Každá chtěla být jako ona. Stačil nepatrný detail – stejný vzor nebo barva šatů, odstín rtěnky, matnost pudru, či imitace jejího šperku. Dámy doufaly, že i jim napodobování Alžbětina stylu přinese úspěch, bohatství a moc.

Skromná, nebo marnivá?

Královna Alžběta, ač velká milovnice okázalé módy, upřednostňovala v soukromí spíše jednoduchý a pohodlný oděv a nevadilo jí dva nebo tři dny chodit ve stejných šatech. Vše si vynahrazovala při oficiálních příležitostech, kdy se měnila v symbol země a tomu měl odpovídat i její zevnějšek. Nákladné, rozměrné šaty ušité z drahých látek a vyzdobené delikátní výšivkou z drahých nití, šperky ze zlata a stříbra s drahými kameny a samozřejmě make-up, to vše z obyčejné ženy dělalo královnu.

Oblečením se zkrátka prezentovalo společenské postavení. Každý se oblékal tak, aby bylo na první pohled zřejmé, ke které sociální vrstvě náleží. I ten, kdo královnu nikdy neviděl, si mohl být jistý, že ji ihned pozná. Královna svými šaty totiž natolik vybočovala ze standardu běžného odívání a v honosnosti oděvů stála tak vysoko nad svými dvořany, že bylo téměř nemožné si ji s někým splést. Panovnice byla v Anglii jen jedna a jedinečný byl i způsob její sebeprezentace.

Královské barvy

Barvy hrály v Alžbětině šatníku důležitou roli. Právě jimi se Alžběta odlišovala od svých služek a dvorních dam. Ženy a dívky, které ji obklopovaly, si vybírat nemohly, ať už se jim to líbilo, či ne. Mezi barvy povolené pro služebnictvo a královnin ženský personál patřily neutrální, spíše nevýrazné odstíny jako bílá nebo stříbrná.

Naopak královna nechávala bělosti své pleti a ohnivosti vlasů vyniknout v široké škále tónů. Nevyhýbala se žluté, rudé, zelené nebo modré, i když mezi její nejoblíbenější patřily černá a bílá. Jednobarevné šaty byly vyšity zlatem nebo pošity smaragdy a rubíny, takže ani v jednoduchém oděvu královna nevypadala jako některá z méně urozených šlechtičen.

Detail, který pozvedne celek

Marnivá královna si byla dobře vědoma toho, že kouzlo je schováno v detailu, a proto nikdy nepodcenila výběr doplňků. Hojně se zdobila vějíři, různými druhy šperků včetně náušnic, broží, náhrdelníků, prstenů, náramků. Na jejím dvoře se nosil i takzvaný pomander – duté ozdobné pouzdro, které se zavěšovalo buď přímo na náhrdelník, nebo se připínalo na ozdobný opasek. Pomander kromě estetické funkce, plnil hlavně tu praktickou – vkládaly se do něj totiž vonné esence, nebo textilie napuštěné vonnou látkou. Suploval parfém a ocenili ho převážně ti, kdo se v blízkosti jeho nositelky zdržovali. Přestože naše představa o hygieně v 16. století často naráží na předsudky, v některých případech ani častá tělesná hygiena nestačila. Hojně zdobené a rozměrné šaty bylo totiž náročné vůbec vyprat a v sychravém anglickém počasí se také špatně sušily. Proto byl pomander tak oblíbeným pomocníkem.

Žena mnoha tváří

Královna nebyla se svým zevnějškem nikdy zcela spokojena, nenanesla-li si na obličej i silnou vrstvu líčidla. Teprve s obličejem zabíleným směsí olovnaté běloby a octu a se rtěnkou a tvářenkou vyrobenými z červeného barviva a vaječných bílků považovala svůj make-up za dokončený. Alžběta se začala líčit až poté, co v roce 1562 zanechaly neštovice na její tváři nehezké jizvy. A líčila se hodně a často. Což vzhledem k ingrediencím, ze kterých se zkrášlovací přípravky vyráběly, nebylo vůbec zdravé. Královna si pomalu otravovala tělo olovem.

TIP: Od špiček k podpatkům: 10 000 let evoluce obuvi

Ale „pomáhat“ si musela mnohem víc. O nějakou dentální péči si mohlo 16. století jen zdát, a tak i Alžběta přišla o několik zubů. Mezery po nich si vycpávala kousky látky, aby neměla propadlé tváře. Protože tehdy bylo velmi módní nosit paruku, nasazovala si ji panenská královna již od mládí, přestože měla svých vlasů dost. Později s její pomocí zase zakrývala lysá místa na hlavě.

Technický pokrok se u North Caroliny neprojevil jen v použití kvalitních materiálů. Konstruktéři bitevních lodí se vždy snažili najít prostor pro úsporu hmotnosti, aby ji mohli přetavit v silnější ochranu, lepší výzbroj či vyšší rychlost. U North Caroliny použili kouzlo tehdy nové metody svařování trupu. Tato technologie měla oproti klasickému nýtování řadu výhod jak v razantním snížení hmotnosti, tak v kompaktnosti spojovaných ploch.

Předchozí část: Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (1)

Na druhou stranu kladla vysoké nároky na zručnost svářečů; ani dnes totiž není nic jednoduchého svářet ocel o síle několika desítek centimetrů. Američané dilema vyřešili kompromisem. Podíl sváření dosáhl asi 35 % a zbytek lodi spojovaly staré dobré nýty.

Smrtící výzbroj

Další úsporu hmotnosti v řádu desítek až stovek tun přineslo zmíněné stavebnicové uspořádání pohonného systému. Na rozdíl od dříve rozdělených kotelen a strojoven na North Carolině každou skládačku tvořily dva kotle s turbínami a převodovkami, přičemž každý modul poháněl jednu hřídel. Ušetřená hmotnost se projevila především na výzbroji.

North Carolina a Washington byly první americké bitevníky, které unesly třídělové věže. A ne ledajaké. Obrněnce dostaly devět zbrusu nových kanonů typu 6 dlouhých takřka 22 metrů – první model velkých děl, který američtí námořní experti sestrojili od konce první světové války. Testy ukázaly, že protipancéřový granát nového děla dokáže na deset kilometrů prorazit ocelové desky silné přes půl metru, a konstruktéři usoudili, že takové výkony stačí.

Vždyť soudobé moderní zahraniční obrněnce – s výjimkou tehdy ještě nedokončeného a supertajného Jamata – chránil pancíř zhruba poloviční až dvoutřetinový. Také pomocná výzbroj 127 mm děl typu 12 DP prožila na North Carolině svůj debut. Kanony umístěné v dvojdělových věžích mohly ostřelovat hladinové, pozemní i vzdušné cíle a nové protiletecké granáty s tajnou roznětkou neinicioval předem nastavený časovač, nýbrž elektromagnetické pole letícího cíle. Protiletadlovou obranu doplňovala více jak šedesátka menších rychlopalných kanónů bofors a oerlikon ráže 40 a 20 mm. O zaměřování se staral v té době unikátní a velmi propracovaný komplex radaru, tří optických dálkoměrů a sady analogových počítačů. 

Do akce!

Během útoku na Pearl Harbor North Carolina kotvila v New Yorku a posádka se pod vedením kapitána Oscara Badgera stále ještě seznamovala s lodí a zbraňovými systémy. Když na jaře 1942 Badger svou práci dokončil, předal loď Georgi Fortovi a obrněnec odplul do Tichého oceánu. North Carolina coby součást operačního svazu 61 kryla letadlové lodě Enterprise, Saratoga a Wasp při poměrně snadném vylodění na Guadalcanalu v srpnu 1942 a pořádným bojovým křtem prošla až za dva týdny.

V bitvě u východních Šalamounových ostrovů se svaz 61 stal terčem útoku šestatřiceti japonských bombardérů a to, co proniklo stíhací ochranou, se soustředilo na dva největší cíle – Enterprise a North Carolinu. Obě lodě v těsném sousedství kličkovaly, jak mohly, a North Carolina chrlila do nebe projektily takovým tempem, až dostala z Enterprise dotaz, zda nehoří. V průběhu osmiminutového náletu obrněnec sestřelil sedm letounů jistě a 14 pravděpodobně při ztrátě jednoho námořníka zasaženého kulometnou palbou některého z prolétajících Japonců.

Svaz pod palbou

Enterprise dopadla podstatně hůř, když inkasovala tři pumové zásahy a musela odplout k opravám. Za pouhých několik dní se svaz 61 dostal do hledáčku periskopu ponorky I-26 a její kapitán Minoru Jokota mířil poměrně přesně. Z pěti vypálených torpéd jedno zasáhlo Saratogu, což znamenalo cestu do doků i pro druhou letadlovou loď. Třetí japonský úder zničil nejen zbývající Wasp, ale na čas z bojů vyřadil i North Carolinu.

Dne 15. září hlásil hydrofonista ponorky I-19 kapitánu Takakazu Kinašimu hukot mnoha lodních šroubů. Ponorka vystoupala z hlubin na periskopovou hloubku a Kinaši spatřil těžký křižník v doprovodu torpédoborců. I-19 zahájila přibližovací manévr, když vtom se z mlžného oparu vynořila letadlová loď Wasp. Ponorku v rychlém sledu opustilo šest torpéd a pak se stalo něco, co v námořních dějinách nemá obdoby.

Zásah Achilovy paty

Ačkoli Kinaši patrně mířil jen na Wasp – a ta se po třech zásazích potopila – jedno ze tří zbývajících torpéd zasáhlo a zmrzačilo torpédoborec O´Brien. Poslední torpédo pak mířilo do středu seskupení, a přestože z torpédoborce Lansdowne vyletěl na stožár varovný signál, North Carolina se už zásahu nemohla vyhnout.

Japonské torpédo udeřilo do levoboku na úrovni dělové věže č. 1 a vlastně si nemohlo „vybrat“ lépe. Právě tam totiž končila nepancéřovaná příď oddělená od zbytku lodi tlustou přepážkou. Exploze tak postihla nejméně pružnou část lodě, a přestože ani náhodou nemohla stačit na její potopení, v boku vznikl otvor o rozměrech 10×5,5 m. Do útrob North Caroliny se nahrnulo na tisíc tun vody, ložiskový věnec první dělové věže se i s druhou a třetí palubou vydul do výše a sváry na boku popraskaly až do středolodí. Bitevníku tak nezbylo než nabrat kurs na Pearl Harbor, kde v opravách strávil dva měsíce.

Dokončení: Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (3) (vychází 31. prosince)

Kamzík bělák (Oreamnos americanus) je sudokopytník z čeledi turovitých (Bovidae), který obývá vysoká pohoří Severní Ameriky. Běláci žijí v nadmořských výškách dosahujících až 4 000 metrů a jsou největšími savci, kteří se v těchto místech vyskytují. Do nižších úrovní se vydávají především v zimním období, kdy putují k solným lizům.

TIP: Společenské vazby promykovitých aneb Jeden za všechny, nebo nepřežije nikdo

Pro pobyt v horách jsou všestranně vybaveni. Proti chladu je chrání dvojitá srst, která je složena z husté podsady a svrchní srsti s dutým vlasem. Mohou tak přestát teploty klesající až k -45 °C a zároveň čelit větrům dosahujícím rychlosti zhruba 150 km/h. V létě jim srst ve velkých chuchvalcích vypadává.

Pohyb ve skalnatém terénu běláci zvládají s bravurou, kterou by jim mohl závidět téměř každý horolezec. Jejich rozdělená kopyta vybavená poduškami umožňují velkou stabilitu i na svazích o sklonu 60° i příkřejších. Sklouznutí zabraňují i paspárky vyrůstající na zadní straně nohou těsně nad kopyty.

Život v místech, kam se nedostanou predátoři, běláky po většinu jejich života zbavuje nutnosti bránit se před svými přirozenými nepřáteli. V případě střetu vlky, pumami, rysy a medvědy ovšem kamzíci vůbec nejsou snadnou kořistí. Samci váží až 120 a více kilogramů, samičky jsou jen o 10–30 % lehčí. K tomu jsou obě pohlaví vybavena ostrými, zhruba dvě desítky centimetrů dlouhými rohy, které dokáží použít. Dokonce se traduje, že ve Skalistých horách byl kdysi nalezen medvědem usmrcený kamzík bělák, ale jen pár metrů dál leželo tělo rohy smrtelně zasaženého medvěda.

Habelia optata žila před 508 miliony let v období kambria, tedy na samotném počátku prvohor. Stvoření sice měřilo jenom pár centimetrů, ale kdybyste byli malým obyvatelem tehdejšího mořského dna, tak byste ho rozhodně nechtěli potkat.

Na těle habelie jsou patrné ostny, končetiny a hlavně spousta klepítek a kusadélek kolem úst. Podle nového výzkumu kanadských vědců šlo nepochybně o nelítostného dravce, který děsil všechny mořské tvory své velikosti.

TIP: Nejstarší na světě: Primitivní trilobiti měli oči už před 530 miliony let

Habelie byla podle všeho velmi pohyblivá a zdatná v lovu. Dlouho nebylo jasné, do kterého příbuzenstva habelie vlastně patří. Teď se ukazuje, že by mohlo jít o dávnou příbuznou klepítkatců, tedy skupiny štírů, pavouků a roztočů.

Parkerovu sluneční sondu, anglicky Parker Solar Probe, připravují v NASA na unikátní misi. Sonda se chystá letět do vnější korony Slunce a přiblíží se k povrchu naší hvězdy až na vzdálenost pouhých 8,5 poloměrů Slunce. Pokud se to podaří, tak se dostane ke Slunci nejblíže ze všech lidských výtvorů.

Laserové testy Parkerovy sondy

Parkerova sonda nedávno prošla důležitým testem v Goddardově kosmickém středisku NASA. Odborníci ozařovali solární panely sondy fialovými lasery. Tímto postupem ověřovali, zda jsou jednotlivé části solárních panelů správně elektricky propojené.

Laserové testy následovaly po akustických testech a vibracích, které simulovaly podmínky během startu sondy. Ten by se měl odehrát na kosmodromu floridského Mysu Canaveral, 31. července 2018.

TIP: Solar Probe Plus: Ke Slunci zamíří superrychlá sonda NASA

Unikátní sonda bude studovat materiál a záření vyvrhované ze Slunce při rozmarech „slunečního počasí“. Měla by pomoci vědcům s odhalováním tajemství naší hvězdy, například toho, proč má atmosféra Slunce vyšší teplotu, nežli povrch Slunce.

Jelikož v Británii v 18. století neexistovala policie ani pojištění domácnosti, zabezpečení domu leželo na bedrech majitele. Z potřeby bránit se zlodějům se například zrodila teze o nedotknutelnosti práva držet zbraň, kterou posléze přejalo americké zákonodárství. Snaze chránit obydlí se podřizoval i denní režim: Všichni obyvatelé se například v příbytku shromažďovali před setměním – odtud pochází tradice čaje o páté a zavírací hodina obchodů ve čtyři. 

Domov plný lidí

Tehdejší ideál domova, řadový dům, fungoval odlišně od dnešního bydlení: Především jej vedle rodiny majitele obývali také podnájemníci, kuchařka, služka, hospodyně a pánovi učni. Podnájemníci žili obvykle v podkroví a služebnictvo ve sklepě. Z hlediska práva přitom všichni patřili do vlastníkovy rodiny. 

TIP: Milovník mrtvých těl: V polovině 19. století sužovaly Francii útoky nekrofila!

Zákony dělaly z pána domu pomyslného monarchu, který řídil své království: Každý večer zamkl hlavní dveře „hradu“ a okna zevnitř zakryl okenicemi. Běžné byly kombinace zámků, petlic, závor a pastí. Nechyběl ani pes či sluha, který spával před dveřmi, aby okamžitě zareagoval na případného zloděje. Výjimkou nebyly mříže v komínech, kovové hroty na střechách, či dokonce pasti na pytláky nastražené po domě.

Standardní rituál představovalo také noční „uzavírání domu“ v deset hodin, kdy manželka majitele zamkla všechny obyvatele v jejich pokojích, aby se nikdo neplížil chodbami a aby byli případní  narušitelé okamžitě slyšet. Domácí tak sice nemohli krást, v případě požáru však mělo zmíněné opatření fatální následky.

Šibenice za nábytek

Georgiánská společnost se ve velkém pustila do zařizování domů, na kterých jí opravdu záleželo. Vykrádání obydlí se proto stalo nejhorším možným prohřeškem, a v Británii se tak i drobné loupení trestalo šibenicí. Zákoník znal dokonce zločin „domovní krádeže nevloupáním“, tedy kradení skrz otevřené okno.

Touha po kontrole obydlí se prolnula i se světem nadpřirozena. Právě v 18. století se šířily duchařské historky, za jejichž vznikem se skrývala úzkostná obava z nezvaných hostů. Stejně tak se jednalo o éru amuletů, které měly chránit proti nadpřirozeným návštěvám. 

Partií šachu se svými generály a důstojníky údajně Napoleon sehrál nepočítaně. Piloval na nich výcvik strategických schopností. Dle svědků hrál velice odvážně a rád zkoušel neobvyklá řešení. Jenže běda, když prohrával. To ho dokázalo pořádně naštvat! Neuměl moc ovládat svůj vztek a rozčarování a nezřídka pak bouchal pěstí do stolu či házel figurkami. Toužil hrát jako mistr a stále zkoušel štěstí. Potřeboval prostě vyhrávat!

Zábava ve vyhnanství

Císařské povinnosti ho sice od šachů odvedly, ale poté, co se dostal do vyhnanství na ostrov Sv. Heleny, měl už zase na oblíbenou zábavu času dost. Bohužel. Stačilo málo a mohlo to prý dopadnout úplně jinak. Poslední Napoleonův šachový set prý skrýval uvnitř figurek ze slonoviny plány na útěk z ostrova! Ukryli je tam jeho přátelé, jenže zasáhla náhoda. Důstojník, který tajemství znal, cestou na lodi zemřel a hru tak předala jiná osoba. A ta o tajném poslání dárku nevěděla vůbec nic. Do konce svého života se to nedozvěděl ani sám Napoleon.

Geniální stroj, nebo podvod?

Naprosto unikátním soupeřem se však stal Napoleonovi Turek! A ne ledajaký! Bratislavský rodák Wolfgang František Ján Kempelen roku 1769 sestrojil „šachový automat“. Měl podobu Turka sedícího u skříňky se šachovnicí a stal se naprostou senzací. Proudily k němu davy lidí, aby ten zázrak viděly. Kempelen vzal svého robota dokonce na turné! Před každou produkcí postupně zotvíral všechny dvířka skříně, na níž Turek seděl, aby dokázal, že se uvnitř nikdo neskrývá. Nevyhnul se ani Turkově hlavě. Užaslí lidé spatřili pouze změť koleček – to hlavní zůstalo neviděno. Důmyslná sestava zrcadel vytvořila iluzi prázdného prostoru, uvnitř však skutečně dřepěl živý šachista a už si brousil mozkové závity na své protivníky.

TIP: Hon na divokou šelmu: Napoleonův boj s evropskými mocnostmi

Ve Vídni tak roku 1770 spatřila Turka Marie Terezie, v Rusku s ním zkřížila síly carevna Kateřina II., v Paříži ho zkoumala Francouzské akademie věd. Takovou věci si Bonaparte nemohl nechat ujít! Po bitvě u Wagramu roku 1809 s Turkem, který zakotvil i s novým majitelem Leonhardem Menzelem v Schönbrunnu, sehrál několik partií a pokaždé prohrál! Vynález ho však přesto zcela okouzlil. Později Turka od Manzela vykoupil Napolenův adoptivní syn Eugen Beauharnais a dozvěděl se pravdu! V té době dřevěnou figurínu ovládal geniální šachista Allgaier. Menzel stroj odkoupil nazpět a „provařil“ ho ještě na turné v Americe...

Podle nedávno zveřejněné studie žije v Británii na ulici okolo 300 tisíc lidí. To odpovídá populaci například Newcastlu. Největší koncentrace bezdomovců je v Londýně, kde v některých čtvrtích (Newham, Haringey, Westminster) připadá jeden člověk bez domova na 25 až 30 obyvatel. Problémy mají ale i další města jako Birmingham, Manchester nebo Bristol. 

Velký počet lidí bez domova je pochopitelně velkou finanční i personální zátěží pro neziskové a charitativní organizace, které se jim snaží pomáhat. Alespoň částečně by to mohl změnit nový projekt Action Hunger.

TIP: Dánský umělec nabízí londýnské bezdomovce jako živé pokémony

Pobočka charity Action Hunger v britském Nottinghamu nově testuje samoobslužný automat, který je pro bezdomovce k dispozici 24 hodin denně. Automat lidem bez domova nabízí ovoce, sendviče, zdravotní a hygienické potřeby i oblečení. Zboží je pro bezdomovce se speciální kartou od charity zdarma.

Novinka nemá nahradit stávající sociální služby, v nichž hraje lidský kontakt nezastupitelnou roli. Sloužit má především jako nouzové a operativní řešení.

26. prosince 2017 vynesla ukrajinská nosná raketa Zenit-2SB z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu dlouho očekávaný satelit Angosat-1. Geostacionární telekomunikační družici, která měla zajistit vysílání po celé Africe, vyrobila pro Angolu ruská společnost RSC Energia. Šlo o první vesmírný satelit této chudé africké země. 

Projekt v hodnotě přibližně 280 milionů dolarů (asi šest miliard korun) financuje úvěr poskytnutý ruskými státními bankami. V jeho rámci byla v Brazílii, Číně a Japonsku vyškolena padesátka angolských inženýrů. 

Úspěšný start a ztráta spojení

Start proběhl úspěšně a pozemní středisko navázalo kontakt se satelitem. 27. prosince 2017 ale pozemní operátoři ztratili telemetrii satelitu Angosat-1. Došlo k tomu ve chvíli, kdy se satelit oddělil od horního raketového stupně, který vynášel satelit na požadovanou geostacionární oběžnou dráhu.

TIP: Aktuálně: Druhý start ruské rakety z kosmodromu Vostočnyj skončil krachem

Specialisté společnosti Energia se podle dostupných zpráv snaží obnovit spojení se satelitem. Jejich vyhlídky jsou ale v tomto případě nejasné. Pokud by ale byl satelit skutečně ztracen, šlo by o další ránu ruské kosmonautice po listopadové ztrátě meteorologické družice Meteor-M.