Indiana Jones se mýlil: Jaký je skutečný původ křišťálových lebek?
Křišťálové lebky prosluly zejména díky dobrodružnému filmu Indiana Jones a království křišťálové lebky. Jeho děj se částečně odehrává v mytickém městě Akator v Peru a točí se okolo záhadných artefaktů. Odkud však ve skutečnosti pocházejí?
Tyto tajuplné předměty se objevují nejenom ve filmech, ale i v seriálech jako Hvězdná brána či počítačových hrách. Najdeme je také ve světoznámých muzeích, například ve francouzském Musée du Quai Branly, Britském muzeu nebo Národním přírodovědném muzeu Smithsonova Institutu v USA.
Z Německa, Francie, nebo Ameriky?
Křišťálové lebky jsou vyrobené z průhledného křemene. Jejich nálezci se sice odkazovali na údajný předkolumbovský původ předmětů, připisovaných nejčastěji Aztékům a Mayům, nicméně tato spojitost se nikdy neprokázala a moderní analýzy dosvědčily, že pochází až z 19. století. Vznikly tedy z době, kdy Evropa zažívala obrovský nárůst zájmu o Latinskou Ameriku a předkolumbovské kultury, který vedl k rozvoji trhu s pravými i nepravými artefakty z těchto končin.
Při bližším zkoumání křišťálových lebek se ukázalo, že byly opracovány nástroji používanými k výrobě šperků v 19. století a vznikly v městečku Idar-Oberstein v dnešním Německu. Zde se v té době zpracovával křišťál dovážený z Brazílie. Vystopování původu lebek ale bylo mnohem zamotanější: do světových muzeí se dostaly přes francouzského obchodníka se starožitnostmi Eugèna Bobana, který měl krámek nejprve v Paříži, posléze jej přestěhoval do Ciudad de México a nakonec do New Yorku. Právě odtud předměty později dorazily do Anglie či Francie. V tomto kontextu je zajímavé, že Národní antropologické muzeum Mexika lebku od Bobana již dříve odmítlo koupit, neboť pochybovalo o její pravosti.
Křišťálové lebky obklopovala od počátku řada legend. Lidé si je spojovali zejména s léčitelskými, ale také paranormálními schopnostmi. Ostatně právě s nimi se nejčastěji objevují v populární kultuře. Například v divadelní hře Paula Claudela Saténový střevíček (1931) španělský král Filip II. věští za pomoci křišťálové lebky prohru své armády, respektive španělského loďstva, které do té doby nebylo nikdy poraženo. Modely z drahokamové odrůdy křemene byly spojovány také s očekávaným koncem světa, který měl dle mayského kalendáře nastat v roce 2012, či s hnutím New Age, jež dává tyto lebky nejčastěji do souvislosti s bájnou Atlantidou a číslovkou 13.
Symbol smrti i znovuzrození
Jak to ale bylo s křišťálovými lebkami a předkolumbovskými kulturami Mezoameriky doopravdy? Asi nikoho nepřekvapí, že se s nimi v tradicích ani náboženství zdejších domorodců nesetkáme. Lebky jako takové však měly v mezoamerické společnosti hluboký symbolický i rituální význam. Nejčastěji ztělesňovaly smrt, ale také znovuzrození a věčný běh času, který pro místní obyvatele plynul v cyklech. Na obrazy této části kostry narazíme jak v aztéckém, tak v mayském umění.
Pravděpodobně nejznámější jsou takzvané tzompantli neboli oltáře s dřevěnými konstrukcemi, na něž Aztékové zavěšovali lebky rituálně obětovaných osob. V očích obyvatel západní civilizace poněkud makabrózní estetika měla význam zemědělské plodnosti. Aztékové věřili, že smrt živí život, čímž jej vlastně umožňuje. Lebky symbolizovaly také posmrtný život a božstva spojovaná se smrtí, jako byl bůh podsvětí a vládce říše mrtvých Mictlantecuhtli.
Koneckonců dodnes jsou lebky calaveras vyráběné z cukru nebo čokolády nedílnou součástí jednoho z největších mexických svátků známého Día de Muertos (Den mrtvých). Stejně jako v předkolumbovských časech i tyto novodobé mexické Dušičky reprezentují úctu k předkům a přijetí smrti jako přirozeného přechodu, nikoliv konce života.
