Ibišky početné i zcela výjimečné: Cesty za ibišky kolem světa

S ibišky se setkáte v zahradách nejlepších hotelů i mezi bambusovými chýšemi v zastrčených tropických vesnicích. Plané ibišky jsou rozšířené na všech kontinentech a ve většině podnebných pásem, nejvíce jich však obývá tropické oblasti Afriky.

Na všech kontinentech za sluncem

Zajímavé ibišky rostou v Asii a především na různých ostrovech, například na Fidži, Havajském souostroví nebo na Madagaskaru. Nepříliš známé jsou ibišky tropické a subtropické Ameriky a jen málokdo ví o existenci druhů australských (třeba H. sturtii z extrémní pouště). Ani druhová různorodost není zcela jasná, různí taxonomové uvádějí něco mezi 200–300 druhy, ale v některých literárních pramenech se dopátráte i vyšších čísel. Pro větší přehlednost se ibišky dělí do deseti sekcí. Situaci ovšem komplikuje několik velmi blízce příbuzných rodů, které dříve mezi ibišky patřily, a laik je od nich neodliší. Z nich se nejčastěji pěstují australský Alyogyne a středoamerický Malvaviscus, se kterými se běžně setkáte v botanických zahradách a v parcích jižní Evropy.

TIP: Stromy, které „požírají“ uhlík aneb Jsou mangrove potřebnější než pralesy?

V případě takto bohatého rodu je jen těžké určit typické stanoviště, protože škála biotopů je velmi široká. Nejtypičtějším stanovištěm jsou řídké světlé lesy nebo okraje lesů. Ibišky rostou v nížinách i horách, existují druhy, kterým se daří v horských pouštích Arabského poloostrova s adénii a sukulentními pryšci, v suchém buši Afriky i Austrálie. Velkokvětý Hibiscus moscheutos roste v bažinách na východním pobřeží USA. K extrémním stanovištím patří i slané písčiny mořských pobřeží, které obsazuje Hibiscus tiliaceus. Snad jediným společným požadavkem ibiškové rodiny je dostatek slunce, ve stínu totiž velmi špatně kvetou a spíše živoří.

Ze zahrad zpět do přírody

Hibiscus rosa-sinensis zcela určitě patří k nejpěstovanějším rostlinám světa. Přestože druhové jméno lze přeložit jako „čínská růže“, ve skutečnosti o jejím původu nevíme nic, protože planá forma nikdy nebyla nalezena. Je pravděpodobné, že jde o prastarou asijskou okrasnou květinu, vzniklou křížením dnes už možná zaniklého druhu s několika ibišky z Havajských ostrovů, patrně především s Hibiscus arnottianus se značně širokými bílými květy, s bělokvětým H. waimeae a s nádherným H. kokio, charakteristickým užšími, oranžově červenými korunními lístky.

Evropští šlechtitelé měli již v první polovině minulého století k dispozici velký výběr hybridů, které křížili zahradníci ve východoasijských zemích a na tichomořských ostrovech. Již tehdy to byly ibišky krásné a zajímavé, které dodnes najdete ve starých zahradách. Před víc než 150 lety byl použit madagaskarský Hibiscus cameronii a založil tak linii, dodnes nabízenou jako H. moesiana. Z přibližně stejné doby pochází i známý kříženec H. archeri, který vznikl přikřížením afrického ibišku H. schizopetalus. Dnes se pěstují tisíce odrůd, které v sobě mají geny mnoha druhů afrických, madagaskarských nebo havajských, do módy přicházejí rostliny s květy v odstínech modré a čokoládové, lososové nebo vícebarevné duhové. Běžní kříženci s růžovými, červenými a žlutými květy se stěhují od lidských sídel zpátky do přírody, a pokud potkáte „typický kancelářský ibišek“ uprostřed pralesa, můžete se vsadit o hodně, že zde stávala dřevěná chaloupka se zahrádkou.

Z Dálného východu ještě dál

Z mrazuvzdorných druhů je patrně nejznámější ibišek syrský (H. syriacus). Neroste však v Sýrii, ale na Dálném východě, v horách Číny a Koreje. Je to neobyčejně odolný vzpřímený keř, který snese i naše mrazy – krátkodobě až -20 °C. Do Evropy byl dovezen jako okrasný keř již roku 1596, dnes se pěstuje řada odrůd s jednoduchými i plnými květy ve škále fialových, růžových a bílých odstínů. Korunní lístky bělokvětých rostlin se občas pojídají jako zelenina, listy se používají do čajových směsí. V Číně roste druhů více, najdete zde dokonce celou malou sekci Venusti, kam patří třeba H. mutabilis – další oblíbený okrasný druh.

Ibišky jihovýchodní Asie a Austrálie mají sice velký půvab, ale příliš známé nejsou, kromě užitkového druhu ibišek konopný (Hibiscus cannabinus). Tento jedno nebo dvouletý druh je zdrojem vlákna nazývaného kenaf. Vyrábí se z něj nejen provazy a tkaniny podobné jutovým, ale i papír. Pěstuje se již 3 000 let a byl znám i ve starověkém Egyptě.

Naopak druhy Oceánie a hlavně Havajských ostrovů jsou mezi šlechtiteli ceněny hodně vysoko. Běžný cestovatel, v botanice neškolený, si všimne všudypřítomných hybridů, ale deštné lesy zde skrývají opravdové ibiškové klenoty. Hibiscus arnottianus, H. kokio, H. clayi, H. waimeae a další patří k ozdobám nejlepších botanických zahrad a zámeckých skleníků. Na přírodních stanovištích bohužel většina z nich patří mezi rostliny vzácné a ohrožené.

Bohatství Afriky a Madagaskaru

Madagaskar je ibiškovou zemí, nalezeno zde bylo více než 45 druhů, což je asi pětina rodu. Jedním z nejzajímavějších místních ibišků je H. grandidieri. Roste v sezónně suchých oblastech jižní a západní části ostrova mezi baobaby a sukulenty. Je to asi třímetrový řídký keř s drobnými květy nádherně zářivé červené barvy. Květy jsou široké jen kolem 2 cm, ale svítí do daleka.

Z afrických druhů je poměrně oblíbený ibišek dřípený (H. schizopetallus) z východních zemí (Keňa, Tanzánie, Mosambik). Roste v pobřežních oblastech, deštných lesích, na okrajích řek i u mořských břehů. Jeho velké, převisle rostoucí květy také patří k vyhledávaným okrasným keřům. Ještě známějším druhem je však nenápadný, nevzhledný, ale dobrý Hibiscus sabdariffa, z jehož temně červených kalichů jablečné chuti se vyrábí skvělý čaj.

Ibišková Amerika

K odolným druhům patří i severoamerický ibišek bahenní (H. moscheutos). Pozoruhodný je velikostí areálu, v přírodě se vyskytuje v pásu mokřadů a bažin podél východního pobřeží od Texasu po kanadské Ontario. Původní druh je i v přírodě velmi variabilní velikostí a barvou plochých, talířovitých květů, které mohou mít různé odstíny od bílé, krémové a růžové – typická je forma s tmavohnědou skvrnou na bázi korunních lístků. Liší se i průměry květů, od necelých 20 cm po impozantních 25 cm u hybridů a zahradních kultivarů. Je to vytrvalá bylina, takže mrazům odolává pouze podzemní část rostliny a na jaře vyraší nové stonky. V Severní Americe rostou ještě čtyři další, velmi blízké druhy ze stejné sekce Muenchhusia, které se pěstují jako okrasné trvalky (H. coccineus, H. grandiflorus, H. dasycalyx a H. laevis).

Ve Střední a Jižní Americe je známo asi 70 druhů, s centry diverzity v Mexiku a v Brazílii. Většina z nich jsou keře sezónně sušších lesů, pamp a savan spolu s akáciemi.

Kruh se uzavírá

Jedním z největších ibišků je ibišek lípový (H. tiliaceus), který dorůstá až desetimetrové výšky a patnácticentimetrové síly kmene. Květy stářím mění barvu, po rozvití jsou světle žluté s temně hnědou skvrnou na bázích korunních lístků, během dne se barva mění na oranžovou a odpadávající květ je sytě červený. Tento ibišek je oblíbeným a rychle rostoucím zdrojem surovin pro domorodé obyvatele, využívá se hlavně dřevo (jako stavební, palivové a překvapivě i jako řezbářský materiál), z pruhů kůry se pletou lana a provazy. Čaj z kůry a kořenů má příznivý účinek při horečkách a mladé listy se jedí jako zelenina. Ačkoli patří k největším druhům, v jihovýchodní Asii se pěstuje v nádobách a tvaruje se jako bonsaj (oblíbený je na Taiwanu), protože při výrazném omezení kořenového balu a častém zaštipování výhonů velmi rychle zmenší listy.

Jeho lidová jména Sea Hibiscus, Beach Hibiscus nebo Coastal Hibiscus vypovídají o nejčastějším stanovišti. Ale pláže nejsou pravidlem, vyskytuje se až do osmi set metrů nad mořem. Jeho domovinou jsou pobřežní oblasti severní a východní Austrálie, Oceánie a jihovýchodní Asie, do zbytku světa se nechal zavléci. Jeho jméno nás může doprovodit celou pomyslnou ibiškovou cestou kolem světa.

Od bylin po stromy

Rod Hibiscus zahrnuje jak jednoleté (jako letnička se často pěstuje středoasijský ibišek trojdílný, Hibiscus trionum), tak i vytrvalé druhy. Různí se i velikostí, jsou mezi nimi drobné byliny, keře i menší stromy do výšky 10 metrů. Ke společným znakům patří střídavé listy, dvojité kalichy, pětiplátečná koruna a tyčinky vyrůstající na centrálním sloupku.

Krásné, ale také užitečné

Některé druhy ibišků patří ke starým užitkovým rostlinám. Hibiscus cannabinus (kenaf) poskytuje pevná vlákna podobná jutě a je zasazován na plantážích mnoha tropických zemí. Ve velkém se pěstuje i Hibiscus sabdariffa, známý pod jménem The Roselle. Sušené květy se zpracovávají do čajových směsí a díky obsahu mnoha léčivých látek se používají rovněž ve farmacii. Méně kvalitní čaj se vyrábí i z podobného afrického druhu H. acetosella. Široké použití nalézají ibišky v domorodém léčitelství zvláště v Indii, kde se nasazují proti houbovým chorobám kůže, při menstruačních potížích a při horečkách.

K blízkým příbuzným ibišků patří rod Gossypium, což je latinské jméno pro bavlník. Bez něj si život moderní civilizace snad ani nelze představit.