Geny, nebo životní styl? Nová studie mění pohled na to, co rozhoduje o délce života
Zatímco desítky let jsme věřili, že o délce lidského života rozhoduje hlavně životní styl, nová studie naznačuje, že genetická výbava může hrát mnohem větší roli, než se dosud předpokládalo.
To, jak dlouho budeme žít, bylo dlouhá léta spojováno hlavně se životním stylem – s tím, co jíme, jak se hýbeme nebo zda kouříme. Geny sice v délce dožití hrají svou roli, ale podle převládajícího názoru jde spíše o roli vedlejší. Nová studie nyní naznačuje, že genetická výbava může mít na lidskou dlouhověkost mnohem větší vliv, než se dosud předpokládalo.
Dvojčata ze severu
Ještě v 90. letech se vědci na základě slavného výzkumu dánských dvojčat shodovali, že dědičnost ovlivňuje délku života jen „mírně“. Vědci tehdy analyzovali mimořádně kvalitní soubor téměř tří tisíc párů stejnopohlavních dvojčat narozených v letech 1870–1900, u nichž byla známá genetická příbuznost a u nichž bylo u naprosté většiny jedinců možné přesně určit věk úmrtí. Díky tomu mohli vědci přesně porovnat, jak se v délce života uplatňují geny a různé typy prostředí. Pomocí statistických modelů rozdělili vlivy na genetické, sdílené rodinné a individuální, přičemž zjistili, že geny vysvětlují jen asi čtvrtinu rozdílů v délce dožití (26 % u mužů a 23 % u žen).
Kromě toho se také ukázalo, že nejde jen o jednoduchý „součet dobrých genů“, ale o jejich vzájemné interakce. Zatímco rodinné zázemí nemělo měřitelný vliv, klíčovou roli podle vědců hrály nesdílené faktory, jako jsou nemoci, úrazy, životní styl a náhoda.
Právě tento závěr – že dlouhověkost je dědičná jen mírně a výrazně závislá na individuálním životním průběhu – udělal ze studie dánských dvojčat jeden z pilířů moderního výzkumu stárnutí a na desítky let zafixoval hodnotu 25 % jako tu, která vyjadřuje podíl genů na délce dožití. Nový výzkum publikovaný v časopise Science však tuto hodnotu více než zdvojnásobuje.
Jiný pohled, jiné výsledky
Autoři nové studie k problému přistoupili netradičně. Místo toho, aby analyzovali úmrtí jako jeden celek, rozdělili je na dva typy. Takzvaná vnitřní (intrinsická) úmrtnost souvisí s biologickým stárnutím organismu a genetickými procesy. Vnější (extrinsická) úmrtnost je naopak důsledkem faktorů zvenčí – nehod, infekcí, válek nebo špatných hygienických podmínek.
Podle hlavního autora studie Uriho Alona z Weizmannova institutu v Izraeli právě tento rozdíl zásadně ovlivnil starší odhady. První studie dvojčat totiž pracovaly s generacemi narozenými v době, kdy byla vnější úmrtnost velmi vysoká. To automaticky „rozředilo“ vliv genetiky a posílilo roli prostředí.
Když zmizí nehody
Aby vědci tento efekt oddělili, vytvořili počítačové simulace lidské úmrtnosti založené na datech z předchozích studií. Když v modelu postupně eliminovali vnější příčiny smrti a ponechali jen ty spojené se stárnutím, dědičnost délky života se více než zdvojnásobila.
Výsledky si tým ověřil i na reálných datech dvojčat narozených mezi lety 1900 a 1935 – tedy v období rychlého rozvoje medicíny, kdy postupně klesala předčasná úmrtí. Ukázalo se, že s každou další generací, která čelila menšímu riziku vnějších příčin smrti, rostl i odhad genetického vlivu na délku života. Z toho vyplývá, že tzv. vnitřní délka života – tedy kolik bychom se dožili, pokud bychom nezemřeli na vnější příčiny – je zhruba z 55 procent dědičná.
Dvě čísla, žádný rozpor
Ne všichni odborníci jsou z nového čísla nadšení. Epidemiolog Kaare Christensen z Dánského centra pro výzkum dvojčat upozorňuje, že jde spíš o teoretický model než o popis reálného světa. Lidé totiž neumírají jen z „vnitřních“ nebo „vnějších“ příčin, ale téměř vždy v důsledku kombinace obojího. Podle Christensen si tak hodnoty 25 a 55 procent v podstatě neprotiřečí – jednoduše měří něco jiného.
Naopak podle Uri Alona jsou v dnešním světě nehody a infekce mnohem méně časté než před sto lety, a vyšší číslo je tak relevantnější pro současné generace. Přesto i on připouští, že v praxi je hranice mezi genetickými a environmentálními vlivy často neostrá.
Životní styl pořád hraje roli
Nová studie každopádně znovu zdůrazňuje význam genetiky v boji proti stárnutí. Podle odborníků na dlouhověkost může lepší pochopení genetických mechanismů vysvětlit, proč se někteří lidé dožívají stovky let v relativně dobrém zdraví. Cílem výzkumu je tyto genetické faktory napodobit pomocí léků nebo terapií a zpřístupnit je i lidem, kteří takové štěstí neměli.
Zároveň ale platí, že geny nejsou osud. I kdyby životní styl ovlivňoval „jen“ 45 procent délky života, stále to může znamenat rozdíl deseti a více let. Pravidelný pohyb, kvalitní spánek a vyvážená strava tak zůstávají nejspolehlivější cestou k delšímu a zdravějšímu životu – bez ohledu na to, jaké karty nám rozdaly geny.
