Dlouhé hlavně na bojišti: Duel amerického 8-inch Gun M1 a německého 17-cm Kanone 18

Než došlo k rozšíření bombardovacích letadel, představovalo těžké dělostřelectvo v podstatě jediný nástroj pro napadání cílů v hloubce území protivníka. Svůj význam si však uchovalo i poté: na rozdíl od letounů totiž nepodléhalo rozmarům počasí a poskytovalo mnohem kratší reakční čas. Armády tedy stále věnovaly velkou pozornost těžkým kanonům a houfnicím (a případně i moždířům, jak se v některých evropských zemích označovaly houfnice největších kalibrů), od nichž očekávaly zvláště ničení nepřátelských opevnění, umlčování soupeřova dělostřelectva či poskytování palebné podpory na dlouhé vzdálenosti.

Doporučení odborné komise

Americká armáda vstoupila do první světové války bez těžkého dělostřelectva, ale již záhy zavedla do služby několik kvalitních vzorů zahraničního původu. Od Francouzů získala kanony ráže 155 mm typu GPF (takzvaná koncepce Filloux) a houfnice kalibru 155 mm firmy Schneider. Stejná společnost vyvinula dle amerických požadavků houfnici ráže 240 mm, zatímco Britové dodali své vynikající 8palcové (203 mm) houfnice. Některé z těchto zbraní posléze začal vyrábět i americký průmysl, jenž tím získával cenné zkušenosti. 

Ještě v roce 1918 byl vytvořen poradní orgán, jehož nejstarším členem se stal generál William Westervelt podle kterého se orgánu často říkalo Westervelt Board, neboli Westerveltova komise. Dostal úkol zhodnotit stav dělostřelectva US Army a navrhnout další vývojové kroky. Skupina odborníků následně dospěla k závěru, že bude třeba vyvinout náhrady, respektive nové podoby výše uvedené čtveřice  zbraní, tedy kanonu ráže 155 mm a houfnic ráží 155, 203 a 240 mm. V jejich případě se mělo vycházet z francouzských a britských vzorů, komise ovšem doporučila i vývoj jednoho zcela nového typu, a sice kanonu ráže 203 mm. 

V návrzích se akcentovala pohyblivost a unifikace, protože všech pět zbraní se mělo přesouvat po silnicích za pomoci motorových tahačů a 155mm kanon a 203mm houfnice měly užívat shodnou lafetu. Obdobné doporučení platilo také pro 203mm kanon a 240mm houfnici. Armáda návrhy Westerveltovy komise přijala a objednala programy pěti těžkých zbraní, ačkoli jim přisuzovala různý význam, a tempo prací ovlivňovaly také škrty v rozpočtu. 

Pro roli 203mm kanonu s žádaným dostřelem přes 32 km se nejdříve zvažovala úprava již existujícího pobřežního děla, avšak jeho parametry nevyhovovaly a celý projekt dostal poměrně nízkou prioritu. Další vývoj se tak opětovně rozběhl až v roce 1940 pod vlivem informací o německých zbraních. V roce 1942 začaly zkoušky kanonu s pracovním jménem 8-inch Gun T2, ovšem od začátku se objevovaly problémy s životností a přesností.

Obliba navzdory nepřesnosti

Kanon sice nabízel impozantní dostřel, požadovaný závěry Westerveltovy komise, jenže toho se zákonitě podařilo dosáhnout zejména díky enormně vysoké úsťové rychlosti granátů. Právě to mělo za následek rychlé opotřebení vývrtu hlavně a kromě toho platilo, že u takových granátů se i nepatrné výrobní odchylky mohly projevit velkým rozptylem dopadů v okolí cíle. Následovaly tedy zkoušky několika variant s odlišným provedením vývrtu, avšak  žádná nenabídla výrazné zlepšení, a proto se konstruktéři vrátili k původní variantě T2, která v lednu 1944 vstoupila do služby v US Army pod označením 8-inch Gun M1. Je však nutné dodat, že také ostatní čtyři zbraně, které vznikly dle doporučení Westerveltovy komise, dostaly jméno M1, a je tedy vhodné vždy uvádět kompletní označení, aby nedošlo k nedorozumění. 

Jednalo se o konvenčně pojatý kanon s hlavní o délce asi 50násobků ráže a hydropneumatickým tlumením zpětného rázu. Zbraň pálila z lafety shodné s tou u 240mm houfnice M1. Konstruktéři kanon řešili jako mobilní, nedal se ovšem přesouvat v palebné konfiguraci, jelikož lafeta  postrádala kola. Dopravu proto zajišťovaly dva šestikolové přívěsy, jeden s hlavní a druhý s lafetou. Tyto dva díly se na místě sestavily za pomoci jeřábu, což trvalo asi dvě hodiny, jenže se často musely provádět i terénní úpravy, které zabraly další čas. 

Navzdory tomu a navzdory zmíněným potížím s přesností se 203mm kanon M1 u amerických dělostřelců těšil oblibě, protože nabízel nejdelší dostřel ze všech děl US Army a dokázal „přestřílet“ i většinu německých zbraní. Z kanonů M1 vznikaly samostatné prapory po šesti dělech, které byly nasazeny nejprve v Itálii a posléze ve Francii. Velmi se osvědčily mimo jiné při bojích o Saint-Malo a během prolamování Siegfriedovy linie. Kanony M1 užívala i Velká  Británie, jež dostala 17 kusů, ovšem stejně jako ty ve službách US Army byly nedlouho po válce vyřazeny.

Kanon na lafetě od moždíře

Také německá armáda pečlivě studovala zkušenosti z Velké války, jenže vývoj nových dělostřeleckých zbraní jí zakazovala versailleská mírová úmluva. To ale nedokázalo generály, průmyslníky a inženýry zastavit, neboť projekty nových kanonů, houfnic a moždířů probíhaly v utajení, popřípadě za hranicemi v neutrálních zemích.

Po zahájení otevřeného zbrojení pod taktovkou nacistického režimu se tempo prací zrychlilo, ačkoliv priorita nejdříve náležela spíše lehkým zbraním pro přímou podporu tanků a pěchoty. Následně se však objevil oprávněný předpoklad, že Wehrmacht bude muset ničit i nepřátelské pevnosti, což pro světoznámou společnost Krupp znamenalo kontrakty na zbraně, jež byly zpočátku považovány spíše za okrajové. Patřil mezi ně také velmi zajímavý komplex, který zahrnoval dvě těžké zbraně na identické lafetě, a to moždíř kalibru 210,9 mm a kanon ráže 172,5 mm. 

Pro zmíněné dobývání pevností tedy vojáci nejprve objednali moždíř s dostřelem téměř 18 km, pro který vznikly i speciální granáty, zejména k destrukci železobetonových objektů. Do služby se dostal v roce 1939 pod formálním označením 21-cm Mörser 18. Stejně jako řada jiných zbraní nesl název,  který měl u zahraničních inspektorů vyvolat dojem, že jde o vzor vytvořený ještě v roce 1918, přestože v roce 1939 již na tom jen pramálo záleželo. 

Při testech moždíře ale Krupp demonstroval také nový kanon, jenž na vojáky zapůsobil nejen dlouhým, bezmála 30km dostřelem, ale také destrukčními účinky granátů, které kupodivu nebyly o mnoho slabší než ty vystřelené z moždíře. Následovala tedy objednávka kanonů a jejich zařazení do služby, které proběhlo v roce 1941, nicméně opět pod „tradičním“ názvem 17-cm Kanone 18 in Mörserlafette, což odkazovalo k umístění na lafetě od moždíře. Běžně se však používá i zkrácená podoba názvu 17-cm K 18.

Koncepce dvojitého zákluzu

Kruppovy kanony se brzy uplatnily na východní frontě a v severní Africe, kde rychle prokázaly své kvality, neboť takřka žádné spojenecké dělo tehdy nenabízelo srovnatelný dostřel. Vzhledem k vývoji situace na bojišti tak zřejmě příliš nepřekvapuje, že se v roce 1942 zastavila produkce moždířů a vyráběly se už jen 172,5mm kanony. Armáda požadovala počty tak vysoké, že společnost Krupp nestačila plnit objednávky, takže část zátěže převzal podnik Hanomag.

Přesto vojáci nikdy nezískávali kanony tempem, které by je uspokojilo, dílem kvůli složité konstrukci celé zbraně. Komplikovaný design představoval pomyslnou daň za dlouhý dostřel a vynikající přesnost. Ačkoliv moždíř i kanon působily na první pohled zcela konvenčně, ve skutečnosti se v nich uplatňoval jeden revoluční prvek, a to takzvaný dvojitý zákluz. Zpětný ráz totiž tlumily dva hydropneumatické systémy, jeden propojený se zákluzem samotné hlavně a druhý pracující během zákluzu horní části lafety. 

Složité, ale velmi efektivní řešení zajišťovalo, že se zbraň při výstřelu pohybovala jen minimálně, což se pozitivně projevovalo v přesnosti. Jednalo se o vůbec první velkosériově produkované zbraně s aplikací tohoto konstrukčního prvku. Lafeta navíc dostala zvedací točnu pro snadnou změnu odměru. 

Na kratší vzdálenosti se moždíř i kanon daly přesouvat v bojovém režimu, avšak při transportu na větší dálku se demontovaly na dva celky, hlaveň a lafetu. Kromě dvou standardních typů tříštivo-trhavých granátů byly pro kanon dodávány též protipancéřové střely, které na vzdálenost 1 000 m dokázaly prorazit až 255 mm oceli. Jednalo se proto o výborný nástroj zejména proti sovětským těžkým tankům, ale v praxi se používaly relativně vzácně. Celkově představoval 17-cm Kanone 18 vysoce podařenou zbraň, což dokládá fakt, že ukořistěné kusy užívaly i armády spojeneckých zemí, jelikož měly pouze málo vlastních typů s tak dlouhým dostřelem.

---

Čtěte také:

Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18 (1)

Gigantická střetnutí mezi Wehrmachtem a Rudou armádou přinášela také masivní nasazení těžkého dělostřelectva. Obě velmoci tehdy nejvíce sázely na tažené houfnice kalibru přibližně 15 cm. Vítězila...