Fosilie z amerického Wisconsinu naznačuje, že předkové mnohonožek získali své typické nohy ještě dávno před opuštěním moří

Mnohonožky a stonožky dnes patří mezi typické suchozemské živočichy. Jejich dlouhá článkovitá těla a desítky nohou jsou dobře známé, přesto paleontologové dlouho netušili, kdy a jak se tato charakteristická stavba těla vyvinula. Nový objev z amerického Wisconsinu nyní naznačuje, že předkové těchto členovců mohli získat své typické nevětvené nohy ještě dávno předtím, než opustili moře.

Studie publikovaná v časopise Proceedings of the Royal Society B popisuje nový druh pravěkého členovce jménem Waukartus muscularis, který žil asi před 437 miliony let v siluru. Fosilie ukazují tvora nápadně připomínajícího dnešní mnohonožky, stále však šlo o mořského živočicha.

Poklady z Brandon Bridge

Fosilie byly objeveny ve formaci Brandon Bridge poblíž města Waukesha ve Wisconsinu. Tato mimořádně zachovalá lokalita uchovala i měkké tkáně organismů z mělkého moře raného siluru. Paleontologové zde nalezli 35 exemplářů nového druhu. Některé byly zachovány natolik dobře, že bylo možné rozeznat končetiny, svalovou tkáň i části vnitřní opory těla tvořené kutikulou.

Waukartus muscularis měl hlavu a dlouhé článkovité tělo s mnoha páry nohou podobně jako dnešní mnohonožky. Tělo tvořilo nejméně jedenáct segmentů a neslo několik hlavových přívěsků, které mohly sloužit k vnímání okolí nebo získávání potravy. Zakřivené fosilie zároveň naznačují, že tělo bylo poměrně pružné.

Nový dílek evoluční skládačky

Fylogenetická analýza ukázala, že waukartus stojí těsně mimo korunovou skupinu mnohonožek a stonožek. Jde tedy o velmi blízkého příbuzného jejich společného předka. Důležité také je, že představuje starší vývojovou větev než eutykarcinoidi, dávní vodní či obojživelní členovci považovaní za rané příbuzné mnohonožek. Nový objev tak pomáhá zaplnit mezeru ve fosilním záznamu.

Největší překvapení se ale týká končetin. Vodní členovci mívají často větvené nohy, takzvané biramní končetiny. Waukartus však měl jednoduché nevětvené nohy označované jako uniramní. Právě tento typ končetin byl dosud považován za adaptaci na život na souši. 

Jenže Waukartus stále žil v moři. Ztráta druhé větve nohy tedy nastala ještě před kolonizací pevniny a původně zřejmě nesouvisela se suchozemským způsobem života.

Biologové pro podobné situace používají pojem exaptace – znak vznikne za jedněch podmínek, ale později získá jinou funkci. Podobně jako ptačí pera mohla i jednoduchá nevětvená chodidla vzniknout u mořských členovců z jiných důvodů a teprve později se ukázat jako ideální pro pohyb po souši.

Objev Waukartus muscularis tak mění pohled na jeden z klíčových kroků evoluce členovců. Naznačuje totiž, že některé znaky spojované dnes se suchozemským životem vznikly už dávno v mořském prostředí.