Studentské hýření: Majáles se v minulosti pojil s veselím i politickými manifestacemi
S oslavou propukávajícího jara, nespoutaného mládí a rozkvetlé přírody tradičně spojujeme majáles. Jeho podoba se v průběhu doby měnila, až se ve druhé polovině 20. století stal záležitostí silně zpolitizovanou. Teprve po sametové revoluci se květnová slavnost začala opět navracet ke svým kořenům. Čím vším tedy byl a je majáles?
Vystopovat počátky majálesu není zrovna jednoduché. Někdy se udává, že tkvějí již v antice, v bujarých jarních oslavách, při nichž staří Římané uctívali bohyni jara a plodnosti Maiu. Slovo majáles pak mělo být odvozeno z výrazu maialis označujícího vykleštěného vepře, který se při této příležitosti bohyni obětoval. Tyto starověké ceremonie ovšem měly s pozdějším majálesem coby studentskou slavností pramálo společného. Dost možná s nimi nesouvisí ani původ slova.
Budeme si hráti!
Čeští studenti měli v raném novověku množství výrazů s koncovkou -es, která je typická pro latinu. Byly to například zvoničkales (poplatek, který se odváděl za zvonění), hromničkales a dušičkales (plat, který pobírali učitelé 2. února a 2. listopadu), případně neméně půvabně znějící sekyrales (příplatek za topení). Termín majáles by tedy mohl pocházet právě odsud, přičemž by s latinou samotnou neměl nic společného. Dříve se též užívalo výrazu majáles v množném čísle, s čímž se lze občasně setkat dodnes, nicméně už jen zřídka. Co se týče školní mládeže, ta se v českých zemích na jaře organizovaně veselila přinejmenším od 18. století.
Na prvního máje měli studenti volno, a tak se spolu s kantory vydávali ven, aby kvetoucí přírodu oslavili veselými písněmi. To dobře ilustrují tyto staré verše: „Dnes je den veselý, nejdeme do školy, budeme si hráti, vesele skákati.“ Vedle studentských oslav musíme zmínit i staré lidové veselice doložené rovněž již několik staletí nazpět, při nichž se stavěly takzvané máje. Podle jedné verze měly májky zahánět zlé duchy, jejichž řádění bylo spojované s filipojakubskou nocí z 30. dubna na 1. května. Jiné výklady vidí jejich původ v pohanském uctívání přírody, bohyně jara Vesny a její obnovující se plodivé síly. Také tradice stavění (a posléze kácení) májí se zvláště na venkově zachovala dodnes.
Studentský majáles zřejmě nejvíce zpopularizoval Alois Jirásek ve své knize Filozofská historie, jejíž příběh se odehrává v Litomyšli. Autor vycházel ze skutečných reálií, na zdejším gymnáziu sám vyučoval a průběh tamních oslav poloviny 19. století vykreslil následovně: poté, co studenti navzdory zákazu majálesu ze strany biskupa projdou za zvuku kapely městem, dospějí do nedalekého háje, kde se koná samotné majálesové odpoledne a večer za účasti většiny města.
Byly to zkrátka radovánky plné zpěvu, tance, recitování veselých básní a mnohdy i pitek a drobných provokací, jež provozovalo rozpustilé litomyšlské studentstvo. Původně spíše gymnaziální slavnost se v 19. století rozšířila i mezi univerzitní studenty a nabyla oficiálního charakteru. Jiráskovi „filozofové“ byli vlastně studenti dvouletého cyklu následujícího po absolvování gymnázia, jakési univerzitní přípravky.
Svátek všech dobrých vlastenců
Majáles nalezl v 19. století své pevné místo v české společnosti, protože se stal další vhodnou příležitostí k posilování národního sebeuvědomění. Studenti byli jako představitelé rodící se inteligence oporou českých národních snah. V Praze se majálesy konaly od devadesátých let 19. století na holešovickém výstavišti a byly velkou společenskou událostí, při níž uvědomělí Češi demonstrovali svůj bohatý kulturní život a své vlastenectví. Také každé menší město, v němž fungovalo gymnázium, mělo svůj majáles, jenž zde představoval jeden z vrcholů společenské sezony.
Tak majáles vstoupil i do 20. století. Za nové Československé republiky se stal převážně příjemnou společenskou událostí a projevy vlastenectví ustoupily do pozadí. Jak probíhal a co všechno bylo jeho součástí, může napovědět program majálesu v městečku Chotěboři na Vysočině v roce 1920. Jeho dějištěm bylo náměstí, zámecký park a pronajatý taneční sál. Slavnosti trvaly celkem tři dny, během kterých studenti uspořádali průvod městem za doprovodu vojenské kapely, sportovní hry, taneční zábavu a různá divadelní představení. Obvyklé bylo také vydávat u příležitosti majálesu pamětní sborníky, takzvané almanachy. Pořadateli majálesů v této době již nebývali vždy jen studenti, popřípadě škola, ale často přímo město a místní občanské spolky.
Majálesy se staly v první řadě slavnostmi jara a květin. Tak je prezentuje například publikace z roku 1931 vydaná v Brně tělovýchovným spolkem Orel. Doporučuje uspořádat průvod, v němž mládež ponese množství různých druhů jarních květin a ve kterém budou defilovat figury královny růží, bohyně Vesny a zahradníků. Přikládá navíc verše, které je vhodné při slavnosti deklamovat: „Celá obec dnes slaví majáles. Všechny květy milé, rudé, modré, bílé, z jara v krásném máji velkou slavnost mají. Všecko slaví dnes s námi majáles.“ A nechybí ani vlastenecká nota: „Každý Čech má nejraději míti český zpěv a české barvy v kvítí. Proto hrdě volám dnes: Ať žije náš majáles!“
Ve službách politiky a ideologie
Ani po druhé světové válce majálesy nezanikly, ale jejich ráz se změnil. Ještě před samotným únorovým převratem se na mnoha místech staly vhodnou příležitostí k politické agitaci. Protože právě květen byl měsícem, v němž skončila válka a Prahu osvobodila Rudá armáda, byly od nynějška s porážkou fašismu propojeny také studentské májové slavnosti. Tento nově nastolený kurs samozřejmě ještě posílil po roce 1948. První léta komunistického režimu ovšem znamenala nejprve úplné potlačení podobných radovánek, majálesy byly zastíněny prvomájovými oslavami svátku práce.
V roce 1956 se však měl v Praze uskutečnit IV. kongres světové mládeže, a tak strana rozhodla, že studentský majáles obnoví. Měl se konat souběžně v Praze a Bratislavě a jeho výhradním pořadatelem se stala jednotná komunistická mládežnická organizace Československý svaz mládeže (ČSM). Vše mělo probíhat podle jasně daného scénáře. Za tímto účelem vznikla slovensky psaná metodická příručka Ako pripraviť majáles. Vyzývala, aby se do přípravy zapojili nejen studenti, ale i pracující. Jen tak se podle ní totiž slavnost stane „výrazom nerozborného spojenia budúcej inteligencie s robotnickou triedou, len potom to budú tie pravé majálesy“.
Z toho je dostatečně patrné, jak nebezpečně rychle se někdejší nevázané a bezstarostné studentské slavnosti proměnily v nástroj politické propagandy. Jenomže tentokrát se soudruzi přepočítali. Rok 1956 byl totiž zlomovým rokem, kdy první tajemník ústředního výboru komunistické strany SSSR Nikita Chruščov v tajném projevu na XX. sjezdu strany odsoudil Stalina a jeho zločiny. Utajované informace o průběhu sjezdu však prosákly ven a v zemích východního bloku to začalo vřít.
Manifestace svobodného ducha
Ostře sledovaný a pečlivě připravovaný pražský a bratislavský majáles se nakonec vymkly z rukou svazáckých pořadatelů a staly se místem projevu svobodného názoru, jaký československá společnost už léta nezažila. Shromáždění studenti veřejně vyjevili odvážné politické požadavky, mezi něž patřila revize politických procesů padesátých let, amnestie vězňům či povolení dovozu západní literatury. Studenti například nesli v průvodu provokativní politická hesla jako „Základ je sice pevný, ale dům se boří“ nebo černou rakev s nápisem „Akademická svoboda“. Tu pak před zraky veřejnosti shodili do řeky. Na paškál si vzali rovněž tehdejšího ministra školství Františka Kahudu nápisem „Co Komenský vybudoval, to Kahuda zreformoval“ či skandováním: „Dejte nám Kahudu, dáme mu na hubu!“
Majáles se tehdy stal opravdovou manifestací – zprvu sice opatrným, ale jasným projevem svobodného myšlení volajícího po nápravě totalitních zlořádů, který nakonec dosáhl nečekaných rozměrů. V Praze se majálesového průvodu zúčastnilo kolem sta tisíce lidí skandujících necenzurovaná hesla. Jedno z nich: „Nebojte se Pražáci, ještě jsou tu študáci“ se skutečně proslavilo a uplatnilo i v dobách pozdějších. Majáles roku 1956 tak byl v podstatě prvním masovějším protirežimním vzepětím v Československu.
A co dál?
Do dějin ovšem v první řadě vstoupil majáles, který se konal o devět let později. V celkově uvolněnějším klimatu šedesátých let se stal opravdovým výkřikem svobodomyslného studentstva, který byl tentokrát slyšet opravdu daleko. Historie se do značné míry opakovala: přestože se stranické organizace s vypětím sil zasadily o to, aby svátek studentů proběhl důstojně a v poklidu, vymkl se jim z rukou. Ve zbytku šedesátých let se sice uskutečnilo ještě několik pokusů oživit svobodomyslnost studentského svátku protirežimními provokacemi, avšak euforie z roku 1965 už zdaleka nedosáhly.
Normalizace podobným výbojům už pochopitelně vůbec nepřála, a tak ke znovuoživení majálesových slavností došlo teprve v polistopadové době. Politický náboj se z nich definitivně vytratil, majáles se dnes zdá být především komerčním hudebním festivalem. V posledních letech existuje také tendence udělat z něj opět akademický svátek a do jeho pořádání se v některých městech zapojují i školy, úspěšná je v tomto ohledu například Univerzita Palackého v Olomouci. Jak je tedy vidět, podoba majálesu se v dějinách často proměňovala a vyvíjí se dosud. Budoucnost nás proto možná ještě překvapí.
