Nerovný zápas lehkých vah: Španělský duel tanků T-26 vs. PzKpfw I

Občanská válka ve Španělsku byla do vypuknutí druhé světové války jedním z největších bojišť obrněné techniky. Nejdříve tomu ale příliš faktorů nenasvědčovalo a v době začátku konfliktu se v zemi nacházelo jen asi 20 provozuschopných tanků různých typů. Již v srpnu 1936 ale začali Italové dodávat nacionalistům tančíky typu L3, z kterých se stal druhý nejužívanější obrněnec války. Ke svým spojencům se brzy přidali i Němci, již v září zaslali do chaosem zmítané země prvních 41 lehkých PzKpfw I. V prosinci poté dorazilo dalších 21 kusů. Původně se počítalo s tím, že němečtí tankisté pouze vycvičí španělské osádky, nakonec se ale začali sami zapojovat do bojů.

Rozdílní konkurenti

Německý stroj vycházel stejně jako jeho sovětský souputník z britských obrněnců, v případě PzKpfw I se jednalo o velmi úspěšný tančík Carden Loyd. Práce na projektu započaly v roce 1932 a o dva roky později se rozběhla jeho sériová výroba. V srpnu 1936 začala sjíždět z výrobních linek modernizovaná verze B a i ta se ve velmi krátkém čase dostala na španělské bojiště.

Stroj vážil 5,8 tuny a jeho výzbroj tvořily dva kulomety MG 13 ráže 7,92 mm. Pancéřování takřka celého stroje dosahovalo 13 mm. Jako pohonná jednotka sloužil benzinový čtyřválec NL 38 TR o výkonu 74 kW. S ním dokázal PzKpfw I dosáhnout maximální rychlosti 40 km/h. S plnou nádrží mohl za ideálních podmínek urazit až 200 km. Osádka se skládala ze dvou mužů. Stroje přicházející do Španělska byly zařazeny coby pozemní část Legie Condor pod velením podplukovníka Wilhelma Josefa Ritter von Thoma.

Na italské a německé dodávky zareagovali velmi rychle i Sověti a 12. října dorazilo na podporu republikánů prvních 50 kusů T-26B. Na svou dobu šlo o velmi kvalitní stroj s nebezpečnou výzbrojí. Jednalo se o licenční výrobu britského Vickersu Mark E. V průběhu let na něm ale došlo k celé řadě změn, které vedly k tomu, že sovětský obrněnec ve všech ohledech překonával svého britského předchůdce, a vyrobilo se ho sedmdesátkrát více. 

Dvojvěžovou verzi 1931 pouze s kulomety nahradil model 1932 s kanonovou výzbrojí a po něm přišel T-26B. Jeho první varianta označovaná jako M 1933 vážila 9,4 tuny a disponovala 45mm kanonem typu 20-K. Kromě něj opouštěly výrobní haly i modely s jedním či dvěma 7,62mm kulomety typu DT. Osádku skládající se ze tří mužů – velitele, střelce a řidiče chránil až 15mm pancíř. Jako pohonná jednotka sloužil zážehový čtyřválec GAZ T-26 o výkonu 67 kW. Díky němu mohl stroj dosáhnout maximální rychlosti 31 km/h a s plnou nádrží urazil 140 km.

Do boje

Původně se ani u sovětských tankistů neočekávalo jejich přímé zapojení do bojů, ale pouze zajištění výcviku domácích osádek. Ten ale komplikoval nedostatek tlumočníků a rozdílná terminologie. Problémy způsobovali i španělští anarchisté, kteří odmítali jakékoli autority v armádě. Navíc ani samotní sovětští instruktoři nebyli příliš schopní a většina zdrojů se shoduje, že ti němečtí zvládali své úkoly lépe.

Z prvních dodaných T-26 se začal brzy ve městě Archena organizovat 1. tankový prapor. Ten měly tvořit tři roty skládající se každá ze tří čet. Četa disponovala třemi stroji a celkově tedy prapor sestával z 27 tanků. V polovině listopadu se podařilo zformovat 2. tankový prapor. Do válkou zmítané země vyslali Sověti do konce roku dalších 56 strojů, a proto zanedlouho vzniklo i třetí uskupení. Ze všech tří se vytvořila 1. obrněná brigáda, kterou na jaře 1937 rozšířil ještě čtvrtý prapor. Později se začaly útvary doplňovat obrněnými automobily BA-6 a počty tanků se naopak v jednotkách snižovaly. V červnu 1937 tak existovaly již dvě brigády, každá skládající se ze čtyř praporů, a další čtyři operovaly samostatně. V říjnu poté došlo ke vzniku divize obrněných vozidel, která zahrnovala jak obě brigády, tak i další útvary.

K prvnímu nasazení „šestadvacítek“ došlo ještě během října 1936. Republikáni se marně snažili získat čas pro obranu Madridu a na jih od metropole proto vyslali těžkou techniku pod velením plukovníka Semjona Krivošejina, která měla pomoci zadržet nápor nepřítele. Ta se poprvé zapojila do boje při republikánském protiútoku v obci Torrejon de Velasco. Skupina pod velením kapitána Paula Armana zpočátku slavila úspěchy. Později se ale kvůli špatné komunikaci oddělila od pěchoty a nepřítel jim dokázal vyřadit několik strojů sovětské konstrukce. K jejich likvidaci užívali nacionalisté i různé improvizované prostředky včetně zápalných láhví. 

K neúspěchu přispěla i nezkušenost doprovodné pěchoty. Muži totiž absolvovali pouze dvacetidenní výcvik a pušky dostali až den před jejich nasazením. Ve čtvrtek 29. října 1936 došlo k vůbec prvnímu tankovému taranu v dějinách, když poručík Semjon Osadčij nedaleko obce Seseña, asi 30 km jižně od Madridu, najel na italský tančík L3.

Německé zklamání

Krátce po prvním nasazení T-26 se 30. října 1936 dostaly do boje i PzKpfw I. Bojová premiéra ale jasně ukázala jejich nedostatky. Střetly se totiž se sovětskými obrněnými automobily, které disponovaly 45mm kanony stejně jako „šestadvacítky“. Ty dokázaly úspěšně likvidovat německé tanky na vzdálenost téměř 500 metrů. Velmi brzy se ukázala i převaha, kterou nad PzKpfw I měly T-26. Německý stroj disponující pouze kulometnou výzbrojí dokázal při použití průbojné munice sovětský protějšek poškodit až na bezprostřední vzdálenost. Schopnost této munice napáchat vážnější škody byla v porovnání s 45mm granátem jen minimální. 

Neschopnost PzKpfw I účinně si poradit se sovětským T-26 byla pro velení nacionalistů značný problém. Proto velitelé hledali nové možnosti, jak technice nepřítele vzdorovat. Jednalo se jak o užívaní dělostřelectva, tak různých improvizovaných prostředků. Jejich řady také často rozšiřovaly kořistní T-26, kterých si německé velení velmi cenilo, a jednu dobu nabízelo za každý stroj odměnu 500 španělských peset.

Neschopnost PzKpfw I vyrovnat se v boji „šestadvacítkám“ ale nemůžeme ani příliš přeceňovat. Primárním úkolem tanků v té době nebyl boj s jinými obrněnci, ale podpora pěchoty a další strategické úkoly. Z tohoto hlediska si stroje vedly relativně dobře a stále se jednalo o mobilní prostředek s vysokou bojovou hodnotou. Navíc jich Němci dodali poměrně velké množství a díky tomu se staly významnou oporou vojsk nacionalistů.

Kříž proti hvězdě

Během bojů o Madrid došlo k vůbec prvnímu střetu T-26 s PzKpfw I. I přesto, že německé stroje zvládly T-26 poškodit, sovětské osádky často označovaly kulometnou palbu za bezrizikovou. Výrazně větší nebezpečí pro ně ale představovaly 37mm protitankové (PT) kanony. První střet těchto obrněnců skončil čtyřmi zničenými T-26 na jedné straně a blíže neurčeným množstvím zničených italských tančíků a německých PzKpfw I. Nutno však dodat, že dva sovětské stroje mělo na svědomí PT dělostřelectvo a další dva improvizované prostředky v podobě ručních granátů a láhví s benzinem. O triumf PzKpfw I tak zajisté nešlo. V pondělí 2. listopadu došlo podle záznamů frankistů k prvnímu ukořistění T-26, který předtím zasáhl PT kanon.

V srpnu 1937 podnikli nacionalisté další kroky ke zvýšení bojové hodnoty PzKpfw I. Na rozkaz generalissima Franka začaly snahy o přezbrojení na kanony. Původně se počítalo s německým 20mm protileteckým kanonem Flak 30, nakonec ale konstruktéři zvolili italský model Breda 1935 stejné ráže. Tato zbraň dokázala na 250 m prorazit až 40mm pancíř, tedy výrazně více, než stačilo na probití čelního ocelového plátu T-26. S montáží tohoto kanonu se původně počítalo pro italské tančíky L3, nakonec se ale upřednostnily německé PzKpfw I. 

Výkonnější výzbroj si vyžádala úpravu věže, která musela být shora otevřená. To se ale příliš nelíbilo tankistům, kteří se cítili více ohrožení. První prototyp vznikl již v září a následně přišla objednávka dalších strojů. Po montáži čtyř kusů se ale celý projekt zastavil, jelikož nacionalisté disponovali již dostatkem ukořistěných T-26. I přesto probíhaly experimenty se zabudováním výkonnějších kanonů ráže 37 mm a 45 mm.

Po pádu Madridu

Další dodávka PzKpfw I na sebe nechala dlouho čekat a v srpnu 1937 posílilo nacionalisty dalších 30 strojů a koncem roku dorazilo dalších 10. Tím se ale přísun techniky nadlouho umlčel a až v lednu 1939 doputovalo do země posledních 30 tanků tohoto typu. Celkově tedy dodali Němci svým spojencům během občanské války 132 PzKpfw I. Tím se z nich stal třetí nejužívanější obrněnec tohoto konfliktu. Převyšovalo je 155 italských tančíků L3 a hlavně 281 sovětských T-26. Vezmeme-li v potaz i jejich kvalitativní převahu, jednalo se o vskutku nepřehlédnutelnou sílu na bojišti.

I přesto, že PzKpfw I utrpěly ve Španělsku řadu porážek, odnesly si jejich osádky cenné zkušenosti. Naučily se agresivnímu a iniciativnímu způsobu boje, který dokázal vyrovnat nedostatky techniky. Zároveň šlo o nacvičení kooperace obrněnců s dalšími složkami armády, zejména s dělostřelectvem a letectvem. Vznikly tak postupy, díky kterým zvládl Wehrmacht na počátku invaze do SSSR uštědřit Sovětům řadu těžkých porážek. 

Kromě toho vznikaly velmi účinné kombinované jednotky vyzbrojené tanky, motopěchotou, dělostřeleckými útvary a obrněnými automobily. I přesto, že nacionalisté neměli v těžké technice velké možnosti, dokázali v občanské válce zvítězit. Do určité míry k tomu přispěl i PzKpfw I. Nedokázal sice obstát proti svému soupeři, stal se ale kvalitním a rychlým prostředkem pro podporu pěchoty a průzkum. Kromě toho si Španělé velmi oblíbili spolehlivé kulomety MG 13. 

---

Čtěte také:

Souboj bývalých spojenců: Duel tanků PzKpfw 35(t) vs. Renault R 35

Šestá tanková divize vděčila za svůj bleskový postup rovněž původně československým lehkým tankům LT vz. 35 s novým názvem PzKpfw 35(t). Proti nim se postavily početné, avšak špatně organizované...