Proradný Jan Městecký z Opočna měnil spojence podle potřeby: Raboval, upaloval husity a nakonec přišel téměř o vše

Poslední člen rodu pánů z Opočna se narodil pravděpodobně někdy mezi léty 1390–1395 jako syn Štěpána z Opočna a Kačny z Bergova. Štěpán ale již roku 1397 tragicky zahynul a poručníkem nezletilého Jana se tak stali jeho strýcové Jan a Jaroslav.

Již v mládí se projevila neklidná povaha opočenského feudála, v níž se snoubila dravá ctižádost se značnou mírou bezohlednosti, jež mu bránila smířit se s postavením nepříliš významného a chudého šlechtice (v té době vlastnil zřejmě pouze městečko Heřmanův Městec a hrad Opočno). Zatímco jeho otec a strýc hledali cestu k majetkovému a společenskému vzestupu ve dvorské službě, Jan po dosažení dospělosti vsadil na svůj meč.

Urozený loupežník

Spolu s řadou dalších českých bojovníků se opočenský mladík nechal jako žoldnéř najmout do vojska řádu německých rytířů. V jeho řadách se 15. července 1410 zúčastnil i slavné bitvy u Grunwaldu, v níž řádové síly utrpěly těžkou porážku od polsko-litevské armády. Samotný Jan padl v tomto střetu do zajetí a na svobodu se dostal až na jaře roku 1412.

Do Čech se vrátil chudý a rozmrzelý, plný touhy si vše rychle vynahradit, proto se ihned zapojil do vleklého feudálního konfliktu mezi Mikulášem ze Žampachu a Jindřichem Lacembokem z Chlumu ve východních Čechách. V okamžiku, kdy se Jindřich ocitl v zajetí, Jan Městecký „dychtiv jeho statků, přibral sobě Jana Pušku, Otu z Bergova a mnoho dalších rytířů a po dvě léta olupoval Lacemboka o vesnice, dvory, lesy, úroky a jiné důchody, dobytek a zvěř, rybníky, mlýny a jiné statky movité i nemovité“. 

Opočenský šlechtic tehdy pravděpodobně podstatně rozšířil své panství. Jindřich se po propuštění obrátil s prosbou o navrácení majetků na vzdoropapeže Jana XXIII. (ve funkci 1410–1415), ale celý spor nakonec vyzněl do ztracena.

Po upálení mistra Jana Husa podepsal Jan Městecký v září 1415, stejně jako řada dalších šlechticů, takzvaný Stížný list českých a moravských pánů do Kostnice, kterým se zemští feudálové postavili proti popravě českého kněze. Následně se opočenský pán spojil se svým bratrancem Otou z Bergova a v noci 1. na 2. listopadu společně vydrancovali benediktinský klášter svatého Vavřince v Opatovicích, přičemž tamního převora opata Lazura umučili až k smrti. 

O náboženský spor ani demonstraci politických postojů však šlechticům nešlo. Akce měla čistě kořistnický ráz. Oba útočníci pak klášter a jeho majetky drželi až do ledna 1416, kdy jim král Václav IV. ( 1378–1419) udělil milost.

Na straně Zikmunda

Po vypuknutí husitské revoluce se opočenský pán po krátkém váhání přidal ke královským silám, jež vedl jeden z nejzuřivějších nepřátel kalicha – Petr ze Šternberka.

V řadách katolické šlechty se zúčastnil známé bitvy u Sudoměře (25. března 1420), v níž „železní páni“ utrpěli trochu nečekanou porážku. Jan však vyvázl ze střetu nezraněn a vrátil se zpět na své panství. Krátce poté jej král Zikmund Lucemburský (👑1419–1437) jmenoval hejtmanem města Chrudim.

Není známo, zda se opočenský šlechtic účastnil první křížové výpravy proti husitům, dá se to ovšem předpokládat. V létě 1420 se pak pravděpodobně podílel také na obléhání Hradce Králové, kterého se v červnu téhož roku zmocnili východočeští husité, zvaní orebité. Město bylo ovšem dobře hájeno, takže se katolické síly neodhodlaly k žádné razantnější vojenské akci.

Smrt v šachtách

Na přelomu let 1420–1421 se ve východních Čechách ustavila takzvaná Opočenská strana. Jednalo se katolické seskupení prezentované především Janem Městeckým a Půtou III. z Častolovic, k němuž se v jednotlivých akcích přidávali další feudálové věrní Zikmundovi. 

Na počátku roku 1421 zahájili opočenští představitelé válečné operace proti táborským skupinám ve východočeském regionu. Časně zrána 14. ledna přepadl Jan Městecký spolu s kutnohorskými spojenci město Přelouč. Nečekaný útok husity zcela zaskočil, část z nich byla pobita a 125 jich padlo do zajetí. Následná cesta těchto nešťastníků do Kutné Hory se změnila v pravý „pochod smrti“, raněné a slabé žoldnéři bez milosti vraždili u cesty a zbytek čekala smrt v kutnohorských šachtách.

Krátce nato podnikl pán z Opočna mnohem větší, a hlavně krutější akci. Na počátku února oblehl se silnou armádou město Chotěboř, které nedlouho předtím obsadil táborský oddíl. Vůdce husitů Petr Hromádka zhodnotil vojenské šance své posádky a rozhodl se kapitulovat za slib volného odchodu.

Jan Městecký se ujal role vyjednavače za katolickou stranu a zaručil kališníkům, že pokud složí zbraně, mohou svobodně odejít. Když však táborité následujícího dne vyšli před hradby, katoličtí vojáci je ihned obklíčili. Na 300 zajatců pak zahnali do stodol na předměstí a zaživa upálili. Samotného Hromádku a další dva kněze pak nechal Městecký pro demonstraci svého úspěchu upálit přímo na náměstí za přítomnosti početného davu. Několik dní poté vytáhly jeho oddíly dobýt klášter svatého Jakuba u Strádova. Tamní posádka ale dokázala útok s citelnými ztrátami odrazit.

Karta se obrací

V dubnu 1421 začala velké ofenziva husitů ve středních a východních Čechách. Kališníci v rychlém sledu obsadili Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk i Kutnou Horu a 26. dubna již jejich vojska stála před Chrudimí. Jan Městecký se zpočátku pokusil vzdorovat, brzy však pochopil, že proti mnohonásobně přesile nemá šanci, a nakonec mu nezbylo než kapitulovat. Pyšný válečník poté musel pokleknout před knězem Janem Želivským a před zraky nastoupené armády slíbit, že bude nyní věrně stát na straně husitského vojska a hájit čtyři artikuly pražské. Následně se s kališníky zúčastnil dobývání Jaroměře, která po dvoudenním obléhání taktéž padla.

Konverze opočenského šlechtice však byla všechno, jen ne upřímná. Již na podzim 1421 se přidal k oddílům slezských knížat, které v souvislosti s novou chystanou kruciátou krále Zikmunda vpadly do východních Čech. Rozlícení Pražané po zprávě o Janově zradě vyvěsili jeho korouhev na staroměstský pranýř. V katolickém táboře konverze opočenského pána neměla žádnou dohru.

V Jihlavě se Jan před biskupem Janem Železným zřekl kalicha a přísahal věrnost králi Zikmundovi. Společně s ním pak táhl ke Kutné Hoře, kde křižácká vojska utrpěla další těžkou porážku.

Po tomto neúspěchu se východočeský feudál stáhl na svá panství. Ani tam ale nebyl v klidu a bezpečí. Dne 10. srpna 1422 oblehl hrad a městečko Opočno čerstvě zvolený zemský správce a litevský kníže Zikmund Korybutovič, avšak z obavy před slezskými a moravskými katolíky nechal ležení po 11 dnech strhnout a vydal povel k návratu.

Znesvěcení chrámu

Bitvy u Hořic na jaře 1423, v níž Žižka porazil vojska Čeňka z Vartenberka, se Městecký patrně neúčastnil. Společně s Půtou z Častolovic ale 4. září (některé zdroje uvádějí 27. srpna) podnikl nájezd na hradecké předměstí. Akce byla vedena s nebývalou brutalitou. Vojáci vypálili Křížovnickou ulici a potom vtrhli do kostela při špitálu svaté Anny. Správce chrámu, kněze Jana, žoldnéři na místě ubili a poté následovalo přímo demonstrativní znesvěcení husitských svátostí, při němž „rozsypaná a sešlapána jest svátost těla Božího chovaná v arše“.

V druhé polovině září se opočenský pán zúčastnil sjezdu české šlechty v Kolíně a následně nechyběl ani na svatohavelském sněmu. Janu Městeckému a Půtovi z Častolovic sněmovníci svěřili úlohu vyjednavačů a prostředníků mezi husitskou šlechtou a Zikmundem ohledně chystaného setkání obou stran v Brně. Oba feudálové v této záležitosti cestovali za Lucemburkem až do Uher, ovšem bez výsledku.

Ztráta panství

Na počátku roku 1424 už se Městecký nacházel opět v Čechách a hned 6. ledna se spolu s ostatními členy Opočenské strany střetl s Žižkou v bitvě u České Skalice. O vlastním průběhu střetu toho moc nevíme. Dozvídáme se pouze, že „Žižka s Hradeckými pány porazil a mnoho lidu jim zbil a zjímal“. Městecký tedy opět prohrál.

V následujícím roce podnikli husité další ofenzivu proti nepřátelům kalicha a 12. srpna 1425 dobyli Opočno. Jeho pán měl velké štěstí, že se v té době nacházel mimo, takže unikl smrti (v lepším případě zajetí). Přišel ale téměř o celé panství kromě dvora v Pulicích. Stáhl se proto do povodí Tiché Orlice, kde v rozmezí let 1425–1427 získal hrady Lanšperk a Žampach.

Dne 14. února 1427 pak Městecký spolu s Půtou z Častolovic uzavřeli vojenské spojenectví se slezskými knížaty. Opočenské straně tak stouplo pošramocené sebevědomí i víra na mocenský zvrat. V závěru léta se oba feudálové zapojili do smělého podniku na mocenský zvrat v hlavním městě.

Konzervativní kališníci a část katolické šlechty (celkem asi 600 jezdců) pod vedením husitského hejtmana Hynka z Koldštejna se 6. září pokusili ovládnout Prahu, spoléhajíce na pomoc svých stoupenců uvnitř hradeb. Celý podnik byl však vyzrazen a skončil naprostým fiaskem. Jan Městecký a Půta z Častolovic byli ale dost prozíraví  na to, aby se přepadu nezúčastnili osobně. Ostatně jejich přítomnost by na Pražany, které chtěli spiklenci získat na svou stranu, působila dosti odpudivě.

Krušný podzim

Po debaklu Hynka z Koldštejna se opočenský pán stáhl na své východočeské pevnosti. Dovedl si dobře spočítat, co přijde. V létě 1428 sirotčí bratrstvo udeřilo na opočenské základny. Jejich prvním cílem se stal Lichtenburk, který Městecký vlastnil patrně od roku 1427. Mohutný hrad položený na skalnatém výběžku Železných hor patřil mezi nejsilnější katolické pevnosti ve východních Čechách. Navíc disponoval silnou posádkou pod vedením zkušeného velitele Petra Lišky a husitům nakonec dokázal vzdorovat celých 15 měsíců, přičemž na sebe celou dobu vázal značné síly protivníka.

Vyhlídky Jana Městeckého ale nebyly dobré. Sám nedisponoval dostatečnými silami k rázné akci proti nepříteli a nemohl očekávat ani vpád Slezanů, který by dospěl tak daleko na jih. Jeho naděje se proto upínaly k diplomatickému jednání mezi husitskou delegací a králem Zikmundem, které se odehrálo v dubnu 1428 v Prešpurku. Toto setkání ale žádné hmatatelné výsledky nepřineslo a válka tak pokračovala. Pro Jana Městeckého nadcházel horký podzim plný pohrom.

Dne 17. září dobyli táborité jeho hrad Lanšperk a za necelý měsíc poté padl i Žampach. V listopadu pak musela kapitulovat i vyhladovělá posádka Lichtenburku. Ztráta tří hradů během pouhých tří měsíců donutila pána z Opočna k jednání. Přešel opět na husitskou stranu, v naději, že v jejích službách se znovu domůže ztraceného vlivu a majetku.

Nespolehlivý spojenec

Počátkem září 1430 se Jan v čele oddílu ozbrojenců dostavil na shromaždiště husitských vojsk na Plzeňsku před nadcházející kampaní kališníků v západočeském regionu a následně se účastnil i tažení do Slezska. Účastí na této akci si definitivně spálil mosty ke svým bývalým slezským spojencům.

V následujícím roce se jméno východočeského feudála objevilo ve výčtu šlechticů, na něž si sirotčí hejtmané stěžovali, že neplní své povinnosti – tedy postavit ozbrojené oddíly a zapojit se do husitského kontingentu během příprav na odražení páté křížové výpravy. Jan Městecký tedy rozhodně nepatřil mezi spolehlivé spojence, ale již nebyl v takové pozici jako v roce 1421, aby si mohl dovolit otevřenou zradu.

Vlažný přístup opočenského pána k válečným povinnostem byl patrně i příčinou toho, proč v řadách polních vojsk nezískal zpět ztracené majetky a postavení. Naopak listiny z roku 1431 vypovídají o jeho tíživé ekonomické situaci a velkých dluzích vůči ostatním východočeským šlechticům. Své závazky přitom „hradil“ Jan spíše přísliby na výplatu než hotovými penězi nebo reálně drženými pozemky. Nešlo však o vychytralost typickou pro jeho mladá léta, on ani jinak nemohl. V jeho držení již totiž zůstával pouze hrad Frymburk a město Dobruška.

Někdejší vůdce Opočenské strany zemřel patrně v druhé polovině roku 1432. Kde se tak stalo a za jakých okolností, zůstane pravděpodobně již navždy utajeno. Jeho smrtí vymřel rod pánů z Dobrušky a Opočna po meči i po přeslici.