Sovětské velení muselo po počátečních těžkých ztrátách na námořní válku de facto rezignovat. Námořnictvo vyplouvalo jen sporadicky – obvykle v roli podpory pozemních operací. Výjimku představovaly akce podmořských člunů, jež v několika případech dosáhly i na čestný titul „gardová ponorka“. Jedním z nich byla ponorka S-56 kapitána Ščedrina.

Podle německého vzoru

Geneze vývoje plavidla začala kupodivu v meziválečném Německu, kde si sovětští odborníci v roce 1932 prohlédli člun E-1, stavěný pro Španělské námořnictvo. Výsledkem sovětského zájmu bylo navázání spolupráce – technici firmy Deschimag postavili v letech 1934–36 v Leningradu právě tři takové ponorky z dovezených dílů. V dané době patřily svou spolehlivostí, rychlostí, obratností a nesenou výzbrojí ke světové špičce.

Sovětské loděnice ve výrobě dalších člunů pokračovaly i po odjezdu Němců, ač na vše technicky samy nestačily. Problémy s produkcí přitom nebyly zanedbatelné a přinášely je především dieselmotory, akumulátory, periskopy a torpéda, které sovětský průmysl nedokázal vyrábět patřičně rychle a hlavně v požadované kvalitě. Přesto patřila nová ponorková třída S („srednaja“ – střední, též „Stalinec“) k tomu nejlepšímu, s čím šli Sověti do války. Bojů se nakonec zúčastnilo 29 kusů „Esek“. Obecně patřily k úspěšnějším podmořským plavidlům – byť 16 z nich bylo za války ztraceno. 

Zrod legendy

Vlastní výrobu S-56 zahajovala v listopadu 1936 leningradská továrna André Martí, samostatně vyprodukované části pak odvezly vlaky po dílech do Vladivostoku. O závěrečnou kompletaci se postaraly loděnice Dalzavod. Do služby byla tato střední ponorka zařazena 20. října 1941, a představovala na Dálném východě jedno z mála opravdu moderních plavidel. Její velení získal nadporučík Grigorij Ivanovič Ščedrin, který již ve 14 letech zahájil kariéru jako plavčík. V roce 1941 byl ve věku 28 let už zkušeným ponorkovým velitelem.

Na pacifickém pobřeží však S-56 nezůstala dlouho. Sovětský průmysl doposud nedokázal nahradit těžké ztráty ponorek z prvního válečného roku a tak v létě 1942 dostal velitel Tichooceánské flotily admirál Jumašev rozkaz, aby poslal své nejlepší ponorky na cestu přes Panamu. Cílem byla ponorková základna až v dalekém Poljarném u Murmanska. Nutno podotknout, že plavba dlouhá 17 000 námořních mil nepředstavovala odpočinkovou akci. Sousední ponorku L-16 omylem torpédovala poblíž Kalifornie japonská ponorka I-25 a do potíží se dostala i S-56. Po několika dnech plavby prasklo olejové potrubí pravého motoru.

Plavba do kamčatského Petropavlovsku – v bouřlivém počasí a na jeden motor – se stala opravdu riskantním dobrodružstvím. V Sargasovém moři ponorkáři poprvé ve svém životě přestáli pravý tropický hurikán, kdy podpalubí zalévaly tuny mořské vody. Do této nebezpečné situace je dostali především sovětští konstruktéři a jimi zvolené řešení jak nabíjet nekvalitní akumulátory pohonu. Během procesu se totiž uvolňoval třaskavý vodík, a aby ponorka okamžitě neexplodovala, museli ji bez ohledu na počasí větrat, a to dokonce všemi poklopy.

Proti Kriegsmarine

Již na první hlídce v březnu 1943 narazila S-56 u norského Tanafjordu na konvoj asi deseti německých lodí. Ščedrin se svými muži poprvé vypustil dvě torpéda, ale vzápětí i oni zažili premiérový protiútok hlubinnými náložemi. Po návratu na základnu hlásil velitel jednu potopenou a jednu poškozenou loď nepřítele. Ve skutečnosti ale obě torpéda svůj cíl minula. Stejně tomu bylo i o čtyři dny později, když Ščedrin zaútočil na další konvoj.

První dvě lodě S-56 ve skutečnosti potopila až na druhé misi o měsíc později; jejími oběťmi se staly malý tanker Eurostadt a parník Wartheland. Na třetí hlídce se Ščedrinovi v husté mlze podařil brilantní torpédový útok, realizovaný se zbrusu novým britským asdicem („Anti-Submarine Detection Investigation Committee“ – protiponorkový ultrazvukový detekční systém). Ke dnu šla tehdy minolovka M-346. Útok na další plavidlo stejného typu již nevyšel, když torpédo loď jen těsně minulo. Za tři dny nato S-56 potopila malou hlídkovou loď NKI09 a Ščedrin tím získal pověst vynikajícího velitele. 

Na mušce

Na další válečnou hlídku se S-56 vydala až po generální opravě v zimě 1944. Nejprve 20. ledna 1945 zaútočila na německý konvoj u Tanafjordu, ale nepodařilo se jí zasáhnout ani jedinou loď. O tři dny později objevila S-56 dva německé stíhače ponorek u mysu Nordkinn. Začal souboj na život a na smrt. Němci zasypávali útočící ponorku hlubinnými náložemi, Ščedrin se naopak třikrát pokusil dostat na periskopovou hloubku. Další a další vodní bomby ovšem zahnaly S-56 zpátky do hlubin.

Divoká honička trvala 26 hodin, přičemž je poměrně komické, že S-56 „unikala“ patrně ještě dlouho poté, co na ni už nikdo neútočil. Námořníci napočítali celkových 362 explozí hlubinných náloží – tolik se jich ale na relativně malé německé stíhače ponorek zkrátka nemohlo vejít. Zdá se, že S-56 se omylem připletla do bitvy o britský konvoj JW-57 plující do Murmansku. Zmateného sovětského člunu si naštěstí nikdo z bojujících nevšiml. Námořníci uvnitř ponorky se samozřejmě domnívali, že vzdálené exploze jsou určeny právě jim.

Návrat hrdinů

Za vyčerpávající honičku se Ščedrin pomstil Němcům o týden později potopením obchodní lodi Heinrich Schulte. Návrat domů znamenal pro posádku S-56 triumf, neboť jejich plavidlo dostalo Řád rudého praporu a vojenský tisk vymyslel pro ponorkáře nový oslavný výraz – „Ščedrinci“. Dne 5. listopadu 1944 Ščedrina dekorovali řádem Hrdiny SSSR a 23. února 1945 byla celá S-56 oceněna čestným titulem Gardová ponorka. Za jeden a půl roku války si posádka S-56 nárokovala celkem deset potopených lodí a čtyři poškozené.

TIP: Britská ponorka S-class: Osamělý lovec královského námořnictva

Pozdější bádání německých i ruských historiků však číslo revidovalo a prokázalo, že potopila „jen“ pět lodí, celkem o 10 900 tunách. Ve srovnání s ponorkovými esy jiných států nedosáhli Ščedrinci zrovna oslnivých úspěchů, reprezentovaných závratnými čísly potopených tun lodního prostoru. V sovětské flotile se ovšem nacházelo jen minimum úspěšnějších ponorkářů.

Našli se zde přitom i tací, kteří na základě vyloženě smyšlených hlášení dosáhli vysokých vyznamenání či admirálských hodností. Z tohoto úhlu pohledu si S-56 a její posádka svá ocenění bezesporu zaslouží. Ponorka připlula v roce 1954 severní cestou do Vladivostoku, čímž v podstatě zakončila svou válečnou odyseu kolem světa. Z aktivní služby u námořnictva byla vyřazena v roce 1955.

Mnozí si představují komety jako masivní balvany z kamení a ledu. Analýza dat získaných evropskou sondou Rosetta na kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko ale ukazuje odlišný obrázek. Komety jsou zřejmě dost křehké.

Podle výsledků týmu, který vedl Nicholas Attree z francouzské Aix-Marseille Université, drží kometu 67P/Čurjumov-Gerasimenko pohromadě síly, které jsou milionkrát slabší, než polystyren.

Jak pevná je kometa?

Vědci zkoumali povrch komety a soustředili se při tom na útesy a terénní nerovnosti, které tam objevila sonda Rosetta. Pak vzali v úvahu známou gravitační přitažlivost komety a vypočítali, jaké síly jsou minimálně nutné k tomu, aby útvary na povrchu komety udržely svůj tvar.

TIP: Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko je z nesmírně staré organické hmoty

Pokud by Zemi někdy v budoucnu ohrozila kometa a my se budeme snažit bránit, bude hrát velkou roli, jestli na nás poletí spíše balvan anebo slabě poslepovaná hromada suti. Zatím to vypadá, že bychom měli vymyslet obranu proti veliké sněhové kouli.

Globální oteplování přináší mnoho změn. Některé z nich jsou nečekané. Američtí vědci nedávno zjistili, že v Severním ledovém oceánu se mezi lety 2007 a 2015 zvýšila koncentrace radioaktivního izotopu radia-228.

Podle odborníků není v žádném případě důvod k obavám, protože jde stále o mnohem nižší hodnoty, než jaké by představovaly zdravotní riziko. Z jistého úhlu pohledu je to vlastně dobrá zpráva, protože radium-228 teď může pomáhat měřit některé ze závažných projevů globálního oteplování.

TIP: Vědci varují: Hladina oceánů stoupá a miliony lidí přijdou o domovy

Přibývající radioaktivní radium v Severním ledovém oceánu podle všeho pochází z věčně zmrzlé půdy, permafrostu, a ze zamrzlých kontinentálních šelfů u pobřeží oceánu. Radium je relativně dobře rozpustné v mořské vodě, takže se do ní snadno vyplavuje.

V obavách před násilím a výtržnostmi zakázaly úřady v novozélandském okrese Coromandel během silvestra požívání alkoholu na veřejnosti. Kdo by se odvážil zákaz porušit, riskoval by pokutu 250 dolarů (zhruba 5 200 korun), nebo i zatčení. 

Smířit se s tím ovšem nehodlala skupinka místních, kteří si během odlivu vymodelovali v ústí řeky Tairua malý písečný ostrůvek. Na něj dopravili piknikový stůl, lavice a také zásobu alkoholu. Skupinka strávila na svém ostrůvku „v mezinárodních vodách“ oslavu silvestra bez omezení a užila si přípitek navzdory zákazu.

Podle policejního velitele Johna Kellyho neměla policie o akci tušení a neměla tak důvod zasáhnout. „Je to rozhodně kreativní, kdybych o tom věděl, možná bych se k nim i přidal,“ okomentoval policista výkon osazenstva.

Nařízení úřadů o omezení užívání alkoholu na silvestra ale sklidilo i kritiku. Podle jednoho z obyvatel by se měla policie zabývat jinými věcmi než honit opilé teenagery. „Od toho jsou rodiče,“ poznamenal naštvaně.

Soudní pravomoc ve městě vykonával původně rychtář, tedy jakýsi správce dosazený panovníkem. Tomu posléze pomáhala ve větších městech městská rada, která měla zhruba 5 až 10 členů v závislosti na velikosti města.

Od 16. století se tato instituce ještě významně rozrostla. Radní neboli konšelé se postupně osvobodili od vlivu panovníka a do svého čela si volili purkmistra, v kterémžto úřadu se jednotliví měšťané střídali. Ten potom předsedal městskému soudu, zatímco z rychtáře se v průběhu času stával jakýsi šerif či strážník, který ohledával místa činů, shromažďoval důkazy, zodpovídal za věznění podezřelých a účastnil se výslechů i exekucí.

Městské právo u nás vycházelo z německých vzorů, konkrétně z práva norimberského a magdeburského, nicméně každé město soudilo zločince podle svých zvyklostí. V 16. století se objevily první snahy o sjednocení práva, čemuž se města zpočátku bránila. Až roku 1569 předložil staroměstský kancléř Kristián z Koldína text závazné kodifikace, do níž sjednotil zkušenosti z městského soudnictví nasbírané za poslední desetiletí. Za dalších deset let jeho soubor schválil zemský sněm pod souhrnnou hlavičkou Práva městská Království českého, a stal se z něj zákoník městského stavu platný pak až do roku 1812.

Na trápení vypověděl

V 16. století navíc začaly vznikat první opravdové smolné (nebo taky černé) knihy. Oproti dřívějším popravčím zápisům obsahují daleko podrobnější informace. Výslechy obviněných už jsou zaznamenány téměř doslova, takže jejich příběh získává mnohem plastičtější obraz. Navíc městský písař často poctivě zaznamenával, na jakém stupni mučení obviněný zrovna vypovídá. Nebo si pouze poznamenal formuli: „Na trápení dotyčný vypověděl…“

Tortura byla v té době bohužel nedílnou součástí výslechů, protože se tak nějak obecně předpokládalo, že o svých zločinech nebude nikdo mluvit dobrovolně a že bez mučení by výpověď nebyla úplná. Přestože mnozí moudří soudci brzy přišli na to, že výpověď při mučení často postrádá věrohodnost a mnozí lidé si vymyslí cokoliv, jen aby své trápení ukončili, tato metoda se udržela dlouho do 18. století.

TIP: Mizení čarodějnic z Evropy: Dozvuky krutých procesů v časech osvícenství

Ve smolných knihách se ovšem nezaznamenávaly výslechy svědků, pro ty se zakládaly zvláštní knihy svědomí. Pokud bylo obviněných více, vyslýchali je vyšetřující každého zvlášť a výpovědi porovnávali v takzvané vejvodu. Kromě podrobných výpovědí a popisů, co se zrovna s obžalovaným při výpovědi děje (například „je stržen ze žebříku“), obsahují knihy rozsudek i jeho zdůvodnění.

Milost, nebo ohavná smrt?

Trest smrti se uděloval v případech nejzávažnějších zločinů. Vedle už zmíněné lapkovské činnosti to mohly být opakované krádeže, žhářství, činy proti mravnosti, čarodějnictví, ale ze všeho nejčastěji vražda a mord. Kristián z Koldic mezi uvedenými pojmy rozlišoval. Za vraždu označoval neúmyslné zabití, případně zabití z hněvu, ve sporu a hádce či z pomsty. Naopak mord byl promyšlená akce. Obvykle někdo za účelem vlastního obohacení „na zemi, na lavici, na posteli ležícího, za stolem sedícího aneb spícího, v lázni se myjícího, krom půtky zabije (udáví, urdousí anebo jakkoli jinak o hrdlo připraví).“  Mord se pak pochopitelně posuzoval přísněji a usvědčení viníci umírali hroznou smrtí.

Ne všichni obvinění zapsaní ve smolných knihách však museli skončit na popravišti. K úplnému omilostnění docházelo velmi zřídka, ale i takové případy se stávaly, obzvláště když se proti vynesenému rozsudku odvolala nějaká mocná osoba, která znala odsouzeného. Jestliže konšelé shledali, že viník se neprovinil zase tak moc, mohli mu udělit za trest pranýř (potupné vystavení odsouzence na veřejném místě) či mrskání, nebo ho mohli vypovědět z města.

Samotný trest smrti se dělil na nejběžnější oběšení, pro vážené muže stínání hlavy; za žhářství, sodomii či čarodějnictví skončil odsouzený upálený na hranici. Pro nejtěžší zločince pak přicházelo v úvahu vbíjení (vplétání) do kola, čtvrcení, narážení na kůl či zahrabávání za živa. 

Kolo je v Číně nejoblíbenějším dopravním prostředkem. Problémy ale v poslední době způsobují především služby spojené s jejich sdílením. Množství bicyklů ale i elektrokol v ulicích mnoha čínských velkoměst roste doslova raketovým tempem.

Jízda čínského cyklodraka

Spolu s rostoucím počtem kol, roste i počet těch nepojízdných a poškozených. Velká část z nich pak končí v místě, kde právě dosloužily. Provozovatelé je pak ve spolupráci s policií a úřady svážejí na improvizované cyklohřbitovy, kde se jim dostává nezbytné údržby. Poptávka ale v tomto směru zcela překračuje kapacity servisních služeb.

Dokládají to snímky z cyklohřbitovů společnosti OFO ve východním Pekingu, Siang-jangu a dalších čínských měst. OFO patří mezi největší hráče na čínském trhu, své služby ale nabízí i ve Spojených státech, Británii, Singapuru, Rakousku, Austrálii, v Japonsku a dalších zemích světa. Od loňského roku firma působí také v Praze.

Opravám nepojízdných a poškozených strojů se na jednom z pekingských shromaždišť věnuje jen zhruba desítka lidí. Mezi nejčastější poškození patří píchlé duše, přetržené řetězy, následky havárií a také poškozené QR kódy, které slouží k odemykání kol a k úhradám pronájmu. Za pracovní den zvládne jeden opravář zprovoznit přibližně 25 až 28 kol. Pohled na nekonečné řady jízdních kol je tak na konci pracovní doby doslova skličující.

TIP: Projekt sdílených deštníků vydržel jen 3 měsíce: Téměř nikdo je nevracel

Podle odhadů, které zveřejnil v březnu 2017 deník China Daily, se v roce 2020 bude sdílená ekonomika podílet 10 % na celkovém HDP země. V roce 2025, který Čína spojuje s ambiciózním plánem modernizace průmyslu „Made In China 2025", tj. obdobou evropského „Průmysl 4.0“, má sdílená ekonomika představovat dokonce celou jednu pětinu domácího HDP. Meziročně má celý sektor růst až o 40 %.

Právě teď je doba různých nachlazení, kašlání, smrkání a dalších projevů, jimiž lidské tělo dává najevo, že není v nejlepší kondici. Náš mozek si ale obvykle správně vyhodnotí, jak to s kým vlastně je.

Švédští vědci ve svém výzkumu nedávno zjistili, že lidé naprosto bravurně rozpoznají člověka, který je doopravdy nemocný. Stačí jenom mžik, letmý pohled, a obvykle máme zcela jasno.

TIP: Chcete být zdraví a žít déle? Vědci radí: pijte hodně kávy!

I když tato schopnost působí skoro nadpřirozeným dojmem, ve skutečnosti jde o velice užitečný dar, kterým nás již dávno vybavila evoluce. Ten, kdo nerozpozná nemocné lidí, se obvykle nakazí nějakou ošklivou chorobou a může i zemřít. Přírodní výběr proto velmi silně podporuje ty, kteří dovedou nemocné ve svém okolí spolehlivě odhalit. 

Pokud jde o přírodní katastrofy, právě uplynulý rok 2017 si budeme pamatovat jako jeden z těch klidnějších. Podle mezinárodní databáze International Disaster Database se v loňském roce odehrálo podstatně méně přírodních katastrof a zahynulo při nich méně lidí.

Na celém světě poklesl počet přírodních katastrof o 30 procent a oproti předešlému roku při nich zahynulo mnohem méně lidí. Zároveň ale vzrostly škody, za které jsou tyto katastrofy zodpovědné. Účet za opravy po katastrofách v roce 2017 činí asi 140 miliard dolarů (asi 3 biliony Kč).

TIP: Nebezpečná planeta: Přírodní katastrofy hrozí miliardám lidí

Jedinou významnou výjimkou v celkově méně katastrofickém roku 2017 jsou Spojené státy. Ty podle odborníků schytaly více extrémních událostí, od hurikánů a lesních požárů až po sucha a záplavy, než je tam obvyklé.

V blízké době můžeme očekávat starty komerčních suborbitálních lodí, které mohou nést náklad i lidskou posádku. Americká vesmírná agentura NASA proto hodlá vyslat na tyto lety své vlastní vědce.

Představitelé NASA prohlásili, že umožní vědcům, kteří jsou placeni z programu NASA „Flight Opportunities“, aby se mohli vypravit na let suborbitální lodí. Na tomto letu pak vědci budou moci uskutečnit své experimenty.

Výzkum na suborbitálních letech

Badatelé budou mít při suborbitálních letech velmi podobné podmínky pro výzkum, jaké panují na specializovaných letounech, vytvářejících parabolickým letem na krátké časové úseky prostředí mikrogravitace.

TIP: Společnost Blue Origin chce vzít první turisty do vesmíru již v dubnu 2019

NASA se již programem Flight Opportunities podílí na letech suborbitální lodi New Shepard soukromé společnosti Blue Origin. Zatím jde o lety s vědeckým nákladem, bez lidské posádky. V blízké budoucnosti by ale mělo dojít i na pilotované suborbitální lety s lodí New Shepard.

Po rozdělení Koreje na dvě části roku 1948 bylo jen otázkou času, než proběhne vzájemná konfrontace. Komunistický režim na severu v čele s Kim Ir-senem se v červnu 1950 pokusil obsadit proamerický jih poloostrova. Tuto agresi odsoudila Rada bezpečnosti OSN a pod vlajkou mezinárodní organizace odjely do Koreje mezinárodní vojenské jednotky z 16 zemí v čele s USA.

Jejich přesun na bojiště však pochopitelně nějakou dobu trval. Severokorejské jednotky mezitím během prvních pár týdnů obsadily téměř celý poloostrov s výjimkou předmostí u přístavu Pusan, které s vypětím všech sil Američané udrželi. Během svého postupu spáchali Severokorejci řadu krutostí, jež se bezpochyby dají nazvat válečnými zločiny.

Mladíčci bez zkušeností

V průběhu svého nečekaného úderu využili Severokorejci momentu překvapení a vlastní početní převahy nad Američany. Ti měli v oblasti především 24. pěší divizi, která však utrpěla vážné ztráty v bitvě u Osanu 5. července 1950. Také v následujících dnech se Američanům nedařilo, mimo jiné kvůli svému špatnému materiálnímu vybavení. Některá vozidla u divize by se totiž vzhledem ke svému stáří a opotřebení hodila spíš do muzea než na bojiště.

Řada vojáků navíc nikdy předtím nezažila bojové nasazení a jejich jedinou zkušenost představovala nepříliš náročná služba v okupovaném Japonsku. Severokorejci tak rychle tlačili pluky 24. divize k jihu a její velitel generálmajor William F. Dean mohl jen bezmocně přihlížet. Když Američané ustoupili za řeku Kumgang, vydal 12. července rozkaz ke zničení všech mostů, aby tím postup nepřítele aspoň trochu zpomalil. Jeho vojáci měli zaujmout obranné pozice u strategicky důležitého města Tedžon, které se nacházelo zhruba 160 km jižně od Soulu.

Nápor nepřítele měli v první linii zadržovat muži z 34. a 19. pěšího pluku, zatímco 21. pluk stál v záloze, protože během předchozích bojů už utrpěl značné ztráty. Dean doufal, že se mu zde podaří zadržet Severokorejce alespoň do té doby, než bude dokončen obranný perimetr u Pusanu. K tomu mu měly pomoci i spojenecké jihokorejské jednotky.

Nepřátelský úder

Nad ránem 16. července 1950 zahájili Severokorejci silnou palbu z děl, tanků a minometů na americké pozice a poté překonali na člunech řeku Kumgang. Po vylodění na západním břehu napadli úsek bráněný rotami B, C a E od 1. praporu 19. pluku a brzy bylo jasné, že i v tomto boji získává nepřítel převahu.

Američané se úporně bránili, ale Severokorejci pronikli do jejich týlu a umístili zátaras na silnici, kterou vojáci 19. pluku využívali k transportu munice do první linie a také tudy odváželi zraněné do zázemí. Ti byli naloženi do džípů a jejich řidiči se pokusili zátaras prorazit, ale odrazila je palba severokorejských kulometů. Proto velení rozhodlo, že se mají pokusit projít přes okolní kopce.

Opusťte zraněné!

Večer 16. července se skupina zhruba 100 amerických vojáků pohybovala na vršcích východně od města, přičemž s sebou měla 30 zraněných. Většinou se jednalo o těžce raněné muže neschopné chůze a jejich kamarádi je museli nést. Když dosáhli vrcholku jednoho z kopců, důstojníci rozhodli, že další pochod není možný. Vojáci nesoucí zraněné obtížným terénem už totiž byli zcela vyčerpáni.

Nakonec se všichni dohodli na následujícím: Se zraněnými zůstane lékař Linton J. Buttrey a vojenský kaplan Herman G. Felhoelter a počkají, zda se neobjeví nějaká další skupina amerických vojáků, která by byla schopná zraněné odnést. Buttrey byl jasně označen páskou s červeným křížem a také kaplana šlo (byť méně zřetelně) identifikovat podle křížů na límci uniformy. Zranění už navíc neměli zbraně, takže nepředstavovali nebezpečí. Ale nic z toho jim nebylo platné. 

Po japonském vzoru

Ke skupině zraněných brzy pronikli první vojáci od severokorejské 3. divize. Felhoelter v této situaci řekl Buttreymu, aby se pokusil utéct. Přestože byl lékař sám vážně zraněn, podařilo se mu na poslední chvíli zmizet a později poskytl svědectví o průběhu událostí. Kaplan pak padl na kolena a začal se modlit, když jej Severokorejci náhle střelili do hlavy a do zad. Poté začali pálit na zraněné vojáky a brzy celou skupinu povraždili.

Kati následně zmizeli v divočině stejně rychle, jako se objevili. Celou scénu pozorovalo dalekohledy několik důstojníků 19. pluku, kteří však nebyli schopni pro své muže nic udělat. Vzhledem ke všeobecnému chaosu mohli Američané odnést jenom tři těla zavražděných kamarádů a také se nepodařilo zajmout ani jednoho ze Severokorejců, kteří měli masakr na svědomí.

Vraždy na denním pořádku

Kaplanovu statečnost tak alespoň ocenili posmrtným udělením Kříže za vynikající službu (Distinguished Service Cross), což je druhé nejvyšší vyznamenání za statečnost udělované americkou armádou. Felhoelter se stal prvním vojenským kaplanem, který toto vyznamenání získal. Kromě něj pak ještě v korejské válce zahynulo dalších 11 vojenských duchovních. Vraždy zraněných či zajatých amerických vojáků ze strany Severokorejců nepředstavovaly ani v následujících měsících nic výjimečného.

Pokračování: Bratrovražedné běsnění: Válka na Korejském poloostrově (2)

Oběti byly obvykle také okradeny o všechny cennosti a vojenské boty. Pozdější vyšetřování ukázalo, že velení Kimovy armády takové činy zřejmě přímo nenařizovalo, ale ani jim nijak nebránilo. Souviselo to i se skutečností, že Koreu až do konce druhé světové války ovládalo Japonsko, jehož vojáci nepokládali mučení a vraždy zajatců za nic výjimečného. Stejně se pak chovali i Korejci.