Howth Head: Divoká příroda i kus historie na dosah od centra Dublinu
Poloostrov Howth Head patří mezi nejoblíbenější výletní cíle obyvatel Dublinu i zahraničních turistů. Jedná se totiž o kousek poměrně divoké přírody, který se nachází jen pár kilometrů od irského hlavního města.
Na poloostrov Howth Head se přímo z centra Dublinu dostanete rychlodráhou DART. A nepojedete dlouho, protože trať měří pouhých čtrnáct kilometrů. Vede přitom po tzv. krku, který tvoří jedinou a velmi úzkou spojnici někdejšího ostrova s pevninou. Na místě se pak můžete vydat po trase nazvané Bog of the Frogs Loop neboli „okruh žabí bažiny“: Její zdolání vám potrvá čtyři až pět hodin, během nichž obejdete poloostrov kolem dokola. Neminete tak žádnou z jeho stěžejních lokalit a pokocháte se krásou místní přírody i architektury.
Pozor, letí míček!
Okruh sice není dlouhý, ale zahrnuje poněkud náročnější stoupání i klesání a jeho terén nepatří k nejschůdnějším. Zato se vám odmění nádhernými výhledy a užijete si chůzi po dřevěných chodníčcích přes fialová vřesovitě. Značení však není stoprocentně spolehlivé, takže možná budete chvílemi bloudit v hustém porostu kapradin a trochu se i namočíte. Po cestě nejspíš zdoláte také několik vrcholků, které váš původní plán nezahrnoval – jednoduše totiž podlehnete jejich kouzlu.
Ze začátku půjdete přes golfové hřiště, jehož přítomnost na zvlněném poloostrově nijak nepřekvapí, neboť tamní terén ke hře přímo vybízí. Golfisté jsou na návštěvníky zvyklí, přesto se určitě chovejte podle pokynů na tabulích podél stezky: Hřištěm se přesuňte ideálně rychle a tiše, sledujte trasu značenou bílými kameny a dávejte pozor na míčky – cedule vás dokonce upozorní na směr, odkud by mohl nějaký přiletět. Nepodceňte ani dobré oblečení, protože navzdory zdánlivě nízkým kopcům od moře často silně fouká.
Za křiku racků
Shielmartin patří se svými 163 metry mezi nejvyšší vrcholky poloostrova a otevře se vám z něj nádherný výhled do všech stran: na moře brázděné loďmi a tankery, na okolní ostrůvky i pevninu se zelenými horami Wicklow Mountains a na rýsující se siluetu nedalekého Dublinu s továrními komíny. Kulisou každé podívané se pak stane křik racků, kteří k oblasti neodmyslitelně patří a narazíte na ně i všude v dublinských ulicích. Kamenný kruh na Shielmartinu má představovat pozůstatek náhrobku dávného irského krále, jenž tu možná zakopal svůj poklad (viz Ztracená kořist). Cestou můžete odbočit i na nejvyšší vrchol poloostrova Ben of Howth, který snadno poznáte podle siluet dvou vysílačů.
Tabule upozorňující na golfové míčky postupně vystřídají varování před volně se pasoucími kozami a krávami. Stezka vás pak zavede k moři, a jakmile dorazíte na pobřeží, bude vaše následující trasa už víceméně jasná: Jednoduše budete sledovat linii vody a většinu cesty se od ní výrazněji neodchýlíte.
Zdi z mušlí
Místy natrefíte na dlouhé a nízké kamenné zdi s obrubou na vršku, přičemž bližší pohled ukáže, že je pojí jakási malta plná mušlí, kterých je často víc než kamenů. Stavitelé zřejmě použili takový materiál, jaký měli zrovna po ruce. Nejenže přitom jejich volba odolává času i povětrnostním vlivům, ale zároveň působí esteticky.
Při procházce po pobřeží se pod vámi budou o rozeklaná skaliska tříštit vlny. Někde se dá sejít až k vodě a prohlédnout si spousty pozoruhodných kamenů opracovaných vlnami. V uvedených místech vás cedule pro změnu upozorní na nebezpečné útesy: Fialová trasa vám dá přitom občas na výběr, zda půjdete blíž ke kraji srázu, nebo zvolíte mírnější cestu vnitrozemím. V obou případech však minete betonovou věž Martello Tower, která je v současnosti k pronájmu.
Mezi nosem a okem
Bělostný maják Baily na špičce úzkého výběžku do moře patří k dominantám poloostrova a nepochybně se objeví na mnoha vašich fotografiích. Přímo k němu se bohužel dojít nedá, protože stojí na soukromém pozemku. Trasa se u něj stáčí a pokračuje po východním pobřeží k Nose of Howth neboli „nosu Howthu“. Postupně přitom míjí stále více známek civilizace – zpočátku zejména malé restaurace lákající k ochutnání místních rybích pokrmů či sladkostí. Prohlídka rybářské obce Howth s přístavem, datující se nejméně do 14. století, se pak stane hezkou tečkou za celým výletem.
Tamní bývalé opatství St. Mary’s Abbey s dosud využívaným hřbitůvkem vám nabídne přesně to, co si od irského venkova slibujete: Šedé pobořené zdi působí majestátním a zároveň poněkud truchlivým dojmem a okolní kříže spolu s kulisami moře a nedalekých ostrůvků navodí dokonalý dojem ostrovní melancholie. Nejvýraznější z uvedených kousků pevniny se jmenuje Ireland’s Eye neboli „oko Irska“ a kdysi tam stála osada mnichů. Pak je však nejspíš vyhnaly drsné vichry.
Pohled tuleně
Co se týká samotného opatství, první kostel dal prý v místě postavit dublinský vládce Sigtrygg už v roce 1042. Budova, jejíž mohutné trosky lze obdivovat dnes, pochází z 16. století a kdysi představovala proslulé centrum vzdělanosti. K místu přiléhá také oblíbená pláž: A přestože v Irsku bývá i v létě často zataženo a větrno, lákají zdejší vody nadšence, kteří si koupání v Irském moři jednoduše nedovedou odpustit.
Ke břehům se navíc stahují tuleni, kteří jsou na přítomnost lidí zvyklí. Snadno se vám tedy může stát, že se přímo vedle vás vynoří z vody vousatá hlava a pohlédnou na vás až nápadně lidské oči. Ostatně řada zdejších pověstí vypráví o tuleních „ženách“, jež se zamilovaly do obyčejného člověka a na souši pak získávaly lidskou podobu… Roztomilých ploutvonožců se tedy nebojte, jen je v žádném případě nekrmte – již několik let totiž platí nařízení, které to přísně zakazuje.
Ztracená kořist
Podle legendy se před dvěma tisíci let irský král Crimthann Nia Náir a jeho žena božského původu vydali přes moře do Británie, porazili tam dobyvačná vojska Římanů a vrátili se s bohatou kořistí. Panovník ovšem poklad následně zakopal tak důkladně, že ho dodnes nikdo nenašel. Kruh bílých křemenů na kopci Shielmartin údajně ohraničuje králův hrob a cennosti prý spočívají právě pod ním – zatímco jiná teorie zmiňuje v dané souvislosti maják Baily.
