Než přišel Baťa: Chrudimský podnikatel Friedrich Leopold Popper vybudoval největší obuvnickou továrnu Rakouska-Uherska

Výroba obuvi v českých zemích sahá hluboko do minulosti. Zásadním vývojem ale prošla hlavně koncem 19. století, kdy začaly vznikat první mechanizované dílny a továrny. Klíčovými oblastmi se staly východní Čechy, Třebíčsko a později Zlín, kde roku 1894 založili svou obuvnickou živnost sourozenci Anna, Antonín a Tomáš Baťovi.

Dominance Baťových závodů ale přišla až po první světové válce. Do té doby patřily k největším výrobcům obuvi třebíčský podnik Carla Budischowského, založený už roku 1860, a chrudimská firma Friedricha Leopolda Poppera, která se zaměřovala především na produkci luxusní obuvi.

I to je jednou z příčin, proč je dnes Popperovo jméno téměř neznámé, přestože to byl právě on, kdo v Rakousko-Uhersku jako první zavedl strojovou výrobu bot. Na rozdíl od Bati cílil zejména na movitější zákazníky, takže si jeho výrobky nemohl dovolit každý.

Cesta do Chrudimi

Popper se narodil 18. září 1866 v Řečkovicích, které jsou dnes částí Brna, v židovské podnikatelské rodině. Jeho otec Julius byl majitelem textilní továrny a zároveň honorárním rakouským konzulem v Argentině. Friedrich vystudoval obchodní akademii a začal pracovat ve vídeňské filiálce firmy H. D. Pollak, zabývající se rukodělnou výrobou obuvi.

Roku 1887 se spolu s otcem zúčastnil reprezentativní rakouské výpravy do Argentiny, kde s úspěchem prezentoval obuvnické výrobky. Uzavřel první obchodní smlouvy a zisků z nich později využil k vlastnímu podnikání. Po návratu do vlasti konvertoval roku 1888 ke katolické víře. Jedním z motivů byl sňatek s Berthou von Pelikan, dcerou rakouského místodržitelského rady Friedricha von Pelikana. V manželství se jim narodily čtyři děti – dcera Alžběta a synové Bedřich, Jan a Alfréd.

Roku 1889 se Friedrich Leopold Popper stal společníkem Moritze Becka, obuvnického faktora v Chrudimi, se kterým založil firmu Beck & Popper. Specializovala se na produkci ručně šité obuvi a kombinovala centrální manufakturu s domáckou výrobou. Popperovi tento způsob příliš nevyhovoval. Plánoval postupné nahrazení rukodělné práce moderními stroji, s čímž ale u konzervativního Becka narazil. Společníka proto roku 1893 vyplatil a stal se jediným vlastníkem podniku. Firmu přejmenoval na F. L. Popper a pro své výrobky začal používat značku F. L. P.

V celém Rakousko-Uhersku tehdy ještě neexistovala žádná továrna na strojově vyráběnou obuv. Trh ovládaly drobné rukodělné manufaktury, k nimž zpočátku patřila i Popperova společnost. Její odbyt nebyl nijak velký, protože většina lidí si ještě nechávala šít boty na míru.

Americká inspirace

Zlom nastal roku 1895, kdy chrudimská obuv slavila úspěch na výstavě v Londýně. Popperovi se tím otevřela cesta na zahraniční trhy a zboží začal vyvážet do Německa, Dánska, Anglie, Francie, Rumunska, Egypta i Jižní Ameriky. Svého úředníka a pozdějšího dlouholetého blízkého spolupracovníka Josefa Zabu poslal ještě tentýž rok do Spojených států, kde si měl prohlédnout strojní výrobu obuvi. Na základě jeho poznatků se pak Popper pustil do přestavby podniku.

Vybudoval novou tovární budovu s vlastní energetickou centrálou, provozy vybavil parním vytápěním, elektrickým osvětlením, a především americkými obuvnickými stroji. Chrudimský podnik se tak stal prvním svého druhu v habsburské monarchii, který přešel na úplnou strojní výrobu. Na přelomu 19. a 20. století měl už 350 zaměstnanců a produkoval tisíc párů obuvi denně.

V období před první světovou válkou došlo v podniku k velkému rozvoji. Největším odbytištěm byla nejprve Vídeň, společnost ale postupně pronikala i na domácí trh. V Praze si otevřela vlastní obchod a zákazníky lákala především na špičkové zpracování a luxusní vzhled svého zboží.

Sám Popper byl činný i v dalších oblastech. Díky němu se například roku 1890 začal v Chrudimi hrát tenis, který se podnikatel naučil od Angličanů během svého pobytu v Argentině. Mimo to přispíval na charitu a pečoval také o bydlení svých zaměstnanců, pro něž vybudoval několik dělnických domů.

Jako rekreační sídlo si nechal v letech 1903 až 1904 postavit honosnou vilu v Podhůře u Chrudimi, většinu peněz ale investoval přímo do podniku a okolních pozemků. Na nich roku 1906 začal s rozsáhlou přístavbou nových výrobních objektů podle projektu vídeňského architekta Leopolda Simonyho.

Podrážky ze dřeva

V letech 1912 a 1913 pracovalo pro Popperovu firmu už přes tisíc zaměstnanců a výroba se zvýšila na 2 400 párů obuvi denně. Z konkurentů byl tou dobou větší pouze třebíčský podnik Budischowsky und Söhne s 1 100 pracovníky. Zlínský Tomáš Baťa zaměstnával roku 1914 kolem 300 lidí, což ho v rámci Rakousko-Uherska řadilo na osmé místo.

Po vypuknutí první světové války přešla většina podniků na válečnou výrobu. To se týkalo i obuvnictví, protože o boty pro armádu byl obrovský zájem. Toho využil právě Baťa, kterému se podařilo získat řadu válečných zakázek. Činil se ovšem i Popper, přestože dovoz surových kůží a usní rapidně poklesl. Ještě roku 1914 získal jeho podnik zakázku na 80 tisíc párů vojenských bot a po celou dobu války vyráběl pět set až tisíc párů denně.

Produkce pro válečné účely měla jednoznačnou prioritu, v sortimentu ale nadále zůstávala i obuv pro civilní obyvatelstvo. K její výrobě ovšem chyběl materiál, bylo tedy nutné hledat náhražky. Boty měly například dřevěné podrážky, na které se přibíjela malá kolečka z odpadů usní, aby při chůzi neklouzaly.

Levné boty nechceme

Po vzniku Československa v roce 1918 musela firma překonat řadu hospodářských překážek vyplývajících z rozpadu trhů bývalé monarchie a nedostatku surovin. Podnik vyráběl hlavně na export, nyní se ale musel více zaměřit na domácí trh.

Do jeho vedení se roku 1919 zapojil jako společník nejstarší Popperův syn Bedřich. Firma se ve dvacátých letech stále řadila mezi největší továrny na obuv v republice. Její denní výroba dosahovala 2 400 párů, čímž předstihla konkurenční podniky v Třebíči, Jihlavě i Holicích. Baťovy závody ve Zlíně ale tou dobou už vyráběly 4 000 párů obuvi denně.

Roku 1922 se navíc Tomáš Baťa rozhodl rapidně snížit ceny, což podpořil velkou reklamou. Mohl si to dovolit, protože svou produkci nabízel ve vlastní síti prodejen. Popper podobnou sítí nedisponoval a náhlým snížením cen by ohrozil své odběratele. Odbyt jeho firmy proto na čas poklesl.

Podnikatel se snažil vyrobit alespoň jakostní obuv, která by té Baťově dokázala cenově konkurovat. Na trh brzy uvedl boty o polovinu levnější, než byly ty předchozí. Reakce kupujících ho ale překvapila. Zákazníci o novou obuv nejevili zájem, protože se obávali, že nízká cena je na úkor kvality. Popperovi tedy nezbylo nic jiného než se vrátit k původní výrobě.

Polický-Popper

Roku 1924 se firma dostala z krize. Podařilo se jí obnovit hospodářské kontakty i vývoz do zahraničí, takže na řadu mohlo přijít další rozšiřování závodu. O rok později byla do provozu uvedena nová pětipatrová výrobní budova, postavená podle plánů německého architekta Heinze Groha. Vybavena byla nejmodernější technikou. Fungoval zde telefon, téměř každý stroj měl vlastní elektromotor, v objektu vznikla vlastní chemická laboratoř a pamatovalo se i na zaměstnance. Každé patro odvětrávaly elektrické ventilátory, prach ze strojů odvádělo centrální odsávání, hned vedle kotelny byly sprchy a dělníci mohli využít také prostornou šatnu či jídelnu.

Tímto rozšířením se produkce firmy zvýšila na 3 000 párů bot denně a vše vypadalo slibně. Roku 1927 ale Popperovu rodinu zasáhla tragická událost – podnikatelův nejmladší syn Alfréd spáchal sebevraždu. Koncem dvacátých let se navíc začaly objevovat první náznaky hospodářské krize, která se naplno projevila roku 1930. Obrat společnosti tehdy za pouhé dva roky klesl o celých 17 procent a podnik musel propustit přes 300 dělníků.

Roku 1932 se Popper pokusil čelit dominanci Tomáše Bati tím, že se spojil s Františkem Polickým, který vlastnil továrnu na kůže a řemeny v Jaroměři. Vznikla nová firma Polický–Popper s centrálou v Praze. Oba podnikatelé si od tohoto sloučení slibovali lepší organizaci obchodu, zlevnění výroby a zvýšení odbytu. Každý vložil do nové akciové společnosti veškerý svůj firemní majetek, včetně zásob surovin a zboží. Podnik měl základní kapitál 20 milionů korun, rozdělený na 20 tisíc akcií. Majoritním vlastníkem se stal Polický se 64 procenty akcií, rodině Friedricha Leopolda Poppera náleželo zbylých 36 procent.

Nucený prodej

Ve třicátých letech začala firma po Baťově vzoru rozšiřovat vlastní síť tuzemských prodejen, které měly doplňovat 23 obchodních zástupců v cizině. Hned roku 1932 jich otevřela 36 a za další tři roky už jich měla 77. Většinou se nacházely ve velkých městech či lázeňských centrech. Reprezentativní prodejna vznikla v Praze na Národní třídě, ta architektonicky nejzajímavější pak v Brně.

Celý koncern zaměstnával přes dva tisíce osob. V továrně na usně v Jaroměři pracovalo zhruba 500 dělníků, v chrudimské výrobně obuvi 1 200 a zbytek připadal na prodejny. Rozvíjející se podnikání výrazně ovlivnily události konce třicátých let. První problémy nastaly roku 1938, kdy v důsledku odstoupení československého pohraničí Němcům přišla firma o 20 prodejen. Stupňoval se také tlak na podnikatele židovského původu, který vygradoval počátkem roku 1940.

Přestože se Popper k židovskému náboženství nehlásil a už roku 1888 konvertoval ke katolické víře, byl jeho podíl ve firmě označen za židovský majetek a určen k arizaci, tedy nucenému prodeji osobám nežidovského původu.

Na Popperovu rodinu byl vyvíjen nátlak, aby svůj balík akcií prodala německé společnosti Rieker & Co. Ta za ně zaplatila 28 milionů protektorátních korun, tedy asi 280 tisíc říšských marek. Zároveň byl ve firmě ukončen pracovní poměr všech členů rodiny.

Podnikatelovi synové spadali podle rasové kvalifikace do kategorie míšenců, nečelili tak žádnému pronásledování. Ani Friedrich Leopold Popper nebyl vystaven další perzekuci, přesto ho ztráta podniku citelně zasáhla. Zemřel 27. listopadu 1941 v Chrudimi ve věku 75 let. Podnik Polický–Popper změnil téhož roku název na Polický–Rieker.

Od bot k punčochám

V srpnu 1945 byla do závodu zavedena národní správa a za další dva měsíce byl znárodněn. Od roku 1946 se firma specializovala na sportovní obuv, o dva roky později vyráběnou pod značkou Botana. Brzy poté byla ale produkce v Chrudimi zrušena a převedena do Skutče.

Továrna se roku 1950 stala sídlem národního podniku Eva, který se věnoval výrobě punčoch. Od padesátých do osmdesátých let byl součástí Elite Varnsdorf a po Transportě Chrudim se stal největším zaměstnavatelem ve městě. Specializoval se na výrobu umělohedvábných punčoch a následně přešel na silonky, se kterými slavil velký úspěch i v zahraničí. Od roku 1968 začal používat vlastní značku Evona.

Po roce 1989 se majitelé podniku několikrát změnili, výroba punčoch a textilního zboží ale v areálu zůstala dodnes. V roce 2024 zaměstnávala firma 128 lidí a hospodařila se ziskem 12,7 milionu korun. Původní továrna přišla roku 2014 o kotelnu s mohutným komínem, v následujícím roce pak byla zbořena i její západní část, takzvaná úpravna.