Největší skandinávská mohyla Raknehaugen možná není hrobkou mocného vládce, ale spíše památníkem dávné přírodní katastrofy

Přestože byla mohyla Raknehaugen opakovaně zkoumána už od 19. století, archeologové v ní nikdy nenašli jasný důkaz o tom, že by pod ní byl někdo pohřbený.

První vykopávky vedl Anders Lorange v letech 1869–1870, další následovaly ve 20. století pod vedením Sigurda Griega. Žádný z archeologů ale nedokázal nalézt žádný hrob, což vyvolalo pochybnosti, zda Raknehaugen vůbec někdy sloužila jako pohřebiště.

Neobvyklá konstrukce

Raknehaugen je impozantní stavba – původně měřila asi 15 metrů na výšku a 77 metrů v průměru. Její konstrukce je ale velmi neobvyklá.

Základ tvoří vrstva drnů, na níž byly střídavě navršeny vrstvy jílu a písku. Nad nimi vznikla složitá struktura z borovicového dřeva, větví, mechu a hlíny. Celkem bylo použito asi 25 000 kmenů, které byly naskládány do jakési „stanové“ konstrukce a překryty dalšími vrstvami zeminy.

Zajímavé je, že kvalita dřevařské práce byla podle některých badatelů překvapivě nízká – konstrukce působí neuspořádaně a chaoticky, což neodpovídá očekávání u monumentu určeného pro významnou osobnost.

Překvapení z laserového průzkumu

Moderní analýzy, včetně radiokarbonového datování a dendrochronologie, ukazují, že mohyla vznikla kolem roku 551 n. l. To je období, které se shoduje se sérií masivních sopečných erupcí mezi lety 536 a 660 n. l. Tyto erupce způsobily dramatické ochlazení klimatu na severní polokouli, neúrodu, hladomory a výrazný pokles populace. Stavba Raknehaugenu tedy spadá do doby hluboké krize.

Zajímavým detailem je i nález spálených lidských kostí. Ty sice naznačovaly pohřeb, ale ukázalo se, že pocházejí z doby o více než tisíc let starší.

Klíčový zlom přinesl průzkum krajiny pomocí LiDARu. Archeolog Lars Gustavsen z Norského institutu pro výzkum národního dědictví při něm objevil stopy dávného sesuvu půdy – dlouhého asi 3,8 kilometru. Tento sesuv je dnes téměř neviditelný, v digitálních modelech terénu se ale jasně projevil.

Mohyla se nachází v těsné blízkosti této oblasti a leží na rozhraní různých typů půdy – písčité na severu a jílovité na jihu. Právě jílovité půdy jsou náchylné k destabilizaci, zvláště při kombinaci silných dešťů, ochlazení a odlesnění.

Památník dávné katastrofy?

Podle nové interpretace mohla mohyla Raknehaugen vzniknout jako rituální reakce na ničivý sesuv půdy. Tomu odpovídá i charakter použitého dřeva – mnoho kmenů bylo zlomených, vyvrácených i s kořeny nebo pokácených neobvyklým způsobem. Zdá se, že materiál nebyl pečlivě vybírán, ale spíše rychle shromážděn, možná přímo z oblasti katastrofy.

Podobné reakce jsou známé i z jiných kultur – například v Africe nebo západní Evropě lidé stavěli monumenty jako odpověď na epidemie či zemětřesení. Raknehaugen by tak mohla představovat severoevropský příklad takového „památníku katastrofy“.