Z neznámého kupce králem Slovanů: Cizinec ze západu se postavil Avarům a později porazil i mocného franského krále Dagoberta

Oním jediným pramenem je Kronika tak řečeného Fredegara, sepsaná kolem roku 660 v burgundském klášteře (Burgundsko bylo tehdy součástí Franské říše). V několika odstavcích zachycuje existenci útvaru, který dnes trošku vznešeně (a nepřesně) nazýváme Sámova říše. Ten ve skutečnosti získal pozornost kronikáře jen díky válečnému vítězství nad Franky, které se Sámovi podařilo vybojovat pravděpodobně roku 631 u Wogastisburgu, opevněného místa, jehož polohu dodnes neznáme (viz Hledání slavné pevnosti). Šlo zjevně o velkolepou událost, bez níž by i Sámovo jméno navždy upadlo v zapomnění.

Problémové soužití s Avary

Sámo se nestal vůdcem Slovanů proto, aby bojoval proti svým franským soukmenovcům, ale proto, aby vzdoroval Avarům. Tak se nazývali členové svazu turkicko-mongolských nomádských kmenů, které v 6. století vytvořily mocnou říši na Balkáně, takzvaný Avarský kaganát v sousedství Byzantské říše. Fredegar o jejich problematickém soužití se Slovany píše: „Vinidové [tedy Slované] sloužili již odedávna Hunům [tak nesprávně nazýval Avary], takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti.“

Ve skutečnosti onen „avarský útlak“ asi nebyl tak strašný, jak si představovali obrozenci v 19. století, a v mnoha směrech šlo spíše o symbiózu a spolupráci. Nicméně přesto mnoha slovanským bojovníkům tento způsob soužití nevyhovoval, proto se začali bouřit, a to nejvíce na hranicích v takzvané oblasti potýkání, která pravděpodobně ležela v podunajské nížině v okolí dnešní Bratislavy. Právě tam zřejmě vzniklo jakési ohnisko odporu proti Avarům, do jehož čela se v roce 622/623 postavil jakýsi kupec či velmož z Franské říše.

Kupec, nebo velmož?

„Ve čtyřicátém roce panování Chlotarova shromáždil muž jménem Sámo – původem Frank z kraje senonského – větší počet kupců a odebral se za obchodem do země Slovanů zvaných Vinidové.“ Z této jediné věty z Fredegarovy kroniky můžeme čerpat informace o Sámově původu a o jeho příchodu do střední Evropy. Dnes předpokládáme, že sice pocházel z území Franské říše, ale to zahrnovalo i spoustu oblastí, kde žili Galové čili Keltové, v té době už silně poznamenaní římským vlivem. Kraj senonský (de pago Senonago) ukazuje nejspíše k městu Sens, které se ve starověku označovalo civitas Senonum.

Sámo sice do našich končin přišel s kupeckou karavanou, ale to ještě neznamená, že byl sám povoláním kupec. Ve skutečnosti je z pozdějších událostí zřejmé, že se dobře vyznal ve válečné taktice, proto si ho Slované zvolili za vůdce. To naznačuje, že byl spíše velmož a možná i králův vyslanec.

Jak se však dostal cizinec ze západu k vedení slovanských kmenů? Dejme opět slovo Fredegarovi: „Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům [Avarům], kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšný, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let.“

Vůdce kmenového svazu

To naznačuje nejen statečného bojovníka a dobrého stratéga, ale především silnou charismatickou osobnost. Musíme ovšem upřesnit, že Sámo se nestal žádným skutečným králem ovládajícím velké území. Fredegar ho tak nazval, protože tak se v jeho prostředí označoval nejvyšší vládce.

Ve skutečnosti byla takzvaná Sámova říše spíše svazem slovanských kmenů, které se sjednotily pod tlakem avarského nebezpečí z jihovýchodu. Když se stal Sámo jejich vůdcem, mohl vést rozpravu na sněmech a byl respektovanou autoritou. Určitě ale nemohl suverénně rozhodovat o všech záležitostech v jednotlivých kmenech.

Podrobnější zprávy o Sámově boji s Avary nemáme, ale víme, že dokázal rychle uspět. Snad to souvisí i s náhlým vzestupem Byzance, jejíž vojsko roku 626 drtivě porazilo spojené vojsko Avarů a (patrně především balkánských) Slovanů, které neúspěšně oblehlo Konstantinopol. Sámova moc během několika let závratně vzrostla. Nově vzniklý svaz se ukázal být nejen životaschopný, ale dokonce natolik silný, že se mohl vzápětí postavit daleko mocnějšímu a lépe organizovanému protivníkovi – Franské říši.

Roku 629 zemřel franský král Chlotar II. a na jeho místo nastoupil syn Dagobert, dosud pouze panovník Austrasie (království na severovýchodě Franské říše, jíž bylo součástí). Byl zkušeným vládcem, který hodlal rozšířit svou moc. Asi není náhodou, že hned o dva roky později došlo k diplomatické roztržce, která zapříčinila velké válečné tažení.

Vyhozený vyslanec

Kdesi na území Slovanů byla přepadena franská kupecká karavana a Dagobert po Sámovi důrazně požadoval, aby mu vyplatil spravedlivou náhradu škody a snad i potrestal viníky. Franský král vyslal ke Slovanům svého vyslance Sicharia, jehož však podle Fredegara „Sámo nechtěl spatřit a nedovoloval mu, aby k němu přišel. Proto Sicharius oblékl šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili…“

Nato reagoval Sicharius hodně prudce: „... pronáší slova urážlivá, která uložena neměl, a hrozby proti Sámovi v tom smyslu, že Sámo a lid jeho království jsou Dagobertovi povinní poddanstvím. Sámo odpověděl již obezřetněji: ‚I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jen když bude jeho vůlí zachovati s námi přátelství.‘ Když Sicharius řekl: ‚Není možno, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy,‘ Sámo oproti tomu odvětil: ‚Jste-li vy boží sluhové a my boží psi, je nám dovoleno, když vy ustavičně proti němu samému jednáte, trhat vás kousáním.‘ I byl vyhozen Sicharius z dohledu Sámova; když to Dagobertovi oznámil, kázal Dagobert zpupně hnout vojskem z veškerého království Austrasiů proti Sámovi a Venedům.“

Fredegar jistě stranil svému panovníkovi, proto dnes už těžko zjistíme, jak to ve skutečnosti bylo. Sámo možná opravdu vládl Slovanům jménem franského krále, přinejmenším zpočátku. Jenže mohlo jít o původní stav před osmi lety, zatímco po úspěšném tažení proti Avarům už to zkrátka Sámo vnímal jinak a nehodlal se jen tak poddat. Navíc se cítil poslušen králi Chlotharovi a méně už jeho nástupci. Nebo šlo pouze o zbožné přání kronikáře, aby jeho král vládl všem koutům země.

Tažení ve třech proudech

Nabízí se myšlenka, že celá diplomatická roztržka byla jen zastíracím manévrem franského krále, který hodlal rozšířit území své říše a přepadení karavany využil jako záminku k válce. Přece by kvůli několika poškozeným obchodníkům nevystavěl obrovské vojsko, které se vzápětí ve třech proudech přivalilo na slovanské území.

Dagobert poslal proti Slovanům většinu ozbrojených sil, kterými mohutná Franská říše disponovala. Z jihu táhli Langobardi a z jihozápadu velký proud Alamanů, který zřejmě přibral i Bavory. Oba proudy byly na svých taženích úspěšné, poplenily slovanské území za hraničními pohořími a Germáni si odvedli domů značné množství slovanských zajatců, z nichž většinou udělali otroky.

Jenže o výsledku války se rozhodovalo jinde. Sámo totiž moudře netříštil své síly a povolal většinu slovanských bojovníků k pevnosti Wogastisburg, kde se opevnil a čekal na hlavní, třetí proud, který ze západu přiváděl v čele svých Austrasijců sám Dagobert.

Tři dny dobývání

Bitva se odehrála zřejmě v roce 631 nebo 632. „Austrasijci oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší počet statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojovali; byl tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk zanechali tam všechny stany i věci.“ 

Nebojovalo se tedy klasickým způsobem v otevřené bitvě. Obrovské franské vojsko se opakovaně pokoušelo ztéct slovanskou pevnost, až se po třech dnech natolik vyčerpalo, že mohli Slované podniknout mohutný výpad a unavené a frustrované útočníky rozprášili. 

Už méně sebevědomý Dagobert odtáhl zpět do své říše, zatímco Sámo využil nabytou výhodu a v následujících letech podnikl několik kořistnických výpadů do Durynska a dalších zemí Franské říše. Díky vítězství se k jeho svazu navíc připojil Dervan, vévoda lužických Srbů, dosud poddaný Franků, a snad i korutanský vévoda Valluk, jehož území předtím poplenili Langobardi. Sámo tak rozšířil svůj vliv, upevnil moc a položil základ říši (přijmeme-li tento nepřesný název pro kmenový svaz), která přetrvala dlouhá desetiletí.

Kronikář uvádí, že Sámo vládl pětatřicet let, takže zemřel kolem roku 658. O jeho dalších činech ani o pokračování „slovanské říše“ už žádné zprávy nemáme, ale nemusí to nutně znamenat zánik svazu, protože Fredegarovo líčení místních událostí bylo motivováno právě jen bitvou u Wogastisburgu. Oblast dnešních českých zemí se z hledáčku franských kronikářů nadobro ztratila a opět se vynořila až o několik století později v souvislosti s Velkou Moravou. 

Hledání slavné pevnosti

Lokalizace hradiště patří k velkým archeologickým výzvám, a proto se nelze divit dlouhému zástupu hypotéz, které se snaží určit místo, kde Sámo slavně zvítězil nad Franky. Fredegarova kronika Wogastisburg označuje jako castrum, tedy trvale osídlený post, ve své době známý a nepotřebující další upřesnění.

V dobách Římské říše však slovo castrum mělo ještě jeden konkrétní význam, a to vojenský tábor – pevnost. To nám ovšem pátrání příliš neusnadňuje.

Víme, že Wogastisburg byl pohraniční pevností Sámovy říše, možná střežící významnou stezku na západ, kde docházelo k častým konfliktům mezi Slovany a obyvateli východní části Franské říše. Sem také směřoval Dagobert a zde narazil na pohraniční opevněné místo.

První pokusy o nalezení místa slavné bitvy proběhly už v 18. století, dlouho se ale opíraly čistě o lingvistické bádání. O lokalizaci se pokoušel v 19. století i František Palacký, který pevnost situoval do okolí Domažlic, vycházeje z faktu, že zde vedla významná obchodní cesta. Další významný český historik, Augustin Sedláček, vyslovil domněnku, že mohl ležet na západě či severozápadě Čech. Usuzoval tak na základě existence obchodní cesty vedoucí údolím řeky Ohře, kterou mohl využít i král Dagobert. Roku 1882 vystoupil Sedláček se závěrem, že Wogastisburg ležel na kopci Úhošť blíže Kadaně, ale archeologické nálezy teorii nepotvrdily. V následujících letech byla záhadná pevnost hledána v okolí Bratislavy, Mikulčic, na vrchu Hostýn a také ve Znojmě. Nadějně vypadalo i pátrání na severozápad od našich hranic, v Německu, avšak nakonec bez úspěchu.

Lokalitou, která je s Wogastisburgem spojována od konce sedmdesátých let 20. století, je vrch Rubín u Podbořan v Poohří. Teorie se opírá o fakt, že tudy vedla významná obchodní stezka, které mohl v čele hlavního proudu invazního vojska využít Dagobert. Na této lokalitě bylo odkryto poměrně rozsáhlé slovanské hradiště s četnými nálezy avarského původu ze 7. století, především ostruh, kování opasků a úlomků zbraní. Dá se tušit, že by mohlo jít o fragmenty z výzbroje Sámovy armády. 

Další hypotézy situují Wogastisburg na Dunaj, respektive do některé z bývalých římských pevností, které chránily hranice antického impéria. Byl učiněn pokus ztotožnit Wogastisburg s dnešní Vídní (římská Vindobonna) či s velkou pevností Carnuntum. Naposledy padla volba na menší římskou pevnost Augustinianis, dnešní Traismauer, která představovala vhodné místo na Dunaji s přístupem na sever, tedy na jižní Moravu, k předpokládanému jádru říše. Právě zde se mohli Slované opevnit a účinně bránit přechodu Dagobertova vojska, ovšem za předpokladu, že táhlo z jihu od Dunaje a ne ze západu do Čech. Svou logiku tato hypotéza má, jen těžko ji však potvrdíme.

A nakonec je tu ještě jedno místo, které na Wogastisburg aspiruje. Jedná se o Ptačí vrch u Vranova nad Dyjí, archeologický průzkum tu ale zatím neproběhl. A tak se o tom, jak skutečně vypadalo osudové místo první historicky doložené bitvy českých dějin, můžeme jen domýšlet.