Když vládl krásný Tony: Vzestup a pád posledního stalinistického prezidenta Československa
Antonín Novotný býval hodnocen jako málo schopný politik. Přesto ho Klement Gottwald v kritickém roce 1951 vyzdvihl do nejvyšších funkcí. Jak je možné, že se v nich tento „lidový“ aparátčík udržel až do roku 1968?
První tajemník ÚV KSČ a od roku 1957 i prezident Československa Antonín Novotný nepatřil mezi skvělé řečníky ani koncepčně uvažující reformátory či marxistické intelektuály. Blízké mu bylo kabinetní lavírování a politika drobných krůčků ke komunismu, který si představoval jako dobré bydlo pro všechny, kdo poslouchají KSČ. Vyznával mírný pokrok v mezích socialistického zákona.
Na druhou stranu to byl až on, kdo u nás šest let po únoru 1948 nastolil režim sovětského typu tím, že podle sovětského vzoru stranu mocensky nadřadil vládě a v roce 1960 nechal v nové ústavě zakotvit vedoucí roli KSČ. Za Novotného éry tak došlo ke stabilizaci komunistického panství, ale brzy též k pokusům režim modernizovat, což bylo konzervativnímu Novotnému proti srsti, ač reformní snahy pod tlakem nezakázal. Život na špičce mocenské pyramidy mu dodal i jisté charisma a manželky diplomatů ho prý během zasedání valného shromáždění OSN zvolily nejkrásnější hlavou státu, a tak se zrodila jeho přezdívka „krásný Tony“.
Vzestup po stranickém žebříčku
Antonín Novotný se narodil v Letňanech 10. prosince 1904 v rodině zedníka. Vyučil se soustružníkem, pracoval jako strojní zámečník v pražských továrnách a v roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Stejně jako jeho předchůdce Antonín Zápotocký vyrůstal pod vlivem otce, člena sociální demokracie. Do KSČ vstoupil brzy po jejím založení v roce 1921, ovšem do její činnosti se výrazněji zapojil až po V. sjezdu v únoru 1929, kdy stranu ovládla frakce Klementa Gottwalda a došlo k její stalinizaci.
Poté, co se zúčastnil VII. kongresu Kominterny v Moskvě roku 1935, byl jmenován jedním z tajemníků pražské KSČ, čímž vstoupil do skupiny placených stranických aparátčíků. Od podzimu 1937 už byl vedoucím tajemníkem hodonínského kraje. Zde stanul před soudem ve dvanácti tiskových procesech, z nichž si odnesl několik menších trestů, převážně za protibaťovské články.
Jelikož nepatřil mezi stranickou špičku, po nacistické okupaci zůstal v protektorátu a zapojil se do domácího odboje. V dubnu 1941 utrpěl těžký pracovní úraz, během rekonvalescence ho někdo udal a v září jej zatklo gestapo. Po třítýdenním věznění na Pankráci ho tribunál odeslal do koncentračního tábora Mauthausen. Obvinění, že tam spolupracoval s nacistickým vedením tábora, které vznesl roku 1968 bývalý ministr vnitra Rudolf Barák, jehož nechal Novotný na začátku šedesátých let zbavit funkcí, nemá oporu v žádných dokumentech ani svědectvích.
Outsider ve vedení
Po válce se jako spolehlivý meziválečný funkcionář se statusem politického vězně stal politickým tajemníkem pražského kraje. Jednalo se o suverénně nejvýznamnější regionální organizaci v republice, která měla na starosti až pětinu členské základny a sídlila ve stejné budově u Prašné brány jako stranické ústředí. Předsedou kraje byl zkušený a známý Josef Krosnář, jehož moc ale upadala, k čemuž přispěl korupční skandál v depozitním oddělení pražské radnice. O tom, že zabavené cennosti prodávali zaměstnanci oddělení pod cenou, musel vědět i Novotný, avšak jeho postavení bylo ve vážném ohrožení z jiného důvodu.
Pražští komunisté, kteří zajišťovali většinu politických akcí republikového významu včetně únorového převratu v roce 1948, chtěli radikálnější postup proti nekomunistům, než jaký volilo vedení strany. Tehdy se zrodila osobní nevraživost mezi Novotným a generálním tajemníkem Rudolfem Slánským, který uvažoval o Novotného odvolání. Nahradit jej mohl úspěšnější rival Otto Šling, vedoucí tajemník brněnského kraje, který systematicky vytvářel vzorový region. Vnitrostranické čistky ale nakonec smetly Slánského, Šlinga a řadu dalších krajských tajemníků. Na rozdíl od etnického Čecha a dělníka Novotného měli mnozí z nich takzvaný židovský původ a pocházeli ze středostavovských poměrů, a to byl v éře stalinismu problém.
Pád Slánského vynesl Antonína Novotného do nejvyšších funkcí. Hned v září 1951 povýšil na tajemníka ÚV KSČ a Gottwald ho pověřil řízením ústředního sekretariátu. V prosinci se stal členem předsednictva i politického sekretariátu, nejužší vládnoucí skupiny. Gottwaldův výběr mnohé zaskočil, považovali ho za provizorium, ale předseda KSČ a prezident zřejmě outsidera Novotného vybral kvůli zmíněným sporům se Slánským, neboť Kremlu byl předveden jako protipól odhaleného „zrádce“.
Miláček Moskvy
Novotný si začal vytvářet vazby na sovětské diplomaty, jeho vzrůstající vliv Gottwalda znepokojoval. Měsíc před svou smrtí ho přeřadil na post místopředsedy vlády, a když se odstavený tajemník ohrazoval, opilý prezident mu prý na recepci řekl: „Tak buď budeš dělat, nebo půjde hlava dolů, a ty víš, že to umíme udělat.“
Po Gottwaldově skonu se Novotný do vládnoucí skupiny okamžitě vrátil a za půl roku, v září 1953, obsadil nově ustavenou funkci prvního tajemníka, přičemž prezident Antonín Zápotocký předpokládal, že otěže moci budou na Hradě. Jenže Novotný dál posiloval své vazby na Moskvu, dokázal se sblížit s Nikitou Sergejevičem Chruščovem a během takzvané moskevské arbitráže na jaře 1954 od něj získal v konfliktu se Zápotockým jasnou podporu. Oba přední představitelé KSČ stavěli na své „lidovosti“ a trpěli komplexem ze vzdělaných lidí, kterými byli čím dál víc obklopeni.
Nedlouho po ovládnutí stranického aparátu však na prvního tajemníka čekal úkol, s nímž se musel vypořádávat po zbytek své politické kariéry. Přezkoumání stalinistických monstrprocesů probíhala pomalu, nesouvisle a nedůsledně, nikdy nebyla dokončena. Novotný do práce rehabilitačních komisí osobně zasahoval a stavěl se proti rozsáhlým pardonům, protože byl do politických procesů osobně namočený. Dokázal váhavou destalinizaci moderovat a využít stejně jako Chruščov ve svůj prospěch.
V únoru 1956 se po boku ostatních lídrů sovětských satelitů zúčastnil XX. sjezdu KSSS, na němž Chruščov přednesl proslulý referát o zhoubném Stalinově „kultu osobnosti“. Na rozdíl od Polska a zejména Maďarska, které povstalo proti vládě komunistů, se ovšem v Československu první fáze destalinizace omezila na odvolání nepopulárního ministra obrany a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky a opatrnou vnitrostranickou debatu. Její živelný osten dokázala Novotného garnitura otupit a zejména po krvavé porážce maďarského povstání přejít za souhlasu většiny společnosti do protiútoku, když z krize systému obvinila intelektuály, „kulaky brzdící kolektivizaci“ a studenty. Ti proti nízkým stipendiím i omezeným akademickým svobodám protestovali během Majálesu 1956. Rozlícený Novotný reagoval hrozbou, že vysoké školy budou zavřeny, což by připomínalo nacistickou okupaci.
Na vrcholu moci
Jestliže na jaře 1956 lidé volali po destalinizaci, na podzim se báli destabilizace a děkovali Novotnému, že u nás zvítězily „zdravé síly“, které zemi neuvrhly do občanské války. Vláda obyvatelstvu za poslušnost připravila dárek: snížila maloobchodní ceny a uspořádala velkolepé oslavy Velké říjnové socialistické revoluce. Novotného tým zase stmelil strach, že bude nahrazen někým proreformním. Tím se mohla stát některá z obětí stalinistického teroru, například Gustáv Husák, a také proto byly brány věznic otevírány s největší opatrností.
Na vrcholu moci stanul Antonín Novotný v listopadu 1957, kdy byl po smrti Zápotockého a s podporou Moskvy zvolen prezidentem republiky. Za klíčový prvek moci dál považoval stranický aparát. Podržel si i kontrolu nad I. oddělením ÚV KSČ, které řídilo vnitrostranické záležitosti, teprve v roce 1966 tuto funkci předal svému dlouholetému spolupracovníkovi Jiřímu Hendrychovi, s nímž ho pojilo silné přátelství z Mauthausenu. Svou moc opřel o osobní autoritu, uplácení, úzké ideologické šablony a podporu Kremlu, který ho pokládal za záruku stability.
Do Sovětského svazu jezdil minimálně jednou ročně, ale na rozdíl od Gottwalda a Zápotockého ve vztazích s Moskvou ochotněji hájil československé zájmy. Podle vlastních vzpomínek se jednou dokonce pohádal s Chruščovem, když přijel vyjednávat o nákupu obilí a sovětský vůdce mu ho odmítl prodat s tím, že se lidé v Československu „přežírají“. Novotný kontroval, že Československo Sovětům dodá méně strojírenských výrobků. Chrušov, kterému dělaly těžkou hlavu ohromné výdaje na vývoz komunismu do třetího světa, mu pak vyčítal, že Praha ještě neuhradila dodávky obilí z doby velkého sucha roku 1947, načež Novotný rozčíleně volal: „Všechno jsme už zaplatili, rozumíte soudruhu Chruščove! Všechno do posledního rublu!“ Ačkoliv nevíme, zda spor proběhl přesně takto, dobře dokládá ne příliš funkční spolupráci v rámci RVHP, které dominovalo národní sobectví a bilaterální směny zboží a surovin vyhádané mezi vůdci.
Vynucené uvolnění
Východoevropské ekonomiky se vydaly na sestupnou dráhu „plánovitého zaostávání“ s obrovskými investicemi do těžkého a zbrojního průmyslu, čímž připomínaly válečné hospodářství. Nadějí pro ně měla být vědeckotechnická revoluce, jejímiž úspěšnými symboly se stali vesmírná družice Sputnik a kosmonaut Jurij Gagarin. Ovšem československé hospodářství se v podstatě zhroutilo během třetí pětiletky v roce 1962 a Novotný už nemohl ignorovat hlasy některých ekonomů, především jeho dalšího spoluvězně z Mauthausenu Oty Šika, že je nutné rigidně centralizovanou ekonomiku uvolnit. Šik sice později vzpomínal, že když Novotnému vysvětloval problémy domácí ekonomiky, první tajemník tomu vůbec nerozuměl, ale zároveň jeho éra otevřela dveře expertům. Během konfliktů stranických konzervativců a reformistů Novotný často lavíroval a podle historika Vítězslava Sommera vůči prezidentovi není fér, že z něj reformisté po sesazení udělali symbol zpátečnictví.
Současně s krachujícím hospodářstvím se Novotný musel vypořádávat s druhou vlnou destalinizace, kterou na XXII. sjezdu KSSS roku 1961 odstartoval Chruščov. Prvního tajemníka varoval, že když k ní nepřistoupí, udělají to za něj jiní, čímž narážel na nutnost odvolání ministra vnitra Rudolfa Baráka, který shromažďoval na ostatní spolustraníky kompromitující materiál a podrýval Novotného autoritu u Sovětů.
Součástí změn byla generační obměna politbyra, které opouštěla stará Gottwaldova garda, a další revize politických procesů. Na výsluní se dostali nebo vrátili pozdější hlavní aktéři Novotného pádu a pražského jara. Nechyběli mezi nimi Alexander Dubček a Gustáv Husák, který byl v roce 1960 propuštěn se souhlasem prezidenta z vězení a koncem roku 1963 plně rehabilitován, ačkoliv ještě půl roku předtím Novotný prohlašoval, že obvinění ze „slovenského buržoazního nacionalismu“ z Husáka nikdo nesejme.
Dne 5. prosince „případ Husák“ projednávalo stranické vedení a podle člena rehabilitační komise, historika Karla Kaplana, jenž čekal s kolegy v předpokoji, se „najednou rozletěly dveře, do místnosti doslova vběhl Antonín Novotný, uviděl nás, zarazil se a zvýšeným hlasem povídal: ‚Znáte Husáka? Tak si ho nepřejte poznat.‘“ Husákových ambicí se obával podobně jako Dubček, o aktivitách obou Slováků si nechával posílat informace od Státní bezpečnosti.
Slováci v nemilosti
Novotný Slovákům obecně nedůvěřoval a jejich požadavky na federalizaci považoval za „nacionální úchylku“, či předstupeň separatismu. Prezident při zřídkavých návštěvách východní části republiky ztropil několik skandálů. Krajně negativní ohlas měly jeho teze o splývání českého a slovenského národa nebo nechutná hádka a odmítnutí připravených darů, jimiž skončila Novotného návštěva Matice slovenské v Martině v srpnu 1967. Do střetu též vygradovaly jeho spory s Dubčekem, prvním tajemníkem ÚV KSS, který roku 1967 kritizoval pomalou industrializaci Slovenska. „Slovenská otázka“ se tak stala jednou z hlavních příčin Novotného konce.
Mezitím se i česká část společnosti odvažovala posouvat hranice možného a snila o demokratickém socialismu. Proti prezidentovi se šikovali spisovatelé a znovu i studenti, kteří v říjnu 1967 chtěli „více světla“, neboť na strahovských kolejích docházelo k častým výpadkům elektřiny. Rozhodující byl ale výsledek konfliktu v nejvyšších patrech KSČ. Stále respektovanější Ota Šik na XIII. sjezdu v roce 1966 před zraky Leonida Iljiče Brežněva a za bouřlivého potlesku delegátů podněcoval k demokratizaci a k (blíže nespecifikovaným) institucionálním změnám.
Déle trvající vnitrostranická krize vyvrcholila na podzim 1967. Prezident ovšem předpokládal, že ji zvládne. Když na říjnovém plénu ÚV KSČ obvinil Dubčeka, že podléhá „úzkým národním zájmům“, existovala již v Ústředním výboru protinovotnovská opozice Slováků a reformistů, kteří kritizovali kumulaci Novotného funkcí. Ten si nakonec na pomoc pozval samotného Brežněva, jenž 8. prosince přiletěl do Prahy. Sovětský vůdce však nechal dění volný průběh a pouze prý pronesl „Eto vaše dělo!“, čili „Je to vaše věc!“. Patrně Novotnému nezapomněl zdrženlivý postoj při sesazování Chrušova v roce 1964, stejně jako neochotu umístit sovětská vojska na československé území. Brežněv rovněž kritizoval jeho příkrost vůči Dubčekovi, „čestnému Sašovi“, kterému dával najevo přízeň, neboť společně studovali v Moskvě.
Palácový převrat
Novotný se přesto nevzdával a na jednání předsednictva 11. prosince 1967 proti Dubčekovi vystoupil znovu. V rozpolceném desetičlenném vedení už ale neměl většinu, úlohu Jidáše sehrál Jiří Hendrych. Dubček využil ambicí Novotného pravé ruky a na oko mu nabídl, že by se mohl stát šéfem KSČ, o což si Hendrych interně řekl i Brežněvovi. „Ty v poslední době vystupuješ (…) podrážděně (…). Kolikrát ty tady zvedneš hlas, křičíš,“ sdělil překvapenému Novotnému a spolu s dalšími čtyřmi členy předsednictva nebyl proti rozdělení obou vrcholných funkcí. Patovou situaci rozčísl Ota Šik na plénu 19. prosince, když navrhl požádat Novotného o odchod z funkce prvního tajemníka a za vlivnou skupinu ekonomů do ní podpořil Dubčeka. Pod soustředěným tlakem se Novotný nakonec 5. ledna 1968 postu vzdal. Dubčekovo jmenování znamenalo kompromis mezi konzervativci a reformátory, roli zde sehrála i jeho slovenská národnost.
Výměna ve vedení proběhla pro KSČ typickým způsobem zákulisních intrik, členstvo bylo informováno až začátkem března, a ještě ne dostatečně. Aby byl palácový převrat dokonalý, zbývalo Novotného vyprovodit z Hradu. Dubčekovo nepevné a nejednotné vedení nedisponovalo takovou silou, aby donutilo prezidenta abdikovat, a tak byla dána volná ruka médiím. Tím došlo de facto ke zrušení předběžné cenzury. Kampaň v tisku nahradila mlčící vedení a do Novotného si nyní spěchal kopnout kde kdo. Vynikal v tom jízlivý Husák, který 19. března v Bratislavě na setkání se studenty žádal „tyranův konec“ a narážel na „pěknou českou tradici defenestrací“.
Sorry, Tony!
Novotnému nakonec zlomila vaz kauza „semínkového generála“ Jana Šejny, který se přátelil s prezidentovým synem a obohacoval se prodejem jetelového semene. Před zatčením utekl na Západ i s mobilizačními plány Varšavské smlouvy, na čemž si osvobozený tisk zgustl. Novotný musel z rozhodnutí předsednictva 22. března odstoupit, nahradil ho Ludvík Svoboda, kterého dlouhá léta držel stranou vysokých funkcí. Následné pozastavení členství ve straně ho jako přesvědčeného komunistu zasáhlo. Bylo mu vráceno v březnu 1971, i když se zákazem výkonu stranických a veřejných funkcí. Na konci života psal paměti a zemřel zahořklý v ústraní 28. ledna 1975 na infarkt.
Jestliže na jaře 1968 lidé nad Novotného pádem jásali, s nástupem normalizace začali někteří vyjadřovat nostalgii po „zlatých šedesátých“, kterou vtělili do frekventovaného hesla „Sorry, Tony!“. Po roce 1989 ovšem převládlo hodnocení Novotného jako konzervativního neostalinisty a trochu směšného diletanta, který nesprávně vyslovuje „demogracie“, „zemedělství“ či „soušky a souzi“, a vyžívá se ve výčtech vyrobených tun ocele. „Prokristapána, soudruzi, dyť už nám vylezla jedna kráva na pomalu dvacet tisíc korun!“ rozhořčoval se kupříkladu nad příliš drahou výstavbou kravínů. Ale co nejefektivnějším hospodářským systémem byla posedlá modernita 20. století obecně a mnozí politici se představ o trvalém růstu za každou cenu nezbavili dodnes.
