Nejkrutější mučicí nástroj: Skutečně existoval bronzový sicilský býk, nebo jde o pouhý mýtus?
Zoufalství, nesnesitelná muka, bolest a beznaděj. To musel cítit odsouzenec, který byl uvězněn v těle sochy býka, rozžhaveného hořícím ohněm. Opravdu existovala tato bronzová past, z níž nebylo úniku?
O soše sicilského býka se říká, že to byl nejkrutější mučicí nástroj starověku a snad i celých lidských dějin. Pravdou je, že zařízení, jejichž jediným účelem bylo působit muka, vymysleli lidé mnohem víc a jen těžko budeme posuzovat, který z vynálezů byl zvrhlejší a horší. Pokud jde o sicilského býka, zpráv o něm není mnoho. Nejsdílnější je řecký dějepisec Diodoros Sicilský, který líčí příběh o tyranovi Falaridovi, jenž v polovině 6. století př. n. l. vládl v řeckém městě Akragas (Agrigento) na Sicílii.
Přání krutého vládce
Městu se pod Falaridovou správou dařilo, nechal vystavět nové domy, akvadukt nebo vylepšit hradby. Byl prý natolik schopný, že se stal pánem celé Sicílie. Vládce měl však svoji temnou stránku, byl velmi krutý, sadistický, a dokonce se prý oddával kanibalismu. Zřejmě aby vyhověl svým choutkám, zadal athénskému sochaři a mistrovi v práci s bronzem Perilaovi vyrobit mučicí nástroj, jenž by byl zároveň uměleckým dílem.
Perilaus navrhl a vytvořil sochu bronzového býka v životní velikosti, která měla vyklápěcí bok, jímž do ní bylo možné strčit odsouzence. Ten byl uvnitř uzavřen, načež se pod břichem býka rozdělal oheň. Žár bronzovou sochu rozžhavil, takže se v ní odsouzenec zaživa pomalu upekl. To ale nebylo všechno. Tyran Falaris si údajně přál víc. Perilaus proto sestrojil býka natolik důmyslně, aby působil jako živý. Do útrob sochy nainstaloval soustavu trubek, v nichž se křik a zoufalý nářek trýzněného postupně měnily v řev rozzuřeného zvířete. A co víc, z nozder mu stoupal kouř – výpary ze škvařícího se lidského masa.
Podle Diodóra Falaris nevěřil, že býk opravdu dokáže vydávat zvuk, a tak pravil: „Pojď tedy, Perilae, budeš první, kdo to předvede; napodobuj ty, kteří budou hrát na píšťaly, a objasni mi, jak tvé zařízení pracuje.“ Důvěřivý vynálezce vlezl do býka, avšak krutý Falaris chtěl autentickou ukázku. Nechal proto sochu uzavřít a rozdělat pod ní oheň, „ale aby smrt toho muže neznečistila bronzové dílo, vyvedl ho polomrtvého ven a shodil ho z útesů“. Poté, co zemřel i Falaris, pohřbili prý lidé Akragasu býka do moře.
Mýtus, nebo realita?
Diodóros, jehož od časů Falaridových dělilo téměř půl tisíciletí, nebyl první, kdo o bronzovém býkovi psal. Zmínil se o něm stručně už řecký básník Pindaros, který žil necelé století poté, co měl být mučicí nástroj vytvořen. Další zpráva pochází od helénistického historika Polybia, jenž nejen vypráví příběh vzniku býka, ale také ho kriticky hodnotí. Podobně k tématu přistupuje i Diodóros.
Podle Polybia prý býk nebyl svržen do moře, ale zůstal v Akragasu, kde ho po dobytí města roku 406 př. n. l. nalezli Kartaginci a odvezli si jej jako součást válečné kořisti. Když Kartágo roku 146 př. n. l. dobyli Římané, objevil údajně vojevůdce Scipio Aemilianus bronzovou sochu zvířete, o níž se věřilo, že je právě tímto strašným Falaridovým býkem.
Zda je příběh o hrozivém mučicím nástroji pravdivý, se historikové dodnes neshodli. Žádné hmatatelné důkazy o jeho existenci nejsou k dispozici, dochované zprávy si občas protiřečí a jisté pochybnosti vyjadřuje i sám dějepisec Diodóros. Je možné, že jde pouze o antickou báchorku, která měla za úkol děsit, a v průběhu staletí byla rozvíjena a vylepšována.
