Nejstarší město světa: Které z nalezených sídel bylo skutečnou kolébkou civilizací?
Města představují úžasný fenomén – nejde totiž o pouhé přerostlé osady. Jejich vznik v dějinách vyžadoval zcela nový přístup k budování sídel, ke společenské organizaci i k obraně obyvatel. Kde se však první města zrodila, zůstává otázkou, která není ani zdaleka zodpovězená.
Nejvýznamnější slovník anglofonního světa Merriam-Webster definuje město velmi obecně jako „obývané místo o větší velikosti a populaci než maloměsto či vesnice“. Ale kde přesně leží onen předěl? A kdy jej lidé začali pociťovat? Je každá velká vesnice „skoro město“? Možná nejlepší definici města proto nepředstavuje jasně definovaná velikost, nýbrž sociální vazby, které vytváří – respektive nevytváří.
Sto padesát stačí
Mozky primátů se formovaly milionem let soužití v sociálních skupinách a jejich velikost se napříč jednotlivými druhy příliš neliší. Typická tlupa šimpanzů zahrnuje 30–100 jedinců, kteří ovšem nežijí v neustálém kontaktu. Pro běžné denní činnosti jako sběr jídla, lov, péči o srst či hlídání území se obvykle dělí do menších skupinek zhruba o 15 členech, často podle příbuzenství. Na „válečné výpravy“ se pak mnohdy sdružují mladí samci.
Uvedené pozoruhodně koresponduje se světem lidí: Typický klan v amazonské džungli sestává z 50–150 příslušníků několika propletených rodin, které obývají tutéž osadu.
Základní lidskou jednotku napříč kulturami skutečně tvoří několik rozvětvených rodin sdružených do klanu čítajícího přibližně 150 lidí. Zmíněné číslo přitom není náhodné: V 90. letech s ním přišel britský antropolog Robert Dunbar, který si povšiml, že mezi velikostí mozku primátů a početností jejich sociální skupiny panuje přímá souvislost. Teorii následně otestoval a skutečně se při předpovídání velikosti skupiny spolehlivě „trefoval“. Pak už zbýval jen krok k analýze dnešní průměrné domorodé vesnice anebo třeba pravěkých osídlení v Evropě. A číslo 150 se vždy znovu magicky objevilo.
Dunbar z toho vyvodil, že jde o největší skupinu, v níž může jedinec ještě znát všechny ostatní členy a ve které lze utvářet a vynucovat sociální normy na bázi osobního vztahu. Typicky: Každý člen komunity mívá právo trestat zlobící děti, aniž by to vyvolávalo hněv rodičů, protože se jedná o pokrevního příbuzného, který dohlíží na „počestnost“ rodu. Případné spory mezi rodinami pak řeší náčelník dle zvyků a do svého uvažování zahrnuje dlouhé a spletité vztahy táhnoucí se napříč generacemi.
Vzájemná znalost je klíčová. Jak popisuje antropolog Jared Diamond, když se na Papui setkají v džungli dva „cizinci“, v bezpečné vzdálenosti od sebe si sednou a zkoušejí se dobrat společných rodinných vazeb, které tvoří záruku míru. Pokud neuspějí, může setkání dopadnout všelijak. Ten druhý je totiž možná průzkumníkem válečné výpravy, a je lepší ho zabít než nechat odejít.
Jak vznikne město
Co se však stane, pokud počet lidí na jednom místě přesáhne magický práh 150 osob? Co když tutéž lokalitu začnou sdílet jedinci, kteří se neznají a nepojí je příbuzenské vazby? Jak zařídit, aby se doslova na potkání nezabili? Přesně takový problém musely řešit autority raných měst (viz První zákony).
Na rozdíl od opic má člověk mnohem větší kapacitu pro abstraktní myšlení a dokáže v uvažování překročit svoji nejbližší realitu. I lidé žijící v roztroušených osadách si uvědomují, že jednotlivé klany mají společného jmenovatele v podobě jazyka, mytologie a rituálů a že tvoří součást většího celku zvaného kmen.
Typický papuánský kmen zahrnuje 1 500–2 000 jedinců, kteří se alespoň jednou ročně setkávají na významných slavnostech v největší vesnici, a mladí si tam často hledají partnery, aby se vyhnuli rizikům incestu ve vlastní obci. Lidé tak musejí na velkém shromaždišti na čas přijmout fakt, že cizinci okolo nemají zlé úmysly, ale ve skutečnosti tvoří cosi jako větší, neosobní rodinu. A právě v uvedeném poznání se zrodila mentalita městského obyvatele.
Může za to farmaření?
Města tedy zřejmě vznikla kvůli pravidelnému shromažďování lidí, pro něž bylo výhodné se dlouhodobě setkávat a vypomáhat si. Jenže u jaké příležitosti? Vědci dlouho věřili, že za formováním trvalých sídel stál zrod zemědělství. Ještě před dvaceti lety vypadala všeobecně přijímaná teorie následovně: Kočující lovci a sběrači v oblasti tzv. úrodného půlměsíce – zhruba na území dnešního Iráku, Sýrie, Jordánska, Izraele a Libanonu – po tisíce let sbírali divoce rostoucí plodiny jako proso a špaldu. A po čase se je naučili vysazovat, aniž by se o ně ovšem starali. Prostě je při každoroční migraci zaseli a při návratu sklidili.
Až posléze se ukázalo, že patřičně kultivované rostliny mají tak velký výnos, že se vyplatí se u jejich zdroje usadit a společně je zavlažovat, což ovšem vyžadovalo trvalé osídlení ve větších osadách. Jakmile pak měly tehdejší kmeny úrody nadbytek a jejich populace se rozrostla natolik, že si mohly dovolit vydržovat vrstvu „profesionálů“ v podobě válečníků, řemeslníků či vládců, začaly stavět skutečná města.
Zní to logicky, krásně a úhledně. Jenže to není pravda. Dnes víme, že se architektura nutná k výstavbě měst zrodila ještě v době, kdy se populace živily převážně lovem a sběrem. Dávní předkové demonstrovali schopnost stavět na unikátní posvátné lokalitě, kterou dnes známe jako Göbekli Tepe v Turecku. Poutní místo, možná první skutečný chrám, začalo vznikat okolo roku 9600 př. n. l. a lidé v jeho okolí sídlili nejméně 2 500 let. Poprvé se Göbekli Tepe podařilo identifikovat v 60. letech minulého století, nicméně detailní vykopávky provedl tým německých archeologů pod vedením Klause Schmidta až v roce 1995.
Místo setkávání
Ruiny Göbekli Tepe jsou naprosto fascinující, ovšem nikoliv svými rozměry – zachovalo se jen několik kruhových konstrukcí – nýbrž vyspělostí. Masivní pískovcové sloupy ve tvaru T dodnes zdobí plastiky divokých zvířat a rohaté hlavy turů, přičemž svatyně vykazuje nejen jasný stavební plán, ale především porozumění pravidlům architektury a estetiky.
Jak víme, že ji vybudovala kultura lovců a sběračů? Zaprvé: Našlo se tam množství kostí gazel, divokých prasat i praturů, nevykazovaly však žádné známky domestikace, jaké na kostře nevyhnutelně zanechává šlechtění. Zadruhé: I nalezené zbytky rostlin a zrní patřily k prapůvodním, divokým variantám, nikoliv k těm šlechtěným. A zatřetí: Odhalené nástroje náležely k typické štípané industrii, šlo tedy o pazourkové hroty a nože, jaké vytvářela lovecká společenstva.
Göbekli Tepe představovalo zřejmě posvátné místo, kde se setkávaly kmeny z širokého okolí k pravidelným rituálům, podobně jako to dělali staří Britonové ve Stonehenge o sedm tisíc let později. Fascinující je, že se do budování kamenného komplexu pustili lidé bez výkonného systému produkce jídla, zato vysoce motivovaní náboženskými ideály. Zemědělství tak pravděpodobně vzniklo nikoliv jako podmínka, ale naopak coby odpověď na logisticky nesmírně náročný projekt.
To, co mohlo začít jako stavba malé svatyně, kam každý rok během několika rituálně významných dnů vstupoval celý shromážděný kmen, se časem mohlo proměnit v celoroční výstavbu. Pro naše dávné předky tak nastal problém: Jak stavitele uživit a ubytovat? A odpověď mohla nabídnout kultivace obilí a vybudování stálé osady. Kolik tam však trvale žilo obyvatel? A jelikož jsme nenašli pevné základy domů, můžeme vůbec mluvit o městě?
To druhé Tepe
Zatímco v jedné lokalitě domy chybějí, jinde je nacházíme spolehlivě. Existuje totiž ještě jedno „Tepe“ neboli „pahorek“, i když mnohem méně známé – ačkoliv zřejmě patřilo ke stejné kultuře, jež vystavěla Göbekli. Karahan Tepe leží asi 46 kilometrů od svého slavnějšího „bratrance“, objevit se jej povedlo teprve před třiceti lety a podle radiokarbonového datování předchází konstrukci Göbekli Tepe o několik staletí.
Na místě se podařilo odkrýt kamenné sloupy ve tvaru T, ale především základy obdélníkových i kruhových domů. Jejich výzdoba zahrnovala sošky supů či leopardů a také lidské portréty, včetně soch se vztyčenými penisy. Našly se rovněž předměty každodenní potřeby jako díže na drcení zrní. V okolí lze navíc dodnes spatřit zbytky několika stametrových trychtýřovitě se sbíhající zdí, na jejichž koncích se rozkládá uzavřený kruhový prostor bez východu. Vědci usuzují, že se jednalo o past k nahánění divokých zvířat, především gazel, aby je bylo možné pohodlně odchytit.
Podobných lokací prý přitom turečtí a němečtí archeologové zkoumají v tuto chvíli asi tucet, a z hlubin času se tak pomalu vynořuje rozsáhlá kultura lovců a sběračů, která sice ještě neznala keramiku ani zemědělství, ale již dokázala své náboženské představy vtisknout do kamene. Vzhledem k velikosti osídlení, jež zřejmě pojalo nanejvýš stovky lidí, však jen těžko můžeme mluvit o městě – jednalo se spíš o větší vesnice.
Dva pahorky
Máme ovšem i jiného žhavého kandidáta na první město, s nímž se pojí ještě jeden významný unikát. Tam, kde Göbekli Tepe přispělo ke zrodu architektury a možná i zemědělství, se toto další město mohlo podílet na domestikaci zvířat. Sídlo známé jako Çatal Hüyük (vyslovuje se „čatal huek“, doslova „dvojitý pahorek“) se nachází rovněž v Turecku, asi 700 kilometrů západně od Göbekli Tepe. Archeologové tam okolo dvojice návrší odkryli lokalitu o rozměrech asi dvaceti hektarů se základy rozsáhlého města. Jeho první vrstva se datuje do let 7200 až 6250 př. n. l. a podle výzkumů jej lidé obývali nejméně dva tisíce roků.
Zhruba 1 500 objevených domů, částečně zapuštěných do země, ovšem nestálo osamoceně: Nalepené jeden na druhý vytvářely shluk nejméně dvoupatrových obydlí s vyššími či nižšími střechami, po nichž se obyvatelé nejspíš procházeli. Stavby podle všeho postrádaly vchody v přízemí a na střechy se vstupovalo po žebřících, takže město fungovalo jako svého druhu uzavřená pevnost. Ačkoliv mají domy pravidelný čtyřúhelníkový tvar, ještě zde nevidíme důsledné urbanistické plánování a výsledek nejspíš vznikal postupně a organicky.
Zdi o síle 50–80 centimetrů z nepálených cihel umožňovaly čelit podmínkám na náhorní planině, kde se rozdíly teplot mezi dnem a nocí či létem a zimou pohybují v desítkách stupňů. Jak ukazují kamenné překlady, dřevěné trámoví či sloupy s hlavicemi, dávní stavitelé dobře rozuměli zákonům fyziky i architektury. A především reliéfní výzdoba na sloupech si našla místo do stavebních příruček všech pozdějších velkých civilizací v oblasti.
Uctívači býků
Toto lidské mraveniště mohlo skýtat domov 5–10 tisícům obyvatel a díky architektuře, kterou nám zanechali, máme docela dobrou představu o jejich vnitřním světě. Cítili úzké spojení s mrtvými předky a k jejich hlavním tradicím patřilo pohřbívání nebožtíků přímo pod podlahu rodinného sídla. Ještě víc však archeology zajímá býčí kult, který byl pro celou komunitu zjevně ústřední. Nejenže se ve městě našel bezpočet kostí praturů, ale především je jejich podoba vyrytá na mnoha domech a reliéfy býků s výraznými rohy zdobí množství nalezených sloupů.
Vědce to přivedlo k otázce, zda mohl Çatal Hüyük původně tvořit posvátné centrum, podobně jako Göbekli Tepe. V celém komplexu se však nenašel jediný velký chrám či honosná stavba, jež by připomínala něčím výjimečné místo, což ukazuje spíš na rovnostářskou společnost bez vrstvy kněží. A pokud tam přece jen existovali, neuzurpovali si moc ani nárok na nákladné stavby, jak tomu bylo u pozdějších civilizací. Zdá se, že šlo o demokratický kult, orientovaný spíš do kruhu rodiny a provázený rituálními zvířecími oběťmi.
Archeologové nicméně spekulují, že právě masivně rozšířené uctívání býků mohlo přispět k domestikaci zmíněných zvířat. Například ovce zdomácněly už okolo roku 10 000 př. n. l., v jejich případě se ovšem jedná o krotké, dobře ovladatelné tvory. Zato poradit si s tunovým praturem, který vyžaduje značné množství trávy, je něco zcela jiného. Především jejich výroční odchyt pro obětní slavnosti mohl pro obyvatele znamenat náročný úkol. Někteří vědci tudíž usuzují, že odchov turů pro náboženské účely přispěl k obecné domestikaci uvedených sudokopytníků, a to asi dva tisíce let po ovcích.
Do dnešních dní
Tak či onak, zmíněná osídlení zavál písek a jejich příběhy čekaly na znovuobjevení tisíce let. Na Západním břehu Jordánu však stojí dodnes obývané město, o jehož existenci ví každý, kdo alespoň jednou nahlédl do Starého zákona: V legendárním Jerichu se první kočovníci usadili už v době kamenné a po jedenáct tisíc let se tam psala historie.
Poprvé město zmiňuje kniha Jozue. Izraelité v biblickém svědectví přemýšlejí, jak obsadit mocné sídlo obehnané silnými hradbami, když vtom jim Bůh přikáže, aby ho po šest dnů obcházeli dokola, přitom zpívali a troubili na rohy. Sedmého dne se pak stane zázrak, hradby se samy od sebe zhroutí, Izraelité vtrhnou dovnitř a zabijí vše živé včetně dětí a zvířat.
Historici ovšem zpochybňují, že by šestá biblická kniha popisovala události věrně byť jen v hrubých obrysech. Vznikla totiž okolo roku 550 př. n. l., kdy se Židé nacházeli v babylonském zajetí, zatímco popisované události se nejspíš odehrály o osm století dřív. Už tehdy však Jericho představovalo živoucí legendu – neuvěřitelně staré, o celé tisíce let předcházející pozdější sídla sumerské moci jako Uruk, Ur či Kiš.
Běžící dějiny
Zničené základy Jericha odhalil v roce 1868 britský voják a archeolog Charles Warren v lokalitě Tell es-Sultan, zhruba jeden a půl kilometru od hranic moderního Jericha. Dosud se tam podařilo lokalizovat nejméně dvacet archeologických vrstev a každá z nich vypráví vlastní příběh. Okolo roku 9500 př. n. l. se v místě usadili první lovci a sběrači, načež trvalo dvě tisíciletí, než se z malých kruhových chýší stalo město se čtyřmetrovými hradbami a ještě vyššími věžemi – které archeologové obecně považují za první skutečně vysoké stavby v dějinách lidstva.
Původní populace čítající stovky obyvatel se během doby bronzové rozrostla možná až na tři tisíce lidí a město zažilo veškerý chaos, který ke střídání historických epoch patří. Nejméně jednou bylo kompletně srovnáno se zemí, zato v době železné opět vyrostlo do krásy a velikosti. Vystřídali se v něm Peršané, Izraelité, Makedonci, Římané, Byzantinci, Arabové, křižáci i Turci. Právě Britové však vedle tehdejší malé osady založili v roce 1920 moderní město, jak jej známe dnes. A můžete si být jistí, že cokoliv se na Blízkém východě událo, zdi Jericha o tom nesou svědectví.
První zákony
V tradičních společnostech byly společenské normy zvykové, a jejich znalost se tedy předávala ústně. Ve městě, kde spolu často žila různá etnika, však takový systém nefungoval a musel jej nahradit psaný zákon, který panovníkovi „předali bohové“. Nejstarší dochovaný zákoník představuje deska sumerského vládce Ur-nammu, datovaná asi do roku 2100 př. n. l.: Kromě trestu smrti za vraždu či přepadení stanovila pokuty ve stříbře za tělesnou újmu, sexuální obtěžování svobodných žen i otrokyň či pomluvy.
