nejsvětější relikvii své říše, kopí svatého Longina, v němž byl i hřeb z Kristova kříže. S požehnáním Ježíše Krista měli porazit pohanské Maďary. Ota I. měl k dispozici i svůj stálý sbor elitních říšských jezdců, ale jinak jeho saské sbory nestihly dorazit, stejně jako Lotrinčané.
K Augsburgu přijela také tisícovka českých jezdců, po zuby ozbrojených v těžkých kroužkových košilích. Kronikář však později zaznamenal, že „jejich zbroj byla lepší než válečné štěstí“. Sám Boleslav I. Ukrutný s nimi ovšem osobně nebyl, ale svému spojeneckému závazku dostál.
Během 9. srpna se armády šikovaly na opačných březích řeky Lech. K oběma vojskům navíc ten den zřejmě přibyly posily. Zatímco k obléhajícím Maďarům se přidal Lél dorazivší z jihu, Ota I. asi právě vítal české oddíly. Saský král rozmístil své šiky tak, aby byly připraveny překročit příštího dne řeku a udeřit na nepřítele. Nechystal žádnou lest, ale jednoduše přímý útok a doufal, že převaha těžkých zbrojí vyrovná mírnou početní nevýhodu v poměru 2:3. Proti zhruba 12 000 Maďarům stálo asi 8 000 jeho mužů.
Překvapivý úder
Nazítří, 10. srpna, v den svatého Vavřince probíhala ranní mše už v seřazených útvarech, při níž se Ota I. zavázal, že v případě vítězství postaví svatému Vavřinci chrám. V prvním sledu byly připraveny tři bavorské oddíly a vedle nich jako záloha Frankové v čele s vévodou Konrádem. V druhé řadě měly udeřit švábské šiky a za nimi pak královská elitní jízda se samotným králem Otou. Zálohu v poslední řadě tvořili čeští jezdci, kteří tak vlastně měli podle původního plánu zasáhnout do bitvy až nakonec, když už by bylo buď rozhodnuto, nebo by král potřeboval zvrátit poměr sil.
Ne nadarmo se však říká: „Chceš-li pobavit Boha, řekni mu o svých plánech.“ Zatímco se křesťané modlili na ranní mši, dal Bulcsu příkaz maďarským jezdcům, aby rychle a nenápadně překročili řeku kus po proudu. Spoléhal na jejich početní převahu. Ranní mlha přikryla úskočné a pohyblivé Maďary, kteří tak udeřili překvapivě zezadu přímo proti nepřipraveným českým jezdcům. Ti nemohli nápor dvanáctinásobné přesily ustát ve zdraví. Navíc celému vojsku krále Oty chvíli trvalo, než zjistilo, co se vlastně děje. Češi se bránili, jak mohli, ale drtivá většina jich skončila v krvi na bitevním poli ještě předtím, než se přihnaly první posily z řad Švábů. Maďarů bylo tolik, že se útok přelil i na ně.
Nápor železných jezdců
Ani švábských jezdců nebylo mnoho, takže většina z nich zůstala rozsekána vedle svých českých spolubojovníků. Nemáme zprávy o tom, jak dlouho se čeští a švábští bojovníci bránili proti maďarské přesile. Mohly to být desítky minut, ale také třeba hodina. Teprve potom dorazil do bitevní vřavy franský vévoda Konrád a drtivý nápor jeho jezdců poprvé Maďary rozkolísal a jejich zdrcující útok zastavil. Podařilo se mu dokonce snad osvobodit některé české a švábské zajatce, ale při tom sám nalezl v bitvě smrt. To už se však stihl do boje zapojit i sám král Ota se svými elitními jezdci a za ním konečně přijeli také Bavoři z předních řad.
Mohutná síla těžkých jezdců zatlačila Maďary do defenzivy a obrátila je zády k řece Lechu, takže nemohli využít své rychlosti a zmizet ze špatně se vyvíjející bitvy. Ve vzrůstající panice se o to sice mnozí pokusili, ale většina z nich zahynula ve vlnách. Boj se změnil v masakr, z něhož se jen málokterým Maďarům podařilo uniknout. Náčelníci Bulcsu, Lél a Súr padli do zajetí a posléze je nechal Ota I. demonstrativně pověsit.
K ranému státu
Podle legendy zůstalo z celého maďarského vojska naživu jen sedm mužů, kteří byli zbaveni cti a po zbytek života museli jako „zvěstovatelé porážky“ putovat po vlasti a živit se žebrotou. O Lélovi, jenž měl být něco jako princ, vnuk bájného maďarského vůdce Arpáda, se zase vypráví, že před popravou vytáhl naposledy svůj oblíbený roh a zabil jím vítězného krále se slovy: „A teď mi budeš na onom světě sloužit!“ Pro sílu legendy není podstatné, že ho ve skutečnosti Ota I. o 18 let přežil.
Drtivá porážka Maďarů měla znamenat konec hrozby divokých kočovných hord. Tradiční výklad historiků zní, že po bitvě na Lechu se Maďaři poučili, přijali křest, usadili se v Panonii, postupně vytvořili stát a posunuli se tak od kmenové společnosti k feudální. Pravdou je, že Maďaři byli jediným kočovným národem, který něco takového dokázal, na rozdíl třeba od Hunů a Avarů, jejichž říše zmizely v propadlišti dějin. Jenže moderní maďarští badatelé tvrdí, že bitva na Lechu byla spíš jakýmsi symbolem než skutečným zlomem, který by Maďary přinutil k proměně. Prý šlo o dlouhodobě probíhající proces, který události u Augsburgu jen posunuly vpřed. Náčelník Bulcsu byl ostatně až třetím nejdůležitějším maďarským vůdcem, takže nešlo o žádné nenahraditelné ztráty.
Ať tak, či onak, nově vznikající Svatá říše římská pod vládou dynastie Otonů porazila svého obávaného nepřítele, jehož se přestali obávat i jejich čeští spojenci. Ti položili na oltář lešského bojiště nejvyšší oběť, když tam většina z nich padla, a odměnou za svou pomoc mohl Boleslav I. nerušeně budovat přemyslovskou říši v České kotlině.
