Impérium pod Ještědem: Vzestup a pád rodu Liebiegů
Zakladatel jednoho z nejmovitějších továrnických rodů rakousko-uherské monarchie přišel na sever Čech s uzlíčkem toho nejnutnějšího. Živil se manuální prací a o bohatství si mohl nechat leda tak zdát. Záhy ale začal podnikat a dařilo se mu. Johann Liebieg založil průmyslové impérium a továrnickou dynastii!
Dnes patří Liberec (dříve německy Reichenberg) k nejvýznamnějším městům naší republiky. Ve středověku ale toto sídlo sevřené Lužickými a Jizerskými horami nikoho moc nezajímalo. Rozkvět přišel až s rozvojem textilních manufaktur a s počátky průmyslové výroby. A právě do tohoto dynamicky se rozvíjejícího městečka vstoupil v roce 1818 mladý ambiciózní muž plný odhodlání uspět. Jmenoval se Johann Liebieg.
První z rodu
Ani on sám nemohl v té době tušit, jak zářnou budoucnost má před sebou. Nebylo mu ještě ani deset, když mu zemřel otec. I tak převzal jeho řemeslo a vyučil se soukeníkem. Dnes to zní drasticky, ale na počátku 19. století bylo běžné, že se malé děti často musely postavit na vlastní nohy. Kdyby to bylo v pohádce, řekli bychom, že se mladý Johann vydal z rodného Broumova do světa na zkušenou. Prošel východočeskými městy až do Prahy a nakonec, snad řízením prozřetelnosti, zakotvil v Liberci.
Zrod impéria
Začátky byly těžké, živil se jako podomní obchodník, ale hnala ho touha uspět. Chtěl prodávat nejlepší zboží a být vždy napřed před konkurencí. Velmi brzy si otevřel vlastní krámek na náměstí, kam pravidelně dovážel módní zboží z Německa. Liberecké paničky se díky Liebiegům mohly oblékat tak, že se nemusely stydět ani vedle dam z velkých evropských měst. Obchod dobře vydělával a uživil celou rodinu i bratra Franze, který Johannovi od začátku pomáhal.
Johann postupně rozšířil obchodní cesty z Německa po celé Evropě. Z Anglie si přivezl látky, které tu dosud nikdo nikdy neviděl. A napadlo ho – co je takhle jen neprodávat, ale rovnou vyrábět? V roce 1826 Liebiegové zakoupili několik stavů a pustili se do díla. To byl začátek textilního impéria. Vždyť po dvaceti letech se z něj stal mezinárodně úspěšný podnik. Bývalé hraběcí manufaktury teď patřily jemu! Nikdo jiný ve střední Evropě tehdy nevyráběl takzvané anglické mohéry a orleány. Z někdejšího obchodníčka cupitajícího ode dveří ke dveřím se stal bohatý pán a vážený muž nejen města, ale rovnou celé monarchie.
Johann Liebieg však uměl nejen podnikat, ale také se dobře oženit a přijít ke věnu, které mohl investovat. Jeho manželka Marie Theresie pocházela z rodiny, která v Jiřetíně pod Jedlovou vyráběla bavlněné zboží. Měli spolu jedenáct dětí.
Vzestup!
Johann Liebieg ale neztrácel podnikatelského ducha ani poté, co zbohatl. Postupně nechal vybudovat plynárnu, sklárnu, pilu, mlýny, podporoval těžební průmysl, výrobu stavebních materiálů, a dokonce stavbu železnice. Jeho textilní výrobky pronikly i za moře a získávaly prestižní mezinárodní ocenění. To už se samozřejmě nevyrábělo jen v Liberci a Johann také na řízení podniků nestačil sám. Do čela impéria přibral i své syny. V roce 1868 získal dědičný titul barona. Smrt ho zastihla v roce 1870, tedy v 68 letech, a na své dílo mohl být právem pyšný. Nikdy ale nezapomněl na svoje začátky a zvlášť v závěru života přispíval na dobročinné účely.
Po Johannovi patřil k nejvýraznějším osobnostem dynastie Theodor Liebieg ml. (1872−1939). Navázal na rodinnou tradici a zkušenosti získával ve Francii. Jeho bezstarostné mladické dny však nečekaně utnula předčasná smrt otce a mladík musel ukončit studia a ujmout se povinností ve vedení společnosti. Dařilo se mu zavádět do výroby nejnovější stroje a úspěchy slavil i se svým novým, tehdy průkopnickým koníčkem. Jeho vášní se stal automobilismus. Rodina Liebiegů se tak zapsala nejen do dějin textilního průmyslu, ale díky Theodoru Liebiegovi ml. také do historie automobilového sportu.
Památná jízda
Než se však liberecký baron postavil na startovní čáru, podnikl dálkovou jízdu automobilem, v jejíž úspěch tehdy snad nikdo nevěřil. Liebieg se cestou od matky, která pobývala na rodinném sídle v Gondorfu nedaleko Koblenze, stavil u výrobce automobilů Karla Benze v Mannheimu. Nejen, že se zde rozhodl zakoupit vůz, ale pojal také odvážný plán podniknout příští návštěvu k matce automobilem místo vlakem. Stovky kilometrů autem? To nebylo možné ani podle samotného Benze. Ani on sám svému výrobku nevěřil tak jako Liebieg!
Ten se však nedal odradit a jako hrdý majitel stroje nazvaného Benz Victoria se naučil vše potřebné. Volné chvíle využíval k jízdám po okolí Liberce, aby se zdokonalil v řidičských schopnostech a poznal chování vozu i v náročném horském terénu. Kromě toho zvládal i běžné úkony údržby. Tehdejší automobily mívaly pouze tři kola, Liebiegův stroj už disponoval čtyřmi, ale volant bychom ještě hledali marně. Musela stačit řídítka.
Na cestu vyrazila dvoučlenná posádka, kterou tvořil baron Liebieg a jeho přítel s krásným českoněmeckým jménem Franz Stransky, 16. července 1894. Díky tomu, že o jízdě byl veden deník, později vydaný dokonce knižně, můžeme cestu, která se zapsala do dějin automobilismu, poměrně dobře zrekonstruovat.
I přes malou rychlost vozu urazili oba dobrodruzi hned první den více než 200 kilometrů a dostali se až za Drážďany. V podobném tempu pokračovali i v dalších dnech. Posádka zdárně překonávala menší technické problémy. Větší potíž představoval děravý chladič, což si vyžádalo i pomoc kováře. Závažnější těžkosti jim ovšem působila lidská nevědomost. V hotelu je odmítali ubytovat, protože jeho majitel se bál, že neznámý stroj vybuchne. Oba cestovatelé si udělali zastávku i v Mannheimu, kde je přivítal překvapený a dojatý Karl Benz.
Místní mechanici se vozu ujali, opravili, co bylo třeba, a cesta zdárně pokračovala. Začínalo být jasné, že Liebieg dokáže celému světu, že auto není jen výstřelek vhodný pro krátké projížďky a předvádění se před sousedy, ale že už brzy půjde o plnohodnotný dopravní prostředek, který bude konkurovat železnici.
Triumf a svatba
Vůz Benz Victoria to zvládl! Trať Liberec–Gondorf měřila více než 900 kilometrů. To byla tehdy doslova senzace. A rychlost? Výpočet ukázal, že průměrně se auto pohybovalo rychlostí asi 13,5 km/h. Pro technicky orientované čtenáře snad bude zajímavé, že spotřeba se tehdy udávala v kilogramech a uvádí se, že Liebiegův vůz spotřeboval celkem 140 kg paliva. Závratná byla ale spotřeba vody. Té musela posádka dolít celkem 15 hektolitrů. Pro zajímavost dodejme, že na alkohol se tehdy řidiče nikdo neptal, takže baron se svým spolujezdcem si kromě řízení užili i „pánskou jízdu“. Ani o obdivovatelky z řad půvabných žen neměli totiž po cestě nouzi, jak víme z dochovaného deníčku.
Liebieg svou řidičskou vášeň nijak nezkrotil ani po svatbě a na líbánky se s manželkou vydali vozem. To už vlastnil modernější stroj a novomanželé zvládli větší porci kilometrů, a dokonce i alpská stoupání. Z hlediska dějin automobilismu je ale mnohem zajímavější, že se baron vrhl také na závodní dráhu. Tehdy už sportovní stroje dosahovaly takových rychlostí, že by skoro mohly mít problém i s dnešními radary hlídajícími v obci padesátku.
A kde že Liebieg získával soutěžní vavříny? V roce 1899 ve Vídni, o rok později ve francouzském Nice nebo v závodě ze Salzburgu do Vídně. Sportovní kariéra vypadala slibně, ale zřejmě zasáhla manželka. Buď svému muži promluvila do duše, anebo on sám cítil, že má po svatbě odpovědnost nejen za sebe. Dobře věděl, že by nebyl prvním pilotem, který by za touhu zvítězit mohl zaplatil cenu nejvyšší. Závodění pověsil na hřebík.
Liberecká „Rafka“
Nebyl by to ale Liebieg, kdyby se spokojil jen s tím, co mu Karl Benz poslal z Mannheimu. Zajímal se nejen o řízení, ale začal se angažovat i ve výrobě automobilů na území dnešní České republiky. V Kopřivnici si nejprve nevěděli rady s výkonnými motory, a tak se improvizovalo. Liebieg se proháněl po závodních dráhách s motorem od Benze, ale to nebránilo tomu, aby mu závodní speciál připravili montéři v Kopřivnici. To však bylo pro Liebiega žijícího v Liberci přece jen poněkud z ruky, a tak se poohlédl ve svém kraji.
Pod Ještědem už tehdy podnikal jistý Rudolf Linser, který to zkoušel nejprve s motocykly a následně i s automobily. Linser měl know-how, Liebieg kapitál. S několika partnery začali v Liberci vyrábět auta značky RAF, Reichenberger-Automobil-Fabrik, jejich názory se ale začaly postupně rozcházet. Linser si představoval výrobu spíše levnějších a dostupnějších automobilů. Automobilka se přesto rozrůstala. Už nešlo o rodinnou firmu, ale stavěly se nové výrobní prostory a nabídka čítala vozy pro nejrůznější příležitosti od závodních aut až po nákladní. Značka RAF sbírala dokonce soutěžní vavříny a měla brzy obchodní zastoupení ve velkých evropských městech.
Nakonec však zřejmě zvítězil pragmatismus. V nedaleké Mladé Boleslavi se rozrůstala firma Laurin a Klement. Konkurovat si, to mohlo také znamenat pád. V Liberci se rozhodli pro prodej. Liberecká „Rafka“ byla pohlcena, i když výroba jednotlivých součástek pod Ještědem zůstala.
Pád na dno
Liebiegové kráčeli od úspěchu k úspěchu. Jejich libereckou éru však zastavily politické turbulence 20. století. Krize přišla už po první světové válce. Mohlo se zdát, že firmou, která jen v textilních továrnách zaměstnávala tisíce pracujících, nic neotřese. Jenže válečné půjčky, které Liebiegové poskytli, se nevrátily. A protože jejich obchod ve značné míře probíhal v německých markách, dopadla na ně inflace, která Německo po první světové válce postihla extrémní měrou. Dluhy dosáhly mnohamilionových částek! Přesto to Liebiegové zvládli. Ale ne na dlouho.
K Theodoru Liebiegovi mladšímu byla smrt milosrdná, když jeho životní pouť skončila ještě před druhou světovou válkou, která rodinu těžce zasáhla. Jeho syn Johann Wolfgang Liebieg musel svůj kalich hořkosti dopít až do dna. Muž v jeho postavení se sotva mohl vyhnout tomu, aby se režim snažil využít jeho manažerských schopností. A jméno Liebieg bychom také už před válkou nalezli mezi podporovateli Henleinovy strany. To všechno se sečetlo. Po porážce Německa stanul před mimořádným lidovým soudem a dostal se dokonce na několik měsíců do vězení. Teprve v roce 1947 se vrátil na rodinné sídlo v Gondorfu, tedy na místo, kam kdysi v idylických časech směřovala jízda jeho otce s vozem Benz Victoria.
