Štěstí je nakažlivé. Je-li šťastný váš kamarád, který žije do vzdálenosti 1,6 km od vás, máte o 25 % vyšší šanci, že budete šťastní také. Spokojený přítel vašeho přítele žijící stejně daleko zvyšuje pravděpodobnost vašeho štěstí o 15 % a přítel přítele vašeho přítele už jen o 10 %. Pokud váš kamarád bydlí pouze 0,8 km od vás, stoupá šance „nakazit se“ jeho štěstím na 42 %. Šťastný soused z vedlejšího domu pak pravděpodobnost zvyšuje o 34 %.

TIP: Štěstí očima vědy: Být bohatý a zdravý nestačí, rozhodují geny

Zmíněné tvrzení nedávno předložili badatelé Nicholas Christakis a James Fowler. Nakažlivost štěstí přitom v rámci své studie popsali v podstatě mimochodem: Původně totiž zkoumali, jak se mezi lidmi šíří sklony k tloustnutí a závislost na tabáku.

Naše Galaxie neboli Mléčná dráha má tvar plochého disku s průměrem asi 120 tisíc světelných let a s tloušťkou zhruba dva tisíce světelných let. V předchozí části článku jste se například dozvěděli, že má neviditelné halo, že je zkroucená či že může obsahovat až 400 miliard hvězd.

6. Nelze ji zachytit shora 

Mléčnou dráhu pochopitelně nemůžeme fotografovat shora, protože se nacházíme uvnitř galaktického disku, asi 26 000 ly od jeho středu. Svoji galaxii tak pozorujeme pouze „z průřezu“, který známe jako pás Mléčné dráhy táhnoucí se noční oblohou. 

Veškeré nádherné obrazy našeho hvězdného ostrova vznikly buď v mysli umělce, nebo jde o fotografie jiných galaxií, jež považujeme za podobné té naší. Neznamená to však, že nemáme o struktuře Mléčné dráhy žádnou představu. Naopak – s využitím nejrůznějších metod dokážeme mapovat velkorozměrové struktury galaktického disku, především jeho spirální ramena. Astrometrická družice Gaia nám pak již brzy poskytne přesnou statistiku hvězd. 

7. Má ve středu černou díru

Jedná se dokonce o veledíru, s hmotností přesahující čtyři miliony sluncí a s odhadovaným rozměrem 22,5 milionu kilometrů, což odpovídá zhruba polovině vzdálenosti Slunce–Merkur. Obklopuje ji tzv. akreční plynný disk o rozměru asi 1 AU (astronomické jednotky), jehož látka na černou díru padá ve spirále. Astronomové oblast označují jako Sgr A*, tedy rádiový zdroj v souhvězdí Střelce. Rádiové záření představuje také důsledek probíhající akrece. Aktivita komplexu je v současné době poměrně nízká: černá veledíra v centru naší Galaxie zkonzumuje ročně pouhých 10⁻⁸ hmotností Slunce. Vědci však mají indicie, že v minulosti byla mnohem větší. 

8. Je téměř stejně stará jako vesmír

Podle moderních odhadů, zpřesněných zejména díky kosmologické družici Planck, vznikl náš vesmír před 13,80 ± 0,04 miliardy let. Predikované stáří Mléčné dráhy pak činí 13,60 ± 0,80 miliardy let. K nejstarším hvězdám v Galaxii patří stálice shromážděné v kulových hvězdokupách, které se – jak již víme – nacházejí především v galaktickém halu. A právě podle doby zrodu těchto hvězd odhadujeme stáří Mléčné dráhy. 

Vývojové modely předpokládají, že velká část hmoty tvořící dnes Galaxii byla „na místě“ už záhy po vzniku vesmíru, nicméně disk a centrální výduť se zřejmě zformovaly až před 10–12 miliardami let. Mléčná dráha se pak dále obohacovala materiálem, který gravitačně vysála ze svých kolegyň v sousedství. 

9. Patří do nadkupy galaxií v Panně

Galaxie se vesmírem nepohybují osamoceně, ale shlukují se do větších gravitačně vázaných celků. Mléčná dráha tvoří součást tzv. Místní skupiny, jež čítá dalších 53 známých zástupců (nejspíš je jich však mnohem víc), kteří by se vešli do koule o poloměru 10 milionů světelných let. Náš hvězdný ostrov obklopuje 14 satelitních galaxií, přičemž k nejznámějším patří oba Magellanovy oblaky. V těsném sousedství nalezneme Galaxii v Andromedě (M31), rovněž s plejádou satelitů, a o něco dál i Galaxii v Trojúhelníku. 

Místní skupina však tvoří součást ještě většího celku – nadkupy galaxií v Panně –, jež sdružuje přinejmenším stovku podobných galaktických kup. V oblasti o průměru přes 110 milionů světelných let předpokládají astronomové zhruba sto tisíc jednotlivých galaxií s celkovou hmotností 10¹⁵ sluncí. Velké hvězdné ostrovy dostupné amatérským dalekohledům (například M51, M81, M66 nebo NGC 253) náležejí ve většině případů právě do nadkupy v Panně. 

10. Pohybuje se

Ve vesmíru nenajdeme nic, co by zůstávalo v absolutním klidu. I Mléčná dráha se tedy pohybuje. Volba vztažné souřadné soustavy je však v případě takto velkých vzdáleností obtížná. Každopádně vůči referenčnímu systému, který se pojí s mikrovlnným kosmickým pozadím (tj. se zbytkovým zářením po Velkém třesku), se Místní skupina galaxií pohybuje rychlostí asi 600 km/s. 

Mimochodem, nejpřesnějším možným proměřováním pohybů galaxií v rámci Místní skupiny dospěli vědci k nezvratnému závěru, že asi za čtyři miliardy let se Mléčná dráha srazí s Galaxií v Andromedě. Přestože přímé kolize hvězd lze prakticky vyloučit, událost rozhodně promění naše blízké okolí. Obě galaxie postupně splynou a černé veledíry v jejich centrech se nejspíš rovněž spojí v jednu velkou. Její aktivita – tedy rychlost pohlcování okolního materiálu – pak prudce vzroste a zrodí se aktivní galaktické jádro. 

Nepochybně se však přímo srazí některé gigantické molekulové oblaky, přičemž se očekává, že započne další význačná éra tvorby hvězd. Naše Slunce se i s planetami nejspíš odsune dál od centra, a s 12% pravděpodobností by mohlo být dokonce z rodící se obří galaxie vymrštěno. Vzniklý hvězdný ostrov (vědci mu již přezdívají Mléčnomeda) se stane novým gravitačním centrem Místní kupy a ve velmi vzdálené budoucnosti zřejmě postupně spořádá všechny její členy. 

Na bojiště v jižním Pacifiku se loď s novým kapitánem Wilderem Bakerem vrátila až na sklonku roku 1942. V té době se ovšem charakter války začal měnit. Američané přecházeli do ofenzivy, což pro posádku North Caroliny znamenalo, že kromě ochrany letadlových lodí vykonávala i neméně důležitou práci v podobě předinvazního ostřelování pobřežních cílů.

Podpora pěchoty

Během roku 1943 tak její těžká děla vyháněla japonské vojáky z bunkrů na Nové Georgii či Gilbertových ostrovech. V témže roce došlo také k výměně kapitána Bakera za Franka Thomase a spolu se sesterským Washingtonem se North Carolina neúspěšně pokusila vyprovokovat klasickou námořní bitvu výpadem před japonskou základnu na ostrově Kavieng. Také rok 1944 zastihl ocelovou jižanskou krásku v pilné práci. V únoru se zúčastnila mohutného leteckého přepadu kdysi mocné japonské základny na atolu Truk a v červnu – opět pod novým kapitánem, Frankem Fahrionem, podporovala vylodění na ostrově Saipan.

To už nejvyšší japonské velení chápalo, že zemi vycházejícího slunce začíná „téci do bot“, a k Saipanu vyplula většina zbylých akceschopných válečných lodí. V bitvě ve Filipínském moři však japonská flotila admirála Džisaburóa Ózawy utrpěla těžkou porážku a musela hledat spásu v útěku. North Carolina se k nepříteli na dostřel těžkých děl nedostala, ale na vítězství se podílela sestřelením nejméně dvou japonských letounů.

Pak následovala nutná údržba v loděnicích Puget Sound v Bremertonu a po návratu na bojiště na podzim roku 1944 obrněnec beze škod přečkal ničivý tajfun, který se stal osudným pro torpédoborce Hull, Monaghan a Spence. Při dobývání Filipín pak znovu bránil letadlové lodě a se stejnými úkoly vkročil také do posledního válečného roku. 

Šestkrát potopená loď 

Když došlo v dubnu 1945 na kruté boje o Okinawu, North Carolina opět bušila těžkými děly do japonských pozemních pozic a kromě toho jistě sestřelila šest letců kamikaze. Na sklonku války naposledy promluvila její hlavní děla, přičemž jejichž obětí se stal průmyslový komplex poblíž Tokia. Jednalo se přitom o pádnou odpověď na zprávy japonského rozhlasu, který North Carolinu celkem šestkrát prohlásil za potopenou.

Po válce se část námořníků vylodila v Japonsku coby součást okupačních sil, zbytek i s lodí odplul domů. Po generální opravě North Carolina krátce sloužila jako školní loď a v roce 1947 stále hrozivý, leč finančně náročný obrněnec námořnictvo vyřadilo ze služby. Čekal jej tak osud všech odepsaných plavidel – prodej a rozebrání na šrot. Jenže guvernér státu Severní Karolína Luther Hodges byl proti. Vyhlásil celonárodní sbírku, vyzval dokonce i školáky, aby na záchranu lodi věnovali část peněz na sladkosti, a nemožné se stalo skutkem.

Sbírka vynesla 300 000 dolarů, zbytek přidal stát, díky čemuž je dnes loď přístupná veřejnosti, neboť od roku 1962 kotví ve Wilmingtonu jako památník a muzeum. I tak ale North Carolina ještě v osmdesátých letech svému námořnictvu pomohla. V té době totiž stále ještě sloužily obrněnce třídy Iowa, které však nutně potřebovaly některé náhradní díly. Kupodivu se nemusely zakázkově vyrábět, protože se našly v podpalubí North Caroliny, pečlivě zabalené ještě ve starých originálních obalech z voskového papíru. 

Lidé často říkají, že jim svátky přinášejí spoustu práce a nepohodlí. Podle amerického antropologa Dimitrise Xygalatase a dalších vědců jsou svátky ve skutečnosti velmi přínosné pro naše duševní zdraví a kondici.

Blahodárné rituály

Každodenní život bývá stresující a plný nejistoty. Pokud existují chvíle, kdy přesně víme co a jak dělat, poskytuje nám to cenný pocit stability a kontroly nad situací. Při rituálech se můžeme zklidnit a utužit sociální vazby. Celá řada experimentů potvrzuje, že svátky a rituály dobře fungují proti všudypřítomné úzkosti ze světa.

Prakticky všechny svátky jsou spojené se speciálními pokrmy. Jejich příprava a také snězení má rovněž významnou psychologickou a sociální funkci. Jde tradiční rituály, které jsou zakončené příjemným jídlem s blízkými lidmi.

TIP: Nejen láska: Hormon oxytocin posiluje vztahy i spiritualitu

Po celém světě je běžné si během alespoň některých svátků předávat dary. Čistě technicky vzato je zbytečné se navzájem podarovat a přitom plýtvat zdroji. Ritualizované předávání darů je ale často velice důležité kvůli utužování sociálních a rodinných vztahů. 

Proč Zemi pokrývají pohoří a oceány a proč se kontinenty od sebe postupně vzdalují? Proč je oceánská kůra stará „jen“ 350 milionů roků, zatímco ta kontinentální i víc než čtyři miliardy let? A jak je možné, že „složením“ kontinentů může vzniknout téměř dokonalá hypotetická koule? Vědci na zmíněné základní otázky geologie přinesli mnoho zajímavých odpovědí, ale uspokojivé a obecně platné vysvětlení nabídla až teorie deskové tektoniky, oficiálně uznaná v 70. letech 20. století. Do té doby se řada badatelů přikláněla k myšlence, že zvláštní chování povrchu naší planety má na svědomí něco jiného – že se totiž Země rozpíná. 

Jako umírající hvězda

K prvním propagátorům teorie o postupné expanzi Země patřil sám otec evoluce Charles Darwin. Kolem roku 1834 zkoumal vyzdvižení horstev v jihoamerické Patagonii. Došel přitom k závěru, že je tamní krajina „vyvýšena do své současné podoby následkem elevace, jež působila v celé oblasti téměř stejně silně“. Za zmíněnou elevací mělo stát „působení jedné spojité síly“, kterou byla údajně právě planetární expanze. 

Hypotézu o rozpínání později rozvinul ruský badatel Ivan Osipovič Jarkovský. Podle něj kdysi celou naši planetu pokrýval prakontinent Pangea, tehdy však ještě měla Země menší objem a postrádala oceánskou kůru. Jak se planeta zvětšovala, zmíněný světadíl se „roztrhl“ na jednotlivé kontinenty, které se pak navzájem vzdalovaly. Zformování a růst zemské kůry potom vedly k utváření nových pohoří. 

Ona tajemná síla nutící planetu k růstu vznikala podle Jarkovského srážením éteru v zemském jádru, přičemž má popsaný proces pokračovat donekonečna. Kolem roku 1938 navázal na zmíněné myšlenky i britský teoretický fyzik Paul Dirac a později německý kvantový fyzik Pascual Jirdan. Ten tvrdil, že se rozpínají všechny planety ve vesmíru, a dokazoval to pomocí Einsteinovy teorie relativity. Zastáncem zemského růstu byl i Nikola Tesla, který jej srovnával s expanzí umírající hvězdy. Potíž tkvěla v tom, že nikdo nebyl schopen myšlenku dokázat a údajné zvětšování Země změřit.

Plovoucí desky 

Badatelé nakonec zmíněnou ideu zavrhli (přestože ji jednoznačně nevyvrátili) a nahradili ji novou představou – totiž teorií deskové tektoniky. Podle ní tvoří svrchní slupku zemského pláště mohutné, až desítky kilometrů silné desky, které „plavou“ na plastické vrstvě zemského jádra. Pohybují se asi o 5–10 cm za rok a dnešní uspořádání kontinentů je výsledkem jejich opakovaných srážek, rozlamování a opětného spojování. K dalším důsledkům pak patří vznik pohoří, vulkanismus a zemětřesení. 

Ideu deskové tektoniky poprvé zmínil německý geolog Alfred Wegener v roce 1912, tehdejší odborná obec se mu však vysmála. Trvalo víc než půl století, než byla teorie v 70. letech přijata jako vědecký konsenzus. Přesto dodnes řada badatelů tvrdí, že také ona zahrnuje množství rozporů. Nelze tedy zcela vyloučit, že se – možná už značně pozměněná – hypotéza o expandující planetě ještě jednou dočká renesance. 

Těžko odhadovat, zda planetární astronomy překvapilo v uplynulých měsících něco víc než skutečné záběry geologických poměrů na trpasličí planetě Pluto. Oproti očekávání, že půjde o beztvarý ledový svět, odhalily snímky pořízené již z velké vzdálenosti překvapivě členitý povrch: Z hladkých planin vystupují do kilometrových výšek ledová pohoří.

TIP: New Horizons má možná svůj největší objev: Dvě kryovulkanické sopky

Nejvyšším tamní vrcholkem je zřejmě Piccard Mons, jenž vyčnívá asi 5,3 km nad okolní terén a má základnu širokou přes 200 km. Ve srovnání s Mount Everestem (8,8 km nad hladinou moře, ale pouze 4,6 km nad severním okolním terénem a 3,6 km nad jižním), či dokonce s Olympus Mons na Marsu (25 km na okolním terénem) zmíněná hora nijak zvlášť nevyniká. Na rozdíl od uvedených gigantů ji však téměř jistě tvoří vodní led – nejspíš se jedná o bývalý kryovulkán. Pouze nízké teploty na povrchu Pluta přitom umožňují fázi vodního ledu, která je dost pevná, aby se vrchol nezhroutil vlastní váhou.

Jako druhá žena v historii získala doktorát z filozofie na nejstarší univerzitě v Bologni. Zanedlouho pak začala na této škole i učit. A co víc! Pak se dokonce vdala a měla děti. Dnes možná nic až tak pozoruhodného, ale nacházíme se v Bologni 18. století!

Hýčkaný jedináček

Laura Maria Catarina Bassi vlastně z rodného města skoro nevytáhla paty. Narodila se v bohaté rodině renomovaného právníka. Všichni její sourozenci zemřeli jako malé děti, rodiče se tedy soustředili na ni a umožnili jí kvalitní soukromé vzdělání. Jiné jako dívka vlastně neměla nárok získat.

Kromě italštiny brzy ovládala i latinu a francouzštinu, ale nejvíce si oblíbila přírodní vědy. Pro ně ji nadchl její domácí učitel, jinak také rodinný lékař a profesor na univerzitě Gaetano Tacconi. Vzdělával ji v oblasti matematiky, metafyziky, logiky a filozofie.

První veřejné vystoupení

Když se o jejím talentu doslechl vlivný kardinál Prospero Lambertini, přesvědčil ji, aby se zúčastnila veřejnosti otevřené diskuse na boloňské univerzitě. Tam všechny tak ohromila, že jí brzy univerzita udělila doktorát, čemuž přihlíželi nejen studenti a členové akademického senátu univerzity, ale i špičky tehdejší společnosti. Na onom slavném ceremoniálu v Palazzo Publico také zazněla její první veřejná přednáška.

Bylo jí pouhých jednadvacet let, když jí nabídli, aby se stala univerzitní profesorkou - vlastně první na evropském kontinentě! Ačkoli si jí vážili, přece jen kvůli společenských předsudkům nedostala často šanci přednášet. Jaksi se příliš nehodilo, aby stála jako žena před sálem plným… mužů.

Manželka, matka, vědkyně

Nebyla to jen „suchá“ vědkyně. Měla i bohatý soukromý život. Ve svých sedmadvaceti letech se provdala za lékaře Giuseppa Verattiho. Vědu neopustila ani poté, co se jí narodily děti. Z osmi se jich dospělosti dožilo pět. Maminkou na plný úvazek ale určitě nebyla!

Díky svým vlivným příznivcům získala možnost vyučovat doma a dostávala velmi slušný plat. Ten jí umožnil, aby si ve svém domě zřídila laboratoř, kde společně s manželem, který se stal jejím oficiálním asistentem, prováděli pokusy s elektřinou. S velkým úspěchem se pak setkaly jejich kurzy experimentální fyziky, které Laura vedla 28 let. Obdivovala Benjamina Franklina, ale především vycházela z díla Isaaca Newtona, podle jehož knihy Matematické základy přírodní filosofie jako jedna z prvních v Itálii vyučovala. Napsala také několik knih, většinou z oblasti fyziky a hydrauliky, i když v nich s žádnými novými objevy sama nepřišla.

TIP: Triumf vůle a rozumu: Před 150 lety se narodila Marie Curie-Sklodowská

Velkého uznání se jí dostalo na sklonku života. Tehdy získala prestižní pozici profesora experimentální fyziky boloňské univerzity, což jí jako ženě zajistilo nebývalé postavení v tehdejší italské společnosti…

Technologie dronů jsou den ode dne lepší. Zlepšuje se i jejich výdrž pokud jde o čas, po který se udrží ve vzduchu. S novým rekordem se nedávno pochlubil výrobce dronů Quaternium.

Jejich hybridní multikoptéra HYBRiX.20 se udrží ve vzduchu 4 hodiny a 40 minut. Pro multikoptéry s vlastním pohonem je to momentálně světový rekord. Většina běžně dostupných multikoptér přitom vydrží létat tak asi 25 až 30 minut.

TIP: Autonomní dron žije ve stáji a samostatně sleduje plodiny během sezóny

Klíčem k úspěchu dronu HYBRiX.20 je nepochybně jeho hybridní pohon. Pohání ho jak elektřina, tak i benzín. Drony s tak velkou výdrží ve vzduchu by se mohly uplatnit v řadě různých aplikací, od nenápadných průzkumných misí, přes monitorování plantáží, až po inspekci nejrůznějších technických zařízení a infrastruktury.

První císař sjednocené Číny Čchin Š'-chuang-ti učinil mnoho velkých i ukrutných činů. Nově objevené historické dokumenty staré 2 200 let dokládají, že ve snaze o věčný život oficiálně nařídil, aby jeho poddaní pátrali po elixíru nesmrtelnosti.

Čínští archeologové prostudovali prastaré kaligrafické texty, které byly objeveny v roce 2002 na velkém množství bambusových a dřevěných proužků uvnitř zaniklé studny v čínské provincii Chu-nan. Na několika z nich objevili důkazy o tom, že císařovi poddaní skutečně pátrali po látkách či předmětech, které by císaři zajistily nesmrtelnost.

TIP: Potvrzení legendy: Velká potopa z čínských mýtů se doopravdy odehrála

Z historie víme, že se to císaři nepodařilo. Zemřel v roce 210 před naším letopočtem, ve věku 47 nebo 48 let. Ještě před svou smrtí se snažil zajistit si důstojnou existenci po smrti a nechal postavit legendární Terakotovou armádu, kterou tvoří 8 tisíc keramických vojáků a koní. 

Noční motýl Gonimbrasia belina (nebo též Imbrasia belina) obývá rozlehlé území na jihu černého kontinentu – vyskytuje se v Zimbabwe, Botswaně, Namibii i Jihoafrické republice. Hnědočerný hmyz s rozpětím křídel až 14 cm z čeledi martináčovitých v dospělosti nepřijímá potravu a žije pouhé tři dny. Má proto napilno, aby si našel partnera, spářil se a nakladl vajíčka. Larvy, které se z nich líhnou, jsou však proslulé po celé jižní Africe: Jedí se coby tzv. mopane worms neboli mopanoví červi. 

Své jméno dostaly housenky podle stromu zvaného mopan motýlový, který v některých oblastech porůstá rozsáhlé plochy. Jeho listy mají nezaměnitelný tvar rozevřených motýlích křídel, takže si jej nespletete, i když se podoba dřeviny může velmi různit – od menších keřů až po 12 metrů vysoké stromy. Také housenky rozeznáte poměrně snadno: V posledním stadiu před zakuklením doslova hrají barvami a jejich těla velká jako lidský prst pokrývají červené, zelené, bílé, černé a žluté vzory. 

Tři tuny červů

Samice klade vajíčka po 50–200 kusech na větvičky či listy stromů. Po 10 dnech se vylíhne housenka a následně prochází pěti stadii vývoje. Na konci každého z nich svléká svrchní část kůže neboli kutikulu, přičemž jednotlivé fáze mezi svlékáním se nazývají instary. V prvních třech etapách se housenky sdružují ve společenstvích až o 200 jedincích a větve mopanů jimi bývají doslova poseté. Ve čtvrtém instaru se ovšem mění v solitéry a v pátém slézají ze stromů a zahrabou se v zemi, kde se zakuklí. Po vylíhnutí dospělých motýlů pak celý cyklus začíná znova.  

Lidé v Africe sbírali mopanové červy odedávna, ale od 50. let minulého století je chovají i na specializovaných farmách. V Jihoafrické republice, Zimbabwe a Botswaně se přitom jedná o nezanedbatelnou složku hospodářství. Například podle botswanských dat má celková tamní produkce housenek hodnotu osmi milionů dolarů (176 milionů korun) a odvětví zaměstnává desítky tisíc osob. V JAR byl obchod s housenkami už v polovině 90. let vyčíslen na víc než 55 milionů dolarů (1,2 miliardy korun) a pro mnoho tamních rodin se jedná o hlavní zdroj příjmů. 

Některé domácnosti v jižní Africe vyprodukují až 350 kg sušených housenek za rok. Například v Botswaně jim výroba přinese výdělek i 4,5 tisíce botswanských pul, v přepočtu asi 10 tisíc korun. Není divu, že se housenka dostala také na tamní peníze, konkrétně na pětipulovou minci. Na jihovýchodě Zimbabwe zas dvě vesnice prosluly tím, že každoročně nasbírají 3 tuny mopanových červů – tedy neuvěřitelných 1,6 milionu zvířat.

Neobvyklé farmaření

Jak tedy zmíněné farmy fungují? V prvé řadě potřebujete stromy, na nichž se housenky mohou živit. Může se jednat o mopany, ale i o jiné dřeviny: například o druh Carissa grandiflora, známý jako „natalská švestka“, nebo o strom Sclerocarya birrea, zvaný též marula. Farmáři se pak o jednotlivá stadia larev i motýly vzorně starají. Nejprve nasbírají potřebné množství vajíček – přenášejí je i s větvičkami a přivazují je na stromy na statku. Koruny dřevin pak před predátory chrání sítě a speciální plašičky, například koule s barevnými fábory, jež ve větru vlají, případně siluety dravců zavěšené na větvích. 

Aby si farmáři zajistili „úrodu“ housenek i na další sezonu, nesklízejí larvy všechny – část nechají dojít až do pátého instaru. Poté je přemístí do ohrádky s kyprou hlínou, kterou rovněž chrání síť a kde se mohou larvy v klidu zakuklit. Pěstitelé pak kukly vyjmou a uskladní, přičemž se dohlíží také na správné líhnutí nových motýlů. 

Larvy určené ke spotřebě se na jihu Afriky sbírají mezi dubnem a květnem. Příhodné období trvá jen tři týdny, ale často se během něj podaří shromáždit i miliony kusů. Zkušený sběrač, respektive sběračka (jde převážně o ženy) dokáže totiž sklidit až 20 kg housenek za hodinu.

Uvařit nebo usušit 

Čerstvě sebrané housenky se hned nejedí, nejprve se musejí zbavit vnitřností – lidé je v rukavicích jednoduše vymačkávají do džberů jako pastu z tuby. Nutno dodat, že pohled na stříkající zelenožlutou tekutinu není právě vábný. Následně se nabízejí různé možnosti úpravy: Housenky se mohou uvařit a ihned servírovat, přičemž se většinou přidávají do jídla jako masitá složka. Případně se po uvaření vysuší a poté je možné je skladovat i půl roku. Suší se buď na slunci, nebo se praží ve žhavém popelu či na roštu nad uhlím. Před konzumací se pak musejí znovu povařit ve vodě.

TIP: Škodná na talíři: Krysí masíčko po kambodžsku

Housenky upravené jako chipsy (tedy sušené) nechutnají úplně špatně, ale nejde ani o neodolatelnou pochoutku. Musejí se také řádně rozkousat a rozmělnit slinami, jinak necítíte nic jiného než drť s nádechem popela. Po chvilce se však projeví nasládlá chuť. Vařené housenky lze dál upravovat, třeba smažit či přidávat do omáček. Oblíbená je zeleninová směs podobná leču, kde uzeninu nahrazují právě mopane.

Až si uděláte výlet do jižní Afriky, zkuste se na mopane worms zeptat. Možná je dostanete v tamním obchodě, možná v krámku se suvenýry. A když budete mít štěstí, tak vám je místní i uvaří.