Bratrstvo s tajným úkolem: Sedm mýtů a polopravd o templářích
Mystérium templářského řádu daleko přesáhlo původní význam rytířského bratrstva. Přispěl k tomu tragický konec, vyšetřování na mučidlech, obvinění z nečistých praktik proti Kristu, zabavení velkolepých majetků i podivný postoj velmistra.
Rytířský duchovní řád byl založen jako ozbrojená paže katolické církve v boji proti muslimům, ale v historické paměti se z templářů stala skupina tajemných postav střežící nejcennější duchovní poklady křesťanství, provádějící zvláštní rituály a ovlivňující osud světa. Pokud tak některým konspiračním teoretikům sdělíte, že templáři byli roku 1312 papežskou bulou zrušeni a od té doby neexistují, kontrují fantastickou teorií, že šlo ze strany vychytralých rytířů o pouhý trik, jak se přesunout do šedé zóny, kde mohou nerušeně pořádat své duchovní seance, aniž by je přitom zbytečně rušil okolní svět.
Povídačky hledačů tajemna se historikům špatně vyvracejí, protože se zakládají na domýšlení neexistujících záznamů. Historici vycházejí primárně z dochovaných dokladů, ale někomu stačí „podezřelé okolnosti“, aby si vybájil fantastický příběh plovoucí na vodě dohadů. Pojďme se společně podívat na nejznámější konspirace s řádem spojené.
Mýtus zakladatelský: Nejasné počátky řádu
Už samotné založení spolku Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu provázejí „podezřelé okolnosti“ způsobené nedostatkem pramenů. Skupina devíti rytířů okolo prvního velmistra Huga z Payens měla předstoupit před jeruzalémského krále Balduina II. okolo roku 1120. Nechali si od něj potvrdit svůj hlavní úkol – ochranu poutníků do Svaté země.
Král jim přitom určil sídlo na místě bývalého Šalamounova chrámu. Jenže tento příběh pochází až z pozdější kroniky a žádné dokumenty o založení řádu se nedochovaly, což je u církevních řádů neobvyklé. Znění některých dokumentů navíc naznačuje, že tato skupina mohla působit už roku 1114, nebo dokonce 1111, kdy sídlila v části johanitského špitálu.
Ale co tam dělali, když o ochraně poutníků žádný ze starších dokladů nemluví? Vlastně nejsou zmíněni vůbec nikde až do svého oficiálního založení roku 1129 na koncilu v Troyes. Mohli být součástí nějakého většího záměru spolku moudrých či mocných, který se zformoval už během první křížové výpravy v letech 1096–1099? Tehdy prvního ochránce božího hrobu Godefroie z Bouillonu vyzdvihla jakási podivná skupina „tajemných šlechticů“, která pak s Godefroiovým svolením postavila za hradbami Jeruzaléma takzvané Sionské převorství. Vzniklý sionský řád byl velmi podivným hnutím, což samozřejmě vedlo novodobé hledače senzací k myšlence, že templáři na něj navázali.
Mýtus vyvolených: Hledání Archy úmluvy
Jaký úkol měli templáři splnit při své tajuplné misi v Jeruzalémě? V prvních letech nepřijímali žádné nové členy a ochrana poutníků měla být údajně pouhou zástěrkou pro skutečný cíl – nalézt v troskách Šalamounova chrámu skrytou Archu úmluvy, která se zde prý od starozákonních dob ukrývala. Ostatně co jiného by měli dělat, když o jejich bojové činnosti před rokem 1129 není žádný záznam, říkají si hledači záhad a své teorie opřou o fakt, že bitev se v Jeruzalémském království i dalších křižáckých státech přece tehdy uskutečnilo dost.
Víme jen to, že roku 1125 se templářem stal Hugo ze Champagne, bohatý francouzský hrabě a bývalý lenní pán velmistra Huga z Payens. Tento pozoruhodný muž patřil k přátelům opata Bernarda z Clairvaux, který měl velkou zásluhu na oficiálním uznání templářského řádu.
V těch letech už tedy templáři přijímali nové členy a do roku 1129 se jejich počet rozrostl asi na třicet. Je pravda, že do té doby netvořili významnou vojenskou sílu křižáckých států. Soustředili se jen na ochranu poutníků, která nikomu nestála za záznam. Je pravděpodobné i to, že se snažili prohledávat bývalý Šalamounův chrám, když už v něm sídlili. Potvrdily to pozdější archeologické průzkumy. Hledání křesťanských relikvií z biblických dob bylo ve středověku oblíbeným koníčkem a dobytá Svatá země k tomu přímo vybízela. Je možné, že tam něco vzácného našli, ale těžko to byla Archa úmluvy obsahující desky zákona s Desaterem, které Bůh kdysi zjevil Mojžíšovi.
Mýtus christologický: Hledání svatého grálu
Jestliže Archa úmluvy je popsána alespoň v Bibli, o podobě svatého grálu nemá nikdo ani tušení. Dle legend to měla být nádoba, s níž Ježíš Kristus připíjel na své poslední večeři a později po jeho ukřižování do ní měl Josef z Arimatie zachytit pár kapek Kristovy krve. Různé verze legendy se pak liší v tom, zda ho odvezl do Británie, kde ho hledali mytičtí rytíři krále Artuše, či do Francie, kde ho střežili právě templáři. Nebo ho snad také mohli vykopat v Šalamounově chrámu? To zřejmě ne, protože grál je i v mýtech chápán spíše jako něco neuchopitelného, znázorňujícího duchovní podstatu křesťanské moudrosti i mystéria. Fyzická podoba poháru, na první pohled obyčejného, ale obsahujícího netušenou moc, už patří spíše do pohádek. I artušovské legendy naznačují, že její hledání vede mnohdy k záhubě.
A jaké „podezřelé okolnosti“ spojují templáře s grálem? První autor artušovské legendy byl kolem roku 1180 Chrétien de Troyes. Právě v tomto městě se konal koncil, kde byli templáři kdysi oficiálně založeni, disponovali tam silným zázemím a zdá se, že Chrétien měl mezi nimi dost přátel. Nicméně templáře jakožto strážce grálu zmiňuje i další středověký artušovský autor Wolfram von Eschenbach ve svém eposu Parzival.
Je tu však jedna souvislost se zřejmě reálným templářským zvykem. Na Zelený čtvrtek rytíři provozovali takzvaný kult Kristových pašijí, při němž přijímali jako eucharistii pouze Kristovu krev v podobě vína, a nikoliv hostii jakožto tělo Páně. Tento zvyk nemá v katolické církvi obdoby a zřejmě ho bratři odkoukali od prostých jeruzalémských křesťanů, mezi nimiž se držel od raných křesťanských dob. Při tom snad mohli víno (krev) pít z něčeho, co připomínalo svatý grál.
Mýtus satanistický: Uctívání Bafometa
Při velkém procesu, který začal roku 1307, vznesli vyšetřovatelé proti templářům celou řadu obvinění. Francouzský král Filip IV. měl zájem na co největším očernění řádu, takže jeho lidé při monstrprocesu vymýšleli šílené konstrukce, jak rytíře obvinit dokonce přímo z příklonu k islámu. Dva vyslýchaní bratři uvedli, že prý uctívali jakýsi idol vousaté hlavy, který se „podobal Bafometu“ a jeden z nich upřesnil, že se nazýval arabským slovem „jalla“. Ano, pouze dva z více než tisícovky vyslýchaných. Z toho vznikl mýtus, že Bafomet je zkomolenina slova Mahomed (tak se tehdy v Evropě nazýval Mohamed) a „jalla“ je ve skutečnosti arabsky Alláh.
Ještě dalších asi 50 vyslýchaných bratří po nátlaku inkvizitorů připustilo, že templáři nějaké idoly v řádu uctívali. Je otázka, zda se jednalo o zpodobnění křesťanských světců, nebo šlo o úplný výmysl. Konverzi k islámu však můžeme vyloučit už proto, že muslimové zobrazení Proroka zapovídají jako svatokrádež. Hlava takzvaného Bafometa se někdy zachycuje i s rohy, což pak vede k obvinění templářů ze satanismu a uctívání ďábla či jeho služebníků. To je samozřejmě nesmysl, který připomíná pozdější procesy s čarodějnicemi.
Mýtus o svatokrádeži: Plivání na kříž
Vážnější obvinění, které se zřejmě zakládalo na pravdě, spočívalo v tom, že nováčci přijímaní do řádu podstupovali tajný „očistný rituál“, při němž museli zapřít Krista a plivat na kříž. Jednalo se o proceduru, která nebyla výslovně popsána v řádových předpisech, ale pouze ústně předávána mezi nejvyššími představiteli. Vypovídali o ní totiž mnozí templáři dokonce ještě před začátkem procesu, tedy bez mučení.
Při přijímání nováčků proběhla nejdříve oficiální ceremonie a po jejím skončení přišla na řadu tajná část, která novice překvapila. Preceptor mu řekl: „Všechny sliby, které jsi zatím složil, jsou prázdná slova. Teď musíš podat důkaz o svém smýšlení skutky.“ Nato mu preceptor bez vysvětlení přikázal, aby se zřekl Krista a plivl na kříž. Čerstvý řeholník obvykle se zděšením odmítl s tím, že přece slíbil oddanost křesťanství. Ale učitel řekl: „Přísahal jsi, že uposlechneš jakéhokoliv příkazu představených, a nyní si dovoluješ neuposlechnout?“
Následující průběh se pak lišil podle uvážení konkrétních zúčastněných. Většinou však vyvinuli zkušení spolubratři na nováčka nátlak, hrozili mu vězením i bitím, případně i smrtí, přičemž mu mířili mečem na hrdlo. Většina noviců pak podlehla, byť uváděli, že neplivali na kříž, ale na jen směrem k němu. Našli se však i preceptoři, kteří nátlak nepřeháněli a jen si vyzkoušeli pevnost víry kandidáta.
I podle výpovědi velmistra Jakuba de Molay lze soudit, že plivnutí na kříž se v řádu praktikovalo minimálně sto let. Vystavení kandidáta takovému nátlaku mělo mimo jiné odhalit, jak bude reagovat v případném muslimském zajetí. Příliš snadné podřízení či naopak přehnaná drzost ukázaly, že rytíř není dostatečně psychicky odolný, takže se hodí spíše pro službu v evropském zázemí. Právě takové rituály po svém prozrazení výrazně zhoršily pověst templářů a usnadnily jejich zavržení v očích veřejnosti, což se hodilo zejména francouzskému králi. A samotný fakt, že si templáři dovolili tak dlouho provozovat podobnou věc bez vědomí papeže, ukazuje, jak pevné postavení v rámci katolické církve zaujímali, a mnozí je právem označovali za pyšné.
Mýtus o úniku: Ztracený poklad řádu
Pátek třináctého je považován za nešťastný den podle roku 1307, kdy začala dlouho chystaná akce zatýkání templářů a zajišťování jejich majetku. Filip IV. dopředu oznámil záměr velitelům stráží po celé Francii, ale měli ho chovat v tajnosti, aby mohli provést koordinovaný a nečekaný zátah v jediný den – pátek 13. října 1307. Král chtěl zřejmě zamezit tomu, aby templáři převezli své bohatství, které měli na svých komendách skrývat. Jenže byl zklamán, protože množství zajištěného zlata a jiných cenností obsahovalo jen zlomek pohádkových pokladů, o nichž se mluvilo.
A tady nastávají další „podezřelé okolnosti“. Kam se poděl bájný poklad templářů? Je zřejmé, že akci se úplně utajit nepodařilo, protože velmistr de Molay se vše dozvěděl a stihl zničit velkou část písemných dokumentů týkajících se činnosti řádu včetně řeholních a účetních knih. I to samozřejmě přispívá ke spekulacím. Byly v nich popsány tajemné počátky řádu, či údaje o Arše úmluvy a svatém grálu? Vysvětlovaly se v nich tajemné rituály a podezřelé nečisté praktiky rytířů?
Legenda vypráví o tom, jak byl poklad tajně přepraven z pařížského templu po řece až na hlavní templářskou námořní základnu v La Rochelle, odkud právě na podzim roku 1307 odplula celá templářská flotila neznámo kam. Uchýlili se francouzští rytíři do Portugalska, kde řád nebyl zrušen, ale pouze přejmenován, nebo třeba do Skotska?
Oblíbená verze legendy vypráví o tom, že lodě přistály na bezpečném území na západním pobřeží Skotska, kde tehdy vlastně nelegálně proti vůli Angličanů vládl Robert Bruce. Templáři mu pak prý pomohli zvítězit v bitvě u Bannockburnu roku 1314, díky čemuž si mohl legálně nasadit skotskou korunu. Král jim za to poskytl útočiště. Ostatně i Dan Brown ve svém populárním románu Šifra mistra Leonarda „odkrývá“, že svatý grál se skrývá v Rosslynské kapli nedaleko Edinburghu.
Mýtus nesmrtelnosti: Templarismus po zrušení řádu
Papež Klement V. zrušil řád templářů bulou Vox in excelso roku 1312, přestože věděl, že se kromě zmíněných iniciačních obřadů a trochy homosexuality (viz Požádej bratra svého) ničím vážným neprovinili. Po tomto datu přestal řád oficiálně existovat. Poslední kapitolu templářských dějin napsal roku 1314 poslední velmistr Jakub de Molay, který odvolal své předchozí přiznání hříchů a chtěl hájit úplnou čistotu řádu. Papež jej nechal na králův nátlak upálit na jednom ostrůvku na Seině. Jelikož papež i král ještě téhož roku zemřeli, zrodila se později legenda o tom, že velmistr před smrtí pozval své soudce na Boží soud. Navíc měl proklít rod Kapetovců, což se naplnilo, když během dalších 14 let zemřeli všichni tři synové Filipa IV., aniž by měli mužské potomky. To vedlo nejen k vymření Kapetovců, ale posléze i k vypuknutí stoleté války s Anglií.
Jakékoliv odkazy na Řád chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu po roce 1314 už však nejsou dějinami templářů, ale templarismu. Údajně se měli podílet na objevení Ameriky a sám Kolumbus měl být templářem, což podporuje i užití bílé vlajky s červeným křížem. Navíc se příslušníci rytířských řádů z Pyrenejského poloostrova opravdu na zámořských objevech podíleli. Ale to už nemá s opravdovými templáři nic společného, stejně jako jejich údajné působení v ilegalitě jakožto tajné společnosti, která se v 18. století transformovala do svobodného zednářství.
Požádej bratra svého
Při procesu byli templáři obviňováni z homosexuálních styků. V čistě mužském řádu, kde bratři měli výslovně zakázán styk se ženami, k takovým věcem občas docházelo. Otázkou je, jak často. Při výslechu se k trvalejším tělesným vztahům s bratry přiznalo pouze šest templářů. Nicméně mnozí vypověděli, že při iniciačním rituálu došlo po plivání na kříž ještě k tomu, že preceptor je políbil na ústa, což bylo běžné ve všech řádech.
Jenže u templářů se navíc vyžadovalo, aby nováček políbil preceptora na pupek a na hýždě, obvykle přes tuniku. Někteří však vyžadovali polibek na holé hýždě a našli se i případy polibku „in virga virili“ (na mužský úd). Navíc preceptor dle tradic obvykle vyzýval bratra, aby se nejen zřekl vztahů se ženami, ale když už to nemůže vydržet, ať se raději spojí se svými bratry a neodmítá je, když ho požádají o sexuální služby. Do jisté míry se tím parodoval původní předpis, podle nějž měl templář dát vše své řádu a bratřím.
