Nejrozlehlejší nížinný prales v Indonésii se nachází v západním cípu ostrova Jáva, přičemž se ze dvou třetin rozkládá na pevnině a zbylá část pokrývá blízké ostrůvky v Indickém oceánu. Tamní biodiverzitu zásadně ovlivnila nechvalně proslulá erupce sopky Krakatoa v roce 1883, která mimo jiné připravila o život na 36 tisíc lidí a zapsala se do dějin jako jedna z nejsilnějších, k nimž kdy na Zemi došlo. Ostatně zmíněný výbuch tehdy zaznamenali i na severní polokouli…

Samotný vulkán pohltilo moře a nad hladinu poté dál čněla pouze trojice nevelkých ostrovů. Následná tsunami smetla pobřežní vesnice a z třiceticentimetrové vrstvy žhavého popela později doslova povstal nový život. Obyvatelé už se na místo až na výjimky nevrátili a počátkem minulého století se oblast proměnila v přírodní rezervaci. Hranice parku se ještě několikrát posouvaly, až se v roce 1992 ustálily v současné podobě. Už o rok dřív se přitom Ujung Kulon dostal i pod ochranu UNESCO. 

Azyl pro nosorožce

Komisaři UNESCO označují Ujung Kulon za nejkrásnější park Jávy a k hlavním důvodům jeho ochrany patří místní fauna. Mimo jiné se tam jako na jediném místě planety vyskytuje ve volné přírodě kriticky ohrožený nosorožec jávský: Poslední kus žijící mimo území Indonésie, konkrétně ve Vietnamu, zastřelili pytláci v roce 2010. Jávská populace v současnosti čítá kolem sedmi desítek jedinců, což z hlediska životaschopné genetické rozmanitosti představuje extrémně nízké číslo. Odchov v zajetí se však dosud nezdařil.

Kromě nosorožců lze v deštných pralesech a pobřežních porostech mangrove pozorovat dalších pětatřicet druhů endemických savců, například divoké tury bantengy, levharty jávské nebo několik druhů primátů. Až do 60. let minulého století se přitom v lokalitě vyskytovalo i několik exemplářů tygra jávského, který se však dnes již považuje za vyhynulého. 

Řada amerických bojových letadel z éry druhé světové války si vydobyla status legendy a jejich podoba je dnes povědomá i laikům. Jako příklad se dají uvést třeba bombardér B-17 Flying Fortress nebo stíhačka P-51 Mustang. Poněkud stranou naopak zůstávají palubní letouny jako třeba SBD Dauntless, ačkoli jejich význam pro výsledek bojů v Pacifiku zůstává zcela zásadní.

Na nedostatek popularity si naopak zajisté nemusí stěžovat japonský stroj Micubiši A6M, známý spíše pod přezdívkou „Zero“. V prvních měsících svého nasazení budily tyto letouny ohromný respekt a strach, záhy se však projevily také jejich zásadní slabiny, které v podstatě vycházely z od základu chybné strategie celého japonského válečného loďstva.

Hodně peněz

Americké námořnictvo se poměrně dlouho drželo dvouplošníků, mezi jejichž základní výhody patřila lepší ovladatelnost a nižší přistávací rychlost. Postupně však převládlo mínění, že vyšší maximální rychlost jednoplošníků je důležitější, což odrážely i specifikace, které vznikly roku 1934 a týkaly se čtveřice typů palubních letadel. US Navy tedy požadovalo celokovové jednoplošníky s uzavřenými kokpity a zatahovacími podvozky. 

Kromě stíhacího a torpédového letadla se mezi oněmi čtyřmi typy nacházela také dvojice letounů pro střemhlavé bombardování. Kromě toho však měly tyto stroje také zajišťovat činnost pro námořní letectvo nesmírně důležitou, a sice průzkum, respektive vyhledávání nepřátelských lodí. Tomu odpovídalo také jejich označení SB (Scout Bomber). První z nich měl standardně nosit pumu vážící 500 liber (asi 227 kg), zatímco od druhého se žádala nosnost dvojnásobná. Své návrhy odeslala řada firem a US Navy tehdy disponovalo celkem štědrým rozpočtem, který umožnil zadat sériovou výrobu několika typů, jež se měly srovnávat přímo ve službě. 

Pro průzkum i bombardování

Kontrakt tedy získala mimo jiné i firma Northrop s typem BT, jenž poprvé odstartoval 19. srpna 1935 a do služby se dostal roku 1938. Příliš se však neosvědčil a vyžadoval spoustu změn, které byly nakonec natolik rozsáhlé, že se zrodilo prakticky zcela nové letadlo. Firmu Northrop mezitím koupila korporace Douglas, což se odrazilo i v označení inovovaného stroje, jenž poprvé vzlétl 1. května 1940 a obdržel název SBD (Scout Bomber Douglas) a bojové jméno Dauntless (neohrožený, nebojácný). 

Námořnictvo konečně získalo univerzální palubní letoun, který mohl díky impozantnímu doletu provádět dálkový průzkum i střemhlavé útoky a zároveň se vyznačoval dobrou ovladatelností a vysokou odolností. Posledně zmíněná vlastnost vycházela z faktu, že střemhlavé nálety silně namáhaly drak letounu, který tedy musel něco vydržet, a proto snášel i těžké poškození v boji.

Ochrana osádky i nádrží

První sériové stroje varianty SBD-1 se ale ještě nedaly pokládat za skutečně vhodné do války, protože postrádaly pancéřování kokpitu či samosvorné palivové nádrže. To se změnilo u verze SBD-2, u které se částečně zlepšila ochrana osádky a zvětšila se i zásoba paliva, avšak zásadní změnu znamenalo až provedení SBD-3, které vstoupilo do služby v březnu 1941. Oba členové osádky dostali pancéřované sedačky a všechny nádrže byly nově samosvorné. 

Proběhlo též výrazné zesílení výzbroje, neboť první dvě verze nesly dvojici pevných 7,62mm kulometů a třetí zbraň shodné ráže instalovanou pohyblivě vzadu, kdežto SBD-3 dostal dva pevné 12,7mm kulomety a možnost umístit dozadu dvě 7,62mm zbraně. Základní útočnou výzbroj reprezentovala jedna bomba o hmotnosti 454 kg zavěšená pod trupem, kromě níž se daly nosit dvě menší pumy pod křídlem. 

Pomalý, ale smrtící

V roce 1942 se začala dodávat verze SBD-4, jež se odlišovala prakticky pouze jiným řešením palubního elektrického systému, kdežto na jaře 1943 přibyla varianta SBD-5, u níž výrobce použil výkonnější motor. Toto provedení dostalo i větší palivové nádrže a malý palubní radar, který přinášel podstatné zlepšení průzkumných schopností, zatímco silnější agregát dovolil nést těžší pumy. Na konci roku 1943 se rozběhla sériová produkce verze SBD-6, jež nabízela vyšší rychlost, avšak v té době již nastupoval do služby i nový střemhlavý bombardér Curtiss SB2C Helldiver.

Námořnictvo do něj vkládalo velké naděje, avšak zpočátku šlo o velmi problémový stroj, takže se jeho vstup do služby výrazně opozdil. Helldiver poskytoval větší nosnost pum a vyšší rychlost než dauntless, mnozí piloti ovšem nadále preferovali výrobek firmy Douglas, u něhož si cenili zvláště ovladatelnost a odolnost. Jeho popularitu ostatně dokládá fakt, že jeho název SBD letci vykládali i jako „Slow But Deadly“ (pomalý, ale smrtící).

A6M Zero-sen

Legendární stíhačka „Zero“ vznikla na základě specifikací, které japonské válečné námořnictvo vydalo v roce 1937. Požadavky odrážely zkušenosti z bojů nad Čínou, kde se velmi osvědčily letouny A5M značky Micubiši. Mezi jejich hlavní protivníky tam patřily obratné stíhačky sovětské výroby, což japonské admirály utvrdilo v přesvědčení, že právě obratnost v manévrových bojích představuje nejdůležitější parametr stíhacího letadla.

Mnozí konstruktéři a taktici v jiných zemích tehdy zastávali zcela opačný názor, neboť tvrdili, že ostré manévry znamenají ztrátu výšky a rychlosti, a proto mají sloužit spíše jako prostředek obrany, nikoli útoku. Japonské námořnictvo ale požadovalo v prvé řadě obratnost a kromě ní i výjimečně dlouhý dolet. A5M totiž operovaly převážně nad Čínou, avšak od budoucí stíhačky se očekávalo působení nad rozlehlými prostorami Tichého oceánu. Nový stroj měl nést rovněž silnou výzbroj včetně 20mm kanonů.

Těžké zadání

Džiró Horikoši, konstruktér firmy Micubiši, tedy musel splnit nesmírně komplikovaný úkol, neboť sladit všechny tyto požadavky se jevilo jako téměř nemožné. Horikoši proto obětoval bojovou odolnost stroje, což ostatně dobře odpovídalo též samurajským tradicím, jež sázely především na odvahu a bojového ducha. Prvního dubna 1939 tedy poprvé odstartoval prototyp stíhačky A6M, která do jisté míry navazovala na A5M, měla však již zatahovací podvozek. Pohon zpočátku zajišťoval motor značky Micubiši, ale následně se přešlo na agregát společnosti Nakadžima, který byl vybavený i kompresorem.

Sériová produkce začala v létě 1940 a letoun se běžně označoval také jako Reisen, tedy „Stíhačka z roku 0“, což odkazovalo na rok 2600 japonského kalendáře. Američané mu dali kódové označení Zeke, ale mnohem častěji mu říkali „Zero“. Paradoxně i sami Japonci potom začali používat toto jméno, případně také anglicko-japonskou obměnu „Zero-sen“.

Podceňování nepřítele

Americká oficiální místa o existenci nového letounu dobře věděla, a dokonce měla k dispozici velmi přesná hlášení o jeho výkonech od amerických letců působících v Číně, známých jako „Létající tygři“. Tyto zprávy však byly ignorovány či zlehčovány, jelikož Američané tehdy měli sklony Japonce a jejich techniku výrazně podceňovat. Úspěchy letounů A6M v prvních měsících války pak logicky způsobily obrovské překvapení, šok a strach, protože tato letadla takřka ovládla nebe nad Pacifikem a jihovýchodní Asií. 

Kombinace výjimečné obratnosti, vysoké rychlosti, doletu a silné výzbroje se jevila jako zdánlivě nepřemožitelná, jenže tentokrát už se naštěstí věnovala pozornost hlášením a doporučením „Létajících tygrů“. Ti totiž záhy poznali, že Horikošiho letoun má i onen zásadní nedostatek v podobě minimální odolnosti, takže rozpracovali taktiku, díky níž se letadlům s červenými znaky na trupu dalo efektivně vzdorovat. 

Další verze

Japonští konstruktéři ale nezaháleli a pracovali na modernizaci své stíhačky. Po základní sériové verzi A6M2 tudíž přišel model A6M3, jehož motor s dvoustupňovým kompresorem zlepšil stoupavost, ovšem tato varianta se dočkala rozporného přijetí, jelikož těžší agregát s vyšší spotřebou způsobil výrazné zkrácení doletu. Obměna A6M4 s turbodmychadlem zůstala pouze v prototypu a roku 1943 se začala dodávat verze A6M5 s novým křídlem, které postrádalo sklopné konce, což znamenalo zjednodušení výroby a zvýšení rychlosti. 

Objevily se i subverze s různou výzbrojí, do které se zařadily též 13,2mm kulomety, jež se v soubojích stíhaček osvědčily lépe než pomalu střílející kanony. Evoluční potenciál konstrukce A6M se však vyčerpal a Džiró Horikoši vyvíjel nový letoun A7M Reppu, ale ten nepostoupil do sériové výroby, takže již zastaralé „Zero“ zůstalo hlavním stíhačem japonského loďstva až do konečné porážky.

V 6. století př. n. l. se Novobabylonská říše nacházela na vrcholu rozmachu. Zatímco ve střední Evropě ještě existovaly tzv. kultury popelnicových polí a na Apeninském poloostrově se teprve rozvíjela předřímská civilizace Etrusků, v oblasti úrodného půlměsíce mezi řekami Eufrat a Tigris se ujal vlády král Nebukadnesar II. 

Do dějin se zapsal výrazným písmem: Kromě toho, že při četných vojenských výpadech významně rozšířil hranice svého impéria, také během čtyř dekád na trůnu zásadně proměnil město Babylon. Pod jeho křídly se tak stalo jedním z nejskvostnějších sídel Předního východu. 

Po vzoru svého otce dal panovník postavit či rekonstruovat množství paláců i zikkuratů a zřejmě právě on nechal vybudovat visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze starověkých divů světa (viz Babylonský div). „Král vesmíru“, jak ho titulovali poddaní, stvrdil svou svrchovanou moc v roce 587 př. n. l., když jeho vojska vyplenila Jeruzalém, zbořila tamní chrám a židovské obyvatelstvo odvlekla do otroctví.

Výkladní skříň impéria

Trosky města Babylon, jež se kdysi rozkládalo na obou březích Eufratu, leží nedaleko dnešní irácké Hilly. V době největšího rozmachu ho obývalo asi 150 tisíc lidí, což z něj v polovině 1. tisíciletí př. n. l. činilo nejlidnatější sídlo planety. Obávaný válečník Nebukadnesar nechtěl podcenit bezpečnost, a proto hned na počátku své vlády nařídil okolo Babylonu postavit dodatečné opevnění. Brzy tedy byla vztyčena ještě jedna hradba, dlouhá osmnáct kilometrů a posílená obrannými věžemi. 

Pohled na město obehnané dvojitou zdí z mohutných kvádrů, z jehož centra se zdvihal stupňovitý zikkurat boha Marduka, nenechával nepřátele na pochybách, s kým mají tu čest – a ve vyslancích podrobených národů vyvolával úžas, přesně jak měli stavitelé v úmyslu. Masivní zeď obepínala starou čtvrť, předměstská sídliště i rozlehlá předpolí a severně od města za ní na dvaadvacetimetrové podezdívce stálo panovníkovo letní sídlo. V jeho blízkosti pak roku 575 př. n. l. vyrostla rovněž velkolepá brána zasvěcená bohyni Ištar, babylonskému ekvivalentu starořímské Venuše či řecké Afrodity.

Pod nánosem prachu

Vstup do města ve skutečnosti umožňovalo hned osm podobných bran, tato se však jako jediná dochovala. Vedla skrz ni hlavní ulice zvaná Procesní cesta, jež se každoročně stávala dějištěm řady slavnostních průvodů u příležitosti náboženských obřadů či oslavy nového roku a ústila u Mardukova zikkuratu. Zmíněný vládce babylonského panteonu byl přitom podle mytologie také Ištařiným bratrem. 

Ruiny dvanáctimetrové brány, jakož i drtivou většinu pozůstatků někdejšího Babylonu objevil na počátku minulého století tým německého archeologa Roberta Koldeweye. Na rozdíl od značně amatérských pokusů o generaci staršího Heinricha Schliemanna, který během vykopávek Tróji zničil značnou část archeologických důkazů, postupoval Koldewey s kolegy mnohem profesionálněji. Opatrnost a důkladnost si přitom mohl dovolit, neboť měl k dispozici finance Německé orientální společnosti a používal relativně moderní techniku. S pomocí dvou set pracovníků tak dokázal během devatenácti let odkrýt mimo jiné pozůstatky někdejší babylonské věže, centrální ulici i Nebukadnesarovy paláce, spočívající pod několikametrovou vrstvou hlíny a prachu.

Dvacetimetrové hradby

Koldeweyova práce se jeví ještě úžasnější, když uvážíme, jak málo měl informací. První topografickou mapu Babylonu zakreslil roku 1815 Claudius Rich, britský starožitník a znalec staré Asýrie. Zbylý zdroj vědomostí představovaly až do konce 19. století pouze zápisy antického historika Herodota. „Otec dějepisu“ město sám navštívil v polovině 5. století př. n. l., tedy asi sto let po vládě Nebukadnesara II., a věnoval mu osm kapitol prvního dílu svých Dějin. O samotném panovníkovi se však ve spise nezmiňuje a předpokládá se, že o něm vůbec nevěděl.

Babylon si v době jeho návštěvy uchovával přibližně stejnou podobu jako za vlády mocného krále a historik jej označil za největší i nejkrásnější město známého světa. Údajně ho obklopovaly hradby 86 kilometrů dlouhé a 22 metrů vysoké, zahrnující na sto bronzových bran. Mezi jejich jednotlivými pásy pak prý zůstávalo dost prostoru, aby se tam otočilo koňské šestispřeží. Není divu, že pozdější učenci považovali Herodotovo líčení za značně přehnané. Pro srovnání: Ještě v 19. století měl Londýn se dvěma miliony obyvatel asi poloviční obvod než popisované babylonské hradby. Zdálo se proto silně nepravděpodobné, že by o dva tisíce let dřív existovalo násobně rozlehlejší město, o několika pásech opevnění nemluvě.

Miliardy cihel

Teprve když Koldewey se svými dělníky odhalil hned tři řady hradeb z pálených i nepálených cihel, ukázalo se, že Herodotos nijak nepřeháněl. Archeolog nicméně na základě vykopávek poněkud upřesnil rozměry opevnění: Babylon obklopovaly tři hradební pásy, z nichž první dosahoval šířky sedmi metrů, zatímco druhý a třetí měřily 7,8 a 3,3 metru. Prostor mezi vnějšími dvěma ovšem vyplňovala hlína, takže zdánlivě působily jako jeden. Koldewey odkryl i patnáct věží čtvercového půdorysu se stranou o délce 8,36 metru, přičemž dohromady jich zřejmě bylo až 360, vzdálených od sebe 44 metrů.

Vojtěch Zamarovský vypočítal přibližné množství materiálu, který si vybudování tak kolosálního opevnění vyžádalo: Při odhadované výšce 22 metrů by jen na vnější hradbu padly až čtyři miliardy cihel dnešních rozměrů. Slovenský historik a popularizátor antické historie dodává, že ve starém Římě existovalo rčení „babylonská práce“, se stejným významem jako dnešní „práce otrocká“.

Nutno však podotknout, že díky vojenským výpadům měl Nebukadnesar pracovní síly víc než dost. Postupně si podmanil v podstatě celý úrodný půlměsíc, takže jeho moc sahala od Perského zálivu až k Jeruzalému, a ze všech podrobených území dal přivléct otroky. Dle jedné z hypotéz se dokonce právě takto zrodila legenda o zmatení jazyků – jestliže proslulou Babylonskou věž stavěly tisíce lidí z různých oblastí, je pravděpodobné, že si navzájem nerozuměli.

Všudypřítomný král

Dojem z monumentálního pásu zdí táhnoucích se na desítky kilometrů ještě umocňovaly bohaté dekorace. Jednalo se o modré a zlaté glazury s ornamenty a reliéfy zvířat, zejména lvů, gazel a draků, ale také válečníků se zbraněmi. Právě úlomky zmíněných kachlů přitom Koldeweye při prvních obhlídkách lokality velmi zaujaly a po prozkoumání v Berlíně mu napověděly, kde kopat – vybral si jednoduše místo s nejvyšší koncentrací lesku a třpytu. Intuice ho nezklamala a vědec se zanořil přímo do srdce nejcennější části naleziště, které poté jeho tým odkrýval mezi léty 1898 a 1917.

Od impozantní Ištařiny brány se čtyřmi věžemi vedla směrem k hlavnímu chrámu v centru města neméně velkolepá cesta, určená pro procesí k uctění boha Marduka. Vznikla v místě přirozené rokle, jejíž vyzděné srázy lemovaly ničím nepřerušované hradby, vysoké sedm metrů a opatřené věžemi i cimbuřími. Uprostřed ulici dláždily velké kamenné desky a po okrajích červené dlaždice. Spáry mezi nimi pak vyplňoval černý asfalt a každá deska nesla zespodu nápis klínovým písmem přibližně následujícího znění: „Já jsem Nebukadnesar, král Babylonu, já jsem vydláždil babylonskou poutní cestu pro procesí velkého pána Marduka.“ Mocný král byl zkrátka všudypřítomný. 

Jako obří puzzle

Archeologové už od počátku plánovali přesunout nalezené artefakty do Německa, třebaže jim nepatřily. Například z celkových 120 vlysů zdobených lvy, jež lemovaly Procesní ulici, jich z místa odvezli 118. Keramické úlomky Ištařiny brány badatelé složitě očíslovali, obalili slámou a ukryli je v sudech na uhlí. Ty pak poslali po řece Eufrat do Perského zálivu, odkud putovaly do Berlína, aniž by celníci zjistili jejich obsah.

V Pergamonském muzeu v německé metropoli potom od roku 1928 probíhala náročná rekonstrukce, dodnes považovaná za jednu z nejsložitějších v dějinách archeologie. Ve speciálně navržené peci vypálili dělníci úplně nové cihly, tak aby se podobaly svým historickým protějškům, načež je pokryli dovezenými úlomky, které předtím pečlivě vyčistili a poskládali. Mravenčí práce vyžadovala, aby se fragmenty nejprve vytřídily podle barev a následně podle motivů. Z těch, které k sobě nějak pasovaly, pak archeologové zkoušeli vytvořit obrazec. V podstatě šlo o obří puzzle, jenže bez návodu, a práce tudíž trvaly přes dva roky.

Cesta kolem světa

V Berlíně se ovšem ocitla pouze část původní konstrukce. Různé kusy stavby – zejména sochy lvů, draků a býků – putovaly do muzejních institucí po celém světě a dnes jsou k vidění od Istanbulu přes Toronto až po Paříž. Irácká vláda opakovaně marně žádala Berlín o navrácení brány, jež se tak stala ukázkovým příkladem v debatě o repatriaci artefaktů do oblastí postižených válkou. Německá strana argumentuje, že v zemi původu hrozí hmotnému dědictví značné riziko. Faktem však zůstává, že samotnou budovu Pergamonského muzea včetně některých exponátů poškodily nálety za druhé světové války… 

V roce 2015 byl na Aljašce poprvé detekován do té doby neznámý typ viru z rodu Orthopoxvirus. Dostal jméno Alaskapox virus (AKPV) a ihned se na něj soustředila pozornost odborníků – jde totiž o virus z příbuzenstva neštovic. 

Stále jde o vzácný typ viru – do roku 2024 byl identifikován pouze v šesti případech (všechny v oblasti administrativní jednotky Fairbanks North Star Borough, v centrální Aljašce.) a až doposud nepředstavoval vážnější nebezpečí.

První oběť

To už bohužel neplatí – na počátku letošního roku se „aljašské neštovice“ objevily u staršího muže z Kenai Peninsula Borough na jihu Aljašky. Pacienta, který měl oslabenou imunitu kvůli léčbě rakoviny, podle odborníků mohla nakazit toulavá kočka, která ho na počátku podzimu loňského roku poškrábala. Testy dotyčné kočky ale nic takového neprokázaly. Koncem letošního ledna infikovaný muž zemřel a jde tak o první úmrtí spojené s „aljašskými neštovicemi.“

Onemocnění přitom bylo až doposud spojené jen s mírnými příznaky, mezi které patřila bolest kloubů a svalů, nateklé mízní uzliny, doprovázené nižším počtem puchýřů (někdy dokonce jediným). Odborníci teď hodlají tyto zvláštní neštovice sledovat ještě důkladněji. Lidé se jimi mohou nakazit od zvířat, přenos z člověka na člověka zatím nebyl pozorován.

TIP: Ve Velké Británii se objevilo několik případů vzácných opičích neštovic

Podle vědců jsou „aljašské neštovice“ očividně více geograficky rozšířenější, než si původně mysleli. Zmíněná oběť nemoci žila více než 500 kilometrů od známého výskytu předešlých případů. Virus „aljašských neštovic“ zřejmě přežívá v malých zvířatech a nejspíš by se mohl šířit i prostřednictvím domácích mazlíčků.

Protoplanetární disky, tvořené hustým kosmickým plynem a prachem, se objevují kolem nově vzniklých hvězd. Odborníci předpokládají, že právě v nich vznikají planety. Ostatně kdysi mělo svůj protoplanetární disk i mladičké Slunce. Výzkum protoplanetárních disků je proto pro vědce zásadní pro pochopení vzniku a evoluce planet.

Astronom Ciprian Berghea z americké Námořní observatoře USNO ve Washingtonu, společně s týmem spolupracovníků analyzoval data získaná systémem Pan-STARRS (Panoramic Survey Telescope and Rapid Response System), který pracuje na havajské observatoři Haleakalā. Vědcům se v datech podařilo objevit doposud neznámý protoplanetární disk.

Sendvič s upířími zuby

Nový protoplanetární disk badatelům svým vzhledem připomíná ozubený sendvič a pokřtili ho proto na Drákulův sendvič (Dracula's Chivito). Nalezený disk souvisí s infračerveným zdrojem IRAS 23077+6707 a je od nás vzdálený asi 800 světelných let. Obklopuje mladou a hodně žhavou modrobílou hvězdu spektrální třídy A, jejíž povrchová teplota se pohybuje okolo 8 000 K. Hvězda je asi dvojnásobně větší než Slunce a 2,5krát hmotnější a přibližně 11,5krát zářivější než Slunce. 

Jak Berghea s kolegy uvádějí v doposud nepublikované studii, jde o velmi velký protoplanetární disk, zřejmě největší, na jaký jsme doposud narazili. Jeho velikost odhadují na 1 650 AU (násobků vzdálenosti Slunce – Země) a jeho hmotu na 0,2 hmoty našeho Slunce. Zhruba dvacet procent materiálu disku by měla tvořit větší zrna prachu.

Drákulův sendvič svým tvarem připomíná další vesmírnou strukturu s netradičním názvem – Gomezův hamburger objevený v roce 1985. Obě struktury od nás dělí podobná vzdálenost a jsou vůči nám i podobně orientované. Zvláštností obou struktur je i skutečnost, že zřejmě nejsou spojeny s žádnou blízkou hvězdotvornou oblastí nebo hvězdokupou.
 

Není pochyb o tom, že Zikmund Lucemburský se narodil do mimořádně složité doby. Protože byl ale obdařen vysokou inteligencí, představivostí a vůbec politickým talentem, dokázal čelit mnoha krizím, jež zasáhly pozdněstředověkou Evropu. Ať už to byly války s Turky, kteří ohrožovali zejména jeho uherské království, problémy dvoj- a posléze trojpapežství nebo potýkání se s českými husity, prokázal Zikmund, že dokáže energicky a s obratností řešit mnohé situace, na nichž by si jiní vylámali zuby. 

V českých zemích je však jeho obraz zastřený zejména kvůli dobové husitské propagandě. Pro stoupence Jana Husa a Jana Žižky byl ryšavý panovník úhlavním nepřítelem. Vítězně se s ním nejprve utkali v roce 1420 u jihočeské Sudoměře a poté na pražském Vítkově, načež se Lucemburk nechal narychlo korunovat českým králem. Následujících šestnáct let však strávil boji o to, aby se vlády v Čechách mohl skutečně ujmout, což se mu podařilo teprve rok před smrtí. 

Ryšavý drak 

Uvedené okolnosti způsobily, že prakticky všechny spisy pocházející z pera utrakvistických kronikářů či promluvy jejich kazatelů jsou vůči Zikmundovi nepřátelské, často užívají i nesmírně silné odsudky. Pro husitského kněze Jakoubka ze Stříbra byl „duchem satanovým“, pro kazatele Jana Želivského v narážce na text novozákonní Apokalypsy „ryšavým drakem“ a podle husitského kronikáře Vavřince z Březové rovnou samotným Antikristem. 

Právě ryšavá barva jeho vlasů ho měla předurčovat k proradnosti, protože tento barevný tón symbolizoval ve středověkém chápání faleš a přetvářku spojované s liškou. Tomuto zvířeti se již od starověku přisuzovaly negativní vlastnosti, což se ostatně objevuje i v Bibli: Ježíš například nazývá liškou hříšného krále Heroda a ryšavý měl být i již zmíněný drak, nestvůra objevující se v knize Zjevení svatého Jana (Apokalypse). 

Takový byl ostatně názor celého křídla radikálních husitů, kteří chovali k císaři nekompromisní odpor. Zikmund se měl v první řadě provinit už prostě tím, že dopustil upálení mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici. Reformátorovi nejdříve poskytl glejt, dokument, jenž ho měl ochránit, ale nakonec jej vydal napospas kostnickému soudu. Že na koncilu platila církevní jurisdikce, tedy jiná než ta světská, a že daný ochranný glejt platil jen po dobu Husovy cesty na říšském území, už husitští kritici v potaz nebrali. 

Husitská antipropaganda 

Pojďme se nyní podívat na několik stěžejních středověkých děl, která o Zikmundovi Lucemburském hovoří. Autor Husitské kroniky Vavřinec z Březové, který byl současníkem popisovaných dějů, dává Lucemburkovi za vinu v podstatě všechno zlé. Kromě již zmíněné Husovy smrti v Kostnici, k níž koncil údajně sám navedl, neměl mít panovník pochopení ani pro Husovy domácí stoupence, neboť „rozkázal všem pánům a zvláště královským úředníkům, aby viklefovce a husity i ty, kdož přijímali z kalicha, všemi způsoby potlačovali, pronásledovali a co možná vypleňovali“. Příznačná je také Vavřincova poznámka, že Zikmund po svém příjezdu do Prahy v roce 1420, kdy se hodlal chopit českého trůnu, odvolal dosavadní husitské úředníky „a dosadil na jejich místa protivníky pravdy a rouhače“. 

Lucemburk zkrátka v českých zemích páchal jen samé zločiny, a navíc u toho vykazoval absenci jakéhokoliv taktu a sebeovládání. Kronikář to ilustruje epizodou, kdy ke králi přišel posel východočeských pánů s nabídkou zprostředkování při jednáních mezi ním a husity, kteří obléhali Vyšehrad. Panovník se však po vyslechnutí podmínek rozpálil doběhla: „Naplněn vztekem vybuchl v nadávky Hradeckým a posla mnohonásobně pohaněl, a kdyby byli nezakročili dvořané při tom stojící, byl by mu snad sťal hlavu. I pravil: ‚Naseruť jim dříve do rypáků, než abych ustoupil z Vyšehradu! Ať mně ti selští chlapi postoupí město Hradec, kterého se zmocnili podvodem.‘ A tak posel, jak vyšel, tak se s prázdnou do Prahy vrátil,“ zakončuje lakonicky Vavřinec z Březové. 

Zikmunda činí kronikář také zodpovědným z pustošení českých zemí, a navíc ještě z křivého slibu, že se toho nebude dopouštět. Opět to komentuje příznačně, s ohodnocením skrz naskrz negativním: „Slib, jak bylo jeho zvykem, nedodržel a nesplnil, nýbrž hromadil zlé na zlé.“ Svůj celkový pohled na Lucemburka pak Vavřinec shrnuje na těchto řádcích: „Ó nesmyslný kníže! Proč jako pohan pronásleduješ své domácí, které máš chránit? Proč nepřestáváš prolévati krev nevinných? Proč toužíš vyhladit ty, kteří se proti tobě stavějí, zápasíce za zákon Boha svého?“ 

Ďábelský Lucemburk 

Podobně jako Vavřinec z Březové vnímal Zikmunda rovněž další husitský autor, teolog a kněz Mikuláš Biskupec z Pelhřimova. Patřil k hlavním duchovním představitelům táborského hnutí, které polemicky hájil proti jeho nepřátelům. Mezi úhlavní nebezpečí řadil i nazrzlého Lucemburka, který měl být nepřítelem celého českého národa. 

Ve svém díle s názvem Kronika obsahující spor kněží táborských píše: „Poněvadž však ďábel, nepřítel pravdy a lidské spásy nechtěl, aby se toto dobré dílo (čtyři pražské artikuly, jež byly vyjádřením husitské věrouky) rozšířilo, poštval své údy, aby tomu dobrému dílu bránily mocí, násilím a ostatními krutostmi osoby jak světské, tak duchovní, totiž papež a jiní preláti, uherský král Zikmund, Němci a ostatní cizí národy i jejich domácí pomahači, kteří usilovali, aby toto započaté dílo odsoudili, zničili a vyhladili i s jazykem českého národa.“ 

Pozoruhodné jsou rovněž skladby z takzvaného Budyšínského rukopisu, který dostal název podle místa pozdějšího uložení v německém Bautzenu (česky Budyšín). Jde o celkem šest textů z let 1420–1421 z pera neznámého autora či autorů. Hlavní postavou je zde Koruna česká coby personifikace českého království, jež je po smrti Václava IV. představeno jako ovdovělá žena, která se odmítá vdát za násilnického Zikmunda. Nechtěného ženicha nazývá „dětí mých nejlítější hubitel a nepřítel“, respektive také „zloděj a lotr“. 

Zarputilost, s jakou je zde Lucemburk odsuzován, prozrazují následující řádky přisuzující mu ty nejďábelštější vlastnosti: „(Bože) není toto zajisté člověk, ať tak mluvím s tvým dopuštěním, tvú dobrotivú rukú stvořený, ale ono nejvražedlnější zmijí jedovaté plémě, ježto svým narozením netoliko své mateře břicho rozsapuje, ale i všeho těla ososbu v nic obrátiti žádá. Tento jest, jakož se jistě domnívám, onen ještěr hrozný, od tvého milého apoštola (sv. Jana v knize Zjevení) viděný, červený, sedmihlavý, deseti rohy zrohatilý a sedmi korunami korunovaný, jenž oné dvanácti hvězdami korunované, slavné láká ženy a plod její ušlechtilý, bolestně rozený, pílí obžerlivými ústy vražedlně sežrati.“ 

Sečteno, podtrženo, autor nikoho nenechává na pochybách, že Zikmund vlastně není ani člověk, ale onen strašlivý netvor z Apokalypsy, proti němuž je nutné bojovat všemi prostředky. 

Katolická optika 

Zcela jinak císaře pochopitelně vnímala katolická strana. Humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., ho ve své Historii české hodnotí jako v zásadě dobrého panovníka. Zikmund bojuje za pravdu, stojí na správné straně, ačkoliv ani on není bez chyb. Za jeho slabosti ovšem autor považuje docela jiné věci než utrakvističtí spisovatelé. Vyčítá mu například malou rozhodnost v jednání s husity či fakt, že se s těmito kacíři nakonec domluvil a nechal se na sklonku života korunovat českým králem. 

S neskrývanou ironií popisuje Piccolomini obrat ve vzájemných vztazích: „Když byly tyto věci uspořádány, přišel Zikmund 23. srpna roku 1436 od narození Spasitele do Prahy, kde byl on, před krátkou dobou považován za nepřítele Čechů, narozeného z cizoložství, Antikristova syna, svatokrádežníka a za hodného věčného zatracení, přijat s nejvyššími poctami.“ Piccolomini také neváhal zdůrazňovat císařovu náklonnost k něžnému pohlaví, jak se to objevuje už i v husitských textech, a ještě si přisadil: „Liboval si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera se dopouštěl.“ Podobně nevázaných mravů ostatně měla být i Lucemburkova druhá žena Barbora Celjská, s níž se vladař oženil v 37 letech. 

Přestože autor Historie české chtěl především vytvořit zábavné a čtivé dílo, takže si s faktografií vždy hlavu nelámal, skutečnost, že Zikmund manželskou věrnost zrovna nezachovával, potvrzují i věrohodnější zdroje. Taková slabost byla vodou na mlýn husitské propagandě, už jen proto, že přísní utrakvističtí teologové neměli pro milostné avantýry žádné pochopení. Panovníka kvůli tomu s oblibou ve svých textech zesměšňovali. 

V Budyšínském rukopisu jeho anonymní autor dokonce vysvětluje Zikmundovu porážku od Turků u Nikopole v roce 1396 jako smutný výsledek jeho přílišné aktivity v dobývání žen, kvůli které již neměl sílu bojovat na válečném poli: „Ale jednú vilnú ženú/ Mysl svú maje zle zemdlenú,/ Lek se Turkóv, muž nesmělý,/ Jakti vlkóv pes škapilý,/ Vyslav lid svój čestný na ně,/ Sám pak utekl i bez braně./ A tu zavedl mé ctné syny/ V smrt hanebnú pro své činy.“ 

Trest za hříchy 

Samotná Zikmundova smrt, která bezmála sedmdesátiletého císaře zastihla ve Znojmě na konci roku 1437, byla jeho husitskými odpůrci vysvětlovaná jako Boží trest za vladařovy hříšné skutky. Zvláště mu měli za zlé, že v září téhož roku nechal popravit husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé. Tento někdejší druh Jana Žižky byl jedním z posledních vzdorujících stoupenců radikálního husitství, a ještě v letech po bitvě u Lipan (1434) se snažil o návrat k někdejšímu táborskému odkazu. Zikmundovi vyhlásil válku a dlouho se mu snažil vzdorovat. To nakonec vyústilo ve vojenské tažení proti Roháčovi, dobytí jeho hrádku Sion nedaleko Kutné Hory panovníkovými vojsky a následnou potupnou Roháčovou exekucí.

Netrvalo dlouho a smrt začala klepat i na dveře samotného Zikmunda, což samozřejmě neušlo povšimnutí současníků, kteří zanedlouho tyto dvě události začali dávat do souvislosti. V dobových pramenech se jako důvod císařovy smrti objevuje latinské slovo cancer, což mohlo znamenat jak rakovinu, tak i nejrůznější typy zánětlivých onemocnění. Lucemburk si v posledních měsících stěžoval na nesnesitelné pálení v těle, načež mu lékaři kvůli urputným bolestem nohy dokonce amputovali palec. 

Jeho odpůrci pak ono pálení interpretovali jako pekelný oheň, jasnou předzvěst toho, kam Zikmund po smrti zamíří. Později se z téměř souběžného skonu těchto dvou protagonistů vytvořila legenda o chrabrém hejtmanu Roháčovi a krutém, proto náležitě potrestaném panovníkovi-tyranovi. Tento obraz i v dalších staletích zachovávala utrakvistická tradice. Čeští katolíci naproti tomu usilovali o očištění Zikmundovy památky a vyzdvihovali jeho pozitivní rysy, mezi něž patřily politická obratnost či snaha nastolit opětovný řád a prosperitu. Ocitli se však v defenzivě, negativní obraz vládce v českých zemích jasně převážil.

Když prezident John F. Kennedy vyhlašoval v roce 1961 plán dostat do konce dekády člověka na Měsíc, vycházel z jednoduché logiky – pustit se do kosmického programu, kde všechny dosavadní úspěchy nebudou znamenat nic a kde bude potřeba začít úplně znovu. Náskok Sovětského svazu v pomyslných závodech v dobývání vesmíru se tak měl smazat. 

Jenže „nová hra na novém hřišti“ se týkala i Spojených států, tudíž se vyrojily mnohé otazníky: Jak by měla vypadat raketa? Půjde o jeden velký nosič, nebo o více malých? S kolika stupni a s jakými motory? Měly by být motory větší a v menším počtu, nebo raději zvolit víc menších? Kde se bude nacházet kosmodrom? A jakou podobu má mít pozemní zařízení pro úkol, o jaký se ještě nikdy nikdo nepokusil? Tisíce otázek, žádné odpovědi…

Na rampě, nebo v hangáru?

Co se místa týká, padla volba na floridský mys Canaveral a jeho okolí. „Lunární přístav“, který později dostal jméno Kennedyho vesmírné středisko, vyrostl na přilehlém ostrově Merritt. Šlo totiž o prověřenou lokalitu, s možností využít existující dopravní i třeba sledovací infrastrukturu a podobně. Původně se přitom uvažovalo rovněž o startech z tichomořského ostrova Kiritimati, s příhodnou polohou blízko rovníku, či z ostrova Cumberland u pobřeží Georgie. Dopravní dostupnost a další faktory ovšem převážily.

Nový kosmodrom na Floridě vznikl k 1. červenci 1962 a jeho formální název zněl Ředitelství startovacích operací, tedy Launch Operations Directorate (LOD). V tu chvíli ještě nikdo netušil, kolik a jakých ramp bude potřeba vybudovat. Vědělo se jen, že mys Canaveral narazil na své limity. Tamní legendární „raketová řada“ alias Rocket Row měřila na délku 16 km a nebylo k ní možné přidat další rampy – už proto, že se pro ně u nových a větších nosičů počítalo s pětikilometrovými bezpečnostními rozestupy. Proto bylo nutné se přesunout na ostrov Merritt. A v jednu chvíli se tam plánovalo dokonce deset ramp, které by se kvůli zmíněným rozestupům táhly na sever do vzdálenosti asi 50 km.

Předpokládalo se, že se budou rakety podle dosavadní americké praxe chystat přímo na vypouštěcím zařízení, a převoz v horizontální či vertikální poloze z přípravného hangáru se tudíž neřešil. Každá rampa měla přitom ročně zajistit tři až čtyři starty.

Mezi vagony a pontony

Jenže u obřích raket, které měly dostat člověka na Měsíc, panovala jiná situace. Vybavení bylo drahé, výstavba pozemního zařízení komplikovaná. A gigantický nosič měl při startu uvolnit takové množství energie, že bylo obtížné, až nemožné vybavení chránit. Proto se zrodil koncept Mobile Launch čili „mobilní start“, s nímž se na novém floridském kosmodromu začalo pracovat: Raketa se měla sestavit v hangáru a teprve následně zamířit na rampu. 

Neodzkoušený režim měl samozřejmě své odpůrce, včetně Wernhera von Brauna, ale čísla mluvila jasně. Každá rampa mohla nabídnout násobně větší kapacitu, neboť ji nosič neblokoval dva nebo tři měsíce, ale deset dní. V dedikovaném hangáru byly rakety i pozemní vybavení lépe chráněny před rozmary počasí a pracovní čety mohly souběžně chystat několik nosičů, což bylo i přesně vyčísleno: Příprava raket na dvou rampách vyžadovala 3 700 techniků, pokud se však obě chystaly ve sdíleném hangáru, stačilo jich 2 200. Jen na platech to tehdy znamenalo úsporu 18 milionů dolarů ročně.

V listopadu 1962 dostal zelenou Saturn C-5, pozdější Saturn V, i scénář cesty na Měsíc, kdy mateřská loď zamíří do kosmu společně s lunárním modulem při jediném startu. Několik otázek se tedy podařilo zodpovědět, ale další přetrvaly nebo se objevily nové – například jak dostat obří raketu z hangáru na místo startu. Řešily se dvě možnosti, konkrétně železnice a vodní pontony, přičemž vše hovořilo pro druhou variantu.

S železnicí položenou na floridských bažinách by byly jen potíže. Předpokládala se výstavba čtyřkolejné trati v délce 19 km, takže by situaci komplikovaly i nezbytné výhybky a zatáčky. Také ekonomicky vycházela doprava po vodě lépe: Vybudování systému lodních cest mělo stát „jen“ 259,1 milionu dolarů, oproti 278,2 milionu u železniční infrastruktury. Ovšem ani „voda“ neřešila vše. Jak například raketu na ponton naložit? Sestavovat ji na něm totiž znamenalo mít kanál zavedený až do montážní haly. Jak po cestě na rampu nosič stabilizovat? A jak ho poté zvednout do startovní polohy, kdy se kvůli odvodu plamenů musel nacházet ve výšce minimálně 18 m?

A vítězem se stává…

Všechno změnila náhoda, když v únoru 1962 jistý Barry Schenik vyslechl rozhovor o problémech s dopravou obřích raket z hangáru na místo startu. Debatujícím pak přinesl fotografie crawlerů používaných v povrchových uhelných dolech v Kentucky. Gigantické stroje měly dostatečnou nosnost, a dokonce i stabilizační systém pro pohyb na nerovném povrchu. O měsíc později už bylo jasné, že kosmické nosiče budou vozit právě ony.

Objednávka tedy zněla na dva dopravní crawlery a pět vypouštěcích plošin s věží (později se jejich počet zredukoval na tři). Následně přibyla ještě jedna samostatná mobilní „arming tower“, kterou mohly crawlery také převážet. Tato „výstrojná věž“ měla umožnit instalaci pyrotechnických prvků, motorů na tuhá paliva či autodestrukčního systému. Všechny popsané operace se totiž považovaly za extrémně nebezpečné, takže se nemohly provádět v hangáru ani na vypouštěcí plošině. Arming tower se postupně vyvinula do věže obslužné, neboť dovolovala „obejmout“ celou raketu, a nabízela tak pohodlný přístup na většinu míst. Dostala název MSS alias Mobile Service Structure.

V prosinci 1963 byl vývoj crawleru prakticky dokončen, v březnu následujícího roku započala na kosmodromu montáž a v listopadu absolvoval hotový stroj prvotní pojezdové zkoušky. V březnu 1965 pak NASA převzala první kus.

Platforma, věže i ramena

Zatímco crawler byl „jen“ dopravním prostředkem, vlastní montáž raket a jejich starty se odehrávaly z mobilní vypouštěcí platformy s obslužnou věží. Plošina dostala název ML čili Mobile Launcher, věži se říkalo UT neboli Umbilical Tower a celek pak nesl označení LUT, tedy Launch Umbilical Tower. Platforma měřila 49 × 40 m a uprostřed měla otvor o rozměrech 14 × 14 m, kterým procházely spaliny z nosiče. 

Při startu na ni působilo obrovské tepelné a akustické namáhání: Když se Saturn V začal zvedat, dosáhla teplota povrchu až 1 650 °C a hluk se odhadoval na 190 dB. Po zkušenosti s Apollem 4 z listopadu 1967 se na plošinu i věž instaloval záplavový Sound Suppression Water System, aby oba negativní vlivy snižoval a chránil nejen rampu a okolí, ale především startující raketu.

Stodvacetimetrová obslužná věž UT se dělila na pravidelně rozmístěná patra, označovaná podle výšky ve stopách nad platformou: Například podlaží 240 se tak nacházelo 240 stop (čili 73 m) nad plošinou. První dvě patra od sebe přitom dělilo 30 stop a všechna ostatní dvacet. Věž disponovala trvalým i dočasným vybavením a uvnitř fungovaly dva rychlovýtahy.

Největší výzvu však představovalo devět obslužných ramen, která se přiklápěla k Saturnu V. Na délku měřila od 11 do 14 m, jejich průměrná hmotnost dosahovala 22 tun a každé neslo 24 svazků elektrických kabelů. Kromě toho jimi procházelo 44 trubek o průměru od 12 do 25 mm s pracovními látkami. Každé rameno bylo tak velké, že po něm mohl projet automobil, a každopádně na ně musel být naprostý spoleh – některá se totiž odpojovala až od letící rakety! Vývoj komplikovalo rovněž množství vybavení či požadovaná schopnost rychle se k nosiči přiklopit nebo se od něj naopak odklonit, a to bez poškození ramene, rampy i rakety. Práce mělo na starost 250 inženýrů a vrásky jim přidělávaly také časté změny zadání.

Součást komplexu 39 tvořila rovněž již zmíněná výstrojná věž MSS. Původně měla být statická, někde na půli cesty k rampě: Nosič by se u ní na den či dva zastavil, doplnil by se o pyrotechnické vybavení a pokračoval by dál. Také popsaná věž byla nakonec mobilní, s výškou 125 m, půdorysem 41 × 41 m a hmotností 5 400 tun – což mimochodem od začátku znamenalo problém. Při splnění požadavků NASA se totiž nedal hmotnostní limit dodržet, tak aby byl možný převoz crawlerem. Agentura poté souhlasila, že je třeba zadání změnit, a přesunula část instalací pyrotechniky do montážní haly.

Áčko, béčko, céčko

Pozemní práce na komplexu 39 začaly v říjnu 1962. A přestože byl na ostrově Merritt první, označení dostal v návaznosti na rampy na mysu Canaveral. Po tamním nejvyšším čísle 37 se „osmatřicítka“ vynechala a zůstala jako rezerva, i když se nakonec stejně pokračovalo ciframi 40, 41 atd. Po odvodnění a odlesnění byl prostor budoucí rampy „A“ zasypán 24,4 m vysokým kopcem hlíny a písku, aby se podloží usadilo. Teprve po nějakém čase se terén definitivně upravil a vybetonovaly se základy. Stejným způsobem se následně přichystalo místo pro druhou rampu.

Konečnou podobu místa budoucího startu ovlivnil nenápadný kus hardwaru, který je jen málokdy vidět – tedy deflektor neboli odrážeč plamenů. Pro Saturn V měřil 13 m na výšku, 15 m na šířku, vážil 317 tun a po kolejnicích se zasunoval do prostoru o rozměrech 18 × 137 m pod motory rakety. Každá rampa měla deflektory dva, a na kolejích proto byla výhybka. Kdyby se jeden z páru tlakem a žárem spalin při startu poškodil, nemuselo se dlouho čekat na opravy a zastoupil by jej druhý.

Rampy 39A a 39B jsou jinak prakticky identické, s perimetrem ve tvaru téměř pravidelného osmistěnu, a obě si vyžádaly mimo jiné asi 52 000 m³ betonu. Každá zahrnovala 375 km potrubí o průměru 8 mm až 285 cm a pro Saturn V na nich nevznikly žádné obslužné věže ani další viditelné vybavení. V roce 1965 byly ze stavebního hlediska oba komplexy hotové, ale ještě je čekala instalace více než 40 tisíc kusů dalšího zařízení.

Růst všemi směry

Hangár VAB alias Vertical Assembly Building, v únoru 1965 přejmenovaný na Vehicle Assembly Building, sloužil ke skladování a přípravě Saturnů V, později také raketoplánů a nyní i nosičů SLS. Bez nadsázky ho lze přitom označit za ikonický. Ani jeho budoucí podoba nebyla zpočátku jasná a řešilo se několik variant návrhů: Budova mohla mít kruhový tvar, kde by crawler popojížděl se sestavovanou raketou, jež by postupně rostla. Montáž v jednotlivých blocích předpokládala i stupňovitá stavba, kam by transportér vjel z jedné strany a z druhé by vyjel s hotovým nosičem.

Nakonec se NASA rozhodla pro konzervativní kvádr. V budově vznikly čtyři montážní prostory, tzv. bays, v rozložení dva na dva, přičemž každý měl mít samostatný vjezd, aby mohl fungovat nezávisle na ostatních. V prvotních plánech hala zahrnovala i řídící středisko startu na střeše a měla představovat nejdražší část nově budované oblasti kosmodromu: Celkový rozpočet dosahoval 432 milionů dolarů a na halu připadalo 129,5 milionu. Zvolený koncept jí přitom dovoloval růst všemi směry, a to do výšky (proto nakonec řídící středisko na střeše nevzniklo) i do šířky. Počítalo se totiž s přistavěním nejméně dvou dalších montážních prostor, kvůli budoucím pilotovaným výpravám na Mars, kdy se předpokládalo více startů během krátké doby.

Kancelářská budova VAB

U hangáru VAB byly kritické základy, protože budova je velmi rozměrná, což mohlo při floridských hurikánech znamenat problém. Proto se muselo až do vápencového podloží zapustit několik tisíc pilotů o průměru 41 cm a celkové délce 16,8 m. V noci se svařovaly a přes den navážely, přičemž se souběžně pracovalo na deseti kusech zaráz: Tři elektrické stroje je zavrtávaly zhruba do 36 m, kde spočívalo vápencové podloží. Následovalo ještě zavrtání do hloubky 46–52 m, což obstarávaly dieselové stroje, a v případě jejich nedostatku dokonce i parní.

VAB stojí na půdorysu 135 × 156 m a dosahuje výšky 160 m. Vedlejší „přístavba“, kde docházelo k přejímce jednotlivých stupňů, má potom půdorys 134,7 × 83,5 m a výšku 64 m. Stupně se na kosmodrom vozily po vodě a vykládaly se z přepravních plavidel v několik set metrů vzdáleném přístavišti. V bezprostřední blízkosti přístavby se pak nachází řídící středisko startu LCC alias Launch Control Center. Málo se ovšem ví, že VAB zahrnuje také šest kancelářských bloků až pro deset tisíc administrativních pracovníků: Tzv. Towers neboli „věže“ našly místo ve výšce 16.–34. patra, mezi montážními prostory.

Od Saturnu po Falcony

Komplex 39 vznikal pro potřeby programu Apollo, s pozdějším předpokládaným rozšířením pro cesty člověka na Mars. Počítalo se minimálně ještě s výstavbou rampy 39C, odbočka k níž je dodnes patrná i na družicových snímcích, a s rozšířením hangáru VAB. Ten byl zhruba o 20 m vyšší, než postačovalo pro základní verze Saturnu V, protože se plánovaly také větší a výkonnější horní stupně. Jižně od VAB byl potom vyhrazen prostor pro stavbu NAB čili Nuclear Assembly Building, kde se měly připravovat horní stupně Saturnu V s jaderným pohonem.

Americká kosmonautika se nakonec vydala jinudy, cestou raketoplánů, a komplex 39 se měl opět probudit k životu. Jen musel projít určitými změnami: Konstrukce mobilních plošin se upravila, protože vesmírné letouny měly jiné uspořádání motorů než Saturn V, a zmizely z nich obslužné věže UT. Další využití se nenašlo ani pro vystrojovací věž MSS, která tak skončila ve šrotu. Naopak na obou rampách vznikly obslužné konstrukce Service Structure. Později měl raketoplány vystřídat program nosičů Ares, došlo však pouze na jediný start experimentálního stroje Ares I-X z rampy 39B.

Rampu 39A si poté pronajala společnost SpaceX pro své rakety Falcon 9 a Falcon Heavy a počítá se s ní i ro obří sestavu Starship Super Heavy. Rampu 39B si ponechala NASA, strhla z ní obslužnou konstrukci a upravila ji pro použití v programu Artemis s raketami SLS. První z nich úspěšně odstartovala v listopadu 2022, a komplex 39 se tak do starého železa rozhodně nechystá, přestože některé jeho části byly prohlášeny za americkou národní památku. 

V květnu roku 525 př. n. l. došlo v Dolním Egyptě u nejvýchodnějšího ramene delty Nilu k bitvě mezi vojsky rozpínavé Perské říše krále králů Kambýsa II. ( 530–522 př. n. l.) a pokojnějšího Egypta pod vládou faraona Psammetika III. ( 526–525 př. n. l.). Událo se tak v pohraničí blízko pevnostního města Pelúsium (či Pelúsion). Faraon prohrál, byl zajat a za nějakou dobu spáchal sebevraždu. Kambýses II. se stal pánem Egypta a zakladatelem 27. egyptské dynastie.

Krev dětí přeběhlíka

O samotné bitvě u Pelúsia nevíme téměř nic, byť okolnostem věnoval „otec dějepisectví“ Herodotos (asi 484–420 př. n. l.) ve třetí knize svých Dějin dost prostoru. Konflikt obou starověkých říší začal podle něj za faraona Ahmosa II. Jeho dceru prý tehdy chtěl za ženu perský velkokrál Kambýses II., leč vládce Egypta ji příliš miloval a tajně mu namísto ní vydal dívku jménem Nitetis. Pravda ovšem vyšla najevo a Kambýse nahněvala.

K invazi do Egypta nicméně došlo až za panování Ahmosova syna Psammetika. Napomohl jí Ahmosův vojevůdce Fanés z Halikarnasu, velitel cizineckých žoldnéřů, který prchl ke Kambýsovi a vyzradil mu vše o egyptské obraně a vojsku. Pak už perskému vpádu kromě těžkého, dvanáctidenního pochodu pouští nic nebránilo.

„Psammetik, syn Ahmosův, čekal u pelúsijského ramene Nilu na Kambýsa. (…) Když Peršané přešli poušť, utábořili se, aby svedli bitvu proti Egypťanům. Za jejich přítomnosti se všichni Řekové a Kárové rozhněvali na Fana, velitele cizinecké armády, a krutě jej ztrestali. Ten nechal v Egyptě svoje syny a oni je dovedli na dohled od nepřátelských stanů tak, aby je (otec) mohl spatřit. Pak postavili mezi tábory kratér (velkou nádobu na podstavci), načež postupně všechna děcka vzali, nad kratérem je zardousili, a když zhynula, jejich krev vlili do vína a vody. Pak tu směs pili a až poté se pustili do bitvy. Byla prudká, na obou stranách podlehlo mnoho mužů a Egypťané se dali na útěk.“ To je vše, co Herodotos v díle Dějiny k události prozrazuje.

Zvířata před frontovou linií

Antičtí autoři se o bitvě u Pelúsia většinou nezmiňují. Zajímavou informaci nám ale zanechal Polyaenus z Lampsaku v díle o válečnictví a strategii z 2. století nazvaném Stratagemata. O perském králi Kambýsovi II. sděluje: „Když Kambýses zaútočil na Pelúsium, které střežilo vstup do Egypta, Egypťané ho bránili s velkou rozhodností. Proti obléhatelům nasadili hrozivé stroje a vrhali na ně střely, kameny a oheň ze svých katapultů. Proti této ničivé palbě postavil Kambýses před svou frontovou linii psy, ovce, kočky, ibisy a další zvířata, která Egypťané považovali za posvátná. Egypťané okamžitě zastavili své operace ze strachu, aby neublížili zvířatům, která mají ve velké úctě. Kambýsés dobyl Pelúsium, a tím si otevřel cestu do Egypta.“ 

Jedná se o jedinou výpověď o bitvě, která zaznamenává výskyt zvířat uctívaných Egypťany. Nikdo jiný ze starověkých autorů tuto informaci neuvádí, a tak zůstává otázkou, zda může být prohlášení považováno za pravdivé. Příběhem se nicméně inspiroval Francouz Paul-Marie Lenoir (1843–1881), který namaloval roku 1872 obraz, na němž Kambýses II. projíždí se svými jezdci pod hradbami Pelúsia a společně proti egyptským lučištníkům vrhají nebohé kočky.